trudoš komentáře u knih
Tip knihy, u které jsem už po krátkém úvodu věděl, zda se budeme mít rádi či ne. A nemyslím to nijak zle, naopak - jak John Verdon začne, tak i pokračuje, takže se člověk nemusí bát žádných výstřelků. Tedy pakliže si padnou do oka. V opačném případě to už taková zábava není, což byl právě můj případ.
Pozitivum bych viděl v čtivosti, ale to je bohužel asi všechno. Rozmáchlý děj trpí zbytečnou překombinovaností, stejně jako početně přemrštěným obsazením. Samotný hrdina působí dojmem chytráka, který je ve všem nejlepší, přitom odhalit vraha mu trvá přes tři stovky stran a to se s ním ještě stihne dvakrát nevědomky minout. Přitom v reálném světě by to byl první podezřelý, který by základní prověrkou neprošel ani náhodou. To bychom však byli chudší o sestavování psychologických profilů a luštění nepochopitelných hádanek. Ale jak jsem už psal, model thrilleru odhadnete hned zkraje a je-li právě tohle váš šálek kávy, není důvod nepokračovat v jízdě až k závěrečným „šokujícím“ zvratům.
Zajímavý a dobře napsaný konspirační thriller s náboženskou tématikou, který však v mém případě zhřešil hned ve dvou bodech. Především se základní tajemství vyzradí hned v počátku, takže informační omáčka kolem působí už zbytečně. A to druhé souvisí s prvním - nakolik se Patrick Graham zaměřuje na podrobné vysvětlování utajené historie, samotný děj mu nečekaně vázne. Rozdají se karty, čeká se šrumec a ona z toho žádná akční podívaná není. Komplikací se do cesty moc nestaví, takže při zpětném pohledu je těch čtyři sta stran dost nastavovaných, což ještě podtrhuje uspěchaný konec.
Co bych však nerad příběhu upíral, je skvěle zpracovaná atmosféra strachu, jenž postavy po celou dobu provází. Navíc to celé působí velmi důvěryhodně a autenticky, tedy jak jen to je u podobné literatury možné. Je sice trochu nepochopitelné, proč všichni ti strůjci lží jednoduše usvědčující materiály nezničí, ale to by pak asi nebyla taková sranda dokazovat světu, že všechno bylo ve skutečnosti úplně jinak.
Jak už je u Brandona Sandersona zvykem, i tentokrát představuje výborně propracované univerzum, systém magie a chytlavé postavy. Výraznou slabinou Ritmatika jsou však drobné chyby v koncepci a především pak nevýrazný závěr, který zdaleka nesplnil očekávání do příběhu vkládaná. Kromě toho, že vyústění je příliš prosté, nedojde ani k nějak překvapivým zvratům, takže jsem po finálním konfliktu nabyl dojmu, že celou dobu vlastně o nic zásadního nešlo.
Jinak ale jde o velmi povedenou kombinaci Philipa Pullmana a Joanne K. Rowlingové, kdy život na univerzitě v alternativním světě Spojených států připomene to nejlepší z jednoho i druhého. Sanderson je však mnohem nápaditější a dovedně se vyhýbá zaběhnutým klišé, která se přímo nabízejí. Atmosféra strachu, kdy jsou z neznámých důvodů unášeni studenti, je dokonalá, přičemž skvěle graduje postupné odhalování příčin děsivého komplotu. A přestože jde primárně o román pro mládež, přiznám se, že i jako odepsaný třicátník jsem si knihu užil maximálně.
Pojmenovat hlavní hrdinku Paksenarrion Dorthansdottorová to chce docela odvahu. Až by se skoro zdálo, že její jméno vzniklo při nějaké spektakulární sázce. Čemuž napovídá i fakt, že jí postavy románu Ovčákova dcera raději říkají jednoduše Paks, což je poměrně rozumný kompromis i pro čtenáře samotného.
První díl trilogie Paksenarrion je evidentně inspirovaný autorčinou vojenskou službou. Chudinká vesnická holka nastupuje k žoldnéřské kumpanii, kde prochází tvrdým výcvikem a následně krvavými bitvami. Díky neoblomné vytrvalosti, chytrosti a odvaze přežívá a rychle se z ní stává ostřílený veterán. Kniha je tak kombinací válečné fantasy s epikou, kdy prim hraje především kouzlo armádního kamarádství. Naneštěstí má Elizabeth Moonová zlozvyk zabývat se hlavně civilním životem vojáků, děj mimo bitevní pole i samotné válečné operace pak odbude na několika málo stránkách. Což mě mrzelo ze všeho nejvíc, nemluvě o tom, že sama Paks mi k srdci nijak nepřirostla. Třeba to ale další díly časem změní.
Sarah Watersová skvěle zachytila atmosféru viktoriánské doby, ovšem na rozdíl od Zlodějky postrádá Náklonnost silnější dějovou linku. Thrillerová zápletka je minimální, přestože svým způsobem kouzelná. Spisovatelka se totiž soustředí především na bující vztah mezi dvěma hrdinkami z různých společenských vrstev, kolem čehož se točí prakticky všechno. A i když je vyvíjející se psychologie postav parádní, byla to už trošičku nuda, protože to nijak nevybočuje z toho, co jsem od autorky četl dříve. Závěrečné vyústění těch spousta stran naštěstí plnohodnotně vynahradí, přesto se nemůžu zbavit dojmu, že mít příběh maximálně dvě stě stran, celek by fungoval daleko lépe. O co jde se totiž skutečně začne rýsovat až ke konci románu a než se k tomu čtenář prokouše, buď už usoudí, že jej kniha jednoduše nebaví, nebo si prostě jen užívá podmanivou stylistiku. Ovšem fenomén spiritistických seancí je rozehrán naprosto skvěle, stejně jako jímavá exkurze do praktik ženských věznic na přelomu století.
Jak conanovské pastiše obecně špatně snáším, Meče zrady Leonarda Medka pro mě byly skutečně velkým překvapením. A to v dobrém slova smyslu. Jeho kniha se skládá ze čtyř povídek, které tak či onak přímo navazují na některé starší texty a to jak na ty Howardovy, tak na ty jeho nejznámějších pokračovatelů (de Camp, Wagner, Carter atd). Odehrávají se v průběhu celého Conanova života, od mládí až po dospělý věk, a jsou propojeny některými postavami, se kterými se hlavní hrdina průběžně potkává, ať už v dobrém či zlém. I když příběhy nepřekypují bůhvíjakou originalitou, je v nich přesně to, co mám na tomhle kultu rád - krvavé bitvy, krásné dívčiny, mocné nestvůry a zákeřní padouchové. Čistokrevná dobrodružná fantasy, v níž čest, hrdost a odvaha mají ještě stále nějakou cenu a která jistě potěší každého fanouška, stejně jako původní tvorba Roberta E. Howarda.
Takže jo, Conan je zpátky, aby všem dokázal, že nezpitoměl pod nánosem „podivuhodných“ rukopisů. Bylo by jen fajn, kdyby mu to vydrželo.
„Řešitel problémů“ John Dormer je najat, aby vyhledal, zachránil a přivedl nazpět miliardářovu dceru. A suma, kterou má za tento vcelku jednoduchý úkol obdržet, se velmi těsně blíží k nabídce, jež se neodmítá - ale všichni víme, jak to v takových případech bývá. To, co člověk vyhraje, obvykle nebývají pětikačky.
Tentokrát Robert Fabian nepřináší klasickou military SF, ale spíše akční román ve stylu drsné školy v galaktických kulisách. Přesto nijak výrazně nepřesahuje rámec svých předchozích knih. Vojenská služba v jeho podání nadále zní jako něco, co vylepšuje charakter, a ačkoli to zní pateticky, člověk by si málem podal i přihlášku.
Přestože vše šlape oblíbenými stezkami, má Hvězda svou achillovku v zápletce. Ta má sílu a švih na dvě stě stran, ovšem na šesti stech už ztrácí dech. Chvílemi se zadrhává, občas si udělá zajížďku a častokrát schválně v zastávkách zdržuje o půl hodiny déle, než by měla. Vata zůstává vatou, i když jí zamaskujete do přestřelek a honiček. Jinak ale paráda.
Příjemně střelený komiks pro mládež s dobrým nápadem, jen bohužel ne zcela využitým. Jak zápletka vtipně začne, odvíjí se zbytek příběhu v nudně předvídatelných variacích na téma „nový žák na škole a co teď s tím“. Mark Fearing se raději nepouští do žádných větších akcí, takže tu sice máme hromadu mimozemšťanů a matičku Zemi v ohrožení, ale že by z toho byl bůhvíjak velký bengál, to se říct nedá. Díky tomu začne brzy selhávat i dobře míněný humor, protože sklouzává k zaběhnutým klišé. Až to trochu zamrzí, protože potenciálu bylo na rozdávání.
Sympatická kresba a poměrně rychlý spád však zaručují, že než člověk začne skutečně usínat, už se blíží k cílové rovince a zjistí, že to vlastně nebylo zas tak špatné. Jen to mohlo být lepší. V důsledku milé čtení, o tom žádná, mou chybou pouze bylo, že jsem čekal mnohem víc.
Léčitel finského spisovatele Antti Tuomainena je zvláštní román. Má výborně beznadějnou atmosféru, z které běhá mráz po zádech a jednoduchou zápletku spočívající v hledání osoby nejbližší. Šmrnc tomu dodává čiperná gradace, což je vcelku pochopitelné, protože v kataklyzmatickém prostředí, v jakém se příběh odehrává, všechny stopy mizí zatraceně rychle.
Jenže pak je tu pár neoddiskutovatelných negativ. Především hlavní postava, která je básníkem. Což mi trochu nesedne s vidinou muže, který bez rozmýšlení projde třebas i peklem, jen aby získal svou ženu zpět. Ale budiž. Jenže scenáristické fintičky v podobě sériového vraha a konspiračního spiknutí, které mají za účel znepřehlednit jinak přímočarý motiv hledání, jsou dost otravné. O to víc, že nejednoznačný závěr nakonec ukáže, že všechna ta omáčka byla zbytečná. Holt poetou zde není evidentně pouze hrdina.
Minimálně po literární stránce je to však příjemné čtení, které neurazí. Už jen proto, že si na nic nehraje a je sympaticky civilní.
Na rozdíl od předchozích knih s Lincolnem Perrym, zvolil Michael Koryta tentokrát klasickou er-formu vyprávění a celý příběh vystavěl v hororovém duchu děl Stephena Kinga. Pomaličku polehoučku graduje, aby děj vyvrcholil v bouřlivém (doslova) finále. K dokonalosti tomu chybí opravdu jen málo - a to nějaké skutečné Zlo a ne jen planá hrozba. Autor sice povedeně dělá bu bu bu, ale po dočtení se člověk neubrání lehkému zklamání. Nemluvě o několika nedořešených drobnostech a scénách, které prostě šly udělat lépe. Ale to jsou v důsledku skutečně nicotnosti.
Tak chladná řeka je více fantaskním dobrodružným thrillerem v nejlepším duchu seriálu Městečko Twin Peaks, než moderní drsnou školou, jakou se autor dosud na českém trhu prezentoval. Má své neoddiskutovatelné kouzlo a stojí za přečtení všema deseti, byť autor zdaleka nevyužil potenciál, který ústřední motiv nabízel. Je to jako koukat na velkofilm o pádu Římského impéria a na konci skvělé podívané zjistit, že tam tak nějak chyběli Římané.
Angličan Ian Lancaster Fleming je u nás znám především jako otec proslulého Jamese Bonda, jehož dobrodružství autora řadí mezi kultovní tvůrce špionážních románů. Kouzelné autíčko je však někde úplně jinde. Fleming obešel vlastní popularitu a napsal si něco čistě pro děti (a dost možná taky prostě jen pro radost). Do dobrodružství rodiny Popplových vložil především svou lásku k motorovým vozidlům, přičemž na prvním místě samozřejmě stojí proslulý model Čiky Čiky Bang Bang, jež v roce 1920 sestrojil hrabě Loius Zborowski a inženýr Clive Gallop na panství v Canterbury.
A právě Čiky Čiky Bang Bang je ústředním hrdinou vyprávění, kdy se společně s rodinou Popplových, pro něž je šálek dobrého čaje a trocha toho vzruchu druhou přirozeností, vypořádává s bandou prohnaných lupičů a to díky pozoruhodným kouzelným vlastnostem. Čtení je to lehké, svěží a zábavné, jen je škoda, že příhod není víc. Ta jedna epizoda vydržela pouze den dva a pak už byla kniha založena do knihovny pro další generace.
Přesně tak natvrdlé, jak to vypadá. Ale krásně natvrdlé. Děj je hloupý, herci druhořadí a dialogy kýčovité. Mario Giordano má sice v malíku atraktivní kulisy i řádně akční zápletku, ale podání je jednoduše... inu, německé.
Když se oprostím od zmateného děje, který z nějakých důvodů chvílemi popisuje kdejaké uprdnutí komparzu, jindy zase přeskakuje zcela zásadní zvraty, zůstanou schematické postavy pohybující se na šachovnici příběhu s cílevědomostí opilého krtka. Je v tom nějaký řád, ale ten jde proti přirozené logice, a tak hrdinové jen šlapou tam, kam autor ukáže. Tedy po lince, kterou diktuje zápletka. Té však naštěstí nechybí fantazie ani představivost. Šavlující papež v závěru románu je pouze jedním z parádních momentů, které mi v mysli zůstanou už navždy. Brát vážně to nejde, ale když si člověk přidá vlastní nadsázku, relax je to povznášející. Da Vinciho kód zde transmutuje do jakési metafyzické konspirace, jež prostě musí udělat radost každému protináboženskému kverulantovi.
Black Hills se od ostatní tvorby Dana Simmonse v lecčems liší. Přestože se román jemně otírá o fantastiku, nejde o horor ani o sci-fi a už vůbec ne o detektivku (tedy mnou oblíbené autorovy žánry), ale spíš o nostalgickou vzpomínku na divoký západ, říznutou exkurzí po dobových pamětihodnostech. Čtyři sta šedesát stran si život nekomplikuje zápletkou a soustředí pozornost především na vyrovnání se ústřední postavy s osudem vlastního národa. Takže ideální čtení pro zádumčivé podzimní večery.
Možná je to věkem, nebo horlivým očekáváním, ale Simmonsova sonda do indiánského nitra mě příliš neoslovila. A to se počítám mezi jeho velké fanoušky. I když je tu několik hodně silných momentů, pořád je to příběh na dlouhé lokte, kdy nevíte co s hyperaktivitou, a tak si jdete číst, abyste se nějak ukolébali. V tomhle ohledu vyprávění nezklamalo. Hodlám sice Černým vrchům dát ještě šanci, ale až za takových dvacet třicet let, kdy sám dostanu chuť rekapitulovat vlastní způsob žití. Do té doby adié.
Nadvakrát divná kniha. N. K. Jemisinové rozhodně nelze upřít kultivovanou stylistiku, přičemž pro její imaginaci by Roger Zelazny vraždil, být ještě na živu. Ale i když je vyprávění plynulé a vynalézavé, měl jsem docela potíže u něj průběžně neusínat.
Yeine Darr je k překvapení všech jmenována následnicí trůnu a tak vržena do vroucího kotle vysoké politiky. Jenže místo toho, aby začalo zábavné intrikaření, hrdinka se prostě jen snaží zorientovat v situaci. A my spolu s ní, protože ve světě Sta tisíc království není nic jednoduché. Lidé i bozi se pohybují na stejných úrovních, kdy jedni omezují druhé a druzí jsou závislí na prvních. Už jen vyznat se v množství postav a udržet si přehled kdo je kdo, stojí dost úsilí. A přičtu-li k tomu pomalý děj, ve kterém víc než o pohyb kupředu jde o zpětné pochopení kroků minulých, a nevýraznou hlavní postavu, jejíž osud mi byl po dvou kapitolách ukradený, není se čemu divit, že můj jinak pozitivní přístup k moderní literatuře protentokrát selhal.
Abych pravdu řekl, už dlouho mě z dětské knihovny nic nepobavilo tak, jako Dobrodružství s vědátory. Jistě za to může fakt, že Gideon Defoe se jednoduše vykašlal na nějaká pravidla ohledně věku čtenáře a prostě nechal v textu pro každého něco. Děti i puberťáci ocení komediální taškařici, dospělí zase historické a literární pošťuchování. Humor je v tomhle ohledu dost přímočarý, žádné sofistikované sudoku pro pokročilé, ale autor s ním pracuje natolik střízlivě, že se prakticky po celou dobu vyprávění vyhýbá trapnosti či nejapnosti. Ve správnou chvíli umí být morbidní, jindy zase mile ulítlý, nebo fór postupně vygradovat. Je to střelená kniha, o tom žádná, ale kouzelně střelená kniha. Defoe si neláme hlavu s logikou, takže plácá jeden nápad přes druhý a ono mu to kupodivu funguje naprosto famózním způsobem. Škoda jen, že čtení je to v důsledku příliš krátké. Jinak ale absolutní dokonalost a zároveň povinnost pro každého se špetkou smyslu pro humor. Nebo si zaslouží o hlavu přijít. Áárrr!
Planeta Země byla zničena a kolonie na Marsu vede pevnou rukou katolická církev. Což znamená kontrolu i cenzuru literatury, aby ubohé duše skrze ni nemohly doznat hříchu. A právě díky studiu v zakázaných svazcích se trojice noviců, toužících po odvaze a dobrodružství, dostane do překvapivého víru událostí, který navždy změní jejich životy.
A jaké že kacířské skvosty si to předčítají? Jaroslav Mostecký vtipně zakomponoval některé své starší povídky do zcela nového vyprávění, jež je jimi nepřímo ovlivňováno. Sice tak nepřekvapil žádnou zásadní novinkou, ale zároveň ani nezklamal díky poctivému řemeslu. Snad jen, že všechny texty, ač plné nápadů a nezvyklých světů, postrádají na můj vkus nějakou pointu, která by z nich dělala něco víc, než akční dobrodružky. V zásadě jde totiž vždy o příběhy, jejichž průvodním znakem je buď střet s neznámem, nebo konflikt hodných se zlými. Na druhou stranu, autor odvádí perfektní práci a o každé povídce se dá mluvit jako o tom nejlepším z jeho repertoáru.
Tak tenhle díl byl trochu slabší, hlavně v rámci dramatického vyústění předchozí Temné hrozby. Válka mágů s upíry je sice v plném proudu, ale jakoby na okraji veškerého zájmu, takže kdyby ji autor sem tam nepřipomenul, člověk by na ní zcela zapomněl. Ovšem chápu, že když už tvůrce v rozjeté sérii spáchá nějakou zásadní událost, byl by sám proti sobě, kdyby s možnostmi následně plýtval. Proto místo aby se čaroděj Harry Dresden staral o nějaké podřadné politikaření a válčení, řeší složitý případ zabití Letního rytíře v říši víl.
Devízou Jima Butchera je nadále čtivá stylistika, která naštěstí od první knihy změnou neprošla. Snad jen, že si člověk musí zvyknout na jeho čím dál tím větší upovídanost, díky níž příběh zbytečně nabývá na stránkách. A detektivní linie protentokrát taky moc nic - Harry doslova obchází podezřelé a ptá se jich natvrdo, zdali jsou vražední padouši, či ne. Tolik k rafinovanosti. Ale pravdou je, že veškerá ta zábava kolem tenhle nedostatek lehce vynahrazuje.
Osmé album a Jesse, Tulip a Cassidy si to stále z Bohem nevyříkali, což už začíná být docela tristní. Navíc tohle album je vůbec tak trochu bezdějové a nikde žádná monstrózní akce, jako v předchozích dílech. Zápletka se spíše zaměřuje na přátelsko-milenecký trojúhelník hlavních postav, který se už v minulém díle rozpadl, a zde se řeší příčiny.
Garth Ennis je bezesporu vynikající dialogista, který sice hýří vulgarismy, ale přesto dokáže skvěle vystihnout podstatu věci, jenže ústřední osnova se mu začíná měnit v telenovelu, jejíž konec se zdá být krajně nejistý. Nic to však nemění na tom, že Preacher rozhodně dál zůstává mezi mými nejoblíbenějšími komiksovými řadami. Americký jih prostě vládne. Ale pohnout z místa by se autor už konečně mohl.
Název vystihuje dějový zmatek, který se Vítězslavu Jarošovi daří ukočírovat jen pomocí dobrého slova. Přitom ohledně řemesla jde o dílo až překvapivě vyzrálé, stylistika nekolísá, kulisy jsou uvěřitelné a postavy živé, nehledě na velmi dobře zmapované praktiky tajných služeb. Horší je to s koncepcí zápletky. Zpočátku se sice autor drží při zemi, ale s každou další stranou zahlcují příběh nové linie vyprávění, přičemž důležitost aktérů průběžně kolísá. Takže nejen že si člověk nenajde hrdinu, jemuž by mohl držet palce, ale pořádně ani neví, na co se soustředit a co je jen citrónová poleva.
Na domácí špionážní poměry však považuji za hodně povedené akční scény. Nejlépe fungují ty v Čechách, paradoxně právě pro absenci detailní kartografie. Naopak to co se odehrává ve Státech, či Rusku sice působí na pohled pěkně, ale autenticita nejednou pokulhává. Nejvíc mi ovšem celé vyprávění pokazila konspirační propaganda, která je stejnou měrou hystericky extrémistická, jako přihlouple pofidérní.
Sbírka povídek spojených tématem uměleckých falzifikátů mi v lecčems připomněla klasické Povídky z jedné a druhé kapsy. Jenže kde se Karel Čapek drží tématu a vše, co je v příbězích řečeno, nějak souvisí s případem nebo dějem, tam se Roman Ludva zbytečně zamotává do nepodstatného balastu. Navíc i přes sympatičnost tuzemského prostředí jsem měl problém uvěřit chování postav a stylu jejich vyšetřování. Jsou sice dobře načrtnuté, lidské a přirozené, jejich vystupování však pořád víc zavání literaturou, než realitou. A přiznám se, že věčné disputace o falzifikátech všeho druhu nepadly v mém případě na úrodnou půdu. Víc než erudované sondy do duší umělců bych ocenil konzistentní zápletky se smysluplnou osnovou. Rozvržení textů je totiž vždy stejné: vražda, pátrání a odhalení vraha včetně jeho motivace. Ač mile komorní, bohužel deduktivní část je drobet „náhodná“, díky čemuž se čtenář jen těžko může dobrat pravdy dřív než hrdinové. Nemluvě o množství slepých uliček, které děj pouze natahují.