VivienRavenhill komentáře u knih
Kniha je koncipována jako základní studijní skripta do přehledných kapitol zaměřujících se na určité specifické téma, které je pak rozvíjeno na zahraničních i domácích příkladech. Velký důraz je zde kladen na Tomáše Baťu a jeho revoluční systém vedení podniku. Závěry jednotlivých kapitol doplňují cvičné otázky k rekapitulaci probrané látky. Některé pasáže mi přišly až příliš obené, ale s tím se musí počítat má-li být dané téma obsaženo v kostce.
Poměrně čtivě a srozumitelně podaný úvod do světa online marketingu. Je však nutné brát v potaz, že zrovna informace z oblasti virtuálního prostředí a sociálních médií mohou velice rychle zastarat, neboť se tyto sítě neustále mění a vyvíjí (nehledě na to, že některé ze zde zmiňovaných už ani neexistují). Přesto si myslím, že hlavní principy zůstanou dlouho neměnné, tudíž pro naprosté nováčky mi kniha připadá jako dobrý začátek. Snad jen ten místy podivný překlad mě bil do očí.
Stejně jako v příběhu o palačinkovém dortu a slavení narozenin několikrát do roka, je i zde Fiškusova rozkošná, neprůstřelná logika. Proč by člověk sázel brambory, když si může zasadit něco mnohem chutnějšího! Ovšem mlsné a ukecané slepice na to mají zcela jiný názor. Miluju ten veselý chaos a nepořádek, který na Pettsonově hospodářství vládne. Ponožky ve dřezu. Brýle ve sklenici na zubní protézu. I tak tam ale vše do sebe harmonicky zapadá a rozhodně se tam děje všechno, jen ne nuda!
Vyčerpávající odborná publikace mapující historii legendárního koncernu Baťa, který se k úspěchu dopracoval takřka raketovou rychlostí. S tím je bezprostředně spojen i urbanismus města Zlína, který je podle mého názoru v mnohém opravdu světovým unikátem, zejména co se týče měřítka i celkové filosofie a kvality výstavby. V širších souvislostech kniha nastiňuje také málo známý fenomén tzv. company towns - průmyslových měst ovládaných jedinou firmou jako byly třeba Ostrava-Vítkovice nebo anglický New Lanark. Pokud se povznesu nad "přehnanou" snahu o odborné vyznění a dle mého názoru nedostatek odstavců (vážně, oči si potřebují občas odpočinout), pak si myslím že je to velice kvalitní záležitost.
Zdánlivá bezchybnost a sterilní čistota Stepfordských domácností plných nablýskaných spotřebičů a vyleštěných podlah skrývá něco temného a zkaženého. Něco, co rozhodně nevoní jako nejnovější levandulový prací prášek z reklamy. Miluju tajemné příběhy založené na nějakém originálním tématu které se zcela vymyká obvyklé škatulce "horor" (i přestože zde hovoříme o psychologické novele). Napsat strašidelné vyprávění o krvelačných bestiích nebo zombících není až tak těžké... ale vytvořit napětí propojené s kritikou mužského šovinismu a amerického ideálu nukleární rodiny 50. let, a ještě to čtivě vtěsnat na těch pár stránek, to chce podle mě fakt odvahu!
Jste-li milovník historie, knih, pohádek, komixů a ještě k tomu koček, neočekáváte, že by se někomu podařilo všechny tyto věci spojit do jednoho. A ono přeci. Jako přehledná pomůcka ke studiu dějin knihovnictví super, jen je potřeba alespoň základní znalost českého dějepisu. Nyní jsem z knížky naprosto nadšená, ale dovedu si představit, že bych ji jako dítě do třinácti let tolik neocenila. Zvlášť pokud by mi ji někdo nepředčítal a nevysvětloval všechny věci kolem. Běžné čtenářské publikum bych v tomto případě viděla až někdy ve věku puberty a výše, zkrátka v době kdy už má dítě o historii trochu přehled a minulost ho zajímá. To však neznamená že by nebyla kniha kvalitní. Ilustrace jsou výborné, okénka s rekapitulací a zajímavostmi také, stejně jako prokládání textu celostránkovými minikomixy o nejslavnějších českých knihovnách.
Když jsem se dozvěděla, že vychází další příběh s mou nejmilejší dvojkou děda-kocour, tak jsem jej zkrátka musela mít, i přestože již dávno nejsem dítětem. Precizní ilustrace plné vtipných detailů jsou prostě fantastické, stejně jako roztomilý humor a neskutečná vlídnost, která z celé knížky číší. Doufám, že toho v češtině vydají od pana Nordqvista více, protože to stojí za to.
To byl tedy nářez, který si právem zaslouží plný počet hvězd a označení kultovní horor. Příběh je čtivý, napínavý a temné tajemství číhá na každém řádku. Nebohá a snadno zmanipulovatelná Rosemary jako ztělesnění obětního beránka versus satanistické spiknutí. Kromě perfektně zmapované psychologie vyvolávající paranoiu a kvalitního příběhu se čtenáři dostává také nefalšované newyorské atmosféry 60. let. Upřímně jsem předpokládala mysteriózní konec, v němž bude vše otevřené a nejasné, neboť mi to tak k příběhu nejvíce sedělo... jak znepokojivě a příjemně mě překvapilo, když se mi dostalo poměrně přímého závěru s vysvětlením veškerých nejasností. Nemohlo mi uniknout, že se dětátko narodilo v červnu roku 66, tři šestky zkrátka nejsou náhoda. Stejně jako upálení čarodějnic v Salemu v témže měsíci... promyšlené do posledního detailu.
Rčení "pro dobrou knihu bych vraždil" získává zcela nový rozměr. Senzačně podané gradující napětí mě přinutilo číst do tří do rána. V první polovině dostává prostor psychologický profil vraha, paralelní s příběhem nebohého puberťáka Peteho Sauberse, jehož rodina se ocitá zásahem pana Mercedes na pokraji rozpadu. Člověk je skutečně souhrnem svých zkušeností. Osudy obou mužů ve finále propojí posedlost Jimmy Goldem, hrdinou světoznámého fiktivního románu z 60. let. Sr*čky jsou ho*no. A mladý Pete Saubers se ve snaze pomoci svým milovaným dostane tedy do pěkných sr*ček. Až by jeden řekl, že je toho neštěstí na jednu rodinu až příliš. Již se těším na závěrečný díl.
Nevšední námět mající velký potenciál který naláká, avšak náročného čtenáře ve finále příliš neuspokojí, neboť není promyšlený do konce... Vyvrcholení a odhalení vraha bylo sice překvapivé, nicméně dle mého názoru unáhleně vtěsnané do posledních pár stran a kvalitativně podané asi jako poslední seriálová řada her o trůny. Hlavní hrdinka je dost protivná, puristický pan architekt à la pan Grey je již o něco zajímavější, ale přesto jej nelze označit za sympatického. Abych však nehodnotila pouze kriticky, co knize nemohu vytknout je počáteční čtivost a spád, pozoruhodné začlenění moderní architektury jakožto hlavního motivu a originální prokládání příběhu dotazníkem pro nájemce, který vyprávění oživí. Hodnotím proto takovým průměrem, který má podle mě na víc.
Úvodní díl zasvěcující čtenáře do světa Her o trůny, výtvarně bravůrně zpracovaný s úchvatnou kresbou. Příběh v této části románu odpovídá začátku seriálu i knih, tudíž kromě drobných detailů objasněných v závěru, ostřílené fanoušky ničím nepřekvapí. Příběh se netáhne, rychle odsýpá ale i přesto mu nic nechybí a nepůsobí zjednodušeně čehož jsem se při představě komixové adaptace bála. Seznamujeme se zde se čtyřmi hlavními rody a tudíž i čtyřmi dějovými linkami které se vzájemně proplétají: sympatickou rodinou Starků, králem Baratheonem a komplikovanými Lannistery i posledními Targaryeny. Za mě rozhodně skvělý zážitek i zpracování.
Poeovy verše nejsou líbivé básničky, které si předříkáváme jen tak pro radost... kdepak. Jsou ódou na ušlechtilost krásy, která nemusí mít nutně estetickou a obecně uznávanou podobu. Na smrti a zmaru není nic estetického a přeci je toto téma pro nás tak pozoruhodně přitažlivé a ztvárňované po tisíce let. Andělé a vnitřní démoni, marnost bytí i oslava života... to vše jsou náměty které Poe ve své tvorbě obléká do melodických rýmů, temného pláště a fantastických expresivních obrazů. Jako bych při čtení této sbírky opravdu stála někde v galerii a nebo snila onen sen ve snu...
Příběh doslova napěchovaný emocemi. Dojaly mě překrásné kontrasty lásky a nenávisti, smutku a radosti, něhy i krutosti, stejně jako atmosféra drsné novozélandské krajiny. Prostotu jazyka dle mého kompenzují hlavní postavy se složitou osobností. Němá, avšak tvrdohlavá a živelná introvertka Ada, která za sebe nechává hovořit své piano, její despotický manžel Stewart toužící po lásce kterou nikdy nepoznal a George Baines, něžný barbar, vyvrhel obou světů. Pro empatické jedince milující klasické romány 19. století jako jsem já zkrátka krásné čtení. Mohu také doporučit film, který je jednoduše excelentní a který oproti knize poskytuje ještě jednu dimenzi navíc - dechberoucí hudbu Michaela Nymana.
Rudá planeta. Tak vzdálená a přesto tak blízká... Chronologicky řaděná série nezávislých povídek o kolonizaci Marsu, zániku Země a postupném znovuobydlení Marsu posledními přeživšími. Příběhy bych neoznačila za sci-fi v pravém slova smyslu, technický aspekt je zde druhořadý. Jedná se spíše o psychologicko-sociologickou sondu člověka jako živočišného druhu. Bradbury ve svých převážně melancholických příbězích díky dokonalému rozhledu poukazuje na jeho špatné, ale i dobré stránky, na zákonitosti migrace a chování civilizace jako takové. Jaké pocity v člověku vyvolává pohled na nekonečný vesmír? Osamělost, strach i naděje na nové začátky. Nejmilejší se mi stala úžasně sarkastická povídka Usher II. o tom, že nevědomost může být osudná. Nutno uznat že paralela na E. A. Poea u mě vždy boduje.
Jak by vypadal svět, kdyby z něj byly systematicky likvidovány všechny knihy, ve snaze nahradit je strojovou technologií vhodnější pro sociální kontrolu? Kdyby si vláda uzmula monopol na lidské myšlení a stanovila jedinou správnou cestu ke štěstí celé společnosti? Příběh o konvertovaném knížním žháři, hypnotických televizních stěnách a útěku od reality mi nejen svým poselstvím až nápadně připomíná Orwellovo 1984. Z mechanického ohaře i aktuálních témat je člověku vskutku úzko.
To nejsou žádná tetování, to jsou ilustrace! Stejně tak jako toto není obyčejná povídková kniha nýbrž Bradburyho universum. Malý průhled do jeho originálního literárního myšlení plného vzájemně propojených ohledů do minulosti i futuristických vizí. Ilustrovaný muž a jeho pohyblivé obrázky na těle vypráví příběhy strašidelné, úsměvné, filosofické i dalo by se říci dadaistické plné komplikovaných metafor. Dlouho jsem nečetla knihu s takovým zápalem a osobně si myslím, že je o něco lepší než všemi vychvalovaných 451 stupňů Fahrenheita od téhož autora. Za vynikající bych označila povídky Dlouhý déšť a Poutník.
Dekadentní erotika se vším všudy. Kdo by očekával spletitý román s oduševnělými postavami ať knihu raději neotvírá. Lady Fuckingham má v psané podobě vše, co může nabídnout dnešní Pornhub. Ztráty panenství, sado-maso orgie, LGBT, ohromné erekce, zmrskané zadnice, a především, nikdy nekončící orgasmy hlavních hrdinů. To vše doplněné o nenápadné začlenění do kontextu společenských problémů 19. století. Nejednou jsem se přistihla, jak se nad některými libozvučnými výrazy hlasitě směju (pardon, spíše nekontrolovatelně řechtám - no jen uznejte jak se tváříte při přečtení slova "kundisko") či naopak červenám až za ušima. Jednu hvězdu strhávám za postupně snižující se literární kvalitu jednotlivých milostných "dobrodružství" ale i přesto bych knihu označila za velice zábavnou oddechovou záležitost.
Zasazení do zajímavé orientální krajiny, pohádková zápletka aneb když Aladin najde místo létajícího koberce létající bednu, ukecaný Marigold potížista, Geralt lamač dívčích srdcí a zadostiučiňující humorný konec. Mě tento díl zkrátka přišel vynikající!
Prokletí vran se mi líbilo o něco méně než Skleněný dům a o něco více než Liščí děti. Kresba je dle mého názoru opět výborná s typickou atmosférou, tentokrát se zde navíc setkáváme s oblíbenými hrdinkami Ciri a Yennefer. Hořkosladký příběh poukazující na to, čeho jsou lidé v krajní nouzi schopni.
Tentokrát je komix dá se říci ilustrací samotné knižní předlohy až na poněkud uzavřenější konec s morálním ponaučením, než jakému se dostalo v knize. Kresebná atmosféra je zde podle mě o něco slabší než v prvním díle, tu naopak vyvažují vtipné poznámky trpaslíka Addaria a akce.