veronika4001 komentáře u knih

Film jsem shlédla jako první, a to několikrát, protože jsem se ho nemohla nabažit. Unikátní herecké obsazení, které v případě obou postav bylo protikladem po všech stránkách. Líbilo se mi prostředí filmu, to bylo to, co mě lákalo. Ta bohatost, pestrost, uhlazenost manýrů, líbivost, někde divoká příroda, takové to zřejmé okolí krále. Kniha tuto atmosféru ne úplně na všech místech dobře zachytila. Poznávám, že některé příběhy je třeba podkreslit něčím, čím by více zaujaly, něčím, co je charakterizuje, něčím, čím dokáží oslovit, a to vizuálně. Kniha mi v tomto smyslu připadala dost fádní, ačkoliv já jsem milovnicí knih! Král, ze začátku despota, později na poměry příjemný člověk. Anna učitelka s břitkým jazykem, se smyslem pro pravdomluvnost a spravedlnost. Jodie Foster má ostřeji řezanou tvář, takže postavy samostatných žen a tzv. semetrik, které se nedají, na ni dokonale sedí. Přiznám se, že herec mi byl cizí a dokážu si ho spojit pouze s tímto filmem. Knihu v poměru k filmu jsem považovala spíše za nástavbu, za jakýsi dodatek pro připomenutí. Otevřela jsem ji a viděla jsem ten film. Kdybych ho neviděla, nevím, jestli bych hodnotila tak, jak hodnotím nyní.

1 10.11.2020

Uplynulo hodně vody, co jsem tu knihu četla. Není to příběh, jak by se na K. Čapka mohlo jevit, je to sbírka spisků ze života T. G. M., možná fejetonů; snad je kniha zařaditelná do literatury faktu. T. G. M. byl velikán z teorie a ze života, protože byl znalý mnoha oblastí zvláště ze společenských věd, ať již z věd státních, tak nestátních. Někde je snad kniha vedena rozhovorem mezi oběma, někde mně kniha vyzněla jako úryvek z časopiseckého článku a na některých místech se mi zdály být autorovy volné myšlenkové pasáže. Když jsem viděla, že rozhovor je veden mezi T. G. Masarykem a K. Čapkem, zvážněla jsem. Ne kvůli T. G. Masarykovi, jak by se mohlo zdát, protože tam je úcta především, ale kvůli K. Čapkovi. Já totiž na něho nahlížela vždy dětskýma očima, i když jsem věděla, že vedle spisovatele pro děti a mládež je to i novinář a fejetonista. Kniha pro mě znamenala zásadní obrat, protože díky ní jsem si uvědomila, že K. Čapek pokrývá i jiné zájmy a má tedy i ty jiné oči. T. G. Masaryk a K. Čapek je výborná kombinace a jak jsem zjistila, v mnoha ohledech si blízká.

1 05.11.2020

Lisa Jackson to umí lépe. Děj měl očekávanou dynamiku, svižnost, spád, měl i očekávanou atmosféru, vždyť sérii Alvarez & Pescoli známe. Něco mi tam ale nesedělo, připadalo mi to useklé, někde uprostřed bych dala několik stránek navíc, příběh se mi zdál ani ne tak nedokončený jako spíše nevyřešený, všechny otázky nebyly zodpovězeny. Také se mi zdá, a to přičítám k dobru, že obě hlavní hrdinky (Alvarez je trochu upozaděna) se s každou sériovou knihou nějak vyvíjí, je tam cítit takové to lidské stárnutí a zkušenosti. Už teď se těším až obě budou ve věku řekněme velmi zralých dam, jen nevím, jestli a kolik dílů Lisa Jackson plánuje v sérii Alvares & Pescoli napsat.

1 28.10.2020

Knihu si pamatuji jako studentka, dokonce tu šedivou knihu římského práva, která byla v pevné vazbě a četla se opravdu jako kniha, ne jako skriptum. Ke knihám mám snad odjakživa velice kladný vztah, takže ta lehko zohybatelná skripta mi nic moc neříkala. Tím nechci říct, že byla horší! Jen ta pevná vazba ve vás budí větší úctu. Možná naoko. Nevím. I pro mě byla teorie římského práva spíše suchopárná, to až teprve další předměty v dalších ročnících tomu dodávaly celistvý rámec a doplňovaly odpovědi na nevyslovené otázky. Římské právo jsem považovala za dějinné právo, tedy jedno z dějinných práv (protože bylo v 1. ročníku) a když jsem si ho četla, zvláště to v té pevné vazbě, krásně jsem se, snad i díky své představivosti, vnořovala do materie. Pater familias představoval nejvrchnější vrchnost, asi jako král. U některých pasáží jsem si připadala jako princezna. Možná až příliš naivní, ale asi nějak tak to bylo blízké a přitom zároveň velice naučné, neboť vztahy v římském právu mi pomohly pochopit objektivní právo. Do současnosti si pamatuji slavnou Ulpianovu formuli "Ius publicum quod ad statum rei romanae spectat ius privatum utilitatem singulorum pertinet".

1 26.10.2020

Richard Laymon psát umí, pro mě je svým stylem vyjadřování vynikající spisovatel hororu. Styl jeho podání totiž zcela jednoznačně odkazuje do zákoutí temných myšlenek a vy se opravdu bojíte. Kniha u mě zaručovala děj, který by vykresloval prostředí lunaparku, tedy v jeho vnitřním a blízkém okolí. Chtěla jsem se bát, mít mrazivé předtuchy, asi jsem už očekávala, o čem Lunapark bude. Chtěla jsem číst to mé očekávané. Proto jsem si ji koupila. Těšila jsem se na duchařinu či jiné živly, které by neúprosně zabíjely. Příběh, bohužel, řešil spíše problematiku bezdomovců a zvrácených obyvatel; o nějaké mrazení v zádech, a/nebo typický hororový strach jsem nemohla na žádném místě v knize zakopnout. Možná to byl autorův záměr přesunout se z obvyklého tématu do jiného, o kterém se v hororovém pojetí moc nepíše. Když se řekne horor Lunapark, každý má na paměti knihu od Stephena Kinga, ale tohle je úplně něco jiného.

1 21.10.2020

Moc nadšená jsem nebyla. Knihu jsem koupila v době, kdy reklamy na ni ovládly knižní trh. Řadový horor, u kterého jsem se ani nebála.

1 20.10.2020

Ruská odpověď Danu Brownovi.
Srovnání s Danem Brownem je příliš silné.
Kronika expedice do deštného pralesa Yucatanu, psaná ve španělštině.
"Že" na začátku vět znělo velice rušivě, chvílemi jsem se ztrácela v textu. Kniha je psána lehce škobrtavým způsobem, není to hladké, rychlé čtení jako u Dana Browna.
Při hodnocení této knihy jsem na rozpacích, bohužel, u mě nemůže vyšplhat výše, než jak hodnotím.

13.02.2025

Mayský kodex, zvaný Pérez neboli Pařížský kodex.
Příbuznost mayských znaků s čínštinou.
Biskup Diego de Landa.
Zdi pokryté tesanými lebkami.
Obřadní centrum v Chichén Itza s proslulou obětní studní.
Mayské písmo lze datovat do období 3000 až 2500 př. n. l.
Archeologičtí objevitelé, badatelé v mayské oblasti a mezi nimi objevitel ruin starobylého posvátného místa Palenque.
Rozdělování mrtvých.
Mayské kresby.
Drážďanský kodex.
Pařížský kodex.
Madridský kodex.
Velkou knihu mayských piktogramů a znaků, rituálů, obřadů, procesů a zvyků, ruin měst a významných objevů a významných mayských výjevů, prvků a významů jako takových ve smyslu myšlení, pojetí, předurčení doporučuji jako doplnění vašich znalostí nebo představ o odlišných kulturách.

02.01.2025

Typický Lincoln Child.
Lincoln Child je do jisté míry také záhadolog.
Sídlo Tmavé štíty, domov Luxu.
Západní křídlo.
"Alkanova hudba má na lidi divné účinky."
Přehrála jsem si "Grande sonate Les quatre ages", klavírní sonátu, o které se píše, a nepřipadá mi, že by "byla děsivá, okázalá a romantická, ale zároveň jako posedlá démony."
"Když jsem poprvé uslyšel tu hudbu - v Strachyho pracovně - také jsem něco ucítil. Bylo to hrozné, jako pálící maso."
Ani tohle ve mně nevyvolávala. ;-)
Bylo by ale zajímavé slyšet démonickou, strach nahánějící skladbu.
Jeremy Logan nepřestává udivovat. Dávám plný počet a i tuto jednu z klasik Lincolna Childa doporučuji k přečtení.

25.12.2024

Kreolská modlitba za mrtvé.
S důrazem na ponurou atmosféru mi to ze začátku připomíná španělský horror. Je to opravdu ponuré, syrové, nabité.
Woodoo x Vodoun.
Černá magie.
Sedmý řád.
Je to jiné, příběh dává hodně na pocity, je to zvláštní, ze slov význam cítíte, neodhadujete; ze zombie cítíte zapáchající a uhnívající maso, nasládlost, poté zvětralost a rozklad.
Je to beletrie, ale dává vám věřit tomu.
Kniha je velice čtivá a není to horror/thriller další v řadě. Tato kniha má osobnost, má nápad (nápadité téma a podání).
Doporučuji.

07.12.2024

Dočetla jsem Štvanici od J. Rollinse, začala Cusslerův Spartský poklad.
Rollins je barvitější, podrobnější; číst Cusslera znamená jít krok vzad - není to tak akční, propátrané, úrovňové.
Je těžké nevracet se k Rollinsovi a nesrovnávat oba autory píšící ve stejném žánru. Cussler je techničtější.
V hlavní roli Napoleon Bonaparte též v současné době.
Napoleonova ztracená vinotéka.
Je to legenda?
Líbí se mi Bondaruk. Konečně nepřítel kalibru, jaký užívá Rollins.
Kvitovala jsem vyjmenované druhy jeskyní a Sama a Remi, kteří systémem hlubinných jeskyní procházeli/sestupovali a proplouvali.
Kniha je lákavá, anotace příběhu ještě více, ale člověk srovnává s jinými autory... James Rollins to prostě umí lépe.

23.10.2024

Na Ábela se často vzpomíná.
Další pokračování Truckera Wayna.
Jak pro Rollinse typické, knihu ovládá nespočet akcí, které mě hnaly v četbě. Bylo mi líto zraněného Kaina, ale ne na dlouho. Naštěstí.
Rollins vypisuje postavy s nasazením všech sil; vždy je vyzbrojí nějakou schopností, která se včas ukáže. A vždy nastane něco nečekaného, co podnítí akci a potom další akci. Tím udržuje čtenáře v bdělosti.
Kain mě vyděsil u Bílých písků, úplně jsem ho viděla před sebou. To ne!
Tucker je pořád ve střehu.
"Bombardování mělo vyvolat zmatek, zatímco skutečná válka zuřila ve skrytu."
Rollins umí překvapit dokonce v místech a s lidmi, kde a u kterých byste to nečekali.
Je to druhý a opět skvělý díl, možná s více vojenskými zásahy, a ačkoliv nejsem na military, tohle mě dost bavilo.
Jednoznačně doporučuji.

19.10.2024

Jemně zpracovaný příběh v útlé knize.
Mayské město Chichén Itzá je pohnuto tajemstvími a na tajemství této oblasti se píší knihy velice pěkně, nejen v souvislosti se studiem materiálů, ale hlavně ze zkušeností. Zkušenosti jsou nevratné a individuální. Jednu chvíli jsem litovala, že se jedná o beletrii. Fotografií místa mohlo být více, zvláště mayské studny, o níž vypovídá název knihy.

13.10.2024

Začátek byl velice čtivý a čím více jsem si čtivost uvědomovala a měla z ní vnitřní radost, tím spíše začala opadat. Kapitoly byly delší, vleklé, příběh začal být zašmodrchaný, a přes moje pochopení pro mládež, jsem začala být znuděná a četbu jsem rovněž začala odkládat.
Přitom to vypadalo tak slibně!
Ponurá atmosféra, rovněž ponurá až temně pojatá silueta bábinky, která předznamenávala cokoliv jen ne normální osobu, spíše přízrak, magii, čarodějnici, osobu, kterou nikdo nebere nebo nebere vážně.
Kniha nebyla po stylistické stránce dobře zvládnutá, byla chaotická, zmatečná, s ubíhajícími stránkami přicházel úpadek textu. Přece cílem autora je čtenáře udržet! Tady jsem se od příběhu bezelstně a přitom zmučeně odplížila, a nebylo mi to jedno. Jen je velká škoda nevyužitého potenciálu (stará žena se zašitýma očima a ústy, spoutaná řetězy, nepřirozená až nadpřirozená, pocházející z jiného světa, s nápadným chováním vzbuzujícím hrůzu), kniha mohla být lépe napsaná. Smíchané páté přes deváté; a hlavně když píši horor, je zapotřebí dodržovat krátké kapitoly. U tohoto žánru/subžánru je to více než žádoucí, je to nutné! Velká škoda, že musím hodnotit tak nízko.

05.10.2024

Krásná reminiscence.
Dějiny veřejné správy a dějiny českého soudnictví stojí za to si připomenout.
Samotné dějiny soudů sice jsou zajímavé, ale zajímavější je zachycení uvažování té doby, utváření základů pro soudnictví a základů soudnictví, obecného a článkovitého systému.
Zvýrazněn měl být předěl mezi nesoudním a soudním stavem/systémem. Co bylo nesoudní, ale mělo/mohlo (úvahy) být považováno za soudní rozhodování, co bylo soudní (přestože prvky organizovaného soudnictví postrádalo), co bylo soudní (s historickými prvky organizovaného soudnictví) a co bylo soudní (tak, jak známe ze současné doby s prvky organizovaného soudnictví). Nemuselo by se jednat o komparativní analýzu, ale šlo by spíše o upřesnění a hlavně zdůraznění toho, jak se naše soudy vyvíjely, z čeho se vyvíjely, odkud, kam.
Je to tam zčásti popsané, ale jen málo a je to skryté, přitom ten předěl považuji za velice důležitý, a to natolik, až mi připadá, že to tam, na rozdíl od jiného textu (především výčtu až seznamu soudů), chybí. Chci říci, že mi šlo o to vyzvednout ten potenciál ku vzniku a rozvoji, případně dalšímu rozvoji soudnictví, a jak jsem již psala výše, šlo mi o ten předěl, o to, kdy, jak a proč došlo k jinému uvažování, tedy k tomu, že země potřebuje soudy. Tento předěl mohl být více rozepsán, rozpitván a možná mohla být o tom celá kniha. Ale to už bych se dostala někam jinam a snad vyhledala jinou literaturu, která by byla více než skriptová.
Pro toho, kdo hledá ucelený systém soudnictví našich zemí/našeho státu, knihu doporučuji.

27.09.2024

Začíná to slibně, ale příběh odvisí z historického děje, roku 1857. Tam je začátek, tam začínají problémy současnosti.
Autor používá odlišné kultury a vrstvy moci (kasty, OSN), a spojuje je, proto v příběhu nevyznívají nadneseně, ale naopak působí přirozeně.
S nadpřirozenými rákši mi autor připomněl Barbaru Erskine. Chvílemi jsem viděla podobnost s Ruinami (Scott Smith).
Temné bytosti, temné síly jako celá temnota, jsou v příběhu přiléhavé. Samotný příběh má románovou strukturu (dějová komplikovanost, četné odbočky, větší množství postav, jevů, událostí, typický důraz na hrdinovu psychologii nebo četné epizody apod.). Temnota je hluboká, širá, je všude, dostává se k čtenáři pomalu a je plíživá; miluju, když ji mohu cítit a nechat se jí ve vlnách unášet od konečků po kořínky.
Je to krásně tajemné, prodchnuté dálkou - Indií, Pákistánem, bengálštinou, hinduismem.
Bohyně Kálí. Oddaní služebníci bohyně Kálí.
Pohybuje se to plavně, stín mezi stíny.
Výpravný román s výraznými mysteriózními prvky okultismu, magie, s tmářstvím, iracionalitou.
Od začátku četby se otevírá pravda, není to příběh se shocking závěrem.
Doporučuji těm, kteří mají rádi dobrodružné horory.

23.08.2024

Segedín, Maďarsko.
Hrobka Attily, Biče Božího.
Primárně nejde o hledání hrobky hunského krále Attily, přestože si její nalezení vytyčili jako cíl. Je to pouze součást stejně jako vyhledávání a zjišťování obsahu podzemních komor, které tvoří celý komplex Attilova pokladu.
Skládačka pomocí latinských insignií a zkoumaných výbojů Attily.
5 komor.
Kopání v podzemních kryptách je poznávání Attilova výbojného života, které získávají jednotlivými insigniemi u nápisů, hledáním dalších míst (hrobek Attilových bojovníků) a skrze Attilovy pozůstatky, které mají plynout do muzea. S každým Attilovým pokladem a insigniemi se reálně posunují vpřed se získáním nových informací, ale současně se pohybují zpátky v čase jeho životem.
Kdyby byl román propracovanější, měl více techniky, popisoval by know how a nebyl by jen o akci a reakci, byl by čtivější.
Četba to nebyla špatná, možná to mohlo být více pružnější, dynamičtější. Možná do toho přidat více faktografie, aby příběh byl v reáliích provázanější a navazující v souvislostech, protože v některých ustanoveních měl příběh potenciál převyšovat a chtělo to bližší poznání a vysvětlení. Přece jen honba za hrobkou krále Hunů by tomu měla více odpovídat. Do budoucna určitě více napětí, akce, dynamiky, větší spád a neočekávaného, více haló efektu, na druhou stranu také více faktografie, promyšlenosti a dusivé atmosféry (nezvratnosti situace).
Líbí se mi pointa - nalézáním komor nalézají informace o králi Attilovi a vědecky se posunují. Současně brojí proti jeho pobočníku a pobočníkovým hráčům.
Přes výtky hodnotím tuto beletrii kladně, a to jako cestu výbojů hunského krále Attily a její vědecké poznávání. Kam jinam a jakým způsobem by se vědci posunovali, než hledáním, studiem v praxi a bojem vůči nepříteli (i nepřítel je zkušenost, zvláště ten posunuje)?

28.07.2024

Nejvodnatější a nejdelší řeka Amazonka s absolutně největším říčním ostrovem, který je velký jako celé Švýcarsko.
A ta pro ni typická vegetace a pralesní zvířata!
Manaus je pralesní metropole a největší město Amazonie ležící v samotném srdci amazonských deštných pralesů.
Knihu pojímám jako pozvánku do Amazonie, vzhledem k tomu, že se jedná o knižního průvodce, v němž autor seznamuje se zdejší kulturou, vybavením měst, dopravními, ubytovacími a jinými možnostmi.
Kniha obsahuje, bohužel, jen pár barevných fotografií, více černobílých, ale jinak se domnívám, že obrazové dokumentace by měla obsahovat o hodně více. Barevné fotografie v cestopisech ukáží mnohem více, než samotný text, přestože se bez popisu neobejdou.
Pokud jde o průvodce, jedná se o knihu časově omezeného trvání, proto ubytování, doprava včetně busových linek konkrétních čísel, nelze považovat za správné bez dalšího ověřování, stejně jako hotely, penziony, muzea, divadla a možnosti lidských průvodců.
S ohledem na fotografie, kterých je nedostatečné množství a navíc, z nichž jsou v převaze černobílé, dávám čtyři hvězdy.
Co je důležité říci je, že knihu jsem doplnila videem, protože tato kniha není moje jediná, první a doufám ani poslední, kterou jsem o Amazonii četla.

15.07.2024

Kniha je staršího data, přesto...
Kniha je studiem amazonských řek v oblasti Venezuely.
Pralesy pod pohořím Neblina.
Jinými slovy dostat se do pohoří Neblina přes dlouhou řeku Bariu, která má mnoho ramen, na kterou/na něž navazují další řeky (známější, neznámé, nové, ale také žádné a řeka se ztrácí), je cíl.
Upřímně, jsem nadšená, že máme mezi sebou Čechy, kteří takhle cestují a zanechávají za sebou poznatky, a domorodé obyvatelstvo, které si odnáší poznatky na Čechy.
Nejslavnější venezuelské pivo z pivovaru, který založil český sládek Roubíček?
Divila jsem se.
Řeka Orinoko.
Dokonce na str. 26 vidím náčrt peřejí Atures a Maipures na Orinoku ve Vrázově deníku (Archiv Ministerstva kultury ČR).
Přírodovědecké expedice s dlouholetým projektem Moravského zemského muzea v Brně zkoumající horní tok Orinoka a jeho přítoky v oblasti mezi San Fernandem de Atabapo a Cerro Yapasanou (poslední expedice v roce 2001)?
Jde také o důvěrnou znalost místa; kdyby výprava do Venezuely a ve Venezuele znamenala "autorovo poprvé", nebyla by psána tak, jak je napsána.
Z toho čiší autorova znalost možného průchozího prostředí, jeho podmínek, fauny, flóry, obeznámenost s dalšími místy.
Rio Apabapo je nejkrásnější řeka Amazonie?
Řeka Guaima.
Tato řeka bude možná výpravu doprovázet až k samotnému pohoří Neblina. Ne, není to tak.
Následuje řeka Maturacá.
V Příloze VI se mi líbilo vysvětlení bifurkace řeky Orinoko.
Autor je určitě skvělý malíř a kreslíř, ale do knihy plné autentických fotografií se jeho malby/kresby nehodí. Kde si nevystačil s fotografiemi, tam maloval. Kresby/malby jsou pěkné, ale namísto nich bych uvítala fotografie, které jsou autentičtější a přiblížily by krajinu více.
Je to velice dobrodružné (prales je všudypřítomný) a takové chytlavé. Autor používá odbočky do historie.
Kniha je studiem řek v deštných pralesích venezuelské Amazonie, jejich ústí, ramen, úžlabin, soutoků, zákrut, pramenů, koryt, kaňonů, lagun apod.
Autor je cestovatel a dobrodruh.
Knihu bych z hlediska obsahu nazvala "Poznávací cesta do venezuelské Amazonie", protože ačkoli bylo cílem doplavit se (někdy dojet, někdy dojít) do pohoří Neblina, kam se nikdo přes řeku Bariu nedostal, nejdůležitější je cesta do místa určení, protože tady se poznávají bifurkace řeky/řek, aneb počátky nových řek, které vznikají rozdělením stávajících.
Proč?
Protože se nechtěli ztratit. Cesta do Nebliny byla z hlediska zkušeností autora cesta nepoznaná a neprobádaná, pokud šlo o řeku Bariu.
Znali důvěrně místa ve Venezuele, ale ne tohle.
Jaké řeky/toky tam vedou? A to je ten problém. Řeky si razí nové a nové cesty.
Díky této knize můj čas běžel jako o závod. Přes malůvky dávám pět hvězd, protože text je velice poutavý a fotografie jsou jeho obohacením.

03.07.2024

Příběh napsaný na základě skutečných událostí Tsava pohledem 19. století.
Na pravdivý příběh jsem se těšila, Patterson ujišťoval, že nic nezveličoval, a že naopak se mnohé snažil potlačit, umenšit, význam snížit. To, co prožil ve skutečnosti, bylo horší a přesahovalo by to kapacitu knihy.
Nejvíce mě zaujala stavba železniční tratě, ryze manuální, bez těžké techniky, za plného soustředění, ale bez hlubších schémat a plánů a promyšlených postupů; jen za to, co poskytla divočina a co se mohlo nazvat materiálem, ale i překážkou v tvrdé manuální práci.
Nejprve bylo zapotřebí nastolit disciplínu tamního domorodého obyvatelstva, což nebylo lehké s ohledem na odlišný styl života, odlišné vyznání náboženství a kultu rozmanitých skupin a vrstev. Proces výstavby tratě se upravoval podle podmínek divočiny a námezdní pracovní síly.
Mohu říci, že film Lovci lvů jsem musela shlédnout a dodat tomuto pravdivému příběhu správnou atmosféru a tím si ho zacelit.
Jediné, co mi v knize vadilo, byl rozměr kapitol, ačkoliv si plně uvědomuji, že se jedná o výpravu a tedy o záznam událostí v čase, ve kterém byly sepsány, jak postupně přicházely. Tento příběh nemohla žádná kapitola zkrátit nebo uměle prodloužit; většinou vývoj událostí kulminoval pomalu, stále jsem si musela připomínat, že tohle není beletrie a jedná se o 19. století, proto vzrušení bylo trochu přízemní a tušené, nicméně tohle napětí, vzrušení a hlavně strach by možná ne každý chtěl prožít ve svém reálném každodenním životě.

06.03.2024