V.Lenka komentáře u knih
(SPOILER) Nizozemsko, kam je příběh podle skutečné události zasazen, je mou srdeční záležitosti. Je to smutně končící příběh jednoho smíšeného páru - odvážné Nizozemky Riky a mladšího muže surinamského původu. Příběh psaný reportážní formou s úryvky autentickych dopisů, fotografií, s konkrétními misty, kde se dej odehrává, mi přišel čtivý a zajímavý. Rozšířil mi znalosti o Surinamu jako nizozemské kolonii, jeho historii, zvyklostech, historii Nizozemska a hlavně osudu několika lidí, které semlela masinerie válečného aparátu.
(SPOILER) Pamatuji si, jak mi knihu předčítali rodiče, utkvěla mi v paměti zbožnost broučků, původ sedmikrásek, jak Brouček dostal nakládačku od verunků a Trnkovy obrázky.
Před chvílí jsem dočetla svým dětem. Vnímala jsem knihu logicky trochu jinak než jako dítě. Některé věci mi přišly již překonané (odevzdanost vyšší moci, slepá poslušnost), jiné jsou trvalé (pozdravit, poděkovat, oplácet, podělit se). Jako celek si myslím, že má kniha stále co říct. Rovněž ten jazyk je kouzelný.
Na ten konec jsem si musela dávat hodně přestávek, jak mne to dojímalo a lámal se mi hlas. Syn to korunoval výrokem: Takových mrtvých broučků! To už ani
nebudu ty sedmikrásky trhat.
Poslouchala jsem jako rozhlasovou hru, nějak jsem se v těch postavách ztrácela, hra mi nesedla. Nejsem party typ a to chlapské špičkování není můj šálek čaje a ten závěr byl překvapivý. Od autora jsem četla Sedmikostelí a Santiniho jazyk, ale toto je hra ze současnosti bez záhad a nádechu nadpřirozena.
Pamatuji si, jak jsme četli ve škole jako povinnou četbu. Pamatuji si krásné obrázky, obsah vůbec, na rozdil od stresu z četby před celou třídou.
Teď po letech už jako dospělá jsem knihu přečetla a byla nadšená, jak je hezky napsaná. Linie dobrodružného příběhu založená na reálných archeologickych vykopávkách a poznatcích o životě tehdejších lidí. Doporučuji.
Pohádkové příběhy zasazené na Třebíčsko, ale mohly by se odehrávat opravdu kdekoli. Nevychází vůbec z pověstí Třebíčska, ale občas tam prosvitne nějaká místní reálie.
Některé pohádky vtipné a povedené (zejména ty popletené), jiné o dost slabší, divné a nudné.
Autorka se snaží ke každému příběhu dát poučení, někdy je ten oslí můstek k poučení trochu zvláštní a souvislost za vlasy přitazená.
Není to velká a hodnotná literatura, která věky přetrvává, nebudete u toho asi řvát nadšením. Ale na druhou stranu musím uznat, že dětem se některé z pohádek líbily natolik, že vyžadovaly jejich opětovné přečtení. Příběhy jsou krátké, což hodnotím jako pozitivum.
Knize bych vytkla (typo)grafickou úpravu - zvolený font písma nadpisů neumí diakritiku, což je u česky psaného textu trošku problém. Vypadá to tudíž hodně neprofesionalně. A také bych doporučila členit text na odstavce, lépe se potom čte. Všechny námi dosud přečtené knihy této autorky (Pohádky z Albeře, Pohádky z České Kanady) mají tuto otřesnou grafickou úpravu (nejhorší ji mají Pohádky z Albeře).
Co se týká ilustrací, tak se vztahují k textu a hezky ho doplňují. I když bych měla výhrady k zobrazení některých zvířátek, zejm. zajíců, kteří se moc nepovedli.
Poslouchala jsem jako audioknihu, ale nějak mi nesedlo, podobně jako mi nesedl styl knih Petry Hůlové (Umělohmotný třípokoj a Macocha). Celou dobu děje gradace, ale ten konec mi přišel takový divný, useknutý, nedokončený.
Do četby jsem se pustila, aniž bych tušila, do čeho jdu. Věděla jsem jen, že se týká 2. světové války. A byl to opravdu masakr.
U knihy jsem u každé stránky uvažovala, zda mám pokračovat dál. U četby mi bylo fyzicky i psychicky nevolno. Je to velice smutná a depresivní kniha, plná násilí a z jejího konce čiší beznaděj.
Je psána v ich-formě, proto jsem ji povazovala za autobiografii, ale ještě v průběhu četby knihy jsem si o autorovi a okolnostech vzniku knihy vyhledala informace a zjistila, že autor nic z popisovaného na vlastní kůži nezažil, což se přiznám bylo pro mne nepříjemným překvapením a i zklamáním. Popisy vesnických zvyků a místní tmářství se mi pro polovinu 20. století zdály nepravděpodobné.
Nicméně, témata, která kniha otevírá, jsou ožehavá a důležitá. Proč lidi jinakost trestají? Je výhrou válečné hrůzy přežít? Jak pracovat s traumatizovanými jedinci?
Moje druhá kniha od autorky (první byl Umělohmotný třípokoj), ale ani tato mi nesedla. Je to myšlenkový průjem spisovatelky pokleslých románů závislé na alkoholu. Děj tam nějaký je, ale je takový zastřený a tušený v alkoholovém oblaku. Je možné vůbec odlišit to, co postava skutečně/reálně prožívá/zažila, a to, co se jí v alkoholovém poblouznění zdá?
Co mohu vyzdvihnout jako klad, tak je autorčina práce s jazykem. S neotřelými přirovnáními až plýtvá: vrší je na sebe, řetězí je.
Dárek pro čtyřletého milovníka pavouků. Líbí se nám kolibří vydání i ilustrace. Kniha obsahuje jednu trošku delší pohádku na dobrou noc. Příběh je jednoduchý bez zbytečných zápletek. Četli jsme po dva večery, proto na konci zaznělo - to už je konec? Žádné velké emoce. Ale syn další den nesl ukázat jako poklad do školky, následně vyžadoval druhé přečtení - to už se neobešlo bez rekvizit (pavouk, hodiny s kukačkou), rekvizity si syn vyráběl sám - podnítily jeho fantazii i zručnost. Četba vyvolala i dětské otázky (např. proč byl dům opuštěný?). Knihu pro poskytnuté podněty hodnotím kladně.
Román se mi velice líbil a hluboce mne zasáhl. Umožnil mi pochopit dobu, kterou jsem nezažila. Dobu, ve které o osudu člověka mohlo rozhodnout lživé anonymní udání. Dobu, ve které byl každý, kdo vybočoval, považován za podezřelého až nebezpečného. Bylo mi smutno z hlavní hrdinky, protože nebylo v její moci zvrátit chod událostí. Hlavou zeď neprorazíš.
Kniha hezky pracuje i s jazykem, který je také používán jako charakteristika postav.
Přestože kniha vyznívá smutně, tísnivě a beznadějně, tak obsahuje i pasáže, u kterých se čtenář zasměje.
Knihu určitě doporučuji k přečtení.