vlaj komentáře u knih
Kniha je hodně zaměřená na to, jak duchovní potřeby nemocných systematicky řešit ve zdravotnických zařízeních. Zabývá se roli zdravotnického personálu, hovoří o důležitosti nemocničních kaplanů. I když do této skupiny nepatřím, našla jsem tam užitečné rady a zkušenosti z doprovázení nemocných.
Žádný kladný hrdina, všechny tři hlavní postavy v některých momentech "na pěst", ale přesto úžasně živé a uvěřitelné. Přesně popsaný opojný pocit z devadesátek, že teď už všechno záleží jenom na nás, že všechno dokážeme, že všechno se dá řešit... Geniální ostrý střih do budoucnosti, která nejspíš bude hodně jiná, než si dovedeme představit. Už dlouho se mi nestalo, abych knihu přečetla třikrát po sobě a nechtělo se mi ji odložit. Při každém čtení se mi spojilo několik dalších nitek mezi postavami a časovými rovinami. Za čas se k ní vrátím.
Antologie vyšla před třiceti lety, povídkám v ní tedy bude o pár let víc, ale věk na nich vůbec není znát. Naopak, mnohé z nich dnes možná vyzní aktuálněji než v době vydání knihy. Jmenovat chci alespoň povídky Zpráva z V street a Bludný Holanďan. Skvělá knížka.
Velmi zajímavé úvahy o tom, jak jazyk a prostředí, ve kterém vyrůstáme a žijeme, ovlivňuje naši osobnost. Úvahy podložené nejen autorčinou životní zkušeností, ale také znalostmi z oboru, který vystudovala a kterému se věnovala.
Souhlasím s komentářem, který napsal Pablo70. A přidávám další citát:
"Všichni emigranti mohou vyprávět tentýž základní příběh: o malé smrti, když opouštějí svoji domovinu, o krátkodeché euforii, kdy mají dojem, že se jim dostalo požehnané příležitosti přepsat svůj scénář ve svobodné společnosti, načež následuje celoživotní smutek, jakmile si uvědomí, že se rozhodli odříznout od vlastních kořenů, a to rozhodnutí se nedá zvrátit. Na pohled mohou být úspěšní a vést pozoruhodný život, ale ať jsou, kde jsou, budou si vždycky připadat jako druhořadí občané. A tu hlubokou prázdnotu uvnitř už nikdy nic nezacelí."
Zajímavý nápad, ale zvláště ve druhé polovině se mi zdálo, že čtu spíš motivační příručku než beletrii. Čtivá oddechovka.
Dojemné a zajímavé vzpomínky na dětství, ale nějak mi nesedl styl vyprávění.
U prvního dílu jsem se bavila víc, ale i tento stojí za přečtení.
Přemýšlela jsem, jak bych knížku hodnotila, kdyby to by příběh neznámé dvojice. Asi bych ji zhruba ve třetině odložila, protože věnovat čas čtení o vztahu, "kde jeden druhým zametá ako so špinavou handrou a ten druhý to akceptuje" (jak to výstižně napsala uminaa), fakt nechci. Osoba Antoina de Saint Exupéry mě udržela až do konce. Nevím, jestli jeho knihy teď budu číst jinak. Tři hvězdy dávám proto, že pasáže o životě letců a jejich žen v počátcích komerčního létání mě zaujaly, zrovna tak jako popis emigrace v USA.
Sport jako jedna z cest k poznání sebe sama i světa kolem sebe. Z textu je cítit poctivé hledání a pojmenování souvislostí, vlastní tvrdě vydřená zkušenost, přehled a nadhled, sebeironie a pokora.
Téměř dvě desítky let zachycené v barevné mozaice. Střípky, které dnes pomáhají pochopit, proč se věci dály tak, jak si je pamatujeme, a proč jsme je tehdy nechápali :-) Mnoho úvah, které neztratily nic ze své naléhavosti, ať už se týkají velkého světa nebo intimních obav. Dlouho jsem váhala, co vypsat.
"Evropská unie trpí občas starou evropskou chorobou, kterou je sklon ke kompromisům se zlem, přimhuřování očí nad diktaturami, politika appeasementu nebo dokonce vstřícnost k totalitním systémům diktovaná hospodářskými zájmy. Někteří politici, kteří nezažili nacismus či komunismus, jsou v tomto nepoučitelní. Myslím, že noví členové Evropské unie, kteří mají s totalitním systémem relativně čerstvou zkušenost, by mohli nebo přímo jsou povinni zastávat na společné půdě - je-li to občas nutné - zásadovější stanoviska a Evropskou unii v tomto směru trochu hlídat či vychovávat. Je to v zájmu všech. Vstřícnost ke zlu dosud nikdy nedonutila zlo k ústupu či polidštění, ale vždy mu naopak usnadnila život. A když nakonec přišla konfrontace, museli všichni zaplatit nekonečně větší cenou, než jakou by představovaly případné náklady pevného postoje."
Knížka mě vrátila o mnoho let zpátky, k "poctivé sci-fi" , která je plná fantazie, ale není to fantasy :-) Moc se mi líbily zejména povídky Zájem Galaxie, Služební cesta a Bílý na tahu.
Milá knížka, ale číst podruhé ji nejspíš nebudu. Vlastně mě nejvíc oslovil odstavec z úvodu:
"Abych se do toho vpravil, včera při procházce liduprázdným podzimním krajem jsem si na polní cestě klekl. Měl jsem přece ve svých sedmi osmi letech ty oči, co mám teď, akorát byly níž. V kolenou mi zapraskalo a stromy podél cesty rázem vyrostly. Cesta se rozšířila, a co bylo přede mnou na zemi, listí, větvičky, štěrk, stopy pneumatik traktoru, bylo blíž a chtělo se mi vzít to do ruky nebo si na to sáhnout. Připadal jsem si trochu směšně. Dědek klečí v krajině a prosí, aby se mu vrátil chlapecký věk. Ale tak to vlastně je."
Kniha nabitá silnými obrazy, úvahami, citáty, poezií. Pokud dočtete, nemůžete zůstat lhostejní. Budí neklid, nutí k přemýšlení. Je to o odpovědnosti, ne že ne. Možná by si zasloužila ještě jedno přečtení, aby se mi z proudu působivých obrazů vyloupl nějaký pevnější obrys celku.
Knížka, která bavila mě - babičku - i mou tříletou vnučku. Příběhy ji zaujaly, chtěla je číst opakovaně. Krásně se nad nimi povídalo o tom, co dělají v Hynkově rodině a jak to chodí u nás. Kouzelné ilustrace.
Aby tato kniha oslovila a zasáhla, musí mít člověk něco odžito.
Prvně jsem ji četla, když jsem byla věkově blíž Isadoře Wingové, hrdince autorčiny prvotiny Strach vzlétnout, která mě nadchla. Strach z padesátky ve mně tehdy žádný silný dojem nezanechal, ale naštěstí jsem knížku nevyřadila z knihovny.
Vzala jsem ji do ruky nyní, když už mám hóóódně před padesát. Teprve teď oceňuji bohatství myšlenek a věrný popis zážitků, pocitů a postojů na cestě z dětství do zralosti. Poctivý a otevřený pohled na role, které žena v životě zastává.