triatlet
komentáře u knih

Hans Rosenfeldt a Michael Hjorth vytvořili nejen nejlepšího profilovače Sebastiana Bergmana, ale charaktery všech členů Torkelova týmu jsou tak důmyslně promyšleny, že jsem si po roce a půl užíval setkání se starými známými. Ani mi nevadilo, že osobní patálie jednotlivých kriminalistů překonaly samotný zločin.
I když se snažili autoři navádět na cca 4 pachatele, tak závěrečné roz(h)řešení nepřekvapí.
Líbilo se mi, jak autoři dokázali zachytit každodennost roku 2018.
Sebastianovy sny patří mezi nejsilnější pasáže. Po dočtení knihy v rozhlase shodou okolností připomínali ničivé tsunami z Vánoc 2004...


Přestože se nedá očekávat šťastný konec, autorčin styl je tak autentický, že jsem knihu přečetl jedním dechem. Nevadily mi ani občasné dlouhé pasáže bez odstavců - tyto výpovědi mi přišly funkční; měl jsem totiž pocit, že mi je sděluje přímý účastník. Těžká doba je popsána velice realisticky. Autorka mě překvapila změnou vypravěček v závěru. Většinu knihy vypráví Gerta, čtenář si o ní udělá nějakou představu, ale v závěru ji naruší jiné vypravěčky (dcera, přítelkyně). Zajímavě podaný je (celoživotní) vztah Gerty a Janinky, respektive vazba mezi nimi.


Alena Mornštajnová se ve všech předchozích románech vracela více či méně k období totality. V Listopádu zvolila formu vyprávěni o dystopické společnosti.
Listopád je opět čtivý. I když jsem záhy pochopil souvislost mezi vypravěčkami, čekal jsem s napětím na závěr. Potěšilo mě, že autorka zase závěr nechala částečně otevřený. Už během příběhu si čtenář klade otázky, na jakou stranu by se asi dostal, kdyby...
Líbilo se mi, jak prostřednictvím hlavní hrdinky autorka promítla do příběhu postoj k mateřství, k psaní, ke svobodě.
"Chodila jsem do první třídy a psaní mě fascinovalo. Hrot tužky nebo pera se dotýká bílé stránky, zanechává za sebou čáru, která zdánlivě nedává smysl, ale přitom zachycuje okamžiky, které rychle pominou, nebo myšlenky, které by jinak upadly do zapomnění. Ze své postele jsem pozorovala Romanu, jak píše do tenkého sešitku, poslouchala jsem zvuk tuhy klouzající po papíře. Moje psaní bylo tou dobou ještě klopotné a namáhavé, ale těšila jsem se, až i já budu umět psát tak plynule, abych mohla zaznamenat příběhy, které vytvářela má představivost." (s. 115)
Jsem rád, že máme ulice 17. listopadu , a ne ozdravovny 27. listopadu...
ČV - kniha do 15. místa v některém žebříčku na Databázi knih
(k 13.7. - 2. místo: https://www.databazeknih.cz/zebricky/ctenarska-vyzva/kniha-poprve-vydana-v-roce-2021-nova-kniha-117)


Sedm krátkých kapitol odvyprávěných deníkovými zápisky krkavce Emana zachycuje probouzející se jarní přírodu v Kostelní Myslové na Vysočině. Nejmenší čtenáři mohou spolu s dvojicí psích kamarádů pozorovat různé živočichy. Krkavčí vypravěč působí jako moudrá sova, protože na závěr každé kapitoly uvede nějakou zajímavost (o včelách, ježkovi) a přidá i hádanku.
Autorka umně prokládá kapitoly i verši:
„Vy všichni pejsci z psího ráje,
pomozte mi – ta chvíle zlá je,
za vaši věrnou službičku
dám vám nejlepší kostičku.“ (s. 64)


I když český nakladatel nejprve vydal 2. díl ze série, rád jsem se vrátil na začátek příběhu Delilah a Olivera. Sice nejsem cílová skupina, ale Jodi Picoult patří mezi autory, kteří mě nezklamou. A nezklamala ani tentokrát. Posledních padesát stránek získává i jiný rozměr než jen pohádkový únik nešťastné patnáctileté holky…
Pobaví charakteristika: „Asi je hezká s těmi svými stříbrnými vlasy a očima jako fialky, které rostou na louce nedaleko zámku. Ale číslo jejích bot je větší než její IQ.“ (s. 26)
Z příběhů „kniha v knize“ jeden z nejzajímavějších.
Moc hezká je i grafická úprava knížky.
„Číst znamená navázat přátelství. Autor postaví dům, ale čtenář z něj udělá domov.“ (s. 256)


"Myslím, že duše je formovaná čímsi nesmrtelným, co v sobě nese paměť předků, jejich myšlení a cítění a také naši vlastní životní zkušenost. Na rozdíl od hlavy a srdce pak duše ví, jak se popasovat se životem."
Tak jako bylo radostné setkávat se s Jiřím Stránským živě, tak je radostné číst jeho myšlenky. Libuše Koubská vede rozhovor přirozeně. Jednotlivé části oddělují fotografické přílohy.
Dojemné je vzpomínání na manželku Jitku, ať už prostřednictvím informací o novele Stařec a smrt, nebo citováním slohové práce vnučky Antonie (babičku si zahrála v televizním filmu Balada o pilotovi).
Opět ožívá muklovské vzpomínání, při němž Jiří Stránský vzdává hold např. Janu Zahradníčkovi, Františku Křelinovi nebo Josefu Knapovi.
ČV 2020 - 18. Kniha, jejíž název je na obálce červenou barvou


Po dánském autorovi zůstávám v dánském prostředí.
Americká autorka vytvořila příběh, který citlivě zachycuje téma holokaustu. I když je samotný příběh fiktivní, čtenář si dovede představit neutěšenou dobu.
Obdivuji, jak autorka dokázala pracovat s motivem běhu. Měření běžeckých sil na ulici v úvodní kapitole (Proč utíkáte?) nabývá význam ve 13. kapitole (Běž! Běž co nejrychleji!).
Další z motivů, které autorka dokonale využila, je vztah Dánů ke králi Christianovi X. nebo pohádka o Červené karkulce.
Líbilo se mi vylíčení města a venkova.
V doslovu autorka vysvětluje, čím se inspirovala.
ČV 2020 - 7. Kniha o holokaustu
Líbilo se mi vyobrazení města a venkova.


:3:"Tyhle psí fabriky na štěňata, kolik to těm jejich mámám přineslo smutku. Miminka jsou všechny krásný, ale ty jejich mámy u toho vyměňování malýho psího života za papírky nikdy nejsou." (s. 47)
Na základě reklamy jsem měl větší očekávání. Medailonky lidí a psů, jejichž osudy se staly námětem Gumpova příběhu, mohly být propracovanější. Přesto - jedná se o velmi potřebnou knížku.
:3:"Psí láska je jako nebe, nikdy nenajdete její konec." (s. 82)


Pane Hrabale, jsem rád, že jsem se díky Městečku, kde se zastavil čas srovnal s vaším stylem, i když, jak píšete, pane Hrabale, "záleží na náladě a humoru, kdo a jak jej čte" (s. 75)...Cestování po Spokojených státech, pane Hrabale, mistrně proplétáte se zachycením situace nespokojených mladých lidí v Československu a z teplého fénu se stává listopadový uragán sametové revoluce, takže melencholický wetterkrank beznaděje se mění v naději - »DNESKA CELÁ PRAHA - ZÍTRA CELÁ ZEMĚ«... Pane Hrabale, to, jak přeskakujete v čase od jednoho sedmnáctého listopadu k druhému, může být sice matoucí, ale pozorný čtenář se nenechá zmást... "A druhý den jsem se vydal na fakultu, vyšel jsem po desáté hodině dopoledne, a když jsem se podíval na schodiště té mé fakulty, co jsme neviděl... Po schodech hnali říšští vojáci studenty, kolbami pušek je bili do zad, z auly a z chodeb vybíhali další zděšení studenti..." Občas se pane Hrabale ztrácím, protože všechny ty Elioty a Warholy a Joycy a Poundy znám jen povrchně, ale tak často zmiňujete Thomase Dylana, že ho zařazuji do své výzvy... "Dylan Thomas, když přednášel v Americe svoje verše a verše jiných básníků, tak ohromný rozsah Dylanova hlasu a rezonance hodná varhan odhalovaly novou hudbu ve známých větrných kadencích" (s. 55) Pane Hrabale, překvapila mě informace o Robertu Nezvalovi, konec jeho života, a když si vzpomenu, jak jste zemřel vy, tak jak píšete o tom, kolikrát jste chtěl skočit z pátého patra (s. 6 v Kouzelné flétně), je až zarážející... Mezi těmi všemi ženami, ať už je to adresátka dubnová Aprilka, nebo tajemná Perla (díky za další tip - https://www.databazeknih.cz/knihy/hymnus-o-perle-79151) potěší vzpomínka na Pipsi a na čtyřnohé kočičí parťáky...
Pane Hrabale, patříte mezi umělce, "kteří uměli česat proti srsti..." (s. 33)
"A Dubenko, jen si představte, že přání studentů a slušných lidí bude splněno a Václav Havel bude na Hradě a navíc bude prezident..." (s. 119)❤


„Autismus už nevnímám – žiju ho. Nic jiného vám totiž časem nezbyde, jinak byste se zbláznili. Přestáváte dětem říkat, co mají dělat. Začnete věci dělat tak, jak byste si přáli, aby je dělaly ony. Snažíte se být pro ně vzorem.“ (s. 15)
Autor citlivě i zábavně, s nadhledem i niterně píše o své práci. Podle toho, jak osobitě a bez frází popisuje svou práci, je patrné, že ji má rád. Nebo spíš, že JE (děti) má rád…
Knižní vydání je podařené, líbí se mi střídání kapitol s krátkými odposlechnutými průpovídkami.
„V práci nám vypadl internet…
Dítě: - Zavolej panu wifináři.
J8: - Nemám číslo.
Dítě: - Najdeme na internetu.
Martin Selner dokáže své texty umně vypointovat. Rád zavítám na jeho blog.
„Občas se ukáže, že nejtěžší diagnóza není autismus, ale výchova.“ (s. 37)
„Mnohdy totiž ani nezáleží na tom, kolik slov znáte, ale komu je říkáte.“ (s. 95)


Jen za doby protektorátu Čechy a Morava vzniklo na 40 různých vydání Babičky.
Božena Němcová dávala a dává Čechům, kteří si váží tradic a domova, naději.
Kdysi jsem v antikvariátu koupil čtyři knížky ze série 5 nejlepších knih Boženy Němcové v levném ilustrovaném vydání. Vyšly v r. 1941 a ilustroval je Josef Vodrážka. Z té série mi chybí zrovna Babička, ale mám vydání z r. 1979 od Vladimíra Tesaře.


Regulérní foglarovka! Jaroslav Velinský napodobil styl Jaroslava Foglara skvěle - krátké kapitoly, Stínadla, ježek v kleci, Druhá strana, TAM TAM...
Dívčí prvek příběh příjemně osvěžil.
Trochu mi vadilo nadměrné užívání vykřičníků, ale když jsme pak zalistoval Foglarovou stínadelskou trilogií, Velinský věděl, proč řadu vet končí vykřičníky!


I když o heydrichiádě bylo napsáno hodně knížek a natočeno hodně filmů, tak jsem stejně četl s napětím. Čtenář sice ví, jak příběh skončí, stejně ale hrdinům z odboje drží pěsti. Jiří Šulc píše obdivuhodně - dokáže střídat vypravěče, detailně popsat určitou historickou událost.


Nápaditý příběh určený pro čtenáře mladšího školního věku si užijí i rodičové nebo prarodičové. S panem Matějem Střelnice se přeneseme do Bambulálie, „ve které snad celý rok pálí slunce a zrají banány a kokosové ořechy“.
„Bum bam, bambule bijou bác,
u nás máme bambule,
bambulí plný tác.
Bum bam, bambule bijou bác,
máme samé bambule,
bambulí je jak nás.“ (s. 41/42)
Pobaví slovní hříčky jako „spal až lijány zelenaly“. (s. 74)


Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na Ziburovo detailní líčení a občasné zbytečné odbočky (přirovnání stáří jakéhosi artefaktu k desce Heleny Vondráčkové mi přišlo víc trapné, než úsměvné). Když jsem byl ve vlaku odkázán jen na Ziburovu knihu, tak jsem stránky obracel celkem rychle. Dočítal jsem v začátku koronavirového šílenství, tak jsem si říkal, jak by bylo Ziburovi na cestách asi teď…
Citát v závěrečné kapitole je nadčasový: „Smát se je totiž vždycky dobrý nápad, protože si svět kolem můžeme vykládat tak, jak se nám zachce. Utváříme si ho sami. Právě díky této interpretační svobodě pro mě náročná a fyzicky vyčerpávající cesta obyčejně představovala hezký výlet a mnoho problémů se mi podařilo obrátit v celkem legrační záležitost.“ (s. 286)


Ivan Wernisch v krátkých básních s lehkostí zachycuje niternost okamžiku. Dokáže lyricky vylíčit prostředí, charakterizovat postavy, nastínit příběh.
Některé básně působí jako próza. Pěkné črty.
Za oknem pán. Kouká na dvůr.
Spí tam pes, ani se nehne,
když vyběhne z kůlny kočka,
když kolem něj holka mete.
Pán se dívá dolů na dvůr,
na prach zvířený. V tom prachu
holka mete kolem štoudví,
kolem trakaře a troků,
u hnojiska mete sem tam
růžová a nafouněná.
Pán se dívá ze své hůry,
usmívá se — hledí na ni
jako dobrotivý pánbůh (Za oknem pán, s. 37)


Pro nejmenší (ne)čtenáře vhodné seznámení s dobou nedávno minulou, aby si jako náctiletí nepletli pražské jaro s Pražským jarem.
Na autobiografickém příběhu Petra Síse se červenají symboly nesvobody a pestrobarevností září svoboda.


věc: doporučení
Na základě doporučení od jedné kolegyně si druhá kolegyně koupila vydání s oběma díly a půjčila mi ho.
Oběma jsem už poděkoval, zatím jen esemeskou, ale knížku určitě ještě probereme.
Čtivost je zaručena - takže podobně jako jedna z postav jsem korespondenci, která tvoří 1. díl, přečetl na zátah. A pokračování druhý den.
Líbil se mi nádech tajemství, které meily obsahují. Místy se objevila příjemná nadsázka, ironie. Pobavila mě narážka na Ptáky v trní.
Příběh mi trochu připomněl Podivuhodný život osamělého pošťáka - https://www.databazeknih.cz/knihy/postak-bilodo-podivuhodny-zivot-osameleho-postaka-356462?odb=1.
Ocenění zaslouží i překladatelka Ivana Kratochvílová.


Pro milovníky příběhu o lvici Else povinná četba. Vzhledem k tomu, že překladatelka Milena Perglerová měla chatu vedle naší chalupy, tak jsem od dětství měl zásobu nejen knížek o Adamsonových.
Autobiografie Joy Adamsonové je zajímavá i proto, že se narodila na území dnešního Česka. Životní osudy Joy byly strastiplné, ale uprostřed africké přírody dokázala naplnit své poslání.
Joy líčí nejniternější informace, ale i humorné detaily. Historka s nákupem lesklých jahod kdesi v zapadlé uličce nějakého afrického města je nezapomenutelná.
Zaujmou i nádherné obrázky, které Joy kreslila.


"Nemůžete nikoho nutit, aby uvěřil nějakému příběhu." (s. 155)
Kdysi vzdává hold Januszi Korczakovi.
Kdysi motivuje k přečtení knížek Richmal Cromptonové.
Kdysi je příběh o holokaustu. Příběh vyprávěný očima devítiletého kluka. Příběh, který vytvořil autor, jehož židovští předci žili v Krakově. Příběh, který je jiný než ostatní.
"Copak to nechápete?"
