Tozbee komentáře u knih

Rachmanovová byla trpělivou posluchačkou a neúnavnou zapisovatelkou neuvěřitelných vztahových peripetií svých současníků. Za normálních okolností (tj. kdyby šlo o popisy vztahů v mé době) bych tyto části vyprávění považoval za drby a jejich čtení by mě nudilo. Postoje a uvažování Rusů ve 20. letech 20. století jsou však natolik fascinující a jiné, že mě tyto pasáže nečekaně vcucly. Ve zbytku knihy dějinný kvalt trochu zvolnil, avšak úzkost narůstá a Rachmanovové nezbývá, než se snažit nějak protlouct a doufat, že hrůzné konce přátel, sousedů a rodinných příslušníků se jejím nejbližším zázrakem vyhnou.

„Zvyčajne sa predsa parádia dievčatá. Keď sa žena vydá, už na tom nezáleží, manžel ťa predsa vidí deň čo deň vo všakovakých situáciách!“ „Práve preto by ma mal vidieť nielen v zástere, ale aj inak. Nechápem, že sa ženy upravujú, len keď idú do spoločnosti, a doma pobehujú ako strašiaci do maku. Koho to najviac poteší, keď sa skrášlim? Prirodzene, že mojho muža, a prečo by sa mal potešiť pohladom na mňa, len keď je moj výzor určený iným? Samozrejme, že sa postarám o svoj zovňajšok, keď idem do spoločnosti, ale tisíckrát viac mi záleží, ako vyzerám, keď ma vidí len on!“

1 24.10.2019

Už samotné okolnosti vzniku a vydání této knihy mi spolehlivě zarosí oči. Příběh v příběhu. Působivý, psaný lehkou rukou a s nečekaným humorem. Příběh, který neměl vzniknout.

„Ne, takhle jsem si to naše společenství nepředstavoval. Já hlupák věřil, že jsme lepší než ti druzí a že bychom dovedli zorganizovat vzorný stát šťastných a spokojených občanů. I když si odmyslím všecky rušivé vlivy, přesvědčil jsem se o pravém opaku. A mezi našimi stoupenci je to nejžalostnější. Mají plnou hubu osudového společenství a podobných frází, kdežto ve skutečnosti hledí jen upozornit na sebe a získat si oblibu a přízeň vedení. Metody, jakých při tom používají, jsou hanebné a už jsem jim to kolikrát řekl. Nemají mě rádi. Naši odpůrci mají často pravdu, je to verbež. Já nenadávám, já se jen žeru, protože mne připravili o to poslední, o víru v člověka v lepší svět.“

5 23.10.2019

Milé poselství o tom, jak je důležité člověka posuzovat podle jeho činů pro druhé. Jedna hvězda dolů, neboť mi příběh připadal příliš křečovitý a vnitřní obrat Oveho dost nepřesvědčivý (navzdory tomu, že je jasné, že k němu kniha směřuje). Druhou hvězdu musím vzít za ubíjející autorovu obsesi nacpat do každé druhé věty „vtip“, z nichž příliš mnoho začíná slovy "Kocour se tvářil jakoby..." (podobným tikem trpí autor Stoletého staříka, který...).
A ještě jeden postřeh - překvapilo mě, že mezi komentátory knihy tak výrazně převažují ženy.

8 17.09.2019

Deník, který by nikdo nechtěl sám napsat. Vnímavá autorka, která by se mohla pro své okolí rozdat a která ve všech lidech hledá to dobré, se zákeřnou ironií osudu narodila do bolestné doby v nelidsky zkoušené zemi. Díky jejímu talentu, pečlivosti a vytrvalosti můžeme u jejich zápisků tajit dech a o něco víc si vážit světa, ve kterém žijeme.

„Bolševici se ujali moci. Je těžké být prorokem, ale domnívám se, že to je konec ruské inteligence. Měli bychom si sbalit svých pár švestek a emigrovat. V Rusku už nemáme co dělat. Nebo snad přece jen existuje nějaké východisko... Připojit se k bolševickému hnutí, duševně se ponížit, zdrsnět, stát se primitivem po fyzické i psychické stránce...“

9 13.09.2019

Fakt inspirativní chlápek a dobrý formát rozhovoru – nebýt Bartoloměje, je ta knížka nejspíš chudší. Řekl bych, že každý čtenář se směje, krčí nesouhlasně čelo nebo se zamýšlí u jiných odpovědí a historek. Přitom je výsledný soud velmi podobný, což je na celém rozhovoru skvělé. Mrzí mě jen dost překlepů, které unikly pozornosti redakce.

„Ty ještě žiješ?“, já: „Žiju, babo, vidíš, ne?“, načež Věra: „A prrroč?“

6 02.05.2019

Vymazlená záležitost. Jestli je autorka taková puntičkářka i v běžnějších životních rovinách, tak potěš koště. Takhle mi to ovšem sedlo. Velký dík nakladateli. V knize jsem v podstatě postrádal pouze určité shrnutí zbývajících možností průzkumu, návrhů, kudy se ubírat dál - třeba formou doslovu jiného odborníka. To ale nic nemění na tom, že je kniha velmi ojedinělým počinem, kterým jsem rád ozdobil knihovnu.

8 15.04.2019

Je to správně uhozené a provokativní. Ten chlap je střídavě roztomilý a na zabití. A celek je z půlky zábavný a z poloviny nudný. A je celkem možné, že při druhém čtení by se mi ty půlky prohodily, což mi na celé knížce přijde jako nejlepší.

6 15.04.2019

Tady je ticho důstojnější než slova. Připadá mi až nepatřičné hodnotit toto dílo jako literaturu. Pokorně a uctivě smekám a přeji si (naivně), aby podobné výpovědi už nemusely vzniknout.

„Zdá se, že muži nesou zajetí a ponížení hůř než ženy, snad proto, že od dávnověku jim byly přisouzeny vlastnosti heroické, které je těžké prokazovat každý den. Jednorázová statečnost je snazší než každodenní stokrát nic, které umořilo osla. A tak se stalo, že můj vztah k mužům se od vězení změnil – přes všechen můj obdiv a tajnou náklonnost, kterou k nim cítím. Nemohu být koketkou ani vampem, ani je ulovit záludnou taktičkou, čímž velmi v naší době tratím na ceně. Stala jsem se pelichající vlčicí s vemínkem splasklým od starostlivého pečování o mužská kojeňátka.“

18 22.03.2019

Je to paráda. Přežijete náhodou jako jeden z mála jadernou katastrofu. Navíc s hojností potravin, dobytka, s bytelnou střechou nad hlavou a s partou přátel z dětství. Co víc si za dané situace přát?
Že by bylo fajn nemuset se zabývat radioaktivitou? Máš to mít. Krom toho jsi uznávaný, bystře uvažující óm nadsamec čistý jak lilie a v okolí tvé družiny se náhodou pase několik povolných samic, které toho moc nenamluví. Jupíjé.
To by bylo, aby z toho s trochou dalšího štěstí nebyl super román (utahanému úvodu navzdory).

Autor mi zkrátka předhazoval jednu absurditu hodnou úsměšku za druhou a dost se snažil, aby mě od dalšího čtení odradil. V mém případě se mu to nepovedlo, zvědavost, jak si bude hlavní „hrdina“ počínat, zvítězila. A když už se smířím s tím, že autor rozdal karty tak, jak rozdal, uznávám, že napsané je to skvěle a uvěřitelně. A tak se už rok rozmýšlím, jestli dát Malevilu tři nebo čtyři hvězdy...

9 18.02.2019

Překvapivě civilní soubor úvah o podstatě slovenské společnosti. Trefné postřehy, inspirativní myšlenky, apelativní tón. Šimečka své závěry prokládá zajímavými autobiografickými momenty, což čtivosti pomáhá. Kniha by si zasloužila podtitul „vedle Čechů“, protože se srovnatelným způsobem věnuje i jim (nám).

1 01.02.2019

Radost číst, radost prohlížet, radost se dotýkat. To je panečku kniha. Ač jsem jen pasivním konzumentem typografie a grafického designu, užil jsem si to. A jsem vděčný za každého výjimečného profíka schopného navíc přitažlivě zprostředkovat svou vášeň veřejnosti.

„Krásno v malých dávkách působí dlouhodobě a masy prospěšně kultivuje. (...) Jsme záludní infiltrátoři nevyžádané estetiky.“

2 21.01.2019

Téma románu je relativně provařené. ALE: 1) V případě holocaustu nebude jeho neustálé literární zpracovávání na škodu nikdy. 2) Autorka to s jazykem umí a její román se čte opravdu sám (poněkud samoúčelné časové skoky v závěru knihy mu odpustím). Takže mu úspěch přeju. A jako bývalý Valmezák jsem vděčný za odhalení nepoznané historie města.

9 14.01.2019

Musím připustit, že zprvu jsme se za cílovku stripů nepovažoval. Ale postupně si mě autorka získala pozorovacím talentem, vtipem a schopností (sebe)ironie. Čili vším, co mi schází! :-)

3 14.01.2019

Originální koncept. Oceňuji nápaditý výběr obsahu – místy literární lahůdky, jindy texty zvedající tu obočí tu koutky úst. A skvělé zpracování!

1 14.01.2019

Neveselé čtení. Za což si autor jistě vyslechne nejednu výtku typu „ale takhle to není všude“ nebo „proč taky nepíše o věcech, které se na Slovensku daří“. Inu možná proto, že o tomhle nikdo nepíše, kdežto "věrozvěstů" rozkvětu a prosperity je v médiích požehnaně. Některé příběhy se mnou pěkně zacloumaly a mrzelo mě, že nejdou ještě víc do hloubky („hospodaření“ s cizími pozemky na Zemplíne), často jsem se poučil (Čadca, Lendak aj.), u některých příběhů zase budu vyhlížet pokračování (např. Humenné). Mnoho míst mě také nalákalo k osobní návštěvě.
Samotného by mě zajímalo, jestli kniha u většiny čtenářů vyvolá spíše pocit marnosti a zmaru, nebo je bude motivovat k osobnímu zapojení, ke zlepšení čehokoliv v jejich okolí. Přál bych Slovensku jednoznačně to druhé.

» Mann nedávno pracoval so slovenskými policajtmi v rómskych komunitách: „Prednášal som na Policajnej akadémii. Zdalo sa mi, že policajti sú pasívni, pozerali sa na mňa s nevyslovenou otázkou, čo nám tu ten chce. Robil som však aj prednášky pre väzenských dozorcov, ktorí sa mi v porovnaní s policajtmi zdali voči Rómom omnoho vnímavejší. Vysvetľujem si to tým, že kým policajti sa s nimi stretávajú zväčša pri represívnej akcii, väzanskí dozorcovia s nimi žijú; poznajú ich osudy a rodiny. A poznanie prekonáva predsudky.“ «

6 14.01.2019

Zweig byl na svou dobu velmi moderní autor, který uměl čtenáře strhnout dějem. Dokáže rozpitvat emoce postav do nejmenších podrobností, nahlédnout na jejich rozpoložení z nejrůznějších úhlů a rozvinout do všech důsledků jejich uvažování. Ačkoliv to většina vyzdvihuje, musím smutně konstatovat, že mě právě tato záliba v pitvání pocitů postav obtěžovala. Od třetí věty je jasné, co mi chce autor o některé postavě říci, ale musím přetrpět ještě tři další odstavce, než se vyžvejkne. Většina povídek je tak o dobrou třetinu delší, než by mohla být. Proto dávám jen cca 60 %, ačkoliv jinak se mi náměty povídek a Zweigův úžasný a invenční jazyk líbí. (Na čtyři hvězdy by to vytáhla pouze Neviditelná sbírka.)

"Věděl, že je mu zapotřebí třecí plochy lidí, aby vzplanuly všechny jeho vlohy, ohnivost a bujnost jeho srdce, a je-li sám, že je ledový a sobě samému neužitečný jako zápalka v krabičce."

3 05.11.2018

Se vší úctou k autorovi bych řekl, že toto je velmi nesourodé dílo. Naštěstí každá ze zhruba tří hlavních částí (linie dětství, Arlene a vyšetřovací komise) má co říct. A umí to! Feynman byl fenomén.

"Můžeš se naučit jméno toho ptáka ve všech jazycích světa, ale až toho dosáhneš, nebudeš o něm vědět absolutně nic."

1 28.10.2018

S hodnocením jsem si dal na čas. Předpokládal jsem, že ve mě uzraje jak víno, ale nestalo se. Navíc už těžko dávám dohromady hlavní příběhovou linku (něco mi připomenul "trudoš", díky). Ale to by se možná stalo i autorovi, v tomto ho nijak nepřeceňuji (pardooon). Oceňuji například, že mi Majling poskytl vhled do složitého fungování teroristických organizací: „Doobeda treba dohovoriť chlapcom vo výcvikovom tábore pre samovrahov, aby to nepreháňali s tréningom. Ostali už len traja. Poobede musíme navštíviť Saláha v nemocnici. Roky pre nás robil monitoring tlače kvoli karikatúram. Teraz mu operovali bránicu.“
Dobré to bylo, pobavil jsem se. A jak píše "kanitsuj" – hluché části ještě podrobím hlubšímu samostudiu a budu hledat perličky na dně.

4 18.10.2018

Tohle obstojí jedině v případě, že budete číst celou sérii. Dobrá polovina knihy se totiž točí kolem vztahů, zázemí a okolí Strika a jeho sekretářky. Větší napětí než samotné vyšetřování ve mě vyvolávalo očekávání, jestli se spolu ti dva vyspí ještě v tomto dílu, nebo si to autorka nechává až na některý z příštích. A to není dobré. (Předchozí díl jsem nečetl a na následující se taky nechystám.)

4 17.10.2018

Waltari je vnímavý cestovatel se schopností zapříst rozhovor. Díky jeho deníku na mě dýchla nervozita poválečné Evropy snažící se oklepat z přestálé zkázy a relativní bezčasí obklopující autora v Istanbulu. Příjemná záležitost a dobrý impulz pro další cestu, na které budu číst třeba Pád Cařihradu.

„Čas je relativní pojem a člověk to nejlépe zjistí právě při cestování. Doma mohou plynout týdny a měsíce a nezanechat za sebou žádnou výraznou stopu, ale na cestách, když je člověk neustále v pohybu a před očima se mu ve zběsilém rytmu míhá jedna podívaná za druhou a jeden zážitek střídá druhý, jako by za krátký čas prožil víc než v samotě domova za celé měsíce.“

2 17.10.2018