triatlet komentáře u knih
"Posměšný zázrak v nitru našich lebek, který nám dovoluje odhalovat taje univerza, ale který úplně kašle na to, že nedokážeme odhalit taje skryté v nás samých." (s. 10)
Text, který neměl existovat v knižní podobě. A to by byla škoda.
Laskavé a láskyplné myšlenky o matematice i umění, o učení (se),
o partnerství, o smrti i životě...
Autor své poselství napsal v próze, ale slova působí jako verše. Občas se nějaké moudro opakuje.
Forma závěrečného refrénovitého shrnutí mě překvapila i potěšila.
Moje první knížka od Fredrika Backmana a hrozně
se těším na další. Opravuji - moc se těším na další. Hrůzu jeho myšlenky nenahánějí. Škoda, že překladatelka Helena Matocha některé pasáže devalvuje právě spojením "hrozně tě mám rád".
Ilustrace Elly Laytham odrážejí atmosféru příběhu.
"Skoro každý dospělý chodí po světě plný lítosti z nějakého loučení a přál by si, aby se mohl vrátit v čase a rozloučit se líp. Naše loučení takové nebude, budeš ho moct opakovat zas a znova, dokud nebude perfektní." (s. 40)
PS: Potěšilo by mě, kdyby na náměstíčko databáze knih ještě přispěla svým pohledem evelýny... Symbolicky je její poslední příspěvek právě k této knížečce.
Velikonoční pondělí 1913 napsalo jeden z nejzajímavějších vlasteneckých příběhů českého národa.
František Kožík mistrně charakterizuje Bohumila Hanče. I když… charakteristiku utvářel sám Bohumil Hanč svými postoji, pracovitostí, sportovním duchem, umem a přičinlivostí…
Trochu zarazilo jen přirovnání Hanče a Vrbaty k bohatýrům.
24. březen pro mě znamená i chvilkovou pietu za Bohumila Hanče a Václava Vrbatu.
„Benecko, hrst chalup rozhozených na úpatí Žalého, mívá zimu, která bývá pernou zkouškou. Vichřice žene přes úbočí vlny mlhy. Sníh zasype lidské obydlí často až po střechu. Všechno tam nutí a vybízí, abys dokázal smělé srdce a pustil se s živly do zápasu. (s. 16)
Nejsem věřící, ale biblické texty bych si nedovolil označit jako blábol.
Pro mě jsou třeba i vzpomínkou na babičku.
"Pane, udělej ze mne nástroj svého pokoje, abych přinášel lásku, kde je nenávist, odpuštění, kde je urážka, jednotu, kde je nesvornost, víru, kde je pochybnost, pravdu, kde je blud, naději, kde je zoufalství, radost, kde je smutek, světlo, kde vládne tma. Pomoz mi, abych netoužil po útěše, ale těšil, po porozumění, ale rozuměl, po lásce, ale miloval. Vždyť kdo dává, ten dostane, kdo odpouští, tomu se odpustí, kdo umírá, vstane k životu.
Amen"
(Modlitba sv. Františka z Assisi)
Nadčasovost výše uvedeného citátu dokládá i současná snaha Madison Keys Slušnost zvítězí (Kindness Wins).
Seifertovy vzpomínky na dětství, na lumpárny (Housle, Vějíř).
Autorský subjekt často uniká do snu - ať už se zdá malému chlapci, nebo se mu vrací snění o dětství. O dětství, které sice prožil na Žižkově v chudších poměrech (Nádraží), ale které bylo díky rodičům (mamince) bezstarostné a šťastné.
Kromě Žižkova zmiňuje i pobyt na venkově u prarodičů (Okarína).
Verše plné něhy, tajemství a malých dobrodružství doplňují krásné ilustrace Jiřího Trnky.
Sbírka je poctou především pro maminky.
"Nad škarpou visí u silnice,
obtáčí dlouhá stébla žit.
Jen kapku rosy a nic více
v kalíšku svém ti podá pít.
Tak lehce jde se pocestnému,
jak okusil by vzácných vín.
Co říkal chlapec? Zdálo se mu,
že zavoněl dech maminčin." (Svlačec, s. 53)
"Být básníkem! Jako jím byli
autoři veršů z vějíře.
A ruce mé se pokusily
nesměle sáhnout po lyře.
Přede mnou ležel papír bílý,
arch za dva halíře." (Vějíř, s. 63)
"Buď sbohem, dobo roztrhaných gatí,
dny ztracené jsem marně hledat chtěl,
čas, který se už nikdy nevrátí
- ach bože, já jsem zapomněl." (maminčino zátiší, s. 64)
(Klub mladých čtenářů, Praha 1965)
„Je těžko změřiti velikost poezie.“ (Doslov Karla Šiktance, s. 76, Květy poezie, svazek 218, Praha 2002)
Proč je Máj strašákem pro studenty?
Proč skladbu nepřijali Máchovi současníci?
V magazínu MF Dnes v roce 2016 popisovali vtipné situace u maturitních zkoušek. Jeden student reagoval na nápovědu – autor Máje – Karel… „Karel Jaromír Erben.“
Věřte, že se našinec moc nebaví, když ve snaze rekapitulovat podstatné a připsat studentovi nějaké body, zkoušený vyhrkne na otázku „Kdy se odehrává Máj?“ – V březnu. A na vyděšený pohled reaguje: - Tak v dubnu… A následně maturuje výborně z angličtiny.
Za vypovídající považuji studentský film, na nějž odkazuji v diskuzi.
K Máji se dá přistupovat jednoduše podle vzorce P + 2Z + I + Z + I + Z. Může se upozornit na paralelní příběh milenců Jarmily a Viléma.
V Máji se dají najít kouzelné archaismy.
K Máji se dá najít cesta prostřednictvím kompozice. Která z 7 částí neobsahuje v posledním verši ani jeden interpunkční znak?!?
Jsem rád, že jednou za rok dva můžu projít těch 824 veršů, 4280 slov, v nichž se objevuje 1366 znamének...
Díky, Jarmilo!
Díky, Viléme!!
Díky, Hynku!!!
Osobně vnímám Máj především jako hold češství a české krajině.
„Čechové jsou národ dobrý!
(…)
Čechové jsou národ statný,
nepřemožen český voj.
(…)
Věrný syn jsi Čechů kmene,
věrný bratr bratřím svým;
jazyk český je i Tobě
otců drahým dědictvím.
české hory – české doly –
české luhy – český háj –
šírá vlasť – ta naše země
nejmilejšíť Tobě ráj.“ (z Předzpěvu)
„Ach zemi krásnou, zemi milovanou
Kolébku mou i hrob můj, matku mou,
Vlasť jedinou i dědictví mi danou,
Šírou tu zemi, zemi jedinou!-“ (s. 57, 3. zpěv)
Líbí se mi 1. intermezzo a živá i neživá příroda chystající pohřeb:
„Slavný mu pohřeb připraven.
Ubledlý měsíc umírá,
Jitřena brány otvírá,
již je den! Již je den!“ (s. 47)
Úvahy na mě působí hamletovsky:
„Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští de
jen v jiný sen se změní?
Či po čem tady toužil jsem,
a co neměla šírá zem,
zítřejší den mi zjeví?“ (s. 32, 2. zpěv)
Minimalistická povídka s obrovským posláním. I díky ilustracím Pavla Čecha se čtenář dokáže přesunout do kraje, kde vládne mír, klid a pohoda.
"Dubům z roku 1910 bylo tedy deset let a byly vyšší než já i on. Pohled na ně byl udivující. Opravdu jsem nenacházel slov, a vzhledem k tomu, že on nemluvil, strávili jsme celý den mlčky a procházeli se jeho lesem." (s.48)
................................................................................
Čtenářská výzva 2018 - kniha, která má čtyřslovný název
"Je mi smutno. Snad z Červenáčkova příběhu, snad že už si nikdy nepřečtu Rychlé šípy dětskýma očima a poprvé. Snad že je knížka opravdu hotová, snad že něco skončilo, snad že ta bílá oblaka na obloze plují rychleji a rychleji." Pavel Čech, jaro 2019
Pocta Jaroslavu Foglarovi obsahuje vše, co je typické pro Rychlé šípy: dobrodružství, tajemno, obrázkový příběh.
Klíčové, na co se zaměřil Pavel Čech, pozorný čtenář odhalí dřív než Červenáček.
Otevřete knihu, prohlížejte, čtěte, rozjímejte.
František Halas si ve 4 básních hraje se slovy jako počasí během 4 ročních dob:
✔ taje
✔ zraje
✔ opadává
✔ přezimuje
Baví mě Halasovy novotvary ("Krapká a kapká do náruživé země/ schlípnělá vláha vrkáním holubic"), baví mě paronomázie ("Cvrčí cvrkot cvrčků cvrčí do šírání").
Každá báseň začíná veršem: "Na žerď jara/léta/podzimu/ zimy korouhev chvály".
Všechny básně odrážejí hluboké niterné pocity:
"Básník opadává Básník jde po ptaní
A stále s prázdnou Nikde neklaní se
ptá nejen včerejšek ptá nejen to co měl
Jde s hlavou Musy na děravé míse
Však osm sester Mus se po něm ohlíží"
Dvanáct žen, dvanáct osudů = tuctové čtení.
Knížka je sice čtivá, ale postavy a vztahy mezi nimi jsou až zbytečně překombinované. Dovedu si představit, že některé kapitoly fungují samostatně jako povídky.
Při čtení jsem si představoval šablonu, kterou si autorka připravila a přidávala do ní další postavy.
Vadily mi občasné skoky do minulosti. V "zápletce" s 250 000 Kč jsem se ztratil.
Ani jedna postava mi nebyla sympatická.
Řvi potichu, brácho ... není jen příběh s rozkazovacím způsobem v názvu knihy.
Užitý rozkazovací způsob je především prosbou.
Příběh je o beznaději, ale i naději.
Je o mateřské a sourozenecké lásce, i o první lásce.
Je o zradě a přátelství.
Autorka vystihla předsudky, vykreslila prostředí anonymního bytového domu a školy.
Líbily se mi Pameliny úvahové pasáže psané kurzívou.
Ilustrace Tomáše Kučerovského vykreslují svět Pamely a Jeremiáše. Líbilo se mi oddělování kapitol pomocí celobarevných stránek (modrá - červená fialová - zelená - hnědá).
Občas se objeví náznak humoru (především z dědovy strany "dress code"), ovšem příběh hlavně ukazuje na složité soužití s "jinakým" člověkem.
Závěr je očekávatelný.
Zajímavý je doslov Veroniky Šproclové z Národního ústavu pro autismus.
"Tvoje křídla jsou i moje křídla."
Ester Stará a Milan Starý opět přesvědčují, že v jednoduchosti je síla.
Úvodní i závěrečný kvíz pobaví.
Jednotlivým příslovím sluší celostránkové doprovodné komiksové zpracování. Opakovaně jsem se smál např. u přísloví kovářova kobyla chodí bosa, vrána k vráně sedá, když se dva perou, třetí se směje.
Zajímavé je i srovnání se zněním přísloví v angličtině, němčině, francouzštině, španělštině a ruštině.
"Když ptáčka lapají, i motyka spustí." - viz zajímavosti
"Už je tu Evžen, sotva postřeh
vrátného v zlatě, v šarlatu,
vzal mramorové schody po třech,
odfoukl smítko ze šatů,
vchází..." (s. 24)
Postava Evžena Oněgina má zničující sílu a vede do záhuby nejen své okolí, ale i sám sebe.
Alexandr Sergejevič Puškin (i překladatelka Olga Mašková) propracovanou formou mistrně charakterizoval(-i) ruskou společnost.
"Chorobou, na niž jednou zhynem,
nezjistí-li se příčina,
po našem CHANDROU, jinak
SPLÍNEM,
nakazil se můj hrdina
pomalu sice, ale jistě...
ne že by si snad božekriste
chtěl vehnat kulku do čela,
chuť žít však ztratil docela...
Childe-haroldovsky chmurný, bledý,
jak přízrak, když se objeví,
whist, klípky, něžné úsměvy
či vyzývavé nápovědi,
nic nechce znát, nic nevnímá
nepřítomnýma očima." (s. 29)
Líbí se mi, jak autor zapracoval do příběhu vlastní subjekt:
"Hloubal jsem dlouze nad koncepcí
a pohroužil se do plánů,
poéma mezitím je vepsí,
mám prví hlavu románu.
Pročetl jsem to předůkladně
přesto mě ani nenapadne
opravit spoustu sporných míst,
cenzura vezme si svůj list
a kritika už beztak neví,
co rozcupovat do dřeně...
Jdi, moje novorozeně,
ke břehům milované Něvy,
vysluž mi se slávou i rub:
křik, žvásty, sliny křivých hub!" (s. 38)
"Udělat svůj první obrázek, to je jeden z nejnapínavějších okamžiků v životě."
Kuriozitka doplňující Čapkovu činorodost.
V předmluvě se Pavel Scheufler zaměřuje na Čapkovo fotografické období.
V doslovu Bohumil Svozil hodnotí Čapkovu novinářskou činnost.
Soubory fotografií tematicky zaměřené na osobnosti (především pátečníků), zahrádku, kaktusy a Oravu doplňují Čapkovy fejetony.
I když se publikace z roku 1989 vinou brožované vazby rozpadá, jedná se o cenné dílko. Slušel by mu větší formát.
Na základě dochovaných fotografií od Karla Čapka vznikl v roce 1985 dokumentární film Co Karel Čapek fotografoval.
Vážený pane Svěráku,
když jsem pročítal dopisy Jiřího Smrčka, jako bych Vás slyšel, jak vyprávíte, jak vládnete jazykem, jak se usmíváte, jak se tváříte.
Dopisová forma snese hodně - místy jsem se musel vrátit a znovu si přečíst začátek dopisu, abych si osvěžil, čím strážce nádrže začal svůj další vzkaz geniálnímu řediteli.
Vystihl jste eurounionovské dotace (s. 18), zachytil pohnuté dějiny ("V únoru toho roku vybuchla v Kremlu bomba jménem Chruščov. Tento malý olysalý strejc, do kterého byste to neřekl, pronesl k delegátům 20. všesvazového sjezdu strany tajnou zprávu." - s. 20), ale především jste pospojoval střípky,
u kterých jsem se upřímně opakovaně zasmál.
Mě ňák baví Váš styl, pane Svěráku. Mně ňák se líbí historky, a třeba i
s "uchem u rádia", pokud tam je něco typu vlastních zubů... Líbila se mi charakteristika starých pánů neherců od Cimrmanů.
Těším se na další (BEZ konkurenční) povídky.
S úctou
obdivovatel krásy jazyka českého
PS: MAGGI jsem si hned zkusil napsat na kousek škartky :-)
Jasno
Čtu, čtu, čtu. Seznamuji se s postavami, nebo spíš s postavou postaršího osamělého muže. Že je téměř šedesátiletý, to se dovídám až v průběhu knihy. Užívám si kouzelná líčení, poetický jazyk. Představuji si přírodu, Rayův dům, Jednooko.
„Všechno kolem nás je plné příběhů...“ (s.27)
Lepo
Čekám, čekám, čekám. Co přinese letní dusno, procházky na pobřeží? Bude mít příběh nějaký děj? Raye zpočátku nevnímám jako hrdinu. Nechápu, proč si vybral zrovna Jednooka. Jako pejskař mu vytýkám některé kroky. „Jsem blbec. Jsem blbec, že jsem tě nepřipnul na vodítko, a blbec, že jsem tě přivedl sem do lesa proděravělého spoustou neodolatelných nor. A odčinit svou blbost můžu jedině tím, že budu taky hrabat, že tě přehrabu, dohrabu, vyhrabu.“ (s.162)
Podstín
Obávám se, obávám se, obávám se. Čtení mi trvá dlouho. Proložil jsem ho několika knížkami. Ale myslím na krysaře Jodnooka a na utíkajícího (ujíždějícího) Raye, kterého začínám chápat. A děkuji mu (autorce, překladatelce) za nádherný popis přírody. „V posledních paprscích zapadajícího slunce vytáhne rybář z pěny obřího okouna. Je to macek jako krokodýlí mládě. Zvedne ho do výšky, obdivuje ho. Okoun vycení zuby, plácne ho mocnou ocasní ploutví po voskovaném kabátku“ (s. 199) „Nad lasturkou chaloupkou mezi výčnělky a štěrbinami útesu, kde rostou nízká křoviska, heřmánek a motar přímořský, hnízdí kavčata. Tihle ptáci s nevinně dětinským jménem v sobě mají něco zlověstného, jejich ježibabí skřeky zní zlolajně. V domě mého otce je kniha s popisy ptáků a tam ten zvuk zapsali jako šuf-šuf-šuf, jako vláček na hraní. Ale to je špatně. Ve skutečnosti je chraplavý a výhružný, jako když ta kavčata hulí šedesát denně a chtějí nás varovat, ať se k nim nepřibližujeme a od těch jejich výčnělků, štěrbin a křovisek, heřmánku a motaru přímořského se držíme pěkně zpátky.“ (s. 196)
„Za větrných nocí, když je moře neklidné, obracím se neklidně do rytmu s ním. Ale za klidných nocí spím tak tvrdě, že si drtím ruce až po kotníky v některé větší rozsedlině svého těla, a když se probudím, jsou bez krve a bez citu.“ (s. 226)
Zhyna
Nevěřím, nevěřím, nevěřím. Poslední část dočítám nejrychleji. Ray odkrývá své tajemství.
„Já vím, že nemusím vyjmenovávat všechno, co cestou vidíme. Vím, že na tebe nemusím takhle mluvit. Vím, že je to nesmysl, všechno je nesmysl. Ale teď ti něco musím říct a tentokrát je to důležité, rozumíš?“ (s. 241)
Přemýšlím, přemítám, uvažuji.
Jak se dá napsat zajímavý příběh na 244 stran jen pomocí monologu stárnoucího muže, který mluví k psovi? Jak se dá najít zalíbení v hnusu a beznaději? Co znamená svoboda a nespoutanost?
„Knihy pro mě vždycky byly další takové bezpečné místo, i když mám-li být opravdu upřímný, většinu věcí, které jsem se z nich dozvěděl a naučil, jsem stejně zase zapomněl.“ (s.91/92)
......................................................................................................................................
Čtenářská výzva 2017 - 2. kniha, která je autorovou prvotinou
I když jsem měl po půl roce od přečtení úvodního příběhu z Karwinné občas problém vzpomenout si na některé vztahy mezi postavami, Karin Lednická mě opět vtáhla do děje.
Autorka mistrně popisuje prostředí, výborně charakterizuje postavy a umně využívá historické reálie.
Pohled na život obyčejných lidí z moravsko-polského pohraničí během let 2. světové války je neotřelý.
V 1. díle mi vadila forma dopisu z hlediska vzdělání pisatele, ve 2. díle byly dopisy naprosto funkční.
Rád bych viděl seriálové zpracování Šikmého kostela.
Těším se na závěrečný díl trilogie.
ČV 2021 - kniha, ve které hraje důležitou roli dopis
"Nikdy předtím jsem nebyl skutečné válce tak blízko. Ukázala mi už několik svých tváří, jejichž grimasy rozežíraly mé dětství jako rez, udusily je jako plíseň, vyrvaly mi ho z těla, rozdupaly na prach, ale střelba se ozývala jenom z filmové Wochenschau a z esámanského cvičiště za městem. Ty dva nálety na chemičku sice rozechvěly vzduch a zatřásly zemí i našimi dušemi. (...) A najednou je válka tady, kousek ode mne. Vuch-ha, vuch-ha, vuch-ha... ozývá se z lesíka mého dětství, obehnaného ostnatým drátem." (s. 55/56)
Vypravěči příběhu je šestnáct let, podobně jako autorovi v roce 1944, kdy se novela odehrává. Přestože se chce Vilda vyrovnat o šest let staršímu bratrovi, v duši zůstává klukem. Nebojí se přiznat, že má strach. Vlivem válečných událostí ale musí předčasně dospět.
Sice mi vadilo době poplatné uctívání bolševiků, ale celkově autor dokázal vystupňovat napětí. A překvapil koncem...
"Vítím, jak mi buší srdce hoří tváře, ale od špatného svědomí to není. Ozývá se ve mně tichý vzdor. Chtěl bych říci: Nein, Herr Obermeister. jenže rozum mi to nedovolí. Rozum je svým způsobem strážný anděl a zbabělec dogromady. Vždycky z toho kouká nějak vybruslit. (s. 69)
ČV 2020 - 8. Kniha s názvem vystihujícím vaši osobnost nebo náladu
Veskrze originální povídka - úvod pobaví především originálním způsobem vypravěččiny obživy. V druhé části, založené na tajemství a záhadě, autorka se čtenářem rozehrává zajímavou partii. Prostor šachovnice tvoří jeden viktoriánský dům, figurkami jsou jak vypravěčka, tak rodina, která se do domu přestěhovala.
Obálka a celkově grafická úprava navozují tajemnou atmosféru.
ČV 2020 - 11. Kniha autora, který získal cenu E. A. Poa
Hans Rosenfeldt a Michael Hjorth vytvořili nejen nejlepšího profilovače Sebastiana Bergmana, ale charaktery všech členů Torkelova týmu jsou tak důmyslně promyšleny, že jsem si po roce a půl užíval setkání se starými známými. Ani mi nevadilo, že osobní patálie jednotlivých kriminalistů překonaly samotný zločin.
I když se snažili autoři navádět na cca 4 pachatele, tak závěrečné roz(h)řešení nepřekvapí.
Líbilo se mi, jak autoři dokázali zachytit každodennost roku 2018.
Sebastianovy sny patří mezi nejsilnější pasáže. Po dočtení knihy v rozhlase shodou okolností připomínali ničivé tsunami z Vánoc 2004...
Přestože se nedá očekávat šťastný konec, autorčin styl je tak autentický, že jsem knihu přečetl jedním dechem. Nevadily mi ani občasné dlouhé pasáže bez odstavců - tyto výpovědi mi přišly funkční; měl jsem totiž pocit, že mi je sděluje přímý účastník. Těžká doba je popsána velice realisticky. Autorka mě překvapila změnou vypravěček v závěru. Většinu knihy vypráví Gerta, čtenář si o ní udělá nějakou představu, ale v závěru ji naruší jiné vypravěčky (dcera, přítelkyně). Zajímavě podaný je (celoživotní) vztah Gerty a Janinky, respektive vazba mezi nimi.