vnimatkrasu komentáře u knih

Jako někoho, kdo dosud Bosche hltal jenom z televize, mě Černá ozvěna překvapila hned ve dvou směrech. Tím prvním je, že jde Connelly čistě jen po jednom případu a nekombinuje víc různých zápletek, jako to dělal televizní Bosch. A tím, že se v knížce nekupí moc mrtvol a jde se úplně čistě po policejní piplačce, mi knížka přišla ještě o level zemitější než seriál. Druhým směrem je Vietnam. Harryho zážitky z vietnamský války mě tu bavily moc. A skoro mě až mrzelo, že tuhle kapitolu hlavního hrdiny v Amazonu úplně vyškrtli. Bosch je sympaťák, jeho začátky s Eleanor zábavný a Connelly ti starou školu píše lehce jako pírko. Škraloup Černý ozvěny pro mě ale je, že mi prostě samotnej případ nepřišel tolik nosnej. A mnohem víc než jeho řešení mě bavilo zjišťovat, odkud Harry sebral ten nádhernej dům a proč proboha Edgar dělá realiťáka.

1 05.09.2021

Kreativně mě moc baví Schirachova strohost, která v kombinaci s právnickou nezaujatostí dává dohromady nesmírně přimočarej celek. Reálně tak jeho povídky slupnete za den. Znásilnění na pivním festivalu, Dahlovsky černohumorný Tajemství nebo třeba šikanu dítěte na internátu z hlavy ale nedostanete mnohem mnohem dýl.

1 21.01.2021

Uf. Atkinsonová boduje v kratších formách (kapitoly s 'případy' nebo Jacksonova retrospektiva), baví fajn přirovnáními, ale v globále ploše žvaní o všem možném jako nudný zmatený učitel. Postavám chybí emocionální hrot. Přesto se o nich dozvíme první poslední, jen aby se tři jednoduché povídky staly románem.

1 19.10.2020

Strašně příjemná jednohubka, co kupí cliffhangery a cliffhangříky, aniž by se zvrhla v absolutní guláš. Cením kór, jak umí Bannerová utáhnout atmošku, aniž by se vyžívala v písmenkách. Její koktejl erotický tenze s tou thrillerovou má v sobě všeho tak akorát.

1 01.07.2020

Málo hravý na to, aby si to mohlo beztrestně půjčovat všechny ty legendární knižní postavy. Hodně svižný na to, abych moh dělat, že si toho nevšímám. Jeden Hyde by tu stačil. Mnohem sympatičtější by mi Alchymistova dcera totiž byla, kdyby si pro svůj fantasy svět nevytírala zadek s literárním nebem.

1 28.06.2020

Vymysli si klišé z detektivky. Hrdinku se závislostí, vraha, co kupí jednu brutalitu za druhou nebo patologa, co si v podzemí pouští vážnou hudbu. To všechno tady najdeš. V asi nejuondanějším bestselleru, ve kterém jsem fandil hlavně sám sobě. Abych ho dočet.

1 10.10.2018

Christieovská přehuštěnost je vždycky na hraně.
Když zaklapne, je z toho detektivka jako víno. Ve Hře na vraždu bylo ale na mě těch motivů, postav, vysvětlivek a domněnek až moc. A možná i proto ve svý rozšířený podobě působí knížka tak nějak unaveně.
Ostatně, jako sám Hercule.

1 18.08.2018

Začíst se do Dokonalejch stop docela trvá.
Vraha tu totiž znáte od první pětistránky, a Fieldsová si zvlášť z úvodu libuje ve větách květnatějších než holandský tulipánový pole. Dojem tu ale naštěstí docela graduje. Brutalita je sympaticky béčková, hlavní hrdina je prost úchylek i neduhů, a i když všechno směřuje k očekávanýmu závěru, bude se vám nakonec po Lucovi s Avou stejskat.
A ruku na srdce, to se nestává často.

1 18.08.2018

Ta přirozenost mě zase bavila.
Na rozdíl od Závějí jí ale zabíjí rozuzlení, který by mohlo vyučovat debilitu na vysoký škole života. Nechá totiž vyhnít jednu výraznou dějovou linku a drze na vás vyplázne jazyk. Což mrzí. Bitte s Vernerem jsou totiž opět fajn, prostředí chladí a Marit zjevně umí. Tak snad bude napotřetí umět o chlup líp.

1 27.01.2018

Závěr knížek zpravidla sráží hodnocení o hvězdičku.
U Moriartyho je to naopak.
Horowitz totiž nepochopitelně vypráví příběh o dvou divnohrdinech, kupí náhody, zvláštní rozhodnutí a dějové díry. A vy máte sto chutí vlepit knížce dvojku a vzývat Conana Doyla. Jenomže podobně jak ve filmech od Shyamalana dává posledních dvacet stránek knize logiku. A gradaci.
A řadí ji mezi ty lepší postdoylovské pokusy.

1 25.03.2017

Mnohem lepší než se tady straší.
Ritter není písmenkový onanista a dávkuje sherlockovské fantasy svižně a bez zbytečných keců. A zatímco tematicky velmi podobné Řeky Londýna jsem měl kvůli popisnosti problém dočíst, Jackaby mi utekl jak ranní vlak. Jako jo. Je to celé absolutně zaměnitelné a autor posouvá hranice fantastična, jak se mu to zrovna hodí. Ale přesto sympatie. A být mi o deset let míň, napíšu si o tom status na Facebook.

1 22.12.2016

Ohlssonová je můj oblíbenej instantní čaj. Na nic si nehraje a servíruje tak akorát ohřátou detektivku plnou postav, postupně se otevírajících jako lidská duše. A já jsem po celou dobu čtení chladně odtažitej a přitom jsem za dva dny na straně čtyři sta a nemůžu přestat s otáčením stránek. Andělé strážní jsou zase o něco výš než předchozí dvě knížky. Děsí, exemplárně protínají vyšetřování s osobními životy hrdinů, pobaví a rozplynou se na jazyku. A já vlastně čas od času nic jinýho nepotřebuju.

1 30.10.2016

Neuvěřitelně pokorné. Faye mistrně trefila Doylův styl, má načteno a trpělivě se drží klasické literatury. Žádná přehnaná akce, nýbrž převleky, plížení, verbální bitvy. A Rozparovač? Jen tichý fantom v neklidné čtvrti, žádné hloupé pokusy o vzkříšení osmé variace na Moriartyho. Komu přišli Bohové Gothamu poněkud těžkopádní, Prach a stín se čte lehce jako vánek.

Tohle prostě moh bejt dle tématu pěknej průser.
Ale není. Je to nejlepší falešná Doylovka, jakou jsem kdy čet.

1 24.09.2016

Vůbec poprvé mě Fossumová úplně minula. A tam, kde Provokatér a Indická nevěsta dusila téměř až Dahlovským námětem, se protentokrát potýká s obyčejností. Forma je pořád fantastická a svižná. Pasáže s manželským párem si to dávají. Jenom to celé profrčí hlavou jako vítr a nezanechá po sobě jedinou výraznější vzpomínku. Ach jo.

1 01.07.2016

Scotland Yard sevřel jako svěrák, Černý kraj spíš hodně chce, ale ne a ne se zahryznout. Grecian se v krátkém románu snaží omráčit mrazem, popelem, mizející lokací i atmosférou vesnice. Až je toho všeho prostě moc. Detektivní případ je ale fajn, detektivové s lékařem vládnou a i třetí díl nejspíš přečtu za dva dny. Už aby to bylo.

1 10.05.2016

Luxusní záporák! Ale vážně. Kdykoliv si hlavní part zahrála Galaxova oběť, byl jsem tam s ní taky. Dvakrát škoda, že detektiv Spader je vpravdě nezábavná kopie severských policajtů, a rázem by mohl dělat reklamu na odtažitost. Tempo je ale luxusní, forma čtivá, Collins baví a nesnaží si zbytečně hrát na poetu. Velmi slušná, byť zaměnitelná práce. A i na takové je občas chuť.

1 08.04.2016

Jak jde o tu sevřenou atmošku britské vesničky, zulíbal bych Belindě Bauer ruce. A za vztah Jonase a Lucy dvojnásob, protože tolik citu, obyčejnosti a lásky v maličkostech jsem na papíře nenašel už hodně dlouho. Jenomže poctivě budovanou civilní atmosféru zde neuvěřitelně shazuje brakový závěr jak z thrillerového automatu. A já náhle nemůžu velebit sympatickou, mrazivou kriminálku, když mi na patře ulpívá hořké cosi. Škoda. Minimálně trojitá.

1 12.12.2015

Trofej má slušnou zápletku i hrdiny, kteří nejsou úplní idioti. Přesto jsou to pouhé dva dny od doby, co jsem ho dočetl, a v hlavě mi z něj nezůstalo ani smítko. A může za to Jacobsen, který neumí vrstvit napětí, nedokáže sestavit akční scénu, aby z ní alespoň jemně tekl adrenalin (dům v plamenech je exemplární příklad) a místo kvapného závěru pak Trofej spíše zpomaluje. A je to škoda, protože příběh je nadmíru uvěřitelný, nikdo tu nechlastá ani nepodvádí starou a vlastně se to celou dobu tak nějak dotýká zlatého stropu britských thrillerů. Jenomže ne. Prostě to tam není.

1 26.08.2015

Není to tam. Ale skoro jo. Anthony Horowitz píše výborně a v soutěži o nejlepšího falzifikátora raného Doylova slohu, bych mu v mžiku uštědřil jednotku. Jenomže tam, kde Doyle prokazoval nadhled a svými pointami bavil, se Horowitz vrhá do uměle šroubovaných skandálů a rozuzlení jak z filmů se Seagalem. Za pointu postavenou na anglické slovní hříčce ho navíc překladatelé všech zemí musí nesnášet. Když už brutálního postdoylovského pohrobka, hrábněte radši po Závěti Sherlocka Holmese od Garcii. Ten je totiž kompaktnější, uvěřitelnější a hlavně baví.

1 05.07.2015

Když je knižní hrdina nesympatický až běda, dokážu se přes to s drkotajícími zuby přenést. V Jacobově obhajobě však není za kreténa pouze Andy Barber, nýbrž i jeho syn Jacob. A to už mi vadí. Kór, když bych jim měl na necelých pěti stech stránkách zuřivě fandit a doufat v jejich happy end. Píšící právník William Landay umí podat atmosféru soudního procesu jako málokdo. Bohužel je to ale vatař, co rád chrlí banální rodičovská a životní moudra, a nemá ponětí, co je Facebook Messenger. Takže na něj pečte. Tady se nic zásadního neděje.

1 12.08.2014