Tozbee komentáře u knih

Tip pro ministerstva: nakoupit kamion výtisků a školit, školit, školit úředníky. (*Pozn. pro autory: Kdyby k tomu náhodou na základě tohoto podnětu fakt došlo, ozvěte se ;-)) Chci jim, mým zaměstnancům, totiž rozumět a posílit naději, že si je jednou oblíbím.

Autorům děkuju za zajímavé tipy, které rád přetavím do praxe. Dovolím si jednu drobnou obsahovou připomínku: podle mě by knize prospělo víc škrtání. Žoviálního oslovování čtenáře je v knize cca 20 stran navíc.

P.S.: Je na nás, abychom spoluobčany, jako je recenzent přede mnou, přesvědčili, že „abysme“ je lepší ;-)

08.10.2024

Kniha, při jejímž čtení mě znovu a znovu ohromovala děsivá síla komunistické myšlenky, která v daném čase přiměla obrovské množství lidí vsadit vše na jednu kartu. Myšlenky, která do Sovětského svazu přivedla velké množství kapitálu a rukou ochotných pracovat na hranici sebeobětování. Skvěle zpracovaná reportáž, která i přes odstup jednoho století skvěle zprostředkovává fascinující příběh zrodu a zániku jednoho komunistického mikrosvěta.

2 10.04.2024

Macfarlane mě vzal na úžasnou pouť hlubinami podzemí, času a duše, ze které se mi nechtělo vracet. Mám pocit, jako bych po přečtení tohoto poeticky potemnělého cestopisu kříženého s mnoha populárně-naučnými odbočkami vzal na milost dlouho přehlíženého podivína, kterému začínám rozumět a mnohem víc mě zajímá, co je vlastně zač. Projíždím internetové odkazy a žasnu, jak blízko byly mé představy reálné podobě míst, která autor dokázal sugestivně popsat. Úžasná kniha.

3 17.03.2023

V CPress by se měli redaktoři a překladatelé chytit za nos, protože tohle se jim fakt nepovedlo (naprostý souhlas s mou předřečnicí).
Nicméně – za to autorka nemůže. Ta odvedla kus poctivé práce a podařilo se jí odhrnout hned několik závěsů, za kterými se kolébá Kim III. Ač mám na téma Severní Korea načteno, k poslední éře země toho zatím mnoho nevzniklo, a tak jsem za srozumitelné podání v souvislostech vděčný.

2 24.06.2022

Kde je soumrak, tam následuje hrozba tmy (noci). Proto jsem byl zvědav, na jakých argumentech autorka vystaví své očekávání, že demokracie to má (neodvratitelně) spočítané. Její výklad mě vůbec nepřesvědčil. Při čtení mě spíš přepadaly nepříjemné dojmy, že si autorka „vyřizuje účty“ s řadou svých bývalých přátel. A nebylo mi příjemné, že jsem toho součástí. Často mě přepadala nedůvěra k silným závěrům, které Applebaum vyvozuje z různých událostí. Fascinovalo mě, jaký význam lze přisoudit tomu, že se někdo účastní či neúčastní večírku. (Rozbolí vás zub, zůstanete doma a o pár let později si o sobě přečtete v Soumraku demokracie...) Autorka nepřímo velebí svůj víceméně neměnný a příkladný světonázor, který jako maják osvětluje z útesu rozbouřené moře, přes které se valí mraky. Nepátrá, po tom, proč se v daných zemích mění společenské nálady, proč v nich dnes lidé podléhají svodům autoritářů, nezkoumá spoluodpovědnost „neautoritářských“ vlád za tento stav. A taky ignoruje skutečnost, že měnit během života své názory a hodnotové postoje je přirozené. Autoritáři byli a budou (pokaždé trochu jiní), jejich voliči byli a budou (pokaždé trochu jiní)... proč jim demokracie někdy odolá, jindy ne? V této knize se to nedozvíte.

2 20.04.2022

Tohle si zaslouží uznání a pochvalu. Cestopis jako vyznání a upřímně pojatá odpověď na otázky typu „proč“. Vyprávění o putování, které neřeší převýšení ani vzdálenosti, ale touhy, strachy, motivace a radosti v mnoha podobách. Několikrát jsem uznale zvednul obočí nad kuráží a vytrvalostí autorky, jindy nad pokornou trpělivostí, se kterou poznává co/kdo jí do cesty přijde. Oceňuju svižný jazyk, nadhled, sebeironii, vyprávění o věcech, které si většina lidí nechává pro sebe, a pečlivé grafické zpracování (2. vydání).

Pokud by v budoucnu následovaly další knihy, jsem zvědav, jak budou pojaté, aby tuto prvotinu nevykrádaly.
Moc díky za zážitek a ať to autorce i všem jejím čtenářům šlape!

(P. S.: Mám jedinou výtku, a ta je určena doslovu, který se ke knize absolutně nehodí. Demonstruje rozdíl mezi příjemně civilním a srozumitelným psaním autorky cestopisu a krkolomně strojeným psaním autorky doslovu, kterému naopak místy rozumět téměř nejde.)

4 08.02.2022

Stručně řečeno zklamání. Jak už tu několikrát zaznělo, název knihy je zavádějící. Namísto hypotéz, smršti zasvěcených vědeckých argumentů a mnoha historických příkladů a analogií jsou jednotlivé kapitoly spíše zamyšleními, reflexemi současné západní společnosti prokládané příležitostnými historickými flashbacky a bohužel množstvím banalit (jako třeba zvýrazněná hluboká myšlenka na str. 85: „Vzestup a pád jsou totiž stranami téže mince, bez vzestupu není pádu a naopak.“). Jako v částečně poučeném laikovi ve mně kniha vyvolala poznání, že sdílím s autorem velkou většinu názorů na současný vývoj. Nicméně jsem spíše očekával, že si počtu o tom, jak různé „civilizace vznikají, dosahují vrcholu a zanikají“.

8 31.01.2022

(SPOILER) Začnu minusy, kvůli kterým musela jedna hvězda dolů:
- poněkud toporné charaktery postav, kterým nepřidávaly na plastičnosti soukromé odbočky a místy ubíjející dialogy
- jednoznačná dělící linka mezi klaďasy a záporáky, přičemž záporáci se stihli v závěru překulit daleko za hranu kýče
- spektakulární finále, které kladlo důraz na akci místo na epilog, který by si ty spousty řádků zasloužil více
- autorova obsese zmiňovat neustále filmy a nechat postavy mluvit o filmu, přičemž akční scény jsou psány přímo pro filmový scénář (uvidíme, jak je uchopí německá ZDF, která už natáčí)
- autorova spadenost na odporné Američany, přičemž ti nejodpornější jsou (jak nečekané) ti s největšími pravomocemi
- další hvězda by měla jít dolů za odfláknutý překlad (ale za to autor nemůže)

Možná je těch odrážek hodně, ale plusy je podle mého soudu bez potíží přetlačí. Většinu z nich už zmiňovali ostatní čtenáři, tak jen telegraficky:
+ vynikající a originální hlavní myšlenka
+ srozumitelně podané základy z mnoha různých vědeckých oborů
+ postupné splétání proudů a budování napětí, obtížná předvídatelnost děje (v prvních dvou třetinách knihy)

12 11.08.2021

Talent mladého Waltariho mě bavil. Ale než jsem si srovnal myšlenky, po pár týdnech smutně přiznávám, že žádný kráter ve mě kniha nezanechala. Navzdory době svištěly Waltariho vlaky po kolejích nějak moc rychle.

2 25.03.2021

Jsou to takoví mimoni. Nemyslím to pejorativně. Části z nich samotářství zbylo jako vedlejší produkt nezřízeného života, část se pro ně rozhodla z trochu bláznivých důvodů. A část (dvě ženy) z racionálních. Jsou to mimoni, protože žijí mimo a protože se na spoustu věcí dívají zvenčí. A to mě opravdu bavilo. Líbil se mi prostor a empatie, kterou jim autor dal a díky čemuž jsem se nečekaně často cítil jako mimoň já.

17 25.03.2021

Musel jsem si to přeznačkovat z humoristického románu na historicko-zeměpisnou sondu, abych se dobral konce. Vědomí, že za rádoby veselým vyprávěním je osobní trápení autorky v nešťastném vztahu (manželství se brzy rozpadlo), mě pořád rušilo. Kniha u mě obstála jen jako (relativně) čtivý doklad o životě v konkrétním čase, na určitém místě a o tehdejším postavení žen. Opravdu mě udivuje, že právě takovou knihu u nás matky předávaly dcerám. Že čtení takové knihy pro ně nebylo sebetrýzněním. A že velké množství čtenářek knize stále vysolí vysoké hodnocení kvůli zábavnosti nebo „protože člověka dokáže pozvednout na duchu, rozesmát, uklidnit“. Kniha mi zkrátka přinesla víc poučení při čtení komentářů než při čtení jí samotné. I za to je třeba poděkovat.

12 23.02.2021

Uznale mručím. Má to šmrnc, vtip a je to fakt krásně zpracované (i vydané, díky Argo!). Jen nevím, jestli to vlastně splňuje účel, tedy objasnit kvantovou fyziku laikům. Za sebe lítostivě připouštím, že jsem se v pochopení tématu o moc dál neposunul. Naštěstí mě uklidňuje vědomí, že jsem se v jiné části multivesmíru stal díky komiksu zapáleným studentem a posléze odborníkem na kvantovou fyziku.

10 19.02.2021

Po dlouhé době klasika. A zklamání. Což mě upřímně mrzí... Knihu jsem dočetl včera a než jsem se rozmyslel, jak s úctou ke jménu a majestátu autora vyjádřím, proč jsem se s jeho dílem minul, překvapeně koukám, že o něco jadrněji (a trefněji) totéž právě vyjádřila předřečnice Metla. Za což jí velmi děkuji. Dokonce bych svých pět výtek seřadil stejně jako ona – tedy tu pátou připomínku vnímám jako nejméně problematickou a dokázal bych ji odpustit jako čistě žánrovou věc (byť podle mě poněkud kýčovitou).
Doplním alespoň jiný postřeh. Nemám dobrou zkušenost s anotacemi, které často zcela hloupě prozradí většinu děje, případně včetně zastřešující myšlenky. Proto je raději čtu až po přečtení knihy. A v tomto případě tedy zírám jak tele na nové vrata, co to nakladatel (nechci pátrat který) vypustil do světa. To je na pár facek. Správci DK by mohli celou anotaci označit jako spoiler.

7 19.02.2021

Ať se na mě v Hostu nezlobí, ale ta obálka je fakt pekelná... Brekeke.
Tipuju, že částečně poučený čtenář, který se snaží žít zodpovědně (ve smyslu snižování své uhlíkové stopy), musí z knihy cítit alespoň mírné zklamání. Fakta, která z médií vstřebává mnoho let, tady musí zhltnout najednou, což pro mě byla téměř nesnesitelná nálož. Navíc vám je dáno opakovaně najevo, že váš osobní příspěvek je zcela zanedbatelný a nezáleží na něm. Řadě lidí to může posloužit jako alibi a podnět k rozvoji osobního nihilismu. Když už jsou tedy podstatná pouze rychlá, účinná, trvalá a globální politická rozhodnutí (tedy ta nejtěžší představitelná), očekával bych, že autor alespoň naznačí možné způsoby, jak jich dosáhnout a nevyvolat demonstrace a revoluce. Pokud nemá náměty on, expert z nejpovolanějších, jak se k nim stihnou dopracovat neustále se střídající političtí představitelé? Poslední kapitola mi přišla zkrátka nedostatečná a knihu podle mě nezachránila. Co mě však těší, je celkové hodnocení (aktuálně překvapivých 85 %), což může znamenat, že si kniha své čtenáře získává. Bohužel velmi pomalu (aktuálně 29 hodnocení).

7 15.01.2021

Někteří chlapi takhle možná komunikují a jednají, ale neznám je. Lidi totiž nejsou dvourozměrné karikatury, které jedou stále jak podle šablony (jsou takové případy, chceš do držky apod.). Pár podařených hlášek a termínů (velitelka) a několik vtipných „úvah“ (vypitá hospoda) v knize bylo, to zase jo, ale to zkrátka nestačí. Pan Rudiš mi to jistě odpustí, ale tohle jeho dílko jsem úspěšně odpružil.
P. S.: Sousloví „A ten, co xxxxx“ nemůžu po dočtení vystát :-)

6 08.10.2020

Náročné dílo, které pro větší požitek z četby vyžaduje znalost historického, náboženského a částečně filosofického kontextu – nebo alespoň ochotu čtenáře si kontext „dostudovat“. Jen tak bude uvažování postav, které měly své reálné předobrazy, pro čtenáře uvěřitelné a hlavně pochopitelné. Waltari se pustil do náročné látky, jejímuž nastudování musel obětovat neskutečné množství času. Potud klobouk dolů. Co mi nesedlo, jsou časté patetické promluvy všech postav, poněkud složitý životopisný konstrukt hlavního Hrdiny (který navíc musí být u všeho podstatného, co se ve městě šustne, aby to mohl zapsat do deníku), milostná zápletka (mám tě ráda X nemám tě ráda) a příliš idealistické osobní motivace pro jednání většiny zúčastněných (nemohl by aspoň jeden prostě jen nesnášet Turky, chtít se jim třeba pomstít a dát zkrátka průchod přízemnějším, zato lidštějším pudům?). Na druhou stranu – tíseň obyvatel, kteří se nemohou zachránit před blížícím se utrpením, na mě zapůsobila silně. A přiměla mě přečíst si o tématu víc, takže díky.
(SPOILER: Ale proč musel autor nechat Annu mnohonásobně zapíchnout, když reálně tehdy stačila odplout, to nechápu.)

„Jsem Řek a bojuji na straně svého města, dokud bude možnost udržet samostatnost. Ale nepřipustím, aby se Cařihrad dostal do moci latinců. To by znamenalo mrhání našimi posledními silami, desetiletí trvající vražedné bitvy na pomezí Evropy, a to jen pro dobro latinců. Unavili jsme se z Evropy, máme již dost latinců. Vedle latinských barbarů jsou Turci vzdělaným národem, dědici arabské a perské vzdělanosti. Sultánova vláda pozdvihne Cařihrad do nového rozkvětu. Z rozmezí mezi Východem a Západem Cařihrad bude zase ovládat svět.“

8 08.10.2020

Přečteno jen pár stran, které mě odradily příšerným překladem, kvůli kterému nešly některé věty ani pochopit.

Nálož. V mnoha rovinách.
Občas na efekt šokující. Jindy skvěle provokativní. Hyperrealistické a neuvěřitelně vyfabulované současně. Ale hlavně originální. Nebýt závěru a fekálií, asi tu pátou hvězdu dám, takhle s klidný svědomím za 4. A pokud budu v budoucnu dostatečně masochistický, možná si to někdy střihnu ještě jednou.

„Nikdy nemůžete říct: Nebudu zabíjet. To nejde, přinejlepším můžete říct: Doufám, že nebudu zabíjet. Já v to doufal taky, já jsem taky chtěl vést dobrý a užitečný život, být člověkem mezi lidmi, být stejný jako ostatní, i já jsem chtěl přiložit svůj kamínek ke společnému dílu. Mé naděje se ale nenaplnily, má upřímnost byla využita pro vykonání díla, které, jak se ukázalo, bylo špatné a šílené, a já překročil hranice stínu a všechno to zlo mi vstoupilo do života, a nic z toho se už nikdy nedá napravit. Ani slova k ničemu nejsou, mizí jako voda v písku a ten písek mi plní ústa. Žiji, dělám, co se dá, tak je to s každým, jsem člověk jako každý jiný, jsem člověk jako vy. No tak, říkám vám přece, že jsem jako vy!“

8 13.05.2020

(SPOILER) Čte se to dobře, protože autorka umí. Pokud tedy čtenáři nevadí, že od počátku knihy ví, že nic neví, a že se to nedozví dřív než na konci. A že se toho bohužel do té doby zas tak moc neděje. Na to, jak velké časové rozpětí román zachycuje, mi přišel popis životů hlavních aktérů příliš plytký. Příliš mnoho prostého popisu ve stylu "tak šel čas". A tak se ve vztahu ke knize cítím podobně jako vypravěčka ve vztahu ke svému protivnému otci, se kterým se snaží vyjít a snaží se ho pochopit. S tím rozdílem, že se mi to nakonec nepovedlo.

7 13.05.2020

Takhle tuhý kořínek má jen málo lidí. Autorčina pokora, schopnost prát se s nepříznivými okolnostmi a zároveň v nich nacházet zdroj radosti, je odzbrojující a člověka až zahanbuje. Deníky jsou natolik otevřené, že mám na konci trilogie pocit přátelského vztahu, ze kterého si odnáším obdiv a povzbuzení.

„V Rusku som bola akademička, tu som mliekarka; no i tak sa teším zo života a milujem ho. Len počkaj, Rusko, veď sa mi raz podarí vytrhnúť si zo srdca túžbu po tebe, len počkaj, veď ja sa oslobodím od svojho trápenia! Vari spočíva šťastie v tom, že je žena univerzitnou profesorkou? Alebo že žije v Rusku? Šťastie spočíva v samotnom živote, v tom, že dýchame a možeme žiť. A ak človek neumiera od hladu, tak može každú chvíľu nachádzať plné priehrštia šťastia. Žehnám dnešnému slnečnému zimnému dňu, žehnám svojmu životu, dokonca i tomu, ktorý teraz musím viesť...“

2 24.10.2019