trudoš komentáře u knih

Podobně, jako mnoho dalších, i já se v nedávné době nechal okouzlit dokumentem Davida Attenborougha Život na naší planetě. Spolu s tímto okouzlením jsem pak toho od stejnojmenné knihy příliš nečekal a o to více byl překvapen, jak informace zhuštěné do osmdesáti minut rozšiřuje a konkretizuje. Autor v sobě nezapře dokumentaristu tělem i duší, přičemž jako jeden z mála má komplexní představu o tom, jak moc se „divočina“ za posledních sedmdesát let proměnila. Třebaže není vědcem z povolání, dokáže rozumně a věcně mluvit o věcech odborných, stejně jako laických. Jeho prorocké teze pravděpodobně žádný vliv na skeptiky mít nebudou, ale obyčejnému čtenáři přiblíží děsivá fakta, jež nemůžeme dále přehlížet. A i když se po většinu vyprávění zdá být osud planety vinou lidského konání definitivně zpečetěn, jeho nezlomná víra v člověka dává naději, že ještě nic není úplně ztraceno. Právě kvůli tomuto poselství, kterým mě nadchlo už filmové zpracování, si práce pana Attenborougha maximálně cením.

96 23.06.2021

Nešvarem současných detektivek bývá nejčastěji zbytečně přepálený rozsah. Když se podíváte na největší veličiny žánru, na devadesát procent zjistíte, že na dvou stech stranách dokázaly rozehrát úplně vše, od nápadité zápletky po důkladnou charakteristiku postav. Žádné odbočky od hlavní linie, žádné náhledy do sociální anamnézy, žádné mlácení prázdné slámy. Prostě zločin, vyšetřování, basa a pěkný den je za námi.
O to víc mě překvapují tendence literárních nováčků nehledět na kvalitu, ale jít po kvantitě. Pech by totiž vůbec nemusela být špatná kniha, kdyby Klára Aycox nenacpala do jedné hned tři. Ona každá část samostatně má svoje mouchy, ať už stran pofidérního vyšetřování, nečekaných skoků v ději a přílišného množství podobných figur, ale při spojení v jeden celek si čtenář tyto nedostatky víc uvědomuje, protože se opakují. Takže i když se mi líbil ústřední motiv detektiva v utajení, což je na českou scénu neokoukaný model, z výsledného produktu jsem bohužel maličko na rozpacích.

95 09.10.2021

Od svého prvního románu ušel Martin Goffa hodný kus cesty, a zatímco kriminálky s Mikem Syrovým působily v některých momentech nejistě, první dobrodružství novináře Marka Vráze je dílem suverénního spisovatele, který přesně ví, co má dělat, aby čtenáře dostal na lopatu. Krátké kapitoly, úderné dialogy, sympatické postavy, tuzemské kulisy – ono stačí ve finále málo, a když k tomu připočtete vypsanou stylistiku, recept na úspěch je na světě. Neříkám, že zápletka nemá svoje slabiny, především pak při odhalování klíčových skutečností, kdy se ukazuje, jak moc hrál tvůrce předem inscenované drama a ne poctivou detektivku, ale při všem tom energickém tempu nějakou tu podpásovku knize odpustíte. Přitom se tentokrát nedá adorovat autorova důvěrná znalost policejní práce, protože k té hrdina přičichne jen vzdáleně. Ani tak však příběh neztrácí na autentičnosti, třebaže novinářské praktiky z 90. let mohou dneska působit krapet naivně. Ona ale skutečnost byla jistě i horší, vůbec si nedělám iluze.

95 12.05.2021

„Protože v celém vagóně už ostál enom taký přísný pantáta, zesypaly sa děcka na něho jak ose na zhnilú hrušku. Dyž mu vyvlékly šňúrky z botů a ukrútily tři bombíky od vesty, to ešče vydržál. Dyž mu ale malý Jožka přilepíl báleš trnkama na koleno a Francek praščíl zlatýma hodinkama o lavku, že v nich enom křuplo, vyletěl ven jak z kanóna, bácl dveřama, že sa všecky děcka sjely průvanem až pod okno, a zařvál: ‚Herodes - to býl král!‘“
Nejdříve jsem s formou trošičku bojoval, ale jakmile uběhla první desítka stran, propadl jsem kouzlu malebného Slovácka navždycky. Především pak nápaditým přirovnáním, kterými Zdeněk Galuška rozhodně nešetří. Občas je sice vyprávění lehce předvídatelné v pointách, ale to zas vynahrazuje krátký rozsah epizod a hlavně nenásilná jazyková virtuozita. Na někoho může být všeho toho nářečí moc, text už od začátku působí čertovsky nesrozumitelně, ovšem kdo má trpělivost, snadno se adaptuje a pak už si až dokonce užívá venkovské tahanice o kdejakou malichernost.

95 04.03.2021

„Měli jste sedět doma, na prdeli...“
Literární tvorba Bohumila Hrabala rozhodně nesedne každému čtenáři a k jeho stylu vyprávění si člověk musí najít cestu. Ne, že by se před šedesáti lety psalo lépe, ale v okamžiku, kdy začnete mít plné zuby všech těch rádoby tragikomických krizí středního věku à la Patrik Hartl, Radka Třeštíková či Michal Viewegh, jste s panem Hrabalem na správné cestě za štěstím. Tohle je úplně jiné počteníčko, podmanivé dobovou atmosférou absolutní bezradnosti z válečných krutostí, proti nimž byl obyčejný človíček takhle maličký, a nádherné v banalitě problémů osobnějšího charakteru, ať už šlo o lásku nebo kariéru. Přičemž Ostře sledované vlaky jsou dokonalým příkladem toho, jakým způsobem dokázal autor kombinovat syrovou realitu s básnickou poetikou. Ano, dějová zápletka se tu hledá komplikovaněji, protože je zašifrovaná v množství druhořadých epizod, ale mnohem důležitější je ta upřímná radost ze života i umírání a to za časů kdy lidem dobré vůle bylo nejhůře.

95 24.11.2020

Chtěl bych touto formou autorce poděkovat, že mě velmi srozumitelnou formou naučila něco, co většina národa považuje za samozřejmost, ale pro letitého člověka městského šlo o přežitek starých dob. Vždyť kdo dnes má čas ztrácet čas s kuchařinou, neprovozuje-li sám restauraci?
Jana Zatloukalová píše vstřícně, nedělá ze sebe neomylného šéfa a spíš se snaží vlastní zkušenosti skloubit s těmi čtenářovými. Třebaže neodměřuje všechny své ingredience přesně podle normy a postup práce s těstem jsem si pro svou neznalost termínů musel občas domýšlet, nikdy se mi nestalo, že by reálný výsledek neodpovídal tomu slibovanému.
U mne příběh konzultací s paní Florentýnou započal v okamžiku, kdy jsem potřeboval poradit s rýží, později jsem zatoužil vyzkoušet kynuté buchty a třenou bábovku. Protože jsem ke svému vlastnímu překvapení pokaždé uspěl, a protože těch pochutin Kuchařka pro dceru zas až tolik nenabízí, rozhlížím se po stránkách knihy s úmyslem vzít ztečí další neprobádaná území. Držte mi palce.

93 14.04.2021

Krasojízda anglickou mytologií pokračuje – poté, co se ukázalo, že král Artuš má krapet pifku na všechny Sasy světa a Merlin má blíže k ďáblovi, než k dobrému staříkovi, co to s národem myslí upřímně, před naší nesourodou dvojicí hrdinů vyvstává další problém. Někdo doslova oživil legendu o Béowulfovi, takže proslulými mokřady se začne potloukat monstrum, jež rádo lidské masíčko. A kdo jiný si s ním má poradit, než Bridgette s Duncanem? Tedy hned poté, co dořeší své vlastní rodinné neshody…
Král, jenž byl a bude není právě sérií, která by hýřila originalitou, ale staré osvědčené motivy zpracovává neortodoxním způsobem, přičemž neváhá sem tam sáhnout po důmyslných vtípcích pro fanoušky filmového či literárního braku. Ostatně, scéna s Jednotkou příliš rychlého nasazení je toho jasným důkazem. Naneštěstí se po vzoru úspěšných cyklů i Kieron Gillen snaží konec oddálit na maximum, a tak se zápletka spíš tříští, než že by nabírala směr ke konkrétnímu cíli. Ještě ale není všem dnům konec.

92 10.10.2021

Co se asi stane, když pár tisíc chlapů zavřete na vzdálenou ropnou stanici? Létat v opilosti vrtulníkem či tahat grizzlyho za ocas se může zdát jako hloupý nápad, sotva ale nuda dosáhne určitého bodu, nic nemůže těžařům zabránit ukrátit si dlouhou chvíli. Jakmile však do toho vlezou drogy, jde humor stranou. Mrtví zaměstnanci nejsou dobrou vizitkou žádné společnosti, obzvláště když vás od nepředstavitelné přírodní katastrofy dělí jen pár špatných kroků. Kate Shugaková se tak opět pouští do práce v utajení, tentokrát se ovšem podezřelí nepočítají v jednotkách, nýbrž ve stovkách. Na místě, kde je i přes přísné zákazy povoleno všechno, se může stát prakticky cokoliv. Stačí mít odhodlání, vidinu bohatství a dostatečně křivý charakter…
Ani čtvrtým románem neslevila Dana Stabenow nic ze svých kvalit a na relativně malém prostoru znovu rozehrává napínavou detektivku, které dokáže rozesmát absurdními situacemi, stejně jako strhnout podmanivou atmosférou Aljašské přírody. Jednoduše skvělé čtení.

92 16.02.2021

„Ženy a vrahové jsou ve svých činech nevyzpytatelní.“
Nenápadná detektivka ještě nenápadnějšího (alespoň u nás) německého spisovatele. A přesto, navzdory šesti křížkům, které nosí na zádech, strčí Pět mrtvých starých dam leckterý moderní thriller do kapsy. Na sto třiceti stranách rozehrává Hans Gruhl pozoruhodnou sérii vražd, jejichž pachateli čtenář společně s hrdiny prostě musí za každou cenu přijít na kloub. Autor si přitom vystačí s málem, případ nijak extrémně nekomplikuje a po celou dobu vyprávění tlačí děj kupředu, bez zbytečných odboček, psychologických kliček či bezpředmětných návratů do minulosti. Dojde sice na několikero drobných opomenutí nepsaných pravidel žánru, ale ty – už jen pro ten komorní a zábavný styl vyprávění – tvůrci se shovívavým úsměvem odpustíte. Nepatrné archaismy ve slohu pak dodávají příběhu nostalgickou patinu starých časů, kdy Agatha Christie byla stále Královnou, zatímco Chrisi Carterovi chybělo ještě hodných pár let k tomu, aby vůbec mohl tahat kačera.

91 13.01.2022

Lorenzo Carcaterra pracuje s mrazivě jednoduchou zápletkou – malá holka se během pěti minut ztratí v ulicích New Yorku. Že to nemůže skončit pohádkově, je jasné všem zástupcům práva a pořádku, ovšem jen šestice hrdinů se rozhodne s tím něco dělat. Naneštěstí jde o muže a ženy v invalidní penzi. Přesto udělají nemožné, aby děvčátko zachránili, a zároveň s tím se pustí do nerovného boje s krutou drogovou královnou…
Apači jsou ukázkovým thrillerem charakterizující to dobré, co do žánru přinesla devadesátá léta. Nekompromisní policisté, beroucí spravedlnost do vlastních rukou, aniž by na nich ulpěla byť jen špetka špíny ohledně korupce či zneužívání pravomocí. Tehdy ještě nebyly v módě odstíny šedi, takže charakter jste dokázali rozpoznat na první pohled. Zároveň však začaly temnět zápletky, zločin získával čím dál děsivější podobu, a aby toho nebylo málo, i ty nejšílenější skutky mohly padouchům projít.
Tohle je zkrátka Sedm statečných v moderní kriminálce. A pro mě parádní kus nostalgie.

91 05.10.2021

Kříďák v detailech připomínal To Stephena Kinga, Jáma zas nezapře inspiraci Řbitovem zviřátek. Ani tentokrát však nejde o laciný plagiát, autorka si jde suverénně vlastní cestou. A zatímco Kříďáka se C. J. Tudorová ještě rozhodla uhrát coby „realistický“ thriller, Jáma už v sobě má kus nepopiratelné fantastiky. Ta však není nikterak využita, takže je trochu záhadou, proč se tímhle směrem spisovatelka vůbec vydala. Což o to, dokud se vyprávění pohybuje v mezích budování atmosféry, funguje řemeslo na jedničku, jakmile však přijde ke slovu rozkrývání motivů a finální konfrontace, význam hororového balastu se mi zpětně zdál lehce nepochopitelný. Ostatně, ono je to se zápletkou jako na houpačce – některé momenty jsou dokonalé, jiné zas odbyté nebo překombinované. I postav je na tak jednoduchou zápletku zbytečně moc, až si jeden říká, zdali původně neměly být romány dva, každý o něčem trochu jiném. Přesto mi ten žánrový mišmaš uhranul, ačkoliv si dobře uvědomuji jeho literární nedostatky.

91 28.05.2021

Rovnou zkraje přiznám, že jsem zcela propadl představě pražské čtvrti, která je odtržená od reality kvůli lokální nefunkčnosti elektrické energie. Tohle Vojtěch Matocha vymyslel náramně, přičemž celou myšlenku ještě podtrhl dokonalým popisem městských uliček a historické zástavby. Podobně mystické je i vyprávění o Hanuši Nápravníkovi a dobrodružné pátrání po jeho neobvyklých vynálezech.
V čem u mě naopak Prašina selhala, byla dějová stránka. Autor trochu až zbytečně tlačí na pilu akčního vývoje, takže po většinu zápletky protagonisté před někým buď zbrkle prchají, nebo se chaoticky schovávají. Navíc mi vadila nevyrovnanost přátelství v dětské skupině, kdy se v jeden moment apeluje na věrnost a vzápětí se opouštějí kamarádi v těch nejvypjatějších momentech. Nepochopitelné pro mě byly také role Zoufalého a Odhodlaného, jež si postavy mezi sebou častokrát průběžně předávají, aniž by to pasovalo k jejich charakterům. Dalším dílem ale rozhodně nepohrdnu, dostane-li se mi někdy do rukou.

91 18.11.2020

Moderní parafráze na Deset malých černoušků, kdy si Shari Lapeña vypůjčila ústřední motiv vlka v rouše beránčím, který nepozorován rdousí jednu ovečku za druhou, čímž přímou úměrností zvyšuje paranoiu mezi přeživšími. Tohle všechno funguje autorce bezvadně, včetně vykreslení různorodých charakterů postav, které za maskou obyčejného měšťáka skrývají nejedno ošklivé tajemství.
Má to však i svoje mouchy. Od určitého momentu se protagonisté chovají nelogicky a zápletka je poháněna kupředu umělými zvraty. Chybí též snaha o originální vyústění, což je samozřejmě v kontrastu s předlohou neřešitelný problém. Příjezd policie se pak nese v duchu roztažené opony, kdy se všechny doposud komplikované souvislosti najednou zjednoduší a člověk moc nechápe, proč se kolem toho dosud dělal takový taneček. Pro filmové zpracování je to ideální materiál, perfektně se dají vypíchnout kradmé pohledy a podezřelé detaily, zatímco v literární podobě je člověk ocení až v okamžiku, kdy se začte do románu napodruhé.

91 12.11.2020

Zamiloval jsem se. A to hned do autorky, hrdinky i knižní série. Což při faktu, že jde o tři věci v jedné, je vlastně docela fajn poměr.
Ale vážně, Dana Stabenowá opět válí. Namísto toho, aby využila úspěchu k navyšování počtu stran a tím přímo úměrnému mlácení prázdné slámy, třetí díl její detektivní série je zas o chlup kratší, než ten předchozí a snad ještě akčnější, než oba minulé. Ovšem nečekejte Stevena Seagala, který zachraňuje Aljašku od plamenů progresivního kapitalismu pomocí rychlých pěstí a otcovského pohledu. Kate Shugaková není žádným akčním rváčem, ale obyčejnou ženskou, která si však ví rady za každých okolností. Tentokrát se musí vypořádat s partou drsných rybářů co šífují v Beringově moři, což je právě tak jednoduché, jako tahat tygra za ocas. Jenže jiný způsob, jak poodhalit plentu tajemství, jež halí osud dvou zmizelých mladíků, zkrátka není. A přestože by se mohlo zdát, že thriller bez hromady mrtvých není thrillerem, román Pod hladinou vás hravě přesvědčí o opaku.

91 31.10.2020

Zatímco Muž jménem Ove mě dokázal rozebrat na prvočinitele, u románu Babička pozdravuje a omlouvá se jsem nedokázal vnímat víc, než prvoplánovou stavbu děje s jasně určenými rolemi jednotlivých protagonistů. Je to bezesporu krásné a smutné vyprávění, ale svým způsobem taky trochu idealistické, jdoucí na ruku autorským potřebám. Ovšem když přijde na závěrečné polemizování o skutečném světě, v němž se umírání nevyhne ani hodným lidem, nedává příběh jinou možnost, než jít ostentativně bulit nad cibulí, aby si z vás drahá polovička neutahovala.
V rámci určeného sdělení mi však přišla zápletka zbytečně nafouknutá, uměle vytvářející životní osudy a souvislosti, aby mohlo být předestřeno několikero morálních ponaučení. Jenže já si prostě nemyslím, že držet se nastavených pravidel automaticky znamená být tupá ovce, stejně jako že myslet vlastní hlavou z vás hned udělá obdivuhodného anarchistu. A pravdou je, že i když byla Elsina babička nezávislá až na půdu, omluvit se dokázala až po smrti.

91 23.05.2020

Frederick Forsyth povedeně líčí počátek války v Perském zálivu, jen mu nedokážu zcela odpustit černobílé vidění celého konfliktu, třebaže se občas snaží odůvodnit jednání toho kterého Araba – jenže i tak na to nahlíží okem Evropana a kvůli tomu automaticky vyznívají jako pomýlené hodnoty jiných zemí, než těch, které „kopaly“ za koalici osmadvaceti států. Jinak ale spokojenost, máte-li chuť na plnohodnotný válečný thriller, s Boží pěstí nemůžete udělat chybu. Ačkoli se autor občas až únavně rozepisuje ohledně minulosti hlavních i vedlejších postav a k podstatě zápletky se román dobere až v polovině, pořád má vyprávění nenapodobitelný drajv, kdy pod přílivem vojenských, historických či špionážních informací graduje i samotný děj. Osobně se mi nejvíce líbila rekapitulace prvních dnů války a vojenských leteckých operací, protože za vším jsou vidět lidé a jen okoralé duše nedokážou cítit zmar ze ztrát na životech. Závěrečná operace Izraelců je pak docela zábavnou tečkou za celým příběhem.

90 05.01.2022

Zpočátku jsem byl okouzlen atmosférou zapomenutých časů, kdy smetánka pobírala rentu, a samozřejmostí bylo, že si muž na úrovni – třebaže ženatý – vydržoval metresu. Jakmile však došlo na klíčový motiv celého románu, začala mě zápletka notně nudit, protože její vývoj nepřekvapil prakticky ničím, přičemž závěr je navíc znám od prvních stran. Přesto mě Alexandre Dumas ml. dokázal dojmout a to i přes určitou povrchnost vztahů, svázaných společenskými konvencemi či nepochopitelné jednání ústředních postav, které namísto toho aby problém řešily, jej buď ignorují, nebo schválně nechávají vyhrotit. Ale jak je to jednoduché, tak je to krásné a závěrečné dopisy od Markéty se neobejdou bez slz. Upřímně, čekal jsem od knihy něco úplně jiného než životní příběh ženy, která se obětovala mužům, ať už pracovně, nebo osobně. Ale zklamán jsem nebyl, minimálně po literární stránce jde o velmi lehký a svěží text. Což s ohledem na sto sedmdesát roků, jež uplynuly od prvního vydání v originále, je co říct.

90 14.12.2021

„Stačí na chvíli polevit v soustředění, a osud, prozřetelnost nebo dějiny – můžete si to nazvat jak je libo – se okamžitě přitočí a všechno vám pohnojí.“
Tímto mottem lze charakterizovat komedii plnou omylů, zvratů a špatných rozhodnutí, která se řítí vpřed se silou divokého mustanga. Jodi Taylorová dělá čest tradici britského suchého humoru, kdy se zcela vážnou tváří staví své postavy před čím dál šílenější momenty. Sama hrdinka pak s naprosto neodolatelným smyslem pro humor čelí mnoha nepřízním osudu, které by i agentu 007 dokázaly pomotat hlavu na tři filmy dopředu.
Jak už jste správně vytušili, kniha Jedna zatracená pohroma za druhou se nese v silně komediálním duchu, přesto dokáže uhranout i umně vystavěnými akčními scénami nebo špetkou lechtivé erotiky. V mnohém autorčin styl vyprávění připomíná tvorbu slavné Connie Willisové a její volnou sérii románů Cestovatelé historií a to jak odlehčenou a živou stylistikou, tak nápadem, ústředním motivem i celkovou atmosférou. Tohle já rád.

90 24.09.2021

V rámci vší té depresivní reality za okenními rámy jsem si potřeboval zvednout náladu drobnou šlehou nějaké bohapusté legrace, abych dokázal přežít další nový rok. A doktor Evžen Boček opětovně nezklamal. Už znám jeho postupy, fígle i medikamenty, takže absenci zápletky či stereotyp humoru beru jako hlavní pozitivum, jak už to tak u starých psů a nových kousků ostatně bývá. Tohle je jednoduše čtení, jež se nemůže dávkovat ve větším než malém množství, protože se ho člověk jinak velmi snadno přesytí.
Ovšem, ne že by se mladá aristokratka Marie Kostková z Kostky nějak nudila. Lapálie se všudypřítomnou hrozbou smrti, mediální perzeku… pardon prezentace v deníku Blesk, kastelán Josef v uniformě reichsführera SS, pratetička Nora objevivší se bůhvíodkud, či kníže Schwarzenberg poblouzněný láskou ke striptýzové tanečnici – za ty dva měsíce se toho zkrátka na nejchudším zámku v Čechách (a v jeho okolí) stalo poměrně dost. A já se smál a smál, podobně jako u první i druhé knihy. Krásný zážitek.

90 03.01.2021

„Tak tady máš lekci ze života vyšších vrstev: Jejich děti si škrťte, jak je libo, ale v žádným případě jim nesahejte na koně.“
Kdyby se Joanne Rowlingová vykašlala na romantickou linii mezi Cormoranem a Robin, byl bych mnohem šťastnější. Nejde o to, že bych jim nepřál štěstí, ale ty tanečky, které kolem nich autorka dělá, jsou dějově asi tak zajímavé, jako zvraty v latinskoamerické telenovele. Trpí kvůli tomu detektivní linie vyprávění, jež postupně ztrácí a zas nabývá na důležitosti, čistě podle toho, jak zrovna vyžaduje scénář. Přitom konstrukce zločinu není marná, jen se na těch sedmi stech stránkách zbytečně šmodrchá a v důsledku působí skoro až nuceně. Navíc není ani moc jasné, jak jsme se z bodu A (začátek) dostali až k bodu B (konec).
Říkám to nerad, ale Harry Potter šel spisovatelce o dost lépe. Tam dokázala zaujmout originálními nápady i perfektně rozehranými vztahy. Zato pod pseudonymem Robert Galbraith nabízí, z mého pohledu, jen šedivý průměr. Třebaže perfektně napsaný.

90 21.09.2020