topipig komentáře u knih
Čeněk Šlégl, vyjímečná postava českého divadelnictví a filmu, také brán za jednoho z největších kolaborantů za Protektorátu. Jako jedinému našemu herci mu byla po válce zakázána veškerá kulturní činnost jak na divadle, tak i u filmu. Autor knihy Václav Junek se snaží objasnit, co ho ke kolaboraci vedlo a postupně zjišťujeme, že tak chránil svoji jedinou dceru a jejího muže, který byl židem. Proto musel vstoupit do Vlajky, účastnit se protektorátních rozhlasových skečů a nakonec ještě podepsat spolupráci s Gestapem. Fatální osud měl za následek, že Čeněk Šlégl skončil nakonec jako nosič uhlí, nebo vykonavatel jiných podřadných prací a po hospodách prodával obrázky, které sám nakreslil. Těžký dopad z vrcholu, na který koncem třicátých let vystoupal. Na knize mě docela vadil styl psaní pana Junka, jeho složité obraty a celková románová kompozice, kdy se autor domýšlel, co si zrovna Čeněk myslel nebo dělal. Kniha je tak spíše románovým dílem s prvky faktu, než přesnou biografií. Dále mě chyběly popisky u fotek, kterých v knize bylo také poskrovnu. Začínám číst další knihu o Šléglovi od autorů Farníka a Žitného a ta vypadá mnohem lépe.
Protektorát byl jistě neveselá doba, těžko někomu vyčítat kolaboraci nebo naopak někoho z kolaborace obviňovat, když v té době nežili. Muselo to být fakt peklo a zvláště těžké to měli herci a herečky, nebo kdokoliv pohybující se v kulturní sféře. Nacisti jim pak položili nůž na krk, buď půjde s nimi a bude spolupracovat, nebo bude mít velké potíže končící většinou tragicky. Stanislav Motl s poctivým dokumentárním pohledem tak vypráví, co se mu podařilo všechno vypátrat. Většinu zdrojů má stoprocentně potvrzených a tak se dozvíme spousty zajímavých a nikdy nezveřejněných materiálů o nejen hercích, ale i dalších pracovnících filmového protektorátního průmyslu. Hodně působivá je hlavně zmínka o režiséru Janu Svitákovi, který natočil třeba kultovního Přednostu stanice a jako kolaboranta ho dav v květnu 45 lynčoval a posléze nějaký ruský voják zastřelil. Přitom podle všeho kolaborant rozhodně nebyl, ale zřejmě věděl o jiných kolaborantech a někdo se ho zřejmě snažil umlčet navždy, tak ho bez jakéhokoliv soudu předhodil roznícenému davu. Tak tenkrát bez jakéhokoliv soudu muselo zemřít hodně nevinných lidí, opravdu šílená doba! Další zajímavá kapitola je o Václavu Binovci (natočil např. Městečko na dlani), který se neštítil udávat herce a jiné pracovníky filmu Gestapu, kvůli němu zemřel v Mauthausenu Karel Hašler a to tak strašným způsobem, že bych Binovcovi přál horší osud, než kterého se nakonec jako sám přesvědčený fašista dožil. Velice zajímavá kniha, která obsahuje i řadu vyšetřujících protokolů a dokumentů s vyšetřovanými herci a kolaboranty.
Úvod knihy je parádní a mysteriózně se rozjíždí, aby se do příběhu přidaly mladí bezďáci, kteří masakruji bohatší vrstvu a k tomu ještě gangsteři, mafiánský "čistič", který šéfy gangů nemilosrdně likviduje a navrch nás čeká ještě romantická zápletka mezi milenkou jednoho bosse gangu a jeho pohůnkem. Takže děj skáče sem a tam, nejvíce se však odehrává mezi gangsterskou společností. Škoda, že málo prostoru dostanou shnilé živé mrtvoly, které si odřezávají z různých obětí kusy kůže, aby mohly zakrýt svoje shnilé obličeje a mohly vykonat pomstu, na kterou čekaly dva roky. Kniha se však čte dobře, Shaun Hutson je mistr v nechutnostech a krvavosti, kultovní Slimáci však zůstávají nepřekonáni.
Prvních asi třicet stran jsem měl s knihou vážný problém. Nemohl jsem se chytnout a zvyknout si na způsob vyprávění a Fuksovy mluvy. Málem jsem to už odpískal, ještě jsem se podíval na hodnocení a ejhle, míra hodnocení převažovala skvělá, tak jsem se rozhodl pokračovat. A dobře jsem udělal. Příběh Michala se rozjede a čtenář je odměněn velice svojským a originálním příběhem, který se z větší části odehrává v době okupace Českých zemích v roce 1939. Fuksovo vypravěčství je ojedinělé a já jsem rád, že jsem to nevzdal. Je to sice na čtení těžší, ale když se zakousnete, už se do konce nepustíte. Líbí se mi, jak Fuks pracuje postupným budováním atmosféry a znepokojivou situací tehdejší temné doby. Velmi mě zaujala slova staršího dirigenta, který s Michalem mluví před svým odchodem ze země (zřejmě byl žid a utíkal před nacisty, Fuks v tomhle není jednoznačný, tak jako ve více věcech a případech) a hovoří o tom, když člověk chce něčeho dosáhnout, tak v čem to všechno vězí. A to jsou právě ty struny v člověku, tohle jsou ty světlé...ty tmavé jsou tam potom také zmíněny a potom pochopíte ten název knihy, kterou čtete. Ještě mě doslova uhranula kapitola, která začíná Michalovou cestou na podzimní hřbitov....Variace pro temnou strunu je na hraně reality, přeludu a krásné snivosti. A v tom je Fuks opravdový mistr imaginace.
Autobiografická kniha, ve které Belmondo poutavě popisuje svůj start herecké a divadelní kariéry až po současná léta svého života. Bébel byl za mlada pěknej bouřlivák a výtržník, jeho "přesunování nábytku" v hotelích, kde se štábem trávili čas během natáčení filmů mě hodně pobavilo. Ale hlavně je to sympaťák, férovej borec, kterej si život užíval a stále užívá plnými doušky. Ve svých vzpomínkách se detailně zaobírá svými začátky jak u divadla, tak u filmu, zejména šedesátá léta jsou skvěle popsané více než polovinu knihy, ale filmům sedmdesátých a osmdesátých let věnuje jen strohé věty, některé filmy nezmiňuje vůbec. A to je škoda, kdyby tak byla popsaná celá jeho kariéra, jak léta šedesátá, byla by to bezchybná kniha.
Pokračování kultovky "...a bude hůř". Příběh začíná ve Francii, když v Československu vypukne Sametová revoluce a Olin se chce podívat zpátky domů. Víc nemá cenu prozrazovat, snad jen, že kniha je parádně napsaná, čte se jedním dechem a že Olin je totální kretén a idiot, kterýmu chlast úplně vygumuje mozek a on pomalu ale jistě vystupuje do údolí.........
A je tady závěrečná část trilogie o detektivu Hodgesovi a jeho partě. Zpočátku jsem myslel, že Kingovi dochází dech, aby se asi v polovině všechno strašlivě zvrhlo a já si ihned uvědomil - Sakra, dyť tohleto je přesně King!!! A já na to vždycky zapomenu, že si autor pěkně čtenáře připravuje, aby mu vzápětí nečekaně dal pořádnou ránu do tváře a pěknou kopačku rovnou na solar. Potom už dychtivého fanouška nenechá vydechnout až do závěrečných stránek, které jsou vždycky totálně vygradované, a ne jinak je to i u Konce hlídky, kde jsem poslední listy knihy vyloženě zhltal! Všechno do sebe krásně zapadlo a mě jen mrzí, že to všechno už skončilo a psychouše Bredyho nebo Kermita si můžu už jen znovu připomenout navrácením k této výtečné trilogii.
Lubomír Černík byl skvělým brněnským hercem a kabaretiérem, jehož obrovskou vášní a mezníkem v jeho životě byl - alkohol. A o tom je jeho autobiografická kniha, která líčí strastiplné osudy Mirka (tak se v knize pojmenoval), že Démon alkohol od Jacka Londona je proti tomuto jako procházka růžovým sadem. O této knize jsem se dozvěděl z knihy Autopsie Juraje Herze, který v ní na Černíka vzpomíná a jeho román v ní zmiňuje. Kniha začíná v okamžiku, kdy už je Mirek hodně sevřen chapadly chobotnice a pije každým dnem stále více a více, prožívá nekončící párty, není hodiny, kdy by se nenapil, prožívá šílené vnitřní běsy a dostává se do blázince, ze kterého utíká, vypůjčuje si od kamarádů a známých peníze a stále pije, utíká pryč od starostí. "Chobotnice pevněji sevřela svou oběť". Dochází to až tak daleko, že se dostane do protialkoholní, kde potkává svoji další lásku - Hanu a když se oba dostanou ven, tak zjišťuje, že jeho drahá je schizofrenička. To si řekl snad tisíckrát, že přestane pít, ale jak jinak to vše vyřešit, potřebuje mít u sebe láhev a pryč pryč od problémů. " Chobotnice ho ovinula všemi svými chapadly". Naděje zkrátka není žádná, vše se mu hroutí, potřebuje utéct od všeho až k nevyhnutelnému finále. "A chobotnice obtáčí své poslední chapadlo okolo jeho bledého krku - a pomalu a líně si přitahuje jeho bezvládné tělo blíž a blíž......" Opravdu mrazivě silný a strašlivý pocit navozuje tato kniha a každý, kdo si někdy jen trošičku přičuchl ke sklénce moku zvaného alkohol, tak se tam pozná. Kniha vyšla až dva roky po Černíkově předčasné smrti. Velká škoda takového všestranného talentu, jakým tato osobnost oplývala a kterou definitivně a nekompromisně zničil démon největší - chlast.
Christinka - plymouth ročník 1958 a její pán Le Bay, který je už sice po smrti, ale rád se ve svém milovaném autě projíždí. A všichni ti "hajzlové", kteří ho opravdu naštvali to mají spočítaný.....King a jeho sloh je okamžitě rozpoznatelný.
Jaroslav Havlíček a jeho jakékoliv vyprávění mě opravdu vždycky zasáhne. Stejně jako tento příběh o dospívání mladého chlapce z maloměšťácké rodiny, kterého do života vyškolí první opravdová láska a zejména samorostlý a podivínský doktor Hanzelín. Já jsem nejdříve viděl film, když jsem byl ve stejných létech jako hlavní hrdina Emil a knihu jsem četl až nyní. Musím ale uznat, že režisér Jaromil Jireš naprosto přesně vystihl charaktery a tváře všech postav, zejména Hanzelínových dcer - hubaté a kostnaté Heleny (Zuzana Bydžovská), tiché a hodné Lídy (Jana Riháková-Dolanská), stále usměvavé Marie (Ljuba Krbová), zlé, náladové a po světě toužící Dory (Lucie Zedníčková - ta zahrála fakt dokonale) nebo nejmladší Emy. Vypravěčský způsob Havlíčka je fakt jedinečný, ukazuje svět ve své pravé podobě bez nějakých příkras a život takový, jaký doopravdy je. Miluju jeho styl psaní, kdy popisuje třeba jen vůni lesa, tekoucí potůček nebo jakoukoliv roční dobu. Je to, jako bych byl přímo v jeho představách, cítil kvetoucí stromy a slyšel hvizd ptáků. A někde v dálce vidím nerudného doktora Hanzelína jak jede z návštěv svých pacientů v kočáře se svými dcerami, které zpívají do tichého večerního kraje, do toho dusají koňská kopyta a cítím chlad nastávající noci. Nádhera! Geniální autor, geniální díla. Jaroslav Havlíček a jeho tvorba zůstane pro mě navždy velká srdeční záležitost.
O Olze Hepnarové mám už něco načteno a nakoukáno z dokumentů. Shlédl jsem i film " Já, Olga Hepnarová ", ke kterému jsem přistupoval hodně skepticky. Opak se ukázal pravdou a snímek mě doslova ohromil svojí autentickou atmosférou. Ihned po shlédnutí jsem sáhl po knize Romana Cílka - Olga Hepnarová. Musím říct, že je napsána velmi čtivě a slouží víceméně jako dokument o životě Olgy Hepnarové, ve kterém je mnoho výpovědí tehdejších svědků, psychologů, policistů nebo ostatních lidí, kteří se s Olgou setkali. Já ji rozhodně neobhajuji, ale v některých věcech s ní soucítím, i přesto, že si svou nenávist k lidem víceméně vnukla ona sama, přes všechny její peripetie, které ve svém životě měla na denním pořádku. Dokonce si i myslím, že trest smrti dostat neměla a měla být pořádně vyšetřena dalšími psychology, když u ní nebyla vyloučena schizofrenní povaha, která se zejména ve vězení u Olgy začala projevovat nejvíce, kde o sobě začala tvrdit, že se jmenuje Sandy Winiferová. Opravdu poutavě zpracované téma o " Té, která najela do lidí ". Závěr knihy obsahuje i ukázky scénáře k tenkrát připravovanému filmu Petra Kazdy a Tomáše Weinreba.
Nejdříve jsem viděl film od Bély Tarra a tou depresivní ponurostí a beznadějí jsem byl doslova pohlcen. Nejinak tomu bylo i u této knihy, kde už začáteční věty dávají jasně najevo, že pochmurnost, bezvýchodnost pohybující se v alkoholovém hávu bude hlavní náplní této úžasné knihy. Neustálý déšť, depresivní, podmanivé a podivné až hypnotické výjevy, chlast, chlast a zase chlast. Těžko zařaditelné, ale originální a rozhodně nevšední. Ale asi ne pro každého. Já jsem se chytil hned na první stránku, tak jako u filmu na první záběr. Kniha je o skupince lidí žijící ve vesnici po pádu Železné opony, kde každý žije svým dá se říci skoro bezvýchodným životem. Po chvíli přijde zvěst, že se do vesnice vrací Irimiáš a jeho kumpán Petrina, kteří byli už prohlášeni za mrtvé a osada je z jejich příchodu na nohou. Dohodnou se, že osadu opustí a budou se stěhovat do města...Celou situaci sleduje za svým špinavým oknem ve svém zatuchlém a polorozpadlém domě doktor, který nevytáhne paty z domu, pouze ve chvíli, kdy jde dotankovat kořalku. Nejvíce mě v hlavě utkvěla asi scéna, která ve filmu nebyla a to, kdy se Irimiáš, Petrina a mladý Horgos stanou svědky pekelně mysteriózní scény, kdy není jasno, zda se to doopravdy stalo, nebo to byla jejich halucinace. Úchvatně napsané, že jsem ani nedýchal a hltal řádek za řádkem. Hypnotické!! Těžko popisovat tuto knihu, vím ale určitě, že se k ní ještě někdy v podzimních dobách rád vrátím. Stejně jako k filmu, který za knihou rozhodně nezaostává a je na stejném levelu jako tato originální a působivá kniha.
Nejdříve jsem viděl film, který mám nakoukán na tisíckrát. Ke knize jsem se stále nějak nemohl dostat, ačkoliv Švandrlíka zbožňuju a strašně rád čtu. Proto mě zprvu kniha trochu překvapila, Kefalín je zde vylíčen úplně jinak (klasicky švejkovsky), než ve filmu Zdeňka Sirového, kde ho hraje Ondřej Vetchý. Nebo i ostatní postavy jsou charakterně trochu jinde, ale asi po čtvrtině čtení mě kniha totálně pohltila a styl psaní Švandrlíka jasně vyplul na povrch. Já ho prostě chtě nechtě musím srovnávat s géniem Jaroslavem Haškem, oni si byli totiž v psaní setsakramentsky blízcí! Ale to neznamená, že by ho Švandrlík napodoboval, pouze jeho postavy a postavičky mají podobné kouzlo jako Haškovy figurky. Černí baroni je mistrovsky napsaná studie doby temných a těžkých padesátých let s odlehčeným humorem, který mě vždy zaručeně pobaví. Velice rád se k ní zase někdy vrátím. Kefalín, Jasánek, Vata, Ciml, Voňavka, Troník, Hamáček, Halík, Mazurek, Pernica a major Terazky!!
Tahle kniha se čte skoro sama. Perfektní spád a napětí. Adrenalinová jízda může začít! Richards versus Killian. Zbývá 100... a Čas běží....
Prvotina Clivea Barkera a jeho rukopis je hodně zjevný. Ten člověk má úžasnou představivost a nezastaví se před bizarnostmi a zvrácenostmi všeho druhu. Konec je vyloženě masakrózní! Možná je občas rozvláčné tempo, ale příběh rozhodně nenudí. Věčným zatracením si pan Barker zajistil cestu mezi světovou hororovou elity a získal spousty temných čtenářských duší. I tu moji samozřejmě.
Kniha se oproti kultovnímu filmu z roku 1987 liší v několika podstatných detailech, ale je taktéž temná a magická jako sám mistr Barker. Jeho pekelné vize jsou jedinečné a těžko napodobitelné. Výprava do světa morbidních úchylek, tajemné rozkoše a nekonečných slastí v jeho podání jsou hodně originální. Možná je dokonce lepší film, který mimochodem režíroval podle své povídky sám Barker a k pekelné atmosféře ho doprovází jeden z nejlepších soundtracků, který složil Christopher Young. Kniha obsahuje i druhou povídku - Věk touhy, která je také řádně uchylná a ujetá a zapadá spíše do sci-fi žánru. Je o experimentu, který se příliš nepovedl a muž, který byl pokusný králík utekl z laboratoře a jeho věčně nadržený úd hledá jakoukoliv oběť, do které by mohl zasunout. Barker se vším všudy.
Kniha je určená především fanouškům kapely Dark Gamballe, ať už starších nebo novodobějších. Moc mě bavilo čtení a vyprávění o úplných death metalových začátcích, po kterých se postupem času kapela přetransformovala v nynější tvorbu. Druhá část knihy, která mapuje další etapu kapely po desce Robotory už tak zajímavá není, popisování, jak vznikala téměř každá nová skladba mě moc nebralo. Co mě ale vadilo nejvíce, byla neustále dokola se opakující některá slova, nejvíce asi slovo " pochopitelně ", které se někde objevilo i dvakrát nebo třikrát v pár větách. Tohle chtělo doladit a udělat z toho poutavější počtení. Ale každopádně je super, že vznikají o českých kapelách takové fanouškovské knihy. Rád si v nich počtu a zavzpomínám na dobu dávno minulou.
S některými názory v knize bych se ztotožnil, ale jinak....hmmm, nic pro mě, tenhle druh čtení a poučení mě nic neříká a ani mě nezajímá. Mnohem více se mě líbilo divadelní představení Jaroslava Duška, které se nechalo inspirovat touto knihou. V podání Duška to mělo jakousi větší hloubku a větší srozumitelnost.
Bohumil Hrabal má JEDINEČNÝ způsob psaní, tak jak nikdo jiný. Kdybych měl srovnávat, tak u nás se přiblíží Jaroslavu Haškovi a ve světě Émiliemu Zolovi (u něho zejména ztvárněním naturalismu). Opravdu geniální a nenapodobitelný spisovatel. Tahle kniha obsahuje povídky, které už byly dříve vydány a jejich výběr je perfektní. Pro mě je nevýhodou, že když jsem knihu četl cestou do práce, tak jsem kolikrát vyprskl smíchy, zejména u povídky Bambini di Praga - cituji : " Prokristapána ," zvolal pan Tonda, " že ten bubeník tluče buben přirozením! " " Jo, to je Karel Gajdoš, taky levoboček, to dělá i o šibřinkách, " pravila porybná a řekla dojatě, " není to milý? " To je prostě nehoráznej rachot!!! I ostatní povídky jsou skvělé, ať už třeba Andělský voči, Kafkárna (Kafka by koukal, kdyby tuhle povídku četl), Podvodníci, Jarmilka, Baron prášil nebo Prokopnutý buben. Zkrátka celkový výběr se čte jedním dechem. Po povídkách na nás čeká obsáhlá stať Radko Pytlíka, který mapuje Hrabalovu tvorbu a jeho osobu od dětství do roku 1982. Na mě přijde článek, který má skoro sto stránek textu příliš odborný a filozofický a trvalo mě snad týden, než jsem ho přelouskal, musel jsem některé řádky číst vícekrát, abych pochopil. Na úplném závěru odpovídá na pár otázek i samotný mistr Bohumil Hrabal.
Povinná četba pro každou pravověrnou metalovou duši!!!