vlkcz komentáře u knih
Znal jsem dřív film, který je, zejména vizuálně, hodně povedený. Knížka je trochu jiná, zaměřuje se spíš na myšlenky, díky čemuž ztrácí v prostřední části trochu spád.
Ale každopádně člověku zůstane pod kůží.
Není to napsané špatně, ale celé je to takové bezútěšné. Životy lidí, kteří nechtějí podlehnout stereotypu svého okolí a ve snaze o revoltu nahradí jednu rutinu jinou, aniž by byl zřetelný konečný rozdíl mezi oběma schématy.
Úvodní text je trochu zavádějící. I když ono se to asi dá chápat i tak. Nebo úplně jinak.
Impresionistický obraz v textu. Stovky drobných teček myšlenek jednotlivých účastníků, které se přelévají jako mořské vlny. Jedna se vzedme, nabere na síle, dosáhne svého nejzazšího bodu, aby se změnila ve svůj opak a stahovala se zpátky, až narazí na postupující vlnu myšlenek jiného člověka, která tu původní pohltí, použije ji ke svému posílení a ve stejném koloběhu spěje ke svému konci a pohlcení další vlnou a tak stále dál a dál.
Neustálý boj mezi touhou po svobodě a svazujícími konvencemi, stálý řetěz nedorozumění, vycházející z toho, že jeden člověk předpokládá, že ostatní přemýšlejí, vnímají a pociťují stejně jako on, někdy vede k překvapivé shodě, ale většinou k až groteskní karikatuře.
Woolfová byla nepochybně geniální pozorovatelka, na rozdíl od třeba Jane Austenové mohla vnímat i mužský svět, takže i její pohled je mnohem celistvější. Chybí mu humor, kromě několika, spíše nahodilých, okamžiků, ale on ten meziválečný svět k takovému pohledu asi sváděl.
Vynikající překlad Kateřiny Hilské původnímu textu nepochybně velice dobře slouží.
Körnerův styl mi vůbec nesedl. I když uznávám, že se kniha věnuje závažným otázkám, forma ji sráží. Mnohdy není jasné, zda se jedná pouze o myšlenky hlavního hrdiny nebo nahlas pronesené věty, u dialogů není zřejmé, kdo zrovna mluví. Na několika místech během jednoho odstavce dojde k posunu děje o několik měsíců, celkový styl vyprávění se snaží přizpůsobit popisované době.
Celek mi pak přišel příliš fragmentovaný a místy chaotický.
Poprvé čteno před nějakými 35 lety jako povinná četba, teď jsem si dal repete v rámci Čtenářské výzvy, když už ji jako povinnou četbu vytáhla dcera.
Hodnocení se za ta léta v podstatě nezměnilo, i když důvody jsou jiné.
Je to jímavá romantika, což mi jako puberťákovi lezlo na nervy. Teď už to přejdu, ale zase proč to číst, když je k dispozici opulentnější Romeo a Julie. A tak je to i s dalšími rovinami. Většinou už před Rollandem témata zpracovali jiní a působivěji. Tohle mi přišlo jako trochu nesourodý koktejl.
Ale chápu, že kniha své obdivovatele stále nachází.
Je moc dobře, že se k českému čtenáři dostává tenhle epos, který nám sice může připadat cizí, ale obsahuje všechno, co obsahovat má. Vášně, čest, bohy, kteří do příběhu občas vstupují...
Je pravda, že jde "pouze" o převyprávění, ale těch skoro 50 tisíc veršů originálu se asi opravdu nevyplatí překládat pro pár "nadšenců". I když podle ukázek by to určitě úplná nuda nebyla.
Výhodou knihy jsou vysvětlivky, které čtenáři umožní pochopit některé dobové reálie. Co se naopak nepovedlo je grafická podoba. Červené písmo ještě budiž, ale fotografie, které by byly obtížně čitelné i v originální podobě, ztratily červeným podkladem už jakoukoliv schopnost text doplňovat.
Taková trochu zbytečná kniha. Ne že by autor správně nediagnostikoval problémy současného člověka, ale nevím úplně přesně, jaká je cílová skupina. Věřící, jak už z titulu plyne, to nebudou, stejně jako lidé, kteří vnímají to, že je něco přesahuje, ale nepotřebují k tomu být někde organizovaní. Jenže, upřímně řečeno, ateistu tato knížka o užitečnosti "náboženství bez Boha" taky těžko přesvědčí.
Ale jako analýza docela slušné.
Sice to není úplně čistých 5*, ale za zpracování nesmírně komplikovaného tématu a odvahu nenabízet jenom stokrát omletá klišé člověk rád něco přehlédne. Určitě se nejedná o "regionální" literaturu, kdo by něco takového čekal, musel by být zklamán. Naopak jde především o obecná témata hledání a přiznávání vin, odvahy k pochopení a odpouštění sobě i druhým. Nejen v rovině historické a směrem k "nepřátelům", ale souběžně s tím i v rovině rodin a přátel. Přitom ne vše je řečeno "na plnou hubu", ale leccos si čtenář dotváří sám. A že autor udržel všechny tyto nitky v podstatě celou knihu pohromadě, to si zaslouží ocenění.
Pro mě velice příjemný čtenářský zážitek.
Pravděpodobně by si zasloužilo vyšší hodnocení. Možná, že ho dokonce i časem zvednu. Ale takhle hned po přečtení u mě nad, nepochybně důležitými, poznatky o kořenech nepochopení v partnerství, převažuje rozladění nad tím, jak "americky" to je napsané.
Nemám rád knihy, kde vystupují hlavně zvířata. Dokonce i Jonathan Livingston Racek má u mě protekci a těch pět hvězdiček není úplně stoprocentních.
Z tohoto pohledu řadí mé hodnocení Šarlotinu pavučinku k dobrým knihám. I když Wilbur vystupuje většinu času jako tupý sebestředný požitkář, Šarlotu si člověk nemůže neoblíbit.
Příjemná kniha o přatelství, obětavosti, životě a smrti.
Asi jsem to nepochopil. Jasně iniciativa je nutná, ale do jaké míry je tenhle spisek o osobním rozvoji, to nevím. Spíš mi přijde jako manifest korporátního kapitalismu. Pátrání po smyslu uložených úkolů nežádoucí, slepé plnění příkazů nadřízených jako nejvyšší meta. Hlavně neobtěžovat nadbytečnými dotazy šéfy. Chápu, že jsou tím nadšeni majitelé a ředitelé podniků, stejně jako vedoucí státních institucí. Ale kde je ten rozvoj a jak si to rozumí se svobodnou vůlí?
Nečte se úplně snadno, ale stojí to za to. Samozřejmě za předpokladu, že nečekáte přesně to, co je titulem knihy.
Pro mě byla asi nejnudnější ta základní rovina popisu cesty na motorce přes půlku Států, alespoň do té doby, než bylo jasné, že kromě pozadí Rozpravy a vzpomínek na Faidra se v ní odehrává i hledání (ztraceného) vztahu mezi otcem a synem.
Zbylé dvě roviny se proplétají a místy to je velice hutný text, ale tahle filozofická detektivka pátrající po tom, kde se "západní" myšlení dostalo na zcestí je velice neotřelá a, i když leccos je během těch více než čtyřiceti let trochu jinak, stále aktuální a možná předbíhá i naši dobu.
Chvíli jsem uvažoval, že jednu hvězdičku uberu kvůli překladu, který mi místy poněkud vadil (zvlášť z přídavného jména "hipířské" mi naskakovala kopřivka), a odfláknuté korektorské práci, ale nakonec jsem usoudil, že by to vůči autorovi nebylo fér, takže upozorňuji pouze takto.
Každopádně silný zážitek.
Jako detektivka slabé, příliš mnoho postav, časté odbíhání od hlavní linie příběhu a tím, že autor sleduje jak "pachatele", tak "vyšetřující" chybí i nějaké výraznější překvapení.
Jako historický román ještě slabší, skutečné osobnosti slouží jenom jako vzdálená stafáž a o faktech se člověk taky moc nedozví. Snad jenom popis života začátku 13. stol. snese nějaké ocenění.
Na fantasy je tam těch kouzel hodně málo, navíc některá z nich jsou podána z poněkud skeptického pohledu.
Tak snad jako romantika? Nevím, ale mám pocit, že ani tady nic moc.
Budu hodně přemýšlet, jestli se pustit do dalších částí. Pokud ano, pak jen vlivem komentářů, které tvrdí, že pokračování je lepší, ale tahle kniha pro mě byla ztrátou času.
Popis toho, jaký je život po životě je pouze velmi malou částí této knihy. Navíc není vyprávěn souvisle, ale je střídán prostřihy do autorova dřívějšího života a vyprávěním toho, jak na jeho nemoc a léčbu reagovala rodina a přátelé. Ale dohromady to tvoří úžasnou pavučinu, kde všechno nějak souvisí se vším.
Povinná četba pro všechny "skeptiky".
Když porovnám s prvním dílem, tak v téhle knize prostě chyběl příběh a nějaké větší téma. Drobná nedorozumění mezi přáteli a milenci, náznak traumat z dětství, ale jinak nic, kvůli čemu by stálo za to popsat 300 stránek, resp. snažit se je číst. Značnou část knihy tvoří vycpávky v podobě večírků, popíjení šampaňského, popisů interiéru (a nekonečné líčení toho, jak závěsy dokonale ladí s římsou u krbu, jak moderní lampičky vhodně kontrastují se starobylými odhalenými cihlami, proč jsou jedny svatební šaty vhodné pro Avery, ale Clare si je rozhodně vybrat nesmí - to bylo čtenářské utrpení).
Třetí díl ještě dám kvůli příběhu hotelového ducha Lizzy, ale pokud by to mělo stejným stylem pokračovat, tak mám obavy, že s Norou Roberts končím.
Nějak jsem se s touhle knihou nepotkal. Jestli je to tím, že jsem dospíval o 10 let dříve nevím. Ale když se bavím s vrstevníky hlavního hrdiny, tak mi přijde, že i oni dospívali v jiném ovzduší. Jako kdybych tam cítil inspiraci Rudišem nebo Haklem, ale na rozdíl od nich to není vůbec uvěřitelné.
Pár zajímavých momentů, ale jinak zbytečná kniha.
Po Mostu přes navždy mírný ústup. Místy příliš školometské, místy rozvláčné...
Ale i tak, co by za takový román dala řada jiných autorů.
Z celé série zatím nejméně vyrovnaná a nejslabší. Dokud se Anastazia a autor drží obecných filozofických principů a možností, jak je uplatnit v životě, je vše v pořádku. Ovšem v okamžiku, kdy začnou fantazírovat, jak Putin rozdá půdu lidem a nebude z ní chtít ani daně, jak se během 9 let (pomíjím, že už měly před drahnou dobou uplynout) odstěhuje tři čtvrtiny ruské populace na takto přidělenou půdu, jak Rusko začne odzbrojovat a rušit armádu atd., to jsem měl pocit, jako když z nějakého důvodu někdo záměrně sabotuje myšlenky jinak velmi dobré knihy.
Škoda, pokud by takhle měla celá série pokračovat, mám obavy, že ji nedočtu.
Druhá kniha série ještě rozvinula témata z prvního dílu.
A už se těším na příběh mé favoritky Mii v závěrečné části.
Tedy to je blábol. Prý realismus. To je realistické asi jako pohádky. Zlá představitelka "nové" šlechty prozře díky vlastní nemoci a odvrátí se od společnosti sobě podobných k chudým lidem čisté a vřelé mysli. Červená knihovna hadr. Když k tomu připočtu toporné dialogy a faktické nesmysly (jak dlouho by asi tak napájeli psíka kávou se smetanou než by pošel na otravu kofeinem, který je pro psy jedovatý?), je to utrpení číst.
Chyže pod horami je spíš národopisná studie s chatrnou milostnou zápletkou, i když i tady je otázka, do jaké míry je podaný obraz idealizovaný.
Největším kladem obou dílek je to, že nejsou dlouhá. I přesto je práce, dočíst do konce.
To opravdu nemá česká literatura mezi spisovatelkami větší osobnost než tuhle rajdu?