trudoš komentáře u knih
Kresba hezká, příběh zmatený. To je v kostce můj výsledný dojem z Dětské křížové výpravy. Kromě toho, že mi chybělo alespoň namátkové zasvěcení do souvislostí kdo je kdo a proč dělá co dělá, lítal jsem i v epizodní zápletce. Postavy se totiž až moc často rozhodují na základně pro mě naprosto nesmyslných motivací, nehledě na několik rozporuplných dějových zvratů. Vývoj událostí je tak v jedné lince vytržen z kontextu a v druhé zas šitý horkou jehlou. Přitom samotný nápad není zlý, stejně jako základní konstrukce scénáře. Jen ten způsob zpracování zdá se mi poněkud nešťastný.
Anotace srovnává Noci s Desdemonou s Dylan Dogem, což by bylo docela trefné, být v tom trochu víc hororu, stejně jako ironického odlehčení. Takhle jediné, co zůstalo zajímavé, je smyslná hlavní hrdinka, která si ujíždí na všech těch nerdovských věcech, o které normální holka nezavadí ani pohledem. Sen každého fanouška komiksu a fantastiky.
Podobně jako v prvních dvou dílech, i zde se pracuje s trošičku obehraným motivem, přičemž dějová invence ze stran Christine Sagnierové je minimální. Což mi přijde jako obrovská škoda, v rámci konkurence s českou a světovou klasikou. Jenže to posuzuji z pozice dospělého čtenáře, protože od mých malých posluchačů žádné výtky nepřišly, spíše naopak.
Jako první čtení tedy perfektní, už jen proto, že nezastraší rozsahem. Poměr ilustrací a textu je v rámci délky vyvážený tak, že nenudil a přinesl i nějaké to morální ponaučení. Není to třeskutá parodie, ale naštěstí ani sociologická studie. Hravý nadhled osmileté holčičky se vždy soustředí jen na to podstatné a zbytečné popisy jdou zcela stranou. Chce-li tak člověk sáhnout po něčem aktuálním, co bude dětem bližší než dospívání na statku, je v tomhle ohledu série Nech žije rodina! ideální volbou.
Jeden z nejpovedenějších dílů série, především proto, že je v něm vše, co si od titulů podobného ražení představuji - konflikt s pravidly, smysluplné ponaučení a morální vyústění. Přitom nejde o starozákonní přísnost s hromy a blesky, ale jednoduché předestření toho, jak společnost funguje a že co sám nemám rád, nedělá se druhým. A drobné krádeže prostě jsou ošemetným problémem, který se s dětmi docela těžko rozebírá k plné spokojenosti obou stran. V rámci toho kvituju s povděkem, že Christine Sagnierová nehraje na líbivou tóninu upřímných omluv, za které nám bude vše odpuštěno, ale učí čtenáře tomu nejzákladnějšímu - myslet vlastní hlavou a nést odpovědnost za své činy.
Velká písmena, menší než malé množství textu a solidní porce hravých ilustrací Caroline Hesnardové tak dělají z knihy stručné čtení na jeden dva večery, při kterém s dětmi můžete i rozumně polemizovat o správném jednání těch či oněch, aniž by člověk sklouzával k nucené infantilitě.
Podobně jako v první knize, i zde se daří autorce skvěle zachytit každodenní rytmus rodinného života z pohledu malé holčičky a to s vtipem a bezelstností. Tentokrát je však zápletka příliš jednoduchá, až pomalu zamrzí, že Christine Sagnierová nechce šáhnout po silnějším tématu, a přes počáteční rozjezd se trošičku motá na místě. Přesto oceňuji nápaditou práci s aktuálními problémy nejmenších, o to víc, že jí se daří vyhýbat se jakýmkoliv vulgarismům, jež jsou už pomalu běžným folklorem, na věku nezáležíc. Zarazila mě jen nenávaznost, se kterou se sice počítá, takže pro pochopení samotné epizody není podstatná, ale zároveň napůl vyžaduje, protože se už nepředstavuje co, kdo, kde a proč. Ilustrace jinak opět úžasné.
Příběhy podporučíka Johna Grimese, někdy nazývaného „Hornblowerem vesmíru“, jsou ve světě poměrně oblíbenou řadou a to už od šedesátých let, kdy vznikala jeho první dobrodružství. Už základní osnova říká mnohé - mladý důstojník, získávající své zkušenosti v různých bojích, se postupně dopracovává na post uznávaného velitele a stratéga. Šablona, jejíž koncepce je stejnou měrou průhledná jako osvědčená, ale právě ta jednoduchost, akčnost a špetka námořního humoru dělá z knihy ten správný relax.
Zmíněná šablonovitost je naneštěstí i Achillovou patou. V dnešní době, kdy se čtenář už mohl seznámit s hrdiny jako Sten, Miles Vorkgosian, Honor Harringtonová, John Geary a mnoha jinými, působí Grimesova odysea bohužel lehce zastarale. Především proto, že v ní vlastně není nic, co by nějak přežilo svou dobu. Ovšem pokud si člověk chce vychutnat kouzlo starých časů, kdy se zápletka řešila přímou cestou a v rozsahu maximálně sto padesáti stran, je série Arthura Bertrama Chandlera ideální volbou.
Co lze od x-té knihy navazující na R. E. Howarda čekat? No, fanoušci nenásilného osmdesátkového braku získají kvalitní kousek do sbírky. Conan žoldnéř naštěstí není titul, který by si na něco hrál, nesnaží se líbivým přebalem a tvrdými deskami dokázat, že je něco víc, než ve skutečnosti je. Takže ano, jako oddechovka, kde se nehledí na všednost zápletky, kýčovité dialogy (jež prostě musí obsahovat minimálně pět vykřičníků na stránku), lacinou vykonstruovanost a předem jasný závěr, je román naprosto ideální. Ovšem jako dobrodružství postavy, kterou vymyslel někdo jiný? To už tak úplně směrodatné není. Možná jsem moc velký hnidopich, ale tohle prostě s původním kánonem nic společného nemá. Spíše jen další pastiš, napsaný v určitém období a v určité atmosféře, vyhrazený specifickému okruhu lidí, kteří návaznost považovali za sofistikovaný druh recese. Kdybych byl hůře vychován, s chutí bych si do něj kopnul. Ale protože babička byla světice, jen si povzdechnu nad promarněným potenciálem.
Tvrdit o téhle sérii, že je zvláštní a ujetá, by bylo trochu urážkou obou nevinných slov. Má to však svoje naprosto neodolatelné kouzlo. Ve třetím díle čeká Scotta souboj s dalším ďábelským expřítelem krásné Ramony, do které se bláznivě zamiloval a s jejímiž amanty teď musí bojovat na život a na smrt, aby se jí mohl dvořit. A tak je odstartováno nové kolo šílených zápasů a ještě šílenějších postav. Bionická ruka, veganská policie, podprostorové zavazadlo, souboj basáků, bonusový život - a to zdaleka nevíte všechno...
Dobrodružné námluvy Scotta Pilgrima asi neosloví každého čtenáře, protože jen máloco tu zavání normalitou nebo realitou. Postavy nečekaně létají, mají nadlidskou sílu nebo se rozpadají v prach. Ovšem kromě nevypočitatelného děje jsou to především skvěle zvládnuté emoce lidí v zapadlém koutě Kanady, které se pod tím vším ukrývají a kvůli kterým je komiks Bryana Lee O’Malleyho tak zábavný. Zároveň jde o absolutní povinnost pro všechny fanoušky devadesátých let.
Ewa Białołęcka tentokrát upustila od povídkové formy a vrhla se rovnýma nohama do hlubin románu. A nezklamala. Svět, který kdysi vytvořila v krátkých textech, zde maximálně využila a příběh mladičkých anarchistických mágů rozvedla do celku daleko rozsáhlejšího, než sama zřejmě původně plánovala. Kamínek už není hlavní postavou, která události čtenáři zprostředkovává a vyprávění se rozdrobilo mezi všechny hrdiny, kteří s Tkáčem iluzí opustili kontinent. Dozvídáme se tak daleko více o motivacích jednotlivých aktérů a přitom sledujeme, jak se z chlapců pomalu stávají muži.
Bohužel nic není dokonalé. Tentokrát totiž můžeme zapomenout na nějaký závěr. Už od prvních stránek je patrné, že autorka nikam nespěchá a své figury chce nejdříve řádně proprat před divákem. To má za následek desítky drobných událostí, které vám sice postavy více přiblíží, ale pro zápletku jako takovou moc význam nemají. A vzhledem k tomu, že sága už u nás přestala vycházet, je těžké přijmout otevřený konec s nadšením.
Bouchačky, katany, démoni a tajná vládní agentura. To jsou atributy, kterým se těžko odolává. Jenže jak už to u japonských komiksů bývá, příliš se neřeší logika věci, díky čemuž pro mě byl docela problém akceptovat pravidla hry. O to víc, že se příliš nevysvětlují. Jak se šestnáctiletá holka stala policejním detektivem, to je asi ta nejmenší věc, co by mi vadila. Amíci holt mají superhrdiny v pláštěnkách a Asiaté zase sexy hrdinky s velkejma bouchačkama. Každému co jeho jest.
I když je ústřední motiv téhle manga série příjemně jednoduchý, autoři z potenciálu nejsou v jednotlivých povídkách schopni vytřískat víc než nepřekvapující pointy. A aby toho nebylo málo, někde se děj soustředí na zbytečné hlouposti, jinde zase nabírá takovou rychlost, že má člověk problém pobrat souvislosti. Takže nakonec jediné co dokážu ocenit, je výtvarná stránka, která je precizní a stylová. Júsuke Kozaki se vyhýbá zaběhnutým klišé (velké plíce s psíma očima), přesto jsou jeho holky živé a zatraceně sexy.
Fascinující na Koróně je především bezbřehá fantasie Thomase Thiemeyera a neochota držet se konkrétní zápletky. Takže to, co zpočátku začne jako klasická cesta za pomstou, se záhy mění na Crichtonovo Kongo, a pak dál od Emmerichovy Hvězdné brány a Burroughsova Johna Cartera po Boulleho Planetu opic a Weinova Bažináče, plus všechno to, co jsem nerozklíčoval. Prostě mišmaš se vším všudy, přičemž autor se u toho ani nezačervená. Otázkou ovšem zůstává, zdali je přehršel motivů spisovatelova nenápadná poklona umělcům žánru, nebo pouze projev německé slabosti pro absolutní velkolepost.
Jedno se každopádně románu upřít nedá - naprostá nepředvídatelnost. Co na tom, že děj postrádá smysl a postavičky mluví jak igráčci, hlavně když to sviští rychleji než u angloamerické konkurence. Škoda jen, že pro všechnu tu dramatickou akci nezbyl prostor pro nadsázku. Jinak ale brakovka jak má být, s logikou sice postavenou na hlavu ale fajnovými nápady. Bohužel pokus prodat ji vážným výrazem u mě neprošel.
Pro mě jako komiksového neandrtálce bylo album Za pokladem obrovské překvapení a to především po stránce výtvarné. Jistá linka, svébytný styl a povedené kompozice, to vše staví Františka Rolečeka na post skutečné hvězdy, i když dneska naneštěstí polozapomenuté.
Bohužel ohledně scénářů už takový mistr není. Jistě, je třeba brát na zřetel cílovou skupinu předškoláků, na druhou stranu, kdo platí, má právo soudit. A pravdou je, že tam, kde mě Ondřej Sekora dokáže rozesmát impulsivními kravinkami, tam Roleček jen okouzluje precizní a hravou kresbou.
Nic to však nemění na faktu, že jde o milou knihu, pro děti ve věku 4-6 let ideální. Navíc některým sériím, jako třeba Nemocnice uprostřed lesa nebo Vodník Šplouchal, nelze upřít originální pojetí. V tomhle ohledu musím obdivovat autorův cit pro umění komiksu beze slov a to častokrát v prostoru čtyř až šesti okének. Vše pak završuje výborná redakční práce, která se postarala nejen o představení umělcova portfolia, ale i o zajímavou biografii.
Klasická spotřební fantasy, solidně napsaná, ale nijak zázračná. Kdyby to byla první kniha, kterou jsem kdy otevřel, pravděpodobně bych byl spokojen. Jenže dvanáct mi už nějaký pátek není, a tak pro mě první díl trilogie Kroniky Sialy zůstal na postu jednoduchého průměru. Zajímavé jsou snad jen hrdinou zlodějem, ale to už taky není nic nového. Páni parchanti, Stíny podsvětí nebo Společnost Riyria v tomhle ohledu nabízejí daleko zajímavější postavy, prostředí i zápletky a i když je Tulák ve stínech čtení vcelku zábavné, negativa zde pro mě převážila nad pozitivy.
Děj románu totiž na můj vkus až příliš připomíná scénář k počítačové hře. V prvním levelu se poměrně dlouho přešlapuje na místě, ve druhém dojde k dobrodružné výpravě s celkem předvídatelným průběhem a ve třetím, když už se konečně dojde na místo určení, o kterém se od začátku mluví, příběh končí a pokračování příště. A já zjistil, že mě už další vývoj událostí vlastně ani moc nezajímá.
Ve světě, kde je magie doslova tvořená psaným textem, je poměrně problém, když jste dyslektik...
Blake Charlton představuje inovativní svět magie s podrobně rozepsaným pozadím, jehož originální pojetí čar a kouzel je po všech stránkách fascinující, i když trochu náročnější na fantazii. Potlačit zaběhnuté fráze spojené s psaným slovem a transformovat je do nových významů bude možná dělat problém nejednomu čtenáři. Ovšem výsledek bezesporu stojí za to, minimálně pro nápad samotný.
Naneštěstí se pro všechnu tu imaginaci nepodařilo zafungovat i po stránce dějové. Epika se v autorových rukou mění v předvídatelný příběh s trochu jednoznačně určenými rolemi hlavních i vedlejších postav. Scény jsou perfektní, stejně jako exteriéry, ale výkony aktérů už tolik ne. Psychologie hrdinů je spíš jen tak načrtnutá a v mnoha případech musíte nad jejich chováním přimhouřit oči. Příliš tomu nepomáhá ani rozpačitá zápletka, která přes všechna očekávání předvede takový trochu slabší okresní přebor.
Kouzelný meč Abaddon ze všeho nejvíc připomíná klasický Večerníček o patnácti dílech vyprávějící veselé i hrůzu nahánějící příhody prvňáčka Jendy Kulíška a čtvrťačky Pavly Pavlasové v pohádkovém světě. Přitom krátké kapitoly jsou jako stvořené na čtení dětem před spaním a vzhledem k tomu, že nepostrádají napětí, humor ani morální ponaučení, nemusely by nudit ani samotné předčítače. Navíc si s ratolestmi můžete opakovat a hrát s abecedou, pro jednotlivé epizody je totiž stejně podstatná, jako jsou jinde důležité magické artefakty. Velkým plusem jsou pak bezvadné ilustrace Kameela Macharta, které děj perfektním způsobem doprovázejí.
Asi nejvíc však oceňuji, jak si Otomar Dvořák dokázal poradit s hravou dětskou fantasií, aniž by sklouzával k nějakým nesmyslným absurditám. Živé příběhy mají spád a pohádkové motivy jsou využívány s povedenou nápaditostí. Mít to trochu propracovanější zápletky, drobet dospělejší pojetí a ne tolik umělých zvratů, byla by spokojenost z mé strany absolutní.
Jako rozjezd příjemné, i když mi otevřený konec hnul žlučí, ale to čistě jen proto, že nemám rád storky utnuté v tom nejzajímavějším. Ale minimálně to dá člověku na srozuměnou, co čekat do příště a že tenhle cyklus nebude sérií uzavřených epizod.
Scénář jinak postaven v duchu špionážních záměn, kdy se prohazují role hrdinů i padouchů a nikdo netuší, co komu nadělí další otočení stránky. Přesto se Danielu Pecqueurovi nepodařilo vykročit ze stínu slavnějších příběhů, takže kromě několika nápadů ohledně kulis postkatastrofické budoucnosti, do vyprávění příliš inovací nepřinesl. Na druhou stranu, to s čím pracuje, funguje, a to je to co na mě platí. Kresba Nicolase Malfina i přes jistou kýčovitost bezvadná, jen mě lehce iritovaly nulové rozdíly mezi bohatými a chudými. Ty mají být totiž dle textu propastné, přitom vypadají obě skupiny podobně, snad jen, že se jedna na rozdíl od druhé lépe obléká. Víc špíny by spodině jedině prospělo, takhle to působí jak z pohádky od Walta Disneyho.
Dobrodružná romance o tajné organizaci, která drží v rukou osud světa. Naneštěstí množství postav příběh znepřehledňuje, o to víc, že většina z nich není klíčová. Neustálé odbočky tu za jednou, tu za druhou, tak celkový spád pouze zpomalují. Ono se ostatně nikam nespěchá, když se autor místo gradace raději věnuje milostným pletkám s průhledným vývojem. Pátrání po Svatém Grálu výsledek nakonec nijak nevylepší, ať už odhalení „skutečné pravdy“ přijmete jakkoliv. Prostě jen další z mnoha konspiračních spiknutí, jen s tím rozdílem, že špetku originality Tomu Harperovi upřít nelze. Stejně jako stylisticky dobře odvedené řemeslo.
Kamenem úrazu pro mě byl především výběr hlavní postavy. Nejde ani tak o to, že jde o dívče, ale spíš o fakt, že mi jednoduše lezla krkem, což není nejlepší způsob jak propadnout kouzlu dobrodružství. Nehledě na to, že mi doteď není jasné, proč padla volba právě na ni a ne na jejího přítele, který nejen že řeší většinu problémů, ale má navíc alespoň nějakou morálku.
Milé, humoristicky laděné dobrodružství neobyčejného klučiny, který se dostane do konfliktu s mafií. Samozřejmě nic vážného, žádné koňské hlavy, kulky do týla, nebo betonové pohorky. Zato spousta pěstí a následných obloukových letů. Béda Bouchal je totiž takovou roztomilou dětskou obdobou amerického Hulka, jen bez zelené barvy, fialových kalhot a záchvatů zuřivosti.
Pierre Culliford je po výtvarné stránce vždycky zárukou kvality, ale s příběhem u mě tentokrát nezabodoval. Je příliš znát prvoplánový scénář, kdy se dají hrdinovi nějaké ty slabiny, aby se zužitkovaly ve chvíli, kdy je to dějově potřeba, a když se blíží finále, rychle zpět do normálu, aby měl dotyčný vůbec nějaké šance. Střídmá zápletka pak příliš spoléhá na opakující se gagy, kdy velká síla koncentrovaná do úderu pod bradu vítězí nad lží a podlostí. Vlastně nejvíc jsem si užil vedlejší postavičky, často náhodně - ale o to komičtěji - se mihnoucí příběhem. Zábavné po vzoru starých grotesek, ale jinak nic nového pod sluncem.
Co knize nelze upřít, je kouzelná atmosféra šestákových románů (neboli haléřáků, abych udělal radost obrozencům). Tu má Daniel J. Dančík po stylistické stránce zmáknutou parádně, včetně všech pro a proti, kterými se tenhle tip literatury vyznačuje. Je to dobrodružné, překombinované, strašidelné. Jednoduše to správné čtení pro správné muže.
Jenže z nějakého nepochopitelného důvodu zasadil své vyprávění do roku 2007, díky čemuž celá atmosféra dostala kudlu do zad. Co u braku z počátku 20. století člověk neřeší, protože to patří k průvodním znakům, už v moderním provedení nefunguje. O to víc, když autor nepřejde do komedie a zůstane ve vážné rovině. Protože když jednání postav a stavba zápletky připomínají nepovedenou dramatizaci Léona Cliftona, těžko se bere i ta sebenapínavější situace vážně. Přičemž za největší zádrhel pak považuji fakt, že se v průběhu celého příběhu nedozvíme vůbec nic o ústředním hrdinovi, a o to hůř se pak chápe jeho afektované jednání a naivní způsob myšlení.
Průměrná detektivka napsaná jak podle šablony nějakého druhořadého krimi seriálu. Vyšetřující tým dává dohromady důkazy, vylučuje podezřelé, pátrá po motivu a vraha nakonec úpěnlivou pílí dostane. Nejvíc asi zaujala bestialita úvodního zločinu, jenže důvody k zvrácenostem jsou při zpětném pohledu na hlavu postavené. Proč oběť vyvrhovat a plnit pracím práškem, když šlo jen o to, mít ji tuhou jako žádnou druhou? Efekt pro efekt, nic víc, nic míň.
Celkově mi chyběla v ději překvapení, stejně jako sympatické postavy. Všichni protagonisté jsou tak smrtelně vážní, že to připomíná trudomyslnou dramatizaci Zločinu a trestu. A i když jsou tu jakési pokusy o náhled do jejich soukromých životů, ve finále to vychází jen nudně a nedůležitě. To, že má šéf pátračů problémy v rodině, je takřka zaběhnutý standard a nesnáze sexy agentky při hledání ideálního partnera mě také příliš nedojaly. Výsledkem je suchý thriller, který nijak neurazil. A to je v podstatě to nejlepší, co o něm dokážu říci.
Rekonvalescence Thoma Kindreda na anglickém zámku Bracken probíhá zpočátku fantasticky. Krajina dětství k němu promlouvá vzpomínkami, které mají cenu zlata a k jeho úžasu přijdou brzy ke slovu i hodné kouzelné bytosti žijící v okolí panství. Ovšem tam, kde se nalézají dobré síly, musí zákonitě existovat i ty zlé…
Naneštěstí průvodním znakem románu Kdysi jsou fádní postavy, nápad i zpracování. Nemluvě o uměle natahovaném ději, který se začne rozjíždět v poslední třetině. I když se slovem „rozjíždět“ bych se moc neoháněl, ono se prostě jen začne konečně nastiňovat, o co že to vlastně půjde.
Jinak se to ale čte jedním dechem. V tomhle ohledu nemohu autorovi nic vytknout, spíše jen tiše závidět schopnost psát tak, že oči doslova plavou po větách. Jenže kde nic není, tam ani čtivost nic nezachrání. A v tomhle případě se o nějakém obsahu moc mluvit nedá. Bídnou situaci nezachraňuje ani množství erotických scén, které místo osvěžení celé vyprávění spíše staví do roviny lascivní harlekýnky.