VA_Krtek komentáře u knih

"Smrt není nic, protože žádná smrt neexistuje. Prostým faktem Katiny existence se Sara připojila k věčnosti. mít dítě znamenalo dar pravé nesmrtelnosti - ne zastavení času, tak jako v Amy, ale jeho pokračování, jeho trvání."

Důstojné pokračování v trilogii. Někomu může připadat střídání vypravěčů a dokonce i různých období děje nepřehledné - a taky je - ale dává to tomu hloubku. Autor (ne)nápadně spojuje různé linky a vrací se k postavám z prvního dílu. Četl jsem to hned po Přechodu a ze začátku mi vadilo, že na prvních 200 stranách nebylo o Peteru a Amy ani zmínky. Pak jsem ale tuhle pasáž ocenil. Děj se po počáteční rozmáchlosti postupně zaostřuje víc a víc, jak se blížíte konci.

Příběh se čte dobře a ani mi moc nevadila jakási šablonovitost (tak nějak tušíte, které postavy se vždycky ze všeho dostanou a které je naopak autor ochoten obětovat) a ani ty laciné nástroje na udržení čtenářova napětí na konci každé kapitoly. Souhlasím s hodnocením "KapitánSmrt", že to působilo seriálově. Co mi ale opravdu vadilo, byl ten nesmysl (nechcu spoilovat), který vedl k událostem na stadionu. Tam si autor vybral hodně slabou chvilku.

Jinak tomu ale není moc co vytknout a jdu si do knihovny pro závěrečný díl.

1 14.11.2024

Holčička měla na tvářích slzy promíchané se slanou vodou z nádrže.
"Pověz mi to, dítě. Co je?"
"Oni to vědí," hlesla Amy. Ruce stále ještě tiskla ke sklu.
"Co medvědi vědí?"
"Kdo jsem," pronesla holčička.
----------------------------------------------------------------------------------------------------
Netušil jsem, že tomu nakonec udělím pět hvězd. Hrůza mě jímala už při čtení anotace - upíři?? to jako fakt? To zas bude slátanina. A ejhle, nebyla. Cronin se dokázal vymanit ze zajetých kolejí a žádnej hrabě Drákula na Vás z rakve opravdu nevyskočí (ačkoli jeden rýpanec na toto téma si Cronin neodpustil - palec nahoru).

Pro mě nebyla nejsilnější postava ani Amy, ani Peter, ale ... Wolgast, ačkoli jeho linie v podstatě skončí už na 231. straně.
Hodně mě bavil svět Předtím, takže když se děj posunul o téměř sto let dopředu, cítil jsem to trochu jako zradu.
Komunita na hoře mi teda k srdci nepřirostla, ale chápu proč tam byla důležitá. V poslední čtvrtině děj dostává spád a tak (trochu uměle) zbrzdění děje ve vojenském táboře těsně předtím než byste čekali vyvrcholení mi přišlo jako drnkání na nervy z autorovy strany.

Jediné co bych tomu vytknul, bylo takové to autorské zjednodušení fyziky v zájmu děje. Benzín, nafta, munice, jídlo - nic z toho nepodlehlo po sto letech zkáze. Auta a jejich motory a převodovky i po sto letech opraví 18-cti letý kluk, který do té doby viděl maximálně žárovku.

Ale budiž. Upřímně se těším na další díly.

3 22.10.2024

"Potřebuju, aby sis vzpomněl. A ty to pro mě uděláš, Same."

Same, budeš mi chybět. Tenhle kus jsem přečetl za dva dny a to se normálně s knížkama babrám dva týdny :-) Celou dobu jsem přemýšlel, jestli to Barker měl takhle "vyšpekulovaný" od začátku, nebo po první (a druhé) knize improvizoval. Jako... schizofrenost z toho jen čiší. Chvilkama jsem přemýšlel, jestli Sam jenom nemá halucinace a v poslední kapitole se probere někde v nemocnici. Jasně - bylo tam pár autorských zkratek, kde si Barker dost ulehčil život, ale mě to stejně chytlo. Kdo je dobro? Kdo je zlo? Kdo je skutečný? Kdo je zrádce? Kdo je matka? Kdo je otec? Co? Proč?

Mám rád knihy, které mě donutí přemýšlet.

8 27.09.2024

Same, Same, Same... začíná se nám to pěkně vybarvovat. Příběh mě opět vtáhl svou syrovostí. Barker mi dává pořádně za uši. Oproti tomuhle byla Čtvrtá opice naprosto jednoduchá záležitost. Anson byl tři čtvrtiny knihy jaksi potlačen, až už mi začínal chybět. Ale jeho návrat v poslední čtvrtině dává tušit, že to klubíčko na rozpletení bude podstatně větší. Já jen doufám, že to má Barker pořádně promyšlený a závěrečný díl nebude šit horkou jehlou.
Doporučení na závěr - moc se nevažte na jednotlivé postavy - nikdy nevíte jestli je ta, za koho se vydává :-)

7 19.09.2024

Jak mě někde celkem vytáčí střídání vyprávění z pohledu různých postav, tak tady mi to nevadilo. Zřejmě proto, že mě všechny linie bavily. Opičákův deník mě táhl asi nejvíc, byl dost ujetej a já jen doufám, že se takovejch lidí na planetě moc nepotuluje. Někdo v si komentářích stěžoval na nepropracované ploché charaktery - já si to nemyslím. Děj celé knihy se odehrává v podstatě ve dvou dnech, tak jaký vývoj postav lze asi očekávat, že? Za mě celkem slušnej počin.

8 24.08.2024

(SPOILER) Tak já nevím. Mám Glukhovského psaní hrozně rád, líbí se mi ten jeho syrový styl. Ale jak první, tak druhé Stanoviště mě teda nezasáhlo. Vadí mi tam absence nějaké větší logiky - za mostem je bordel, kterej se sem nesmí dostat a místo toho, aby ho vyhodili do vzduchu a pak si kdyžtak postavili novej, tak zírají do mlhy / Je potřeba zachránit Moskvu a proto zcela vědomě dovezu jednoho nakaženýho přímo do ní??? To jako fakt??? Ach jo. Vadí mi tam charaktery postav - koho si chcete oblíbit? Jegora násilníka? Juru, kterej střílí spící děti? Káťu, co se vyspí s dědkem za roli? Namyšlenou Michelle, která by pro svůj princeznovský život v Moskvě udělala taky cokoli? Ten její happy-end mě teda znechutil. Možná je to Glukhovského záměr, že vykresluje Rusko v těchto barvách. Přečíst se to dalo, ale jeho dokonalé Budoucnosti to nesahá ani po kotníky.

20.08.2024

Howeyho Písek jsem loni hodnotil trošku níž. Byl jsem z něj jaksi zklamanej - možná to bylo porovnáváním s dokonalým Silem, nebo nevím. Každopádně Přes písek už mě chytlo podstatně víc. Možná kdybych si předtím dal Písek znovu udělal bych líp, protože spoustu postav a motivů jsem za ten rok přizapomněl a musel jsem bádat v paměti. Příběh v podstatě pokračuje tam kde skončil v předešlé knize a velmi ho oživily nové postavy (Violet, Aňa..). Poodkryje se trocha toho závoje nejistoty v jakémže světě se to vlastně pohybujeme, ale opravdu jen o trochu. Stále nevíte co je dál na východ ani na západ. Mě asi trochu nesmyslně bavilo si vzít mapu Spojených států a odpíchnout se od Danvaru (Denver) a sledovat kde se vlastně děj odehrává a překládat si zkomolené názvy na ty skutečné a tipovat "co, kde, kdo a proč". Howey probudil mou fantazii - takže 4*.

1 28.07.2024

Jako pořád dobrý, ale možná (protože to byl již třetí díl) trochu překombinovaný. Už se dalo dost předvídat co se bude nebo nebude dít. Zjistil jsem, že ke konci už
jsem fandil severokorejcům. Nejsem úplně fanda happy-endů, takže trochu vynucená smrt Viktora v zájmu rodinné idylky mi fakt vadila.

2 02.07.2024

Druhý díl trilogie. Opět velmi povedená zombárna. Výhodu to má v tom, že děj pokračuje přesně tam kde skončil první díl. Čtu celou trilogii v kuse, takže díky tomu nemám pocit znatelného úpadku kvality, jak to tak někdy u druhých dílů bývá. Kniha nemá žádný vyloženě top moment, na který by se dalo vzpomínat, ale nemá ani hluchá místa. Oproti prvnímu dílu dávám o hvězdičku míň, protože tam bylo místy až moc dopravních prostředků s dostatkem paliva a nabitou baterií. Tady už si to autor trochu ulehčoval. Ale jako relax čtení pro určitý okruh čtenářů určitě dobrá volba.

28.05.2024

Pokud bych si všechny zombie příběhy představil jako strom, tak tohle by byl kmen. Prostě nosný prvek - neměl nic navíc - jen nemrtví, přeživší a boj o život. A přesto to fungovalo. Okolní svět byl představen až překvapivě uvěřitelně. Nebyl tam žádný nezničitelný hrdina, který zabíjí mrtvé po tisících. Těm co přežili, šlo o život i jeden na jednoho. Jediné co mě štvalo byl ten kocour. Chápu, že tam měl fungovat jako poslední pojítko s normálním životem, ale štval mě.

3 15.05.2024

Což o to, příběh je to hezkej. Má to svoje velmi silný stránky a je vidět, že Meyer psát umí. Nicméně moje hodnocení musí odrážet i to jak moc jsem autorovi daný příběh věřil a tady už to pokulhává. Meyer se nám pokouší vykreslit svět po rozpadu společnosti, ale (a teď se omlouvám slabším povahám) je příliš mírnej - skoro až sluníčkovej. V reálu by to takhle jednoduchý fakt nebylo. Úplně pomíjí jakékoli nemoci - komunita zřejmě nepotřebuje ani ibalgin natož antibiotika. Příběh je plný zjednodušených informací - tady sem přijdeme a rozchodíme elektrárnu, tady si z řepky vyrobíme naftu do auta, tady to a tady tohle....Kde jsou potřebné nástroje, rafinerie, know how??? To, že někoho bavila fyzika prostě neznamená, že rozchodí vodní turbínu. To mi tam strašně vadilo. Všechny hlavní postavy jsou navíc až příliš dokonalé. Zločin v Amanzi v podstatě neexistoval :-) tak to snad ne? Lidi jsou pořád jen lidi.

Pokud chcete hezký příběh do postele před spaním, pak si to klidně přečtěte. Ale pokud si chcete přečíst opravdové post-apo se vší tou depresí co k tomu patří pak sáhněte radši po Vteřině poté od Forstchena.

2 05.05.2024

Co k tomu říct? Sci-fi je od toho aby si autor vymýšlel a aby to pokud možno provokovalo vaši fantazii. Tohoto tady dostanete kopec. Mě to bavilo i proto, že jsem k tomu přistoupil bez jakéhokoli očekávání.

1 29.04.2024

"Lidi se vždycky chystali na zítřek. Já to nechápal. Zítřek se totiž nechystal na ně"
---
Ryzí post-apo. Tohle není vyprávěný příběh typu - na světě se stalo tohle a lidi pak dělali tamto. Děj je podán jako by se to stalo vám. Od začátku nevíte co se na světě vlastně stalo, nevíte kdy (nebo jestli vůbec) se to zlepší. Víte jen to co se kolem vás právě děje.
Od prvního písmene do posledního to byla čirá deprese. Dlouho jsem nezažil, aby se mi atmosféra knihy tak dostala pod kůži. Skoro jsem všechen ten popílek viděl, přemýšlel jsem jestli má cenu lopotit se přes to bahnitý pole k baráku, ve kterým stejně nic nebude, ale mrknout se tam musíte, to zklamání když se konečně dostanete k moři.....uff.

Stojí za to sledovat postup vztahu mezi otcem a synem. Jak se pomaličku stránku za stránkou vytrácí jejich alespoň částečný optimismus a jejich potřeba spolu komunikovat.

Asi bych přežití v tomto světě nepovažoval za štěstí.

A pozor!! Tohle prý byla od McCarthyho ta nejmíň depresivní kniha. Do dalších radši nejdu ;-)

13 02.04.2024

Budu hodnotit pouze povídku Já, legenda, protože v mém vydání knihy více než polovinu stran zaplnily další povídky, které ale vznikaly mnohdy o hodně později. Zajímavé je, že na motivy této knihy byly natočeny hned tři filmy. Last Man on Earth (1964), Omega Man (1971) a konečně I am Legend (2007), přičemž pouze první film se věrně držel předlohy a další dva se více a více odkláněly. Oproti poslednímu filmu je příběh podstatně komornější. Robert Neville je v podstatě obyčejnej chlápek, zmítanej sexuální deprivací a návaly vzteku nad osamělým životem, whiskey pije jak vodu a cigára připaluje jednu od druhý. Ačkoli mě to ze začátku odpuzovalo, tak zase proč ne? Kdo z nás by dokázal zůstat poslední a dodržovat asketický život tak, jak to ukazoval film z roku 2007. Takže Robert se vlastně jen tak potuluje a tu a tam zapíchne kolík. Oproti vyspělejší pozdější próze tady nenajdeme bližší popis těžkostí post-apo života. V reálu by asi benzín několik let použitelný nevydržel, problém by byl s pitnou vodou a bez antibiotik by člověka sundala první angína. Ale je potřeba pamatovat, že tohle vzniklo v r.1954, takže to přejdu. Nejsilnějšími částmi příběhu je pak epizoda se psem a samotný konec příběhu. Matheson ukazuje mistrovství v tom, že nepotřebuje zakončit děj nějakou bombastickou událostí. Nechci spoilovat takže napíšu jen, že někdy se v jednoduchosti skrývá nesmírná síla.

P.S. "Neville, pojď ven!" mě nepřestalo bavit až do konce :-)

6 14.03.2024

Autorka nám naservírovala stejný formát jako v prvním díle. Na začátku ochutnávka konce, pak trocha poskakování v čase zpět a teprve potom začnete sledovat samotný příběh. Už jsem na to byl připravenej, takže mi to nevadilo. Oproti prvnímu dílu je tam méně tajemna. Léthé, spolky a rituály jsou jen pozadí. Chyběla mi tam větší interakce Alex s šedými a ke konci už mi to přišlo dost předémonované. Za mě je to trochu horší než Devátý spolek, ale pořád je to nadprůměr.

2 02.03.2024

Trochu mě mrzí, že to hodnotím takhle špatně. Nosná myšlenka není špatná, ale ono si tam toho kosmonautování moc neužijete. Spíš je to sonda do životního cyklu jednoho človíčka. Co mi ale vadilo - a dokonce jsem nebyl dalek toho knihu vůbec nedočíst - byl styl autorova psaní. Na mě to bylo až příliš vulgární a strojené. Kalfař, snad ve snaze něčím zaujmout, zvolil přehnaně provokativní styl. Neubráním se paralele s vynikajícím Spasitelem od Andyho Weira, kde autor stvořil úžasnej příběh bez jediné zmínky o přežírání, alkoholu, sexu, masturbaci, výronech tělních tekutin všech druhů...zkrátka bez všeho, čím Kalfař naopak nešetří. Dám jednu hvězdu za to, že se sem tam se objevovaly pasáže, které mi dovolily knihu vůbec dočíst.

4 22.02.2024

...Spoustu věcí jsme se naučili. A ještě víc jsme jich pokazili. Budoucnost konečně přišla a byl to zasraný chaos...

Oproti vychvalované Temné hmotě, mě tohle bavilo. Když nebudu chtít být hnidopich ohledně změn tisíců genů, tak v tomhle příběhu nebyly žádné do očí bijící logické rozpory. Postavy se chovaly přiměřeně situaci a směřování děje dávalo smysl. Zajímavé bylo morální zamyšlení, jestli má lidstvo právo upravit svůj genom ku obrazu svému a hlavně jestli tím vlastně dosáhne nějakého pokroku. Jediný problém, který mám ale se všemi knihami od tohoto autora, je ten, že mě hlavní postavy nedokážou zaujmout natolik, aby mi nebylo celkem jedno co se s nimi stane. Crouch prostě na rozdíl od Weira na tu emoční strunu brnknout nedokáže.

2 08.02.2024

Já se omlouvám, že srážím hodnocení. Ale kromě toho, že pan Boček prošel válkou - jako ostatně každý v těch letech - tak to byl prostě životopisný pohled jednoho člověka. Oproti lidem, kteří za války za Československo opravdu bojovali a mnozí za něj padli (a knih o nich jsem s úctou přečetl spoustu), pan Dubec válkou v podstatě jaksi protančil. Kromě pasáže u italských partizánů, která je stejně silně diskutabilní, bojovou činnost v podstatě nevedl. Zmínka o RAF na obálce je už spíš obchodní tah než cokoli jiného. Co mi ale vadí nejvíc a za co se omlouvám, pokud to tak působilo jen na mě, je pocit sobectví. Začalo to nemanželským dítětem, pak sice manželství a další dítě, ale popis toho jak se odloučili mi přišel přinejlepším poupraven ku obrazu svému. Následně další manželka, o které se ale po událostech z roku 1989 už vůbec nic nedozvíte, jako by přestala existovat. Bohužel, to na mě působilo tak, že pan Dubec celý svůj život dělal jen to, co považoval za vhodné pro sebe.

28.01.2024

Krásná kniha. Snad jedna z mála, která pojednává o válce, o životě vojáků a je prosta patosu a heroizování.

2 25.01.2024

Je potřeba pochopit, že ne každý Němec byl nacista. Pro vojáky to platilo dvojnásob.

1 25.01.2024