Tylluan komentáře u knih
Dumasovo chápání světa je kouzelné. Příběh plný dobrodružství, přepálených emocí a černobílého vidění. Což zní možná jako kritika, ale není. Ve skutečnosti je radost z toho reálného světa občas utéct do toho Dumasova.
Jednoznačně nejlepší historická knížka, kterou jsem v poslední době četl. Zábavná a zároveň uvěřitelná. I přes velké množství postav s různými náhledy na aktuální situaci příběh zůstává kompaktní a snadno uvěřitelný. Prostě perfektní!
Příjemně čtivá knížka, která místy dokáže až bolestivě přesně trefit hřebíček na hlavičku a vyhmátnout problémy, jež v mnoha křesťanských společenstvích bývají.
Za mě jednoznačně nejlepší díl trilogie. Zajímavý vývoj příběhu i postavy a opravdu zajímavý způsob uvažování hlavní hrdinky.
Knihy přirozeně posuzuji podle toho, jak mi přijdou hrdinové knihy uvěřitelní, jak jejich prožívání koresponduje s mou zkušeností a jak je zároveň příběh chytlavý.
U Domova bohužel oproti zbylým dílům trilogie musím poznamenat, že jsem chování hlavních hrdinů příliš nevěřil a příběh nijak strhující již tradičně není. Přišlo mi, že Jack je přehnaně nepoučitelně zlý, Glorie zas přehnaně přecitlivělá a oba dohromady přehnaně neschopní normální komunikace.
Tím nechci říct, že takoví lidé neexistují, nebo že je příběh nutně umělý, ale prostě se to vymiká mé zkušenosti. Nicméně možná právě proto mi kniha přišla zajímavá a nutila mě k zamyšlení, což rozhodně cením.
Ta kniha je zvláštní. Téměř nic se v příběhu neděje, ale přesto jsem měl problém ji odložit. Nepředstavuje žádné mimořádné báječné myšlenky, ale přesto mi přišla hluboká.
Fascinuje mě, nakolik se autorce podařilo mne přesvědčit, že je to celé opravdu vyprávění starého reverenda. Opravdu jsem tomu věřil a opravdu mě to zaujalo.
Jestli něco mému mladšímu já přišlo vtipné, tak to byla takhle kniha. A nic víc netřeba dodávat, protože víc v té knize asi ani najít nejde.
Je to trochu absurdní, trochu nelogické, ale aspoň se to dobře čte. A vzhledem k tomu, že jsem vlastně víc neočekával, nemůžu si moc stěžovat.
Což o to, celková myšlenka příběhu není špatná a vlastně by to mohlo mít docela šmrnc, ale to vyprávění je takový zmatek, že si to prostě člověk moc užít nemůže .
Na můj vkus až příiš průhledné. Od samého začátku člověk ví, jak dopadnou jednotlivé postavy, což spolu s rozvláčným a popisným stylem a až příliš bizarními zvraty knížku poměrně sráží.
Dá se k tomu ještě něco dodat? Vždyť se to tak skvěle strefuje do toho, jak žiju...
Tak to jsem nečekal. Kniha s takovým názvem přece nemůže být dobrá. Ale ona je. Tedy alespoň z mého pohledu. Skoro bych dokázal říct, že je to možná první komplexněji popsaný postoj k homosexualitě, se kterým se dokážu ztotožnit a který mě opravdu neuvěřitelně obohatil.
Ale možná se autor i já pleteme. Kdo ví...
Popisy přírody a obyčejného života mi snad ještě nikdy nepřišly tak strhující. Mika Waltari dává nahlédnout do jednoho venkovského stavení, ale zároveň s tím nastavuje zrcadlo každodennímu pachtění nás všech. Fascinující čtení.
398 stránek. 3 dny děje. 1 až příliš uvěřitelný příběh plný pocitů a myšlenek. Skutečné veledílo. Jenom se musím přiznat, že se tam objevilo pár pasáží, kdy jsem se trošičku nudil.
Rozhodně zajímavé. Rozhodně podnětné. Rozhodně vítané rozšíření obzorů, jak v oblasti antické filosofie, tak v přístupu k víře.
Ale nějak se to ke konci točí v kruzích a Florie se až příliš opakuje. Kniha se naštěstí stále čte celkem dobře – dovolil bych si v tomto ohledu vyzdvihnout překlad paní Vrbové, která k tomu myslím významně přispěla.
Pokud pominu druhou půlku, kde jsem se do čtení už musel trochu nutit, musím být velmi pozitivní. Překvapila mě otevřenost a přirozenost, se kterou autor popisuje svůj obyčejně neobyčejný život. Čtení mě bavilo a dokonce mohu říct, že některé pasáže pro mě byly poměrně inspirativní. Opravdu neočekávaně dobré.
Proč to najednou přestalo dávat smysl? Příběh sice stále strhující, plný děje, ale najednou s postavami necítím, nejchytřejší děti na planetě mi přijdou hrozně hloupé a už se jenom kupí klišé.
Po prvních dvou dílech to bylo kruté vystřízlivění. Věřil jsem, že by tato série mohla maličko překročit určité hranice ve svém žánru, žel udělala spíše mnoho kroků opačným směrem.
Nevím jestli je to aktuálním rozpoložením, věkem nebo špatným překladem, ale nějak mi to oproti předchozím dílům přišlo příliš laciné a místy až trochu trapné. Nicméně nemůžu popřít, že jsem si příběhy se známými hrdiny z oblíbeného světa užíval a jako vždy jsem knihu přečetl jedním dechem.
Ač se kniha objektivně může zdát "jenom" jako popis života na Antarktidě, není tomu tak. Kniha je neuvěřitelně autentická – atmosféru a emoce z ní člověk cítí a vede k hlubokému zamyšlení nad krásou přírody, nad životem ve společnosti i nad vírou.
Je to stejně dobré jako první díl. A to je právě ten problém, to "stejně". Náměty se opakují a že by byly tak super, aby to za opakování stálo, to se říct nedá.