Ventimiglia komentáře u knih

Docela mě fascinují čtenáři, kteří by román zkrátili, tu a tam něco vypustili; a to už by byla jiná kniha, ne? Pomaličku a po kouskách se skládá příběh Owenova dětství a dospívání, až mám pocit, že ho důvěrně znám, že je to i můj přítel. Všechny motivy, které mohou působit zbytečně, nakonec zaklapnou - ruce, krejčovská panna, HLAS (!), trénování basketbalu atd. Pro mě byl objevný životní pocit generace dospívající za války ve Vietnamu, kritický pohled na Ameriku (a na její prezidenty; a to ještě nevěděl o Trumpovi!). Irving skvěle vyvažuje vážnost humorem (vánoční divadlo, psychologovo auto a vůbec Owenův humor).

(SPOILER) Pár drobků: tikající hodinky, světlo (třpyt, krystalky; světlo tryská, stříká do noci), bílá (sníh), zelená (baterka, signály), červená (barva při natírání plotu, krev, signály), modré světýlko (Máša). Soucit s týranými a zuboženými zvířaty (přeprava dobytka, zraněné krávy, vyhladovělé ovce, které si spásly vlnu, zmrzačené nohy, které propadly podlahou vagónu, býk, který jde důvěřivě za hlasem děvečky); kontrast, když Miloš říká, že nikdy nesnesl utrpení zvířat, ale Němce UŽ nelituje. Mnohokrát se vracející motiv holubů, které chová přednosta a ke kterým se chová jako k dětem. Husák, kterého krmí paní přednostová šiškami a kterého zabije stejně jako králíky. Zmrzlí havrani napadaní pod stromy. Sbírání předmětů (Milošův tatínek). Spousta vtipných situací (se Zdeničkou a razítky - vyšetřování omezování svobody, Hubička místo trestu pozván se zájmem na zámek, Máša v nemocnici - píšťalkou do zubů, přisedla zafačovanou ruku a moč z rozbitého bažanta), kreslení podle přírody - vycpaná liška zahrabaná do listí a roztrhaná psy). Okno se záclonkou: pocity, že tě všichni sledují a soudí, ale u okna stojí i M. maminka a čeká na něho pokaždé, když má noční směnu; i Miloš vykukuje za zelenou záclonkou a pozoruje cestující. Dědeček hypnotizér: kdyby se zlu postavili všichni... Spousta zvuků (tikání, praskání, hrkání vlaku, vrkání, cinkání, štěbetání telegrafu, cvrlikání telefonů). Vrcholný zážitek Milošův (velkolepý i něžný zároveň, kdo tohle umí napsat, to je mistr): světlo, dunění, hřmění, celá budova se zachvívá v základech, okna drnčí, obzor se nadzvedává (a pak se dozvídáme, že bombardovali Drážďany, takže to bylo i reálné, nejen symbolický vjezd do života. Nikdy nebyl tak klidnej.

Dokonalé.

Takže romantasy. Proč ne?

Plusy: Draci. Vztahy s draky. Zlatý dráček Andarna. Některé akční scény (nejlepší Rozřazení). Hrdinka není dokonalá, má zájem o vzdělání a knihovnu. Hrdinka je prosociální (dá Rhianon svou botu a vůbec je ochotná pomáhat). Hodnoty přátelství, věrnosti a oddanosti.

Mínusy: Chápu, že některé emoce jsou cítit v žaludku. Ale žaludek na každé druhé stránce je otrava. Chápu, že Xaden je vážně boží. Ale nekonečné popisy jeho vyrýsovaných svalů jsou otrava. Napsat erotické scény, aby nebyly trapné, je obtížné; autorka je talentovaná, trapnost minimalizovaná, ale trochu se to táhlo... Trénink adeptů na jezdectví musí být jistě tvrdý, ale zkoušky kadetů připomínají až příliš Hry bez hranic nebo jiné trapné soutěže.

Nevím, jestli občasná stylistická neobratnost jde na vrub překladu. Každopádně bych doporučovala krátit.

6 24.07.2024

Už jsem si říkala, že s detektivkami končím, protože to začíná být jednotvárné, ale Cara Hunter mě dostala: dobře napsané, neočekávané, nesentimentální, zajímavé postavy kriminalistů. Zdá se, že s detektivkami zatím nekončím...

6 09.11.2019

Výborné čtení, škoda, že poněkud toporně přeložené a možná z něho až příliš čouhá didaxe (proto jen 4 hvězdičky); na druhou stranu oceňuji, že není sentimentální a přeslazené happyendem. S postavami prožívám jejich úzkost ze ztráty (ach, jak dobře poznávám Davidovy rituály - a jak dobrá je Dřevorubcova rada, podle níž naše rituály mají být účelné; znám i Rolandovu úzkost, kvůli které si často s blízkými neužiju přítomnost, protože se bojím, že je ztratím; a svou knihu ztracených věcí pro sebe píšu skoro každý den, i když jsem dodnes netušila, že je to ona).
Hodně na mě zapůsobila scéna, ve které se starý král vyviňuje ze svého zlého skutku a vymlouvá se, že byl dítě a nemohl tušit, jakou škodu napáchá. Hákáč mu na to odpovídá: "Jako dítě jste viděl všechno jenom černobíle, věci byly buď dobré, nebo špatné, buď vám přinášely radost, nebo bolest. Teď vidíte všechno v různých odstínech šedi. Dokonce i vládnout tomuto království je nad vaše síly, jak jste neschopný se rozhodnout, co je správné, a co ne, jak si nedokážete ani připustit, že jde určit rozdíl. Věděl jste, k čemu svolujete (...)" (s. 252) Ve svém srdci víme, že děláme špatnou věc, když hřešíme, a nelze se z toho vymluvit.

6 15.09.2019

Několik stránek jsem vysloveně přetrpěla, ale sotva jsem se "včetla", vysloveně mě strhl vír slov, rytmus textu, všechno. Nikde nebýt doma. Lidé, kteří mají všechno, a jsou nešťastní. Lidé, kteří nemají nic, ale stále se usmívají. Rasismus v nás. Touha. Nemožnost porozumět. Prostředí českých vysokých škol versus Indie. Sucho. Přelidněnost. Samota. Pocit, že jinde se lidé dusí. Stud. A znovu touha. Jak to zvládnout?

6 19.06.2018

Tuhle také nemůžete nemilovat. A opět skvělé představení v Dejvickém divadle: https://www.youtube.com/watch?v=JlTYvCtvHHA.

6 10.07.2017

Zatím v půlce prvního dílu. Neuvěřitelně intenzivní. Tolik otevřenosti bych nezvládla ani ve svém nejtajnějším deníku, ani v nejskrytější myšlence. Láká k otevření Pandořiny skříňky. "Psát znamená vytahovat to, co existuje, ze stínů toho, co víme. V tom psaní spočívá. Ne v tom, co se tam děje, ne v událostech, jaké se tam odehrávají, ale TAM, v sobě samém. Tam má psaní své místo a cíl. Jenže jak se tam dostat?" (182)

6 09.07.2017

Konečně jsem se pustila do čtení série s Gereonem Rathem (dlouho po sledování skvělého televizního seriálu a inspirována přečtením rozhovoru s V. Kutcherem). Od čtení si slibuju především možnost sledovat vývoj politické situace a společenského pozadí od r. 1929 (bez toho by mě asi odradila hlavní postava, zatím dost nesympatický hrdina, ale třeba se to zlepší, a to, že Charly Ritterová má podstatně menší roli než v seriálu, spíš objekt Rathových tužeb než akční ženská hrdinka).

5 06.07.2024

Navzdory tomu, že poněkud nepřehledné chaty mě v první pětině knihy tak trochu obtěžovaly, že v postavách jsem se občas ztrácela a že text by skutečně zasloužil proškrtat, jsem přečetla s velkou chutí a zaujetím. Moje první zkušenost četby o toxickém prostředí sociálních sítí, kterému se (úspěšně?) vyhýbám, a dost mě to šokovalo. Kýble špíny, nenávisti, frustrace, na straně obětí agresivních útoků zase bezmoc, nemožnost ubránit se křivým nařčením (ať na svou obranu řeknou či napíšou cokoli, hateři to obrátí proti nim). Koncentrovaná zášť. Naivně se ptám: kde se to bere?

5 15.02.2024

Nesehnala jsem první díl trilogie, takže mi docela trvalo, než jsem se zorientovala. Dějové linky se proplétají a čtení je to fascinující. Báječné a zábavné zápletky (např. když Josef "ušije boudu" na Saint-Ange, s. 201). Letos druhá kniha s tematikou otrokářství a znovu si uvědomuju, jak málo o této děsivé kapitole civilizačního vývoje vím.

"Dítě drží Nao při životě. Je jejím domovem, jejím údolím. Je Soumem, Almou i Lamem zároveň. Je tím, co jí zbylo z Mosiho. Je celou její rodinou.", s. 147. "Za úplňku by se pracovalo až do půlnoci. Bez mzdy, bez pracovní doby. Neexistují žádná omezení, pravidla určuje jen libovůle dozorců a šílenství Isabely Bouton-Lachanceové. - A přece si člověk cestou domů s motykou přes rameno a kloboukem v ruce najednou uvědomí, že je také lidská bytost.", 188.

Kolik svobody se dá vykoupit čtyřmi a půl tunami ryzího zlata? Stojí za to ten poklad dostat!

A do Austrálie zatím míří loď Lady Penrhyn, naložená lidmi "ze stoky Londýna" (mezi nimi i takoví, kteří ukradli pár grošů, z hladu...).

Je to knížka, která vás donutí dohledávat historická fakta, třeba o aktivistovi Thomasu Clarksonovi a Společnosti pro zrušení obchodu s otroky ("přísahal si, že nezemře, dokud ze světa nezmizí obchod s otroky", s. 142; jeho pátrání "poněkud narušilo chod onoho obřího stroje na nevyčíslitelné zisky", s. 239).

Proč by nás měly zajímat historky o převážení lidských bytostí přes moře? "Proč chcete děsit lidi peklem?", s. 244). - Proto!

5 08.08.2023

Kniha, která otevírá oči. "Teď už výkaly na podlaze sahaly Esi až po kotníky. V kobce dosud nikdy nebylo tolik žen. Esi mohla stěží dýchat, ale pohybovala rameny sem a tam, až si vytvořila trochu prostoru. Žena vedle ní nepřestala vyměšovat od té chvíle, co je vojáci naposledy nakrmili." (s. 90) "Pokusila se bránit, ale kvůli nedostatku jídla a ranám po bití byla tak slabá, že nedokázala ani sebrat sliny, aby na něj plivla." (91) Naprosto šílené podmínky zotročených lidí, mučených a odvlečených do Ameriky. Strašný ne-život v amerických dolech. A zákon, který dovoluje zatknout uprchlé otroky na Severu a poslat je zpátky na Jih. Žádné zastání, žádná spravedlnost, beznaděj.

5 24.12.2022

To je ohromně záslužná věc, převyprávět příběhy z této odporné a zbytečné války, doplnit je vysvětlivkami, uklidnit čtenáře poznámkami, že opravdu není hlupák, když si nedokáže zapamatovat všechna jména a příbuzenské vztahy, nasvětlit některé situace tak, že je poprvé - konečně! - pochopí. :) Jsem nadšená a všem doporučuji. V kontextu současné situace ještě vystoupí tragédie zbytečné války mnohem silněji, než bychom chtěli...

5 21.05.2022

Rozporuplné pocity z četby: rozhovory o smyslu života, potřebě lásky, přijetí, úcty, odpouštění mě vedou k tomu, abych si kladla otázku, nakolik se mi tyto zjevně podstatné hodnoty daří žít vůči sobě i svým bližním, a to je jistě dobře; formulace však bohužel často působí klišovitě, chtěně a přeslazeně. Zároveň mi dělá zle číst o detailech chátrání těla (a nepomáhá mi ani to, že Morrie to nese velice důstojně), i když to jistě v kontextu příběhu má smysl. Vypravěč působí jaksi ploše a málo uvěřitelně. Prostě myšlenka dobrá, realizace slabší.

Je to didaktické, ale když na to přistoupíte, nemusí to vadit - je to jen o tom, co očekávám. V tomto případě neočekávám skvělý příběh, ale podnět k zamyšlení. A toho se mi dostává bohatě.

5 03.03.2019

Doposlouchala jsem a je mi smutno: něco mi v životě chybí... Chci se dozvědět, jak to bude dál se všemi postavami, které mě provázely během poslechu celé ságy. Když bude nejhůř, přečtu si to celé znovu...

5 25.01.2019

"Nastala odmlka. Bylo zvláštní, jak se všecky ty všeobecné protesty a záštiplná rozhořčení zčistajasna vypařily. Hercule Poirot ovládal publikum pouhou silou své osobnosti. Fascinovaně ho sledovali, když se zvolna rozhovořil." (s. 203) No není Hercule prostě rozkošný?

Nikdy jsem neměla ráda historické romány, protože mě štvala představa, že takto "přesně" se to neodehrálo, že mnohé je autorská licence. Ale u románů O. Dvořáka mi to nevadí; baví mě, když si můžu potvrdit fakta a historky, které znám z dějin literatury (takové to "jé, to znám!", kterým si tak trochu zvedám sebevědomí) a některé věci beru s rezervou. Je to román, ne odborná literatura. Knížku jsem tedy přečetla s radostí a s chutí a ráda se k ní budu vracet. Jen mě mrzí větička ze s. 147, kde se mluví o návštěvě u Boženy Němcové: "Jedna z jejích dcer nás uvedla do pokoje a požádala, abychom chvilku posečkali, že matinka hned přijde (…)". BN měla tři syny a JEDNU dceru. Chybička se může vloudit, ale tato je vážně DRSNÁ.

5 03.08.2018

"Přečetla" není výstižné slovo; postupně se "propisovávám", protože "plním úkoly", zkouším, píšu. Připadá mi velmi praktické a doporučeníhodné pro všechny, kteří chtějí smysluplně zaujmout své posluchače.

5 18.01.2018

Po zážitku s Příběhem služebnice jsem ráda znovu sáhla po M. Atwoodové. To, že knihu napsala v rámci projektu "Shakespeare 400" mě nejdříve poněkud odrazovalo, obávala jsem se, že příběh bude příliš "chtěný", násilně na Shakespeara napasovaný. Brzy jsem ale zjistila, že tomu tak není. Velice mě zajímal způsob, jakým hlavní postava pracuje s vězni, jak poznávají dramatický text. Pobavil mě nápad vypsat z Bouře všechny nadávky a vyhlásit zákaz vulgarismů: nikdo nesmí nadávat jinak než "po shakespearovsku". Nebo zadání: co bylo s postavami Bouře po skončení hry? (Zábavné a přitom mrazivé.) Působivé je, jak realizace hry proměňuje nejen vězně, ale i režiséra. Samotné provedení Bouře ve věznici je sice přitažené za vlasy, ale koneckonců - proč ne? A zůstává spousta otázek, třeba: "Je však dobrota ve své nejčistší podobě nutně bezmocná? Může být člověk dobrý pouze tehdy, nemá-li žádnou moc? I tyto otázky nám Bouře klade. Existuje pochopitelně ještě jedna jiná síla, síla dobra spočívající ve schopnosti vzdorovat zlu - síly, které by Shakespearovi diváci dobře rozuměli. Takový typ síly se ovšem v Bouři příliš netematizuje. Gonzalo zkrátka není vystaven pokušení. Nemusí odolávat lákavým zákuskům, protože mu je nikdo nenabízí." (s. 236)
Zařazuji do své čtenářské výzvy 2017; Bouře se odehrává na ostrově - a věznice je vlastně svým způsobem také ostrovem. A koneckonců každý z nás je ostrovem...

5 17.11.2017