Tozbee komentáře u knih

Skvělý životopis jednoho z našich nejvýznamnějších a jednoznačně nejzkoušenějších státníků. Jakožto čtenáře s jen průměrnými znalostmi historie mě kniha vůbec nešetřila a v rámci sebeobrany jsem musel některými úseky se záplavou jmen a konferencí proplout takřka nedotčen. Autor (a vydavatel) mi to ale bohatě vynahradil pečlivostí zpracování, mnoha úhly pohledu na dějinné události a skvělými citacemi. Rozpory, které postava Edvarda Beneše vyvolává (a ještě dlouho vyvolávat bude), ilustruje např. jeho hodnocení z úst Churchilla:

"Byl mistrem praktické každodenní politiky a diplomacie. Dokázal s trpělivostí a vytrvalostí překonat dlouhá období, kdy se k němu osud otočil zády. Zklamal však v tom - a on sám i jeho vlast za to draze zaplatili -, že se ve vrcholném okamžiku nerozhodl pro násilí. Byl příliš zkušeným diplomatem a příliš prohnaným praktickým politikem, aby si uvědomil, že přišel okamžik, kdy je třeba vsadit všechno na jednu kartu, jež znamená buď vítězství, nebo smrt."

6 27.03.2018

Steinbeck si mě opakovaně získal. Je cítit, že každou z postav má opravdu rád a má pro ni hluboké pochopení. Některé pasáže, jako Fauniny rady pro Suzy nebo Hazelovo přemítání, jak vzít osud do vlastních rukou, mi v hlavě uvíznou na dlouhou dobu.

"Další věc jsou názory. Ty i já v jednom kuse překypujeme názorama. Starou belu máme, Suzy, ne názory. My prostě papouškujeme, co jsme slyšely nebo viděly v biografu. Bojíme se, že když se neprojevíme, zmeškáme autobus. To je druhý pravidlo: názory nech stranou, protože ve skutečnosti žádný nemáš."

6 30.08.2017

Opravdu neobyčejná a sugestivní kniha, která zprostředkovává příběhy a zkušenosti ze světa ležícího na dosah ruky. Ze světa tuláků na dně společenského žebříčku, který měl možnost poznat jen málokdo, neboť ho nikdo (pochopitelně) poznat nechce. Defilé odpudivých i milých a inspirujících postav popsaných s lehkostí a upřímností díky neobyčejnému pozorovacímu talentu Orwella (a skvělé paměti). Vyprávění, o kterém člověk netuší, kam se bude ubírat - stejně jako život.

"Žebrák pracuje, když stojí venku za každého počasí a dostává křečové žíly, chronické bronchitidy apod. Je to řemeslo jako každé jiné; ano, je zcela neužitečné, ale vždyť spousta úctyhodných povolání je také bez užitku. A jako sociální typ může být žebrák dobře přirovnán k mnoha jiným. Ve srovnání s prodavači většiny patentovaných léků je poctivý, ve srovnání s majiteli nedělních novin je ušlechtilý, ve srovnání s lidmi, kteří vám vnucují své zboží na splátky, je laskavý - zkrátka je to parazit, to ano, ale docela neškodný."

6 21.04.2017

Zweig mě výběrem hvězdných hodin lidstva nepřesvědčil ve všech případech, nicméně za přiblížení některých poněkud zasunutých historických událostí jsem rád. Škoda, že poněkud nadužívá různé superlativy a vyprávění jsou poněkud teatrální (dramatik se v autorovi nezapře) - pro samé slovní ohňostroje ve mě místy vyprchávalo soustředění na hlavní dějovou linii. Na druhou stranu ve schopnosti vyjádřit a vystihnout silný moment příběhu je Zweig skvělý.

"Nová, zázračná elektrická síla se spojila s druhým nejsilnějším živlem života: s lidskou vůlí. Jeden člověk našel svůj životní úkol a jeden úkol si našel svého člověka."

6 21.10.2016

Rudolf Vrba je velký člověk. Jeho kniha je filmovým scénářem dramatu, které bych, pokud by bylo přesně podle knihy natočeno, považoval za přehnaně vyšroubované, s kýčovitým a nereálným koncem. Poklona, má úcta, bezvýhradný respekt k vašemu životu, pane Vrbo.

"Doufal jsem, že by moje kniha mohla pomoci zabránit tomu, aby se ta zlovolná a bestiální síla mohla vrátit. Kolik let už uplynulo od chvíle, kdy jsme si mysleli, že jsme jí jednou provždy zakroutili krkem?"

6 15.04.2016

Vynikající a poutavé čtení. Neobyčejně široký záběr témat se autorovi podařilo vtěsnat do mozaiky trefných glos – často originálních a svěžích zkratek. Při čtení mě napadalo, že 21. století bude pro Ouředníkova následovníka také vynikajícím materiálem a že bych si případné navazující dílo za nějakých 85 let strašně rád přečetl. No... budu si to představovat...

"... A přemíra informací, že je dlouhodobě vlastně ještě nebezpečnější než komunistická cenzura, protože nevyvolává reakci a vůli k odporu, ale únavu a rezignaci."

6 23.11.2015

V prvé řadě chci ocenit redakční práci BB/art. Kniha je překrásně a pečlivě zpracovaná, je z ní cítit zaujetí vydavatele, což zlepšuje čtenářský zážitek.
Román samotný u mě, k mé smůle, takové nadšení nevyvolal. Silné příběhy hlavních postav mě nedokázaly vtáhnout. Na přesvědčivosti jim asi ubírala právě netradiční forma, která mě často až rušila ("příšerně nahlas"). Nedokázal jsem se zbavit myšlenky, že forma byla u tohoto díla první a na všechny grafické nápady autor nabaloval příběh. Přesto román opět zařazuju do "Chystám se číst", neboť bych se mu jednou rád dostal na kůži ("k nevíře blízko"). Snad. Někdy.

"Trávili jsme spolu hodně času. Pochybuju, že bych s někým strávil víc času, přinejmenším, co táta umřel, leda bych počítal Buckminstera. Ale přesto bylo moc lidí, které jsem znal líp. Tak například jsem nevěděl nic o tom, jak žila jako malá, jak se seznámila s dědečkem, jaké bylo jejich manželství, proč odešel. Kdybych měl sepsat její životopis, nevypadlo by ze mě nic víc, než že její manžel uměl mluvit se zvířaty a že bych nikdy neměl nic milovat tolik, jako ona miluje mě. A já se ptám: čím jsme to vlastně trávili tu spoustu času, když jsme se nepoznávali?"

EDIT: Po roce, kdy se mi kniha rozležela, cítím potřebu své hodnocení upravit. Ubral jsem jednu hvězdu a dodávám, že celou knihu vnímám jako křečovitou intelektuální pózu. Bohužel.

6 06.11.2015

Už samotné okolnosti vzniku a vydání této knihy mi spolehlivě zarosí oči. Příběh v příběhu. Působivý, psaný lehkou rukou a s nečekaným humorem. Příběh, který neměl vzniknout.

„Ne, takhle jsem si to naše společenství nepředstavoval. Já hlupák věřil, že jsme lepší než ti druzí a že bychom dovedli zorganizovat vzorný stát šťastných a spokojených občanů. I když si odmyslím všecky rušivé vlivy, přesvědčil jsem se o pravém opaku. A mezi našimi stoupenci je to nejžalostnější. Mají plnou hubu osudového společenství a podobných frází, kdežto ve skutečnosti hledí jen upozornit na sebe a získat si oblibu a přízeň vedení. Metody, jakých při tom používají, jsou hanebné a už jsem jim to kolikrát řekl. Nemají mě rádi. Naši odpůrci mají často pravdu, je to verbež. Já nenadávám, já se jen žeru, protože mne připravili o to poslední, o víru v člověka v lepší svět.“

5 23.10.2019

Omlouvám se, za příkrý soud, ale tohle se moc nepovedlo. Nevěrohodné jednání a vyjadřování toho chlapce, křečovitá aranže příběhu (prostitutka říznutá vědmou), předvídatelnost zvratů.... – jsem z té krátké povídky unavený.

5 14.08.2018

Přesvědčivé argumentování pro stanoviska pro i proti také považuji za nejcennější. Kniha má navíc velmi promyšlenou strukturu a čerpá z mnoha vědeckých oborů, zdaleka ne jen z fyziky. Pro mě první setkání s autorem, jistě ne poslední.

"Lidé mají vrozenou potřebu vnímat sebe sama jako součást nějakého velkého plánu, přírodního řádu, který má hlubší význam a delší trvání než malichernosti každodenního života. Absurdní nesoulad mezi marnosti lidských poměrů a tísnivou majestátností kosmu vede lidi k hledání transcendentního smyslu, jenž by jejich křehkou existenci zaštítil."

5 02.12.2017

Jsem rád, že jsem si tenhle vhled do partyzánského života dopřál. Ode dneška budu zmiňovanými místy procházet/projíždět s úplně jiným vědomím než dříve.

"My tam v horách leckdy spíme na sněhu, děláme čtyřicetikilometrové noční pochody, doslova žereme vařené hovězí, někdy i bez soli, pokud ho vůbec máme, a přece je nám líp, náš život je důstojnější. Jsme svobodní. A máme víc naděje než kdokoli z městských lidí – i když to zní protimyslně – že ty poslední týdny přežijeme."

5 18.09.2016

Prostě líbilo. Místy zasněné, místy moralizující, místy napínavé...
Za "Marťany" to pro mě pěkně shrnul pan Pop od osamocené benzinové pumpy: "Přijel jsem na Mars na penzi a do penze jsem chtěl jt někam, kde je všechno jinačí. Mladíci už o žádné řečňování s ním nestojí a se starými je hrozná otrava. Tak jsem si myslel, že pro mě bude nejlepší, když si někde najdu místečko tak jinačí, že bude stačit jenom otevřít oči a zábava bude před nosem."
A za Fahrenheita mi rozhodně utkvěla dlouhá promluva kapitána Beattyho (kromě návodu paní Bowlesové, jak naložit s dětmi), např.: "Žije se ze dne na den, lidé se starají jen o výhodné místo a po práci je všude plno zábavy. Nač se učit něco víc než mačkat knoflíky, otáčet vypínačem, utahovat matky a spínat kontakty? (...) Více sportu pro každého, kolektivní duch, zábava a myslet se vůbec nemusí, viď? (...) Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam, někam, někam, nikam. Benzínoví štvanci."

5 12.05.2016

Poněkud skličující příběh, při jehož čtení jsem trnul napětím pokaždé, když jsem mezi vyprávěním a vlastním životem zaznamenal znepokojivý náznak paralely. Jak se uvádí v doslovu, partnerský vztah je křehké hnízdo, které může být kdykoliv odfouknuto.

"Pokud i naše rakovina měla v úmyslu zasáhnout mozek, tak se jí to povedlo: má manželka byla pár centimetrů ode mě a já už nevěděl, jak se k ní přiblížit."

5 24.04.2016

Dávám za pravdu komentářům, že je člověk nucen nad knihou po dočtení přemýšlet. Zpětně si ale uvědomuji, že víc času trávím úvahami nad tím, který rozměr knihy mi to uniká. Skutečně zajímavý mi připadá úvod románu a poté jeho závěr. Střední část jsem svým způsobem protrpěl (s výjimkou několika kapitol). Možná si kniha žádá čtenáře, který se dokáže do vln imaginace a podobenství zanořit uvolněněji.

"Nejhorší dvojicí protikladů jsou však nuda a strach. Někdy se váš život pohupuje jako kyvadlo, od jednoho pólu ke druhému. Moře je bez jediné vlnky. Vítr ani nezašeptá. Hodiny se vlečou jako věčnost. Tolik se nudíte, až upadnete do stavu otupělosti podobného kómatu. Náhle se však moře rozběsní a přivede vás do stavu šíleného, zběsilého strachu. Ale ani tyto protiklady od sebe nelze vždy jednoznačně oddělit. V nudě je vždycky zrnko strachu: rozpláčete se, naplní vás hrůza, křičíte, záměrně si ubližujete. A v tenatech strachu – v té nejhorší bouři – navzdory všemu pociťujete nudu, hlubokou únavu z toho všeho."

5 20.04.2016

Jsem rád, že při hodnocení knihy není potřeba mluvit. Moc bych toho ze sebe přes stažené hrdlo nedostal. Helga Weissová sepsala ve svém věku mimořádně sugestivní výpověď. Obdivuji její všímavost, vyjadřovací schopnosti a hlavně neskutečnou výdrž, se kterou všechny strašlivosti přestála a vedle kterých se zdají všechny problémy tak malicherné.

"Máme-li zahynout nebo zůstat naživu, je stejně osud. Nám na životě tak málo záleží, nemáme co ztratit. Jediné, oč se bojím, je, aby to nezabilo jen jednu z nás. V okamžiku, jak zahouká siréna, jsem ve druhém patře u maminky. Pak je mi už úplně jedno, jestli to sem bouchne nebo ne."

5 15.01.2016

Tohle si zaslouží uznání a pochvalu. Cestopis jako vyznání a upřímně pojatá odpověď na otázky typu „proč“. Vyprávění o putování, které neřeší převýšení ani vzdálenosti, ale touhy, strachy, motivace a radosti v mnoha podobách. Několikrát jsem uznale zvednul obočí nad kuráží a vytrvalostí autorky, jindy nad pokornou trpělivostí, se kterou poznává co/kdo jí do cesty přijde. Oceňuju svižný jazyk, nadhled, sebeironii, vyprávění o věcech, které si většina lidí nechává pro sebe, a pečlivé grafické zpracování (2. vydání).

Pokud by v budoucnu následovaly další knihy, jsem zvědav, jak budou pojaté, aby tuto prvotinu nevykrádaly.
Moc díky za zážitek a ať to autorce i všem jejím čtenářům šlape!

(P. S.: Mám jedinou výtku, a ta je určena doslovu, který se ke knize absolutně nehodí. Demonstruje rozdíl mezi příjemně civilním a srozumitelným psaním autorky cestopisu a krkolomně strojeným psaním autorky doslovu, kterému naopak místy rozumět téměř nejde.)

4 08.02.2022

S hodnocením jsem si dal na čas. Předpokládal jsem, že ve mě uzraje jak víno, ale nestalo se. Navíc už těžko dávám dohromady hlavní příběhovou linku (něco mi připomenul "trudoš", díky). Ale to by se možná stalo i autorovi, v tomto ho nijak nepřeceňuji (pardooon). Oceňuji například, že mi Majling poskytl vhled do složitého fungování teroristických organizací: „Doobeda treba dohovoriť chlapcom vo výcvikovom tábore pre samovrahov, aby to nepreháňali s tréningom. Ostali už len traja. Poobede musíme navštíviť Saláha v nemocnici. Roky pre nás robil monitoring tlače kvoli karikatúram. Teraz mu operovali bránicu.“
Dobré to bylo, pobavil jsem se. A jak píše "kanitsuj" – hluché části ještě podrobím hlubšímu samostudiu a budu hledat perličky na dně.

4 18.10.2018

Tohle obstojí jedině v případě, že budete číst celou sérii. Dobrá polovina knihy se totiž točí kolem vztahů, zázemí a okolí Strika a jeho sekretářky. Větší napětí než samotné vyšetřování ve mě vyvolávalo očekávání, jestli se spolu ti dva vyspí ještě v tomto dílu, nebo si to autorka nechává až na některý z příštích. A to není dobré. (Předchozí díl jsem nečetl a na následující se taky nechystám.)

4 17.10.2018

Čtení některých povídek mě až fyzicky bolelo. Netuším, jak bych dokázal v něčem podobném žít. Jen vím, že bych buď neobstál sám před sebou a totálně se tím užíral, nebo by mě to dočista semlelo a stalo se ze mě cynické prase... :-/

"Podali mi tenhle hadr a na všechny moje otázky jen krčili rameny... Vaše cesta do NDR se zamítá... nikomu jinému, nikomu se nezamítá, jen vám se zamítá... odpovědný soudruh se... nikdo jiný, ani razítko, ani podpis, jen se... zamítá se, povoluje se, nevyhovuje se, sesesesese, kdo to je, ten soudruh se? Jak může zasahovat takovým způsobem do osudu lidí?"

4 18.01.2018

Rozhodně nesdílím přesvědčení, že k úspěšnému hodnocení postačí napsat "lehce čitelný příběh, šokující, plytký obsahem i formou, s trochou perverze". V té útlé knize je toho o dost víc a myslím, že je v pořádku, když člověka její čtení rozruší. Odnáším si vzpomínky na sympatie k netypickým dětským hrdinům (být všichni o dvacet let starší, nefungovalo by to) prokládané údivem nad dějovými bizarnostmi a ponurou strašidelností jejich domova. Poté, co jsem se nechal v podstatě unavit autorovým způsobem psaní pozdějších titulů (Amsterdam, Nevinný, Sobota), byla toto poslední šance, kterou jsem McEwanovi dal - a vyplatilo se, stylově se jedná o něco naprosto jiného, přímočařejšího, syrovějšího.

"Venku Tom s jedním stejně starým klukem táhli po ulici velkou pneumatiku od náklaďáku, až mi zmizeli z dohledu. Skutečnost, že se s ní vláčeli a nekutáleli ji, způsobila, že jsem se cítil strašně vyčerpaný."

4 03.12.2017