VA_Krtek komentáře u knih
Nevím no. Hodnocení to má úžasný, ale já jsem se do toho nemohl začíst. Celej ten koncept mi přišel zcestnej. Dějová linka neustále se točící okolo návratu ke "své" ženě, té jediné v miliardách multiversů mě už unavovala a počet identických postav na jednom místě v jednom čase autor jednoduše přehnal.
(SPOILER) Tak tohle bylo dobrý. Každá kniha kde mi začne záležet na postavách a na tom co se s nimi stane si zaslouží aspoň 4*. Nečekal jsem že na mě budou ty neustálé restarty působit stejně depresivně jak na postavy v knize. Dobře napsané.
Tak tohle mě trochu zklamalo. Asi jsem udělal chybu a četl jsem až po odehrání PC her. Zjevně herní studio si vzalo jen námět a zpracování děje je úplně jinde. Zkrátka mi přišlo, že se knize nic moc nedělo.
Holčička měla na tvářích slzy promíchané se slanou vodou z nádrže.
"Pověz mi to, dítě. Co je?"
"Oni to vědí," hlesla Amy. Ruce stále ještě tiskla ke sklu.
"Co medvědi vědí?"
"Kdo jsem," pronesla holčička.
----------------------------------------------------------------------------------------------------
Netušil jsem, že tomu nakonec udělím pět hvězd. Hrůza mě jímala už při čtení anotace - upíři?? to jako fakt? To zas bude slátanina. A ejhle, nebyla. Cronin se dokázal vymanit ze zajetých kolejí a žádnej hrabě Drákula na Vás z rakve opravdu nevyskočí (ačkoli jeden rýpanec na toto téma si Cronin neodpustil - palec nahoru).
Pro mě nebyla nejsilnější postava ani Amy, ani Peter, ale ... Wolgast, ačkoli jeho linie v podstatě skončí už na 231. straně.
Hodně mě bavil svět Předtím, takže když se děj posunul o téměř sto let dopředu, cítil jsem to trochu jako zradu.
Komunita na hoře mi teda k srdci nepřirostla, ale chápu proč tam byla důležitá. V poslední čtvrtině děj dostává spád a tak (trochu uměle) zbrzdění děje ve vojenském táboře těsně předtím než byste čekali vyvrcholení mi přišlo jako drnkání na nervy z autorovy strany.
Jediné co bych tomu vytknul, bylo takové to autorské zjednodušení fyziky v zájmu děje. Benzín, nafta, munice, jídlo - nic z toho nepodlehlo po sto letech zkáze. Auta a jejich motory a převodovky i po sto letech opraví 18-cti letý kluk, který do té doby viděl maximálně žárovku.
Ale budiž. Upřímně se těším na další díly.
Pokud bych si všechny zombie příběhy představil jako strom, tak tohle by byl kmen. Prostě nosný prvek - neměl nic navíc - jen nemrtví, přeživší a boj o život. A přesto to fungovalo. Okolní svět byl představen až překvapivě uvěřitelně. Nebyl tam žádný nezničitelný hrdina, který zabíjí mrtvé po tisících. Těm co přežili, šlo o život i jeden na jednoho. Jediné co mě štvalo byl ten kocour. Chápu, že tam měl fungovat jako poslední pojítko s normálním životem, ale štval mě.
Další kniha zaměřená pouze na úzké obecenstvo běžců. Je dělená do jakýchsi oddílů kdy v jednom se probírá vývoj člověka, v dalším indiánští běžci atd..
Pro mě jako pro běžce povinnost - Run free - el caballo blanco
Respekt před tím co Kilian dokázal. Jeho fyzickej fond je dar od boha. Nic to ale nemění na tom, že ta kniha mi přišla jako přepis jeho deníku, přičemž někdy si zapomněl pár dní zapisovat. Takže opět - pro běžce povinnost, pro ostatní zbytečnost.
Tuhle knihu jsem si koupil v levných knihách za 40,-Kč abych se nenudil ve vlaku a musím říct, že jsem byl až překvapenej jak mě to zabavilo. Nemám výhrad. Žádné světové dílo to samozřejmě není, ale ani to nemá ambice jím být. Spokojenost.
Člověk chtě nechtě srovnává s Metrem, protože stejný autor, stejné válkou zničené Rusko...jen tentokrát si k tomu Rusko vystačilo samo. Tím ovšem veškerá podobnost končí. Což je dobře. Je vidět, že Glukhovsky to chtěl napsat jinak, protože se přímo nabízí, aby posílal přes řeku zmutovaná mostra, nicméně tomuto odolal. Jako autora ho mám rád, ale za Stanoviště mu dám "jen" lepší 3*. Ale pozor - to neznamená, že jde o špatný počin. Naopak. Chvilkama se mi dokonce zachtělo mu dát plný počet, protože je potřeba si uvědomit do jaké doby, jakého prostředí a k jakým lidem svůj příběh vložil. Jedná se o ubohé strážní stanoviště na samém konci toho, co zbylo z Ruska po občanské válce, kde přežívá stovka zoufalců bez budoucnosti, a které je plně odkázané na dodávky konzerv z Moskvy, protože díky zamořené Volze tam nic neroste ani nežije. Tenhle sajrajt a beznaděj Glukhovsky vylíčil naprosto dokonale a prostoupilo to celou knihou a mým dojmem z ní. Dokonce bych řekl, že akční vložka na závěr tam byla jen proto, aby se něco dělo. Hlavní poselství vidím v tom, abysme si uvědomili jak dopadneme, když si rozbijeme civilizaci. Nevím jestli to byl Glukhovského záměr, ale skoro se mu podařilo napsat příběh, kde není jedna jediná sympatická postava. Byl by to zajímavý primát. Bohužel ale stvořil dědu Nikitu, který u mě jediný zabodoval. Když to shrnu...oceňuji jak Glukhovsky dokáže ve čtenáři (který je k tomu svolný) navodit dojem, že příběh jen nečtete, ale že ho prožíváte....ale vzhledem k tomu, že mě tam všichni a všechno štvalo (stejně jako to často cítily samy postavy), nemůžu tomu dát víc jak 3,5*
Kniha je skvělá. Možná nehodnotím za plný počet jen proto že srovnávám se smrtkami. Oceňuji originální nápad a upřímně...od přečtení této knihy vyhrožuji svým dětem "rozpojením" :-)
Autorka potvrzuje, že umí i mimo grishaverse. Mě chvilku trvalo, než jsem se do toho začetl, ale pak mi to přišlo geniální.
Celou grišovskou sérii hodnotím maximálním počtem. Opravdu od prvních tří Griš, přes knihy o Kazovi až po závěr o Nikolajovi z paměti už nikdy nevymažu. Excelentní
Celou grišovskou sérii hodnotím maximálním počtem. Opravdu od prvních tří Griš, přes knihy o Kazovi až po závěr o Nikolajovi z paměti už nikdy nevymažu. Excelentní
Ach jo. A já mám 2033 tak rád. U 2034 jsem skřípal zubama a 2035 dojem nenapravilo. Z Arťoma je v podstatě psychopat. No...škoda
(SPOILER) Nevím jestli se vyčerpal potenciál tématu, nebo jestli autor moc tlačil na pilu, ale přišlo mi to proti 2033 jaksi šité horkou jehlou. Dost mi vadilo, že se Glukhovsky nedržel toho co nastavil v prvním díle. Tam se na povrch nedalo bez obleku vyjít a i s oblekem jen tak tak. Ve 2034 si na povrchu trajdá kde kdo a nic se neděje. Nejzajímavější pro mě byl paradoxně doslov.
Je to taková fantasy oddechovka, ze které je cítit, že cílová skupina jsou mladiství. Nicméně námět zajímavý a v některých pasažích jsem se celkem obstojně bavil.
Jako pořád dobrý, ale možná (protože to byl již třetí díl) trochu překombinovaný. Už se dalo dost předvídat co se bude nebo nebude dít. Zjistil jsem, že ke konci už
jsem fandil severokorejcům. Nejsem úplně fanda happy-endů, takže trochu vynucená smrt Viktora v zájmu rodinné idylky mi fakt vadila.
Což o to, příběh je to hezkej. Má to svoje velmi silný stránky a je vidět, že Meyer psát umí. Nicméně moje hodnocení musí odrážet i to jak moc jsem autorovi daný příběh věřil a tady už to pokulhává. Meyer se nám pokouší vykreslit svět po rozpadu společnosti, ale (a teď se omlouvám slabším povahám) je příliš mírnej - skoro až sluníčkovej. V reálu by to takhle jednoduchý fakt nebylo. Úplně pomíjí jakékoli nemoci - komunita zřejmě nepotřebuje ani ibalgin natož antibiotika. Příběh je plný zjednodušených informací - tady sem přijdeme a rozchodíme elektrárnu, tady si z řepky vyrobíme naftu do auta, tady to a tady tohle....Kde jsou potřebné nástroje, rafinerie, know how??? To, že někoho bavila fyzika prostě neznamená, že rozchodí vodní turbínu. To mi tam strašně vadilo. Všechny hlavní postavy jsou navíc až příliš dokonalé. Zločin v Amanzi v podstatě neexistoval :-) tak to snad ne? Lidi jsou pořád jen lidi.
Pokud chcete hezký příběh do postele před spaním, pak si to klidně přečtěte. Ale pokud si chcete přečíst opravdové post-apo se vší tou depresí co k tomu patří pak sáhněte radši po Vteřině poté od Forstchena.
Autorka nám naservírovala stejný formát jako v prvním díle. Na začátku ochutnávka konce, pak trocha poskakování v čase zpět a teprve potom začnete sledovat samotný příběh. Už jsem na to byl připravenej, takže mi to nevadilo. Oproti prvnímu dílu je tam méně tajemna. Léthé, spolky a rituály jsou jen pozadí. Chyběla mi tam větší interakce Alex s šedými a ke konci už mi to přišlo dost předémonované. Za mě je to trochu horší než Devátý spolek, ale pořád je to nadprůměr.
...Spoustu věcí jsme se naučili. A ještě víc jsme jich pokazili. Budoucnost konečně přišla a byl to zasraný chaos...
Oproti vychvalované Temné hmotě, mě tohle bavilo. Když nebudu chtít být hnidopich ohledně změn tisíců genů, tak v tomhle příběhu nebyly žádné do očí bijící logické rozpory. Postavy se chovaly přiměřeně situaci a směřování děje dávalo smysl. Zajímavé bylo morální zamyšlení, jestli má lidstvo právo upravit svůj genom ku obrazu svému a hlavně jestli tím vlastně dosáhne nějakého pokroku. Jediný problém, který mám ale se všemi knihami od tohoto autora, je ten, že mě hlavní postavy nedokážou zaujmout natolik, aby mi nebylo celkem jedno co se s nimi stane. Crouch prostě na rozdíl od Weira na tu emoční strunu brnknout nedokáže.