Vojta komentáře u knih

Jsem tak trochu romantik( a tak trochu alergik, jak zpívají Tata Bojs) a v nestřežených chvílích si rád zavzdychám jako stará bába nad nějakým dojemným příběhem, ale nesmí to být laciné ani vypatlané. To tahle kniha rozhodně není... I když, laciná vlastně je, protože jsem ji koupil potrhanou za tři koruny v knižním výprodeji, ale to ostatně není podstatné. Ta vnitřní hodnota tam je a navíc jsem si ji slepil. Dost fórků, Romeo, Julie a tma má hned několik zbraní, kterými mě dokáže zasáhnout a to i skrze zdánlivě neprůstřelnou vestu více než padesáti let. První z nich je – autentičnost. Otčenášek zažil tmu protektorátu a je to vidět. To dusno, ten všudypřítomný a neodbytný strach. Ta životní dilemata – mám bejt hloupej a hrdina nebo chytrej a srab? Silné.
Druhým významným bodem je stejná věková skupina hrdinů jako je ta moje. Způsob dorozumívání tehdejších teenagerů Pavla a Ester je už dneska dosti archaický(„To je akorát pro potápky. Napařit si tatru na pačesy a tak dále.“ - What´s that?), ale obsah sdělení a vlastně i přemýšlení je podobný. Za pár desítek let až budu sečtělým a uznávaným starcem(nebo ožralým bezdomovcem, kdo ví) budu možná rozhovory Pavla a Ester považovat za nejslabší části knihy(nebo nad nimi budu slzet a vzpomínat na šťastnější léta, kdo ví), ale dnes jsem je četl snad nejpozorněji ze všeho. Dokonce jsem je četl nahlas, ale pak jsem toho nechal, protože jsem je začal parodovat(úmyslně i neúmyslně).
Do třetice všeho dobrého je třeba zmínit vynikající jazyk románu, který vyniká poetickým obraty, ale zároveň velkou výstižností, což je věc nesmírně cenná.
Nečekal jsem od této knihy moc, ale nakonec jsem byl skoro nadšený. Rozsah nebudil přílišný respekt, ale po přečtení musím autora pochválit, že zvolil stručnost na úkor rozplizlosti.

28 25.10.2012

Sicilská mafie je jedna z nejzajímavějších věcí na americké historii. Přistěhovalci z mnoha zemí našli v Americe uplatnění, ale Siciliáni zde objevili opravdový ráj. Konečně nebyli svázáni bídou své země a mohli ukázat to, co v nich vězí, mohli využít mnohaletých tradic, aby manipulovali a ovládali jiné národy, kterým se nepoštěstilo získat tak tvrdý výcvik, jako obyvatelům toho ponurého ostrova. Někteří z nich využívali pouze prosté brutální síly, aby toho dosáhli, ale jiní, jako například postava dona Corleona, využívali spíše svou chytrost a protřelost.

„Vládl železnou rukou, oblečenou do sametové politické rukavice.“

Ač se vám můžou vraždy, vydírání, korupce hnusit, musíte ocenit, že způsob s jakým vše don Vito Corleone (později don Michael Corleone) provádí, je obdivuhodný. Není prachsprostým nočním vrahem v temné uličce, je hráčem, který tahá za nitky. A navíc – spíš než ke gangsterovi má blíž k despotickému císáři, který ovládá své impérium. To impérium má svá pravidla, přestože jsou drsná. Pro někoho je lepší být občanem tohoto státu, kde máte jistotu, že za věrnost a tvrdou práci budete odměněni, než být občanem legálního státu, kde jedinou jistotou je, že se za vás nikdo nepostaví.

„Všude po celém New Yorku marně žadonili poctiví lidé o poctivou práci. Hrdí muži ponižovali sebe i své rodiny jen proto, aby mohli od pohrdlivé byrokracie přijímat úřední milodary. Ale lidé dona Corleona chodili po ulicích s hlavami vztyčenými a kapsami napěchovanými stříbrem a papírovými bankovkami.“

Kmotr je biblí italské mafie, objasňuje její struktury, její náhled na svět. Ukazuje její skutečnou rozporuplnou tvář, její nelítostnost, ale zároveň velkorysost, úctu k rodině. Zkrátka, nejsem sice fanoušek italských diskoték ani popové hudby, ale tohle mě opravdu chytlo.

„Kdyby byly v čele státního departmentu stály famiglie, nikdy by nebylo došlo k druhé světové válce, zazubil se Michael v duchu.“

24 05.01.2012

Karel Čapek touto knihou uštědřil lidstvu mocný direkt. Mistrovským stylem se vysmál všem vadám moderní civilizace, nejen fašistům, ale i konzervativcům, byznysmenům, komunistům, modernistům, intelektuálům, vědcům, hollywoodským hercům a mnoha dalším. Opravdu bravurní literární výkon na vysoké jazykové úrovni. Na druhou stranu je trošku deprimující, že Čapka nikdo doopravdy neposlechl. My dnes můžeme obdivovat jeho skvělou práci, pravda však je, že nesplnila svůj hlavní účel. Lidstvo se stejně muselo poučit v praxi, a to velmi drastickým způsobem. Mít pravdu je jistě skvělá věc, ale mít pravdu a přesto být bezmocný už asi tak skvělé není.

23 19.07.2012

Vrcholným produktem vůle bývá u většiny lidí to, že odjedou ke tchýni na prázdniny nebo že se naučí na test z matematiky. Málokdo se může chlubit vůlí, která by mu změnila život a přiblížila ho jeho snům. Možná, že mezi námi, co se nám vůle nedostává, je mnoho skrytých Darellů Standingů jen jsme nedostali příležitost, nikdo nás nezavřel do nelidského vězění ani nás nemučil. To jsou však ubohé spekulace. Je třeba míň filozofovat a být Standingem i v běžném životě, je třeba "idtí i rabótať" jak se praví v jedné ruské pohádce. Ano teď jsem se krásně naladil, dokážu cokoliv. Schválně jak dlouho mi to vydrží.

22 01.10.2011

Nečetl jsem snad dílo, kde by lidé a jejich společnost byli popsáni tak přesně. Chápu , že se někomu na téhle knize nemusí leccos líbit, ale otázka je, jestli to není o tom přiznat si, jací my lidé opravdu jsme. Popravdě, řekl bych, že nejsme úplně milá stvoření. V bezpečí své civilizace si o sobě myslíme bůhvíco, ale když dojde do tuhého, tak všechny morální zábrany mizí. To bych nikdy neudělal, můžeme si říkat stokrát, ale dost pravděpodobně je to jenom sebeklam.
A proto se mi tolik líbí Merleho pragmatické pojetí celé věci – na nic si nehraje a říká všechno tak, jak to je. Jeho hlavní hrdina si brzy uvědomí, že je třeba přežít a podle toho se začne chovat. Snaží se zároveň udržovat nějaký morální řád, ale některé jeho části už prostě zmizely se starým světem.
Další věc, která mě na celé knize zaujala, je to, že ačkoliv se příběh odehrává ve zničené a divoké zemi po obrovské katastrofě, máte kolikrát při čtení touhu se tam přenést. Jde sice o dost jednodušší a pomalejší svět, ale se silnějším prožitkem. V každém z nás je podle mě skrytá touha, vrátit se zpět o pár století. Já sám, mám například obrovské uspokojení z manuální práce, která byla dřív středobodem lidských životů, bohužel jsem už natolik degenerovaný, že výsledky často za moc nestojí.
Nevím popravdě, jak Malevil shrnout, abych se neopakoval... Jednoduše řečeno – Robert Merle má zkrátka lidi prokouklé a v téhle knize to potvrdil.

21 09.03.2013

Dočteno cestou k babičce. Byla celkem překvapená, když jsem od ní po příjezdu požadoval k večeři medvědí tlapu jako první chod, antilopí střeva jako druhý chod a morek z mamutí kosti jako zákusek. Dostal jsem svíčkovou. A místo sobí krve, kterou jsem se chtěl osvěžit, kofolu… Ještě pár dní po dočtení jsem kradl hlínu z babiččiných květináčů a kreslil lovecké výjevy na zeď, případně vytvářel sošky prehistorických žen… Lovci mamutů jsou opravdu strhující četbou. Obsahují pouze děj a nic navíc, ale ten stejnak vyvolává v člověku spoustu vzrušujících otázek a představ.

19 16.03.2013

Tato kniha mě zasáhla rovnou do srdce. Není divu, sám mám někdy pocit, že patřím do blázince. Jsem na tom podobně jako Bromden - nepravděpodobná směska několika méně či více podivných vlastností. Pro okolí tím představuji značný problém, neboť si mě lidé nemohou zařadit do příslušného šuplíčku a to je z nějakého důvodu znepokojuje. Nakonec si mě stejně někam zařadí, většinou chybně, z čehož plynou mnohá nedorozumění. Nemám v úmyslu vás dál obtěžovat vyléváním své naftou nasákle duše, jen vám chci dokázat, jak moc mě existence postavy Bromdena potěšila.
Samozřejmě je tu také McMurphy, frajírek libový, bourák, bombarďák, kanón či jakkoliv chcete. Obdivuhodný hrdina, symbol pravého a nespoutaného života, který se už svým životním stylem sváří s tupou konzumní společností. Nevíme, zda chceme být jako on, když máme prudké večerní návaly euforie, tak možná ano. Nejsympatičtější mi byl svou ochotou obětovat se pro ostatní.
Nakonec čeká Velká sestra se svým sterilním úsměvem. Zdánlivě ztělesnění všeho zla, ale ve skutečnosti jde pouze o zprostředkovatele veřejného mínění. Chybný článek je třeba opravit, aby správně fungoval, jedl, spal, vyměšoval, rozmnožoval se. V zásadě pouze vypočítavá, panovačná a zapšklá bába, které potkáváme běžně.
A mohl bych v zajímavých aspektech této knihy pokračovat a pokračovat až bych došel k tomu, že je lepší ji přepsat celou. To dělat nehodlám, radši vám dám dobrou radu – přečtěte si tuto knihu a třeba v ní najdete to, co jsem v ní našel já.

19 15.09.2012

Přiznám se, že jsem se Romance pro křídlovku tak trochu bál. Kniha je to pravda tenčí než plat začínajícího učitele, v počtu stran by tedy problém nebyl, ale z obsahu jsem strach měl. Jenom jsem čekal, jaké unylé romantické zrůdy na mě zpod pevné vazby vylezou. Vy si myslíte, že si dělám legraci, ale špatně napsaný romantický příběh může mít na dospívající muže zhoubné účinky. To je dokázáno, sám jsem si to ověřil, když jsem se jednou s maminkou večer díval na televizi.
Poslední záchvěv mých zbytnělých obav vzal za své, když jsem se odcházeje z knihovny začetl v první odstavec. „Pralesy kopřiv hvězdami bičované k oknu dokořán …“ Hrubín, věrný svému jménu, mě přímo ubil básnickými přívlastky a já jsem pochopil, že si s ním budu rozumět, nehledě na to jak velká „slaďárna“ to bude.
Příběh byl jednoduchý, ale v jistém smyslu neodolatelný. Básník dal čtenářovi ochutnat všech možných literárních laskomin, zejména si dal záležet na repetitivních motivech. Imaginární teskný tón křídlovky jakoby hudebně doprovázel celý příběh a připomínal tak, že jde vlastně o tragédii. I když si myslím, že každý z nás by ji aspoň nanečisto chtěl zažít. V mnohé mužské aspoň trochu romantické duši je dle mého názoru místo pro lásku k patnáctileté dívce a možná dokonce pro lásku platonickou. Však realita se většinou rovná Tonce s velkými prsy, ale malou fantazií. Tonky ale mají také své výhody, naše přízemní já to vědí a většinou vítězí. Co s takovou holkou? Co řeknou lidi? Vždyť je tak mladá… Největší nepřítel se většinou skrývá v naší hlavě. Když už nejsme schopni ho zadupat do země, musíme ho přinejmenším jednou za čas profackovat, aby si tolik nedovoloval. Proč? Protože když děláme něco neobvyklého naše životy se zdají být smysluplnými. Ony teda nejsou, ale nikomu to neříkejte.
Romance pro křídlovku skutečně není žádná „slaďárna“. Jde o těžký příběh nejenom o lásce. Jde o příběh romantického životního postoje, který se nesetkal s přílišným úspěchem, ale přesto nás něco nutí ho napodobovat a obdivovat.

19 20.04.2012

Jsem zvyklý si vypisovat na záložku místa v knize, která mě zaujala. U Nesmrtelnosti by bylo skoro lepší si vypisovat pasáže, které jsou nezajímavé, protože se zde autor zabývá takřka výhradně zajímavými věcmi.
Je jasné, že někomu může vadit autorovo zvláštní pojetí románu. Roztříštěnost dějů, časté vkládání esejistických pasáží do děje, propojení autorova světa s literárním a tak podobně. Nesmrtelnost je někdy nemálo nepříjemná neobvyklostí a nejednoznačností. A taky tou pochmurnou mlhou, která se kolem celého díla vznáší. Kundera sice jenom popisuje děje a neříká jestli je to špatně, ale čtenář si to podvědomě vyloží negativně. A potom na něj padá taková zvláštní tíseň...
Jak už jsem předtím naznačoval, Kundera se rozhodl jít tak trochu jinou cestou. Nežene své postavy (a vlastně i čtenáře) "bičem úzkou ulicí" k závěrečnému rozuzlení. Jedná se spíš o líný bulvár, kde je spousta obchodů, ve kterých si můžete nakoupit. A žádný není větší než ostatní. A když dojdete nakonec bulváru, nic se nestane a jdete domů. Ústup od tradičních postupů možná něco bere, ale zase něco dává. Někomu se líbí ta klasická honba za poslední kapitolou. Mně se líbí obojí, když se to umí.

P.S. K dispozici jsem měl svazek z knihovny, který kdosi popsal vlastními poznámkami. Připadal jsem si trochu jako Harry Potter v Princi dvojí krve, škoda, že ty čmáranice nešly moc přečíst.

17 06.04.2013

Moje máma tvrdí, že celý život se skládá z malých kravin. Když tenhle názor vysloví, tak se před ní většinou zavřu do pokoje, ale jinak musím přiznat, že má docela pravdu. Tahle kniha je přesně o těch malých kravinách, o každodenních drobných problémech, úskalích a absurditách, o kterých ve velkých románech není většinou ani zmínka a přitom jsou regulérní součástí života. A proto je taky tahle kniha tak oblíbená, popisuje to, co všichni dobře známe. A vůbec největším pokladem je pro ty, co někdy byli se svými neschopnými kamarády na výletě.

17 30.12.2012

Může vám připadat kruté pohodit novorozence v lese. Může vám připadat odporné, když někdo hledá v hromadě zapáchajících odpadků svoji večeři. Může vám připadat kruté a odporné, když někomu useknou půlku hlavy a pak z ní vyndají mozek. Ale holt to je středověk a vy se s tím musíte smířit, když v něm žijete a ještě nějakou chvíli chcete žít. Neříkám, že bych se chtěl rovnou teďka z fleku přestěhovat do 12.století, ale brutální svět vrcholného středověku má něco do sebe. Jistě, Follet ho možná trochu idealizuje, ale atmosféra tehdejších dob dýchá z jeho textu dostatečně. Ano, hlavní postavy si skutečně hned oblíbíte, a to dokonce i ty negativní. Někomu může imponovat Jackova chytrost, odvaha a fantazie, ale mně přišel nejzajímavější pletichářský Waleran Bigod a nebo odvážná Ellen, která kašle na všechny konvence. Follet si dal skutečně na postavách záležet. On si dal v podstatě na celé knize záležet. Řemeslně je skvělě zvládnutá, ostatně Follet je prý známý bestsellerista. Na to, že má kniha přes 900 stran je čtivost pořád na vysoké úrovni. Trochu nudit jsem se začal až asi tak kolem šestisté stránky, kdy už mě ten kolotoč neustálých výher a proher jedné či druhé strany přestal bavit. Ke konci jsem se opět rozečetl, pochopitelně mě zajímalo jak to s tou katedrálou dopadne a proč toho chudáka tehdá oběsili. No a pak jsem to prostě a jednoduše dočet…
Pilíře země je kniha o všem možném, ale jedním z nejvýznamnějších prvků je pochopitelně motiv katedrály, božího stánku, na kterém pracuje mnoho lidí mnoho let a výsledek ohromuje její návštěvníky ještě několik staletí po dostavbě. Stejně i tato kniha je vlastně takovou katedrálou, Follet na ní dělal mnoho let, propracoval ji do nejmenších detailů, aby se mu to nakonec nesesypalo a výsledek jeho úsilí ohromuje dodnes. A další podobnost je v tom, že se nepoukošel o pouhou formální dokonalost, pokusil se o něco většího, stejně jako stavitelé katedrál.
Kdybych měl vybrat knihu, která je Pilířům nejvíce podobná bude to nejspíš Chrám Matky Boží od Victora Huga. Nejen krásná katedrála spojuje tyto dvě knihy… Největší rozdíl je ale v celkovém vyznění, Hugo zakončil příběh smutně, kdežto ve Folletově díle sice dochází k mnoha neštěstím, ale nakonec dojde k nepříliš originálnímu happyendu(ono být bestselleristou může mít vedlejší účinky...).

16 21.01.2012

Ponurý příběh. Dočetl jsem ho v Den české státnosti, což je tedy mírně ironické. Češi v této novele sice brání svou státnost, ovšem když už je po válce a na bezbranných Němcích. Do této poválečné atmosféry přijíždí hlavní hrdina, aby svou melancholií a lhostejností ke všemu ještě více zhoršil situaci. Brzy se stane velmi neoblíbeným, jak u Čechů, tak u Němců. Na chvíli mu svitne naděje, když se zamiluje do Adelheid, své služky a bývalé obyvatelky statku, který spravuje. Tato šance na lepší život je však brzy zmařena, jak jinak. Setkali se na špatném místě a ve špatné době, a proto nemohou být svoji, otřepané téma, které je však zpracováno velmi umně.
Mám slabost pro dílá s takovouto porcí těžké melancholie. Často se totiž setkávám s díly, která jsou přehnaně optimistická, jako by snad autoři neznali svět nebo se snažili zalíbit svým čtenářům. Jakoby to všichni byli nějaký blbý hipíci. Nic proti optimismu, ale někdy není na místě.

14 28.09.2011

Básně Václava Hraběte mi někdy přijdou jako přepis jazzu z říše tónů do říše slov. Při čtení se na vás valí spontánní vlny emocí, neupravené, neučesané, přímo od zdroje a bez vedlejších úmyslů. Je to podobné jako koncerty prastarých jazzmanů z poloviny minulého století, kteří nehráli jenom skladbu, ale také svůj život. Vkládali do předepsaných not sami sebe, upravovali a improvizovali, aby to, co hráli, odráželo jejich emoce, jejich niterné rozpoložení.
Zásadním rozdílem mezi nimi a Hrabětem, je to, že oni sdělovali pouze obecné pocity, které se daly interpretovat různě, kdežto Hrabě je o dost více konkrétní, a tak se světu mnohem více otevírá. Samozřejmě je to básník a otevřenost se od něj čeká, ale když vezmete v potaz kolik zlých lidí se na naší planetě potuluje... Tak je ta otevřenost obdivuhodná. Hrabě se nebál říci, co si myslí o všech těch zkamenělých srdcích kolem sebe a vůbec ho nezajímalo, že ho ty zkamenělá srdce mohou ukamenovat nebo mu aspoň hodně ublížit. Václav Hrabě je vtipný, upřímný a nápaditý básník, který si dovolil jít z kůží na trh způsobem, za který má můj respekt.

Nej. básně: Prolog, Variace na renesanční téma, Báseň skoro na rozloučenou, Infekce, Pozdě k ránu když kokrhávají kohouti, Reduta blues, Rozumní lidé s velkým eR

13 01.11.2012

Měsíc a půl trvalo než jsem Děti půlnoci přečetl. Ukusoval jsem z této indické(ale přece jenom trochu poevropštěné) pochutiny jen po malých částech, byla totiž na mě příliš sytá. Na každé stránce tisíc (a jeden) podnětů k přemýšlení, to zkrátka nešlo jen tak zhltnout! Rozežral jsem se teprve až na konci a stejnak to nebyla žádná velká hostina. Ostatní knihy v mé knihovně už propadaly depresím, že se na ně nikdy nedostane. A to ještě nevěděly tu nejhorší věc – že si hodlám Děti půlnoci přečíst znovu.
Je to text, který má hvězdné parametry. Forma je nevšední a důmyslná, o obsahu se dá říci to samé, už dlouho jsem nečetl tak hutnou, inspirativní a literárními prostředky naplněnou knihu. Kdyby to nebyl naprosto nevhodný výraz, řekl bych, že Děti půlnoci jsou cool. Objektivní hodnocení dopadlo dobře a to subjektivní (a ne tolik racionální) snad ještě líp, neboť Salímův příběh je mi z jistých důvod blízký. Nikdy jsem neměl telepatické schopnosti, nikdy jsem se nezamiloval do nevlastní sestry(respektive nikdy jsem neměl nevlastní sestru), nikdy jsem se nepodíval do kouzelného pralesa Sundarbanu a můj počet prstů je už bezmála dvacet let konstantní. Přesto je mi hlavní hrdina sympatický, líbí se mi jeho nadhled, se kterým hodnotí absurdity, které ho v životě potkaly. Všechno ponížení už ignoruje, život s ním smýkal jak se mu zachtělo a dělal si z něj dobrý den, proč ho teda brát přehnaně vážně?
Ale už dost řečí… V Dětech půlnoci je toho mnohem víc, mnohem víc, než je schopný jakýkoliv komentáříček pojmout, než jsem já schopen pojmout. Pokud chcete znát opravdovou pravdu musíte si román přečíst a najít si v tom orientálním mišmaši to své.

13 24.05.2012

Z těch pár knížek, co jsem od Vonneguta přečetl, jsem pochopil nejhlavnější rys jeho tvorby – nic mu nikdy není svaté. Terčem jeho ostrovtipu se může stát skutečně cokoliv a velmi často se jím stává Vonnegut sám. Sebeironie je jedna z věcí, která mě na Vonnegutovi nejvíc baví, protože já sám jí nejsem tak snadno schopen(vrcholem je když se zmůžu na takovéto konstatování :-)). A Snídaně šampiónů je z jeho už tak osobních knih ta nejosobnější.
Popsat samotný autorův styl se snad ani nepokusím, neboť je to něco nepopsatelného. Nikdy nevíte co na vás ten šílený kujón zase vymyslí, při čtení jste zavalováni hektolitry absurdit a výstředností. Také nečekejte, že se s některou z postav budete moct ztotožnit, kdyby se vám to snad náhodou nedejbože povedlo, vyhledejte okamžitě psychiatra.

„Nejsem-li snad tak čistý jako většina sněžných mužů, pak to připište tomu, že jsem byl jako robě unesen ze svahů Mount Everestu a prodán jako otrok do bordelu v Rio de Janeiru, kde jsem posledních padesát let čistil nevýslovně zaprasené záchodky. Jistý návštěvník naší bičovaní komnaty v návalu bolesti vykřičel, že se v Midland City chystá umělecký festival. Uprchl jsem po provaze spleteném z prostěradel uzmutých ze smradlavého prádelního koše. Přišel jsem do Midland City, abych byl ještě před svou smrtí prohlášen za velikého umělce, kterým bezesporu jsem.“ (Kilgore Trout)

Ano, takto mluví hlavní hrdina románu, antiamerický, antispolečenský, antiseriózní, experimentátorský spisovatel science-fiction, který o vědě neví nic, zato je obdařen šílenou imaginací – bezpochyby je to autorovo alter-ego. V této postavě je vtěleno vše, co popírá slova jako spořádanost, slušnost nebo solidnost, přesto jde však pro mě osobně o mnohem sympatičtější osobu než je ten vysněný ideální Američan. Amerika je zemí svobody, ale také bezhlavého nacionalizmu, rasismu, fanatických náboženských skupin a nebo prosté tuposti. A na to právě autor poukazuje skrz ty svoje praštěné, úchylné … no zkrátka nepopsatelné serepetičky.

13 07.02.2012

Není divu, že je Zaklínač v Česku tak oblíbený. Je to dobrodružné, je to přijatelně jímavé, je to mírně erotické, je to vtipné. Je v tom také kus filozofie, ale jenom s mírou, aby se čtenář nezalekl, že čte něco intelektuálního. Velmi dobrý oddech, ovšem na zadek se z toho my, fanoušci Dostojevského, neposadíme.

13 12.07.2011

Král Krysa. Název, který mi pořád zní v hlavě. Ale pochopitelně důležitější je příběh, velice strohý a autentický, nepotřebuje řeči navíc, aby zapůsobil. To se cení. Zajímavé také je, jaké dva hlavní prvky román kombinuje. Za prvé prvek vězení neboli co s muži udělá uzavřenost v malém prostoru, nedostatek jídla, nedostatek žen, vedro, nemoci a ponižování. Za druhé – prvek člověka vůle (který je typický například pro Londonovy romány), člověka, který umí vybočit z řady, postarat se o sebe v každé situaci a dokonce svou vůlí ovládat ostatní.
Ale asi největší zbraní knihy je už zmíněná opravdovost – při čtení cítíte autorovu přímou zkušenost. Která aspoň reprodukovaně přechází na vás a vy si připadáte jako součást tábora.
Král Krysa. Hmm, příběh, který se těžko dostává z hlavy.

12 25.10.2013

„Tady se život vodvíjí, jako kdyby to byla komedie vod Friče nebo ňákej dojemně přitroublej italskej pornofilm… Jako atentát na Heydricha v podání dětskýho loutkovýho divadla…“
„A to se ti líbí?“
„To se mi líbí moc.“

Nekončící příval blbejch keců a neuvěřitelných historek na mě při čtení působil natolik autenticky, že jsem si leckdy připadal jako bych tam s těma dvěma seděl u stolu. A víte co? Mně se to líbilo! Vždycky mě fascinovala atmosféra hospod a s nimi spojených hlášek. Obdivoval jsem to už u Švejka. Je to takové to zábavné plácání o ničem, co se občas dostane až k filozofii. Někdy je to dost ke škodě, ale v případě knihy O rodičích a dětech rozhodně ne. Ve chvílích, kdy se dialog(či případně monolog) stáčí k existenciálním otázkám, má kniha snad největší sílu. I když zřejmě nejskvělejším momentem knihy je zmínka o Nelzebubovi, ta mě odrovnala :-).

12 26.05.2012

Jméno růže se se čtenářem příliš nemazlí. Těžkopádné dějepisné pasáže jsou střídány filozofickými pasážemi, čtenář musí mít v těchto věcech zálibu jinak si knihu moc neužije. Ale na druhou stranu podle mě není nutné být na tuto knihu nějak zvlášť učený, aspoň tedy na pochopení základu. Hlavní je být ochotný vnímat text pozorně, v něm je vše potřebné ukryto. Kdo vytrvá, je odměněn, kniha s postupem času začne být čím dál tím zajímavější až vyvrcholí podivuhodným závěrem. Zkrátka neopakovatelný zážitek, je však třeba si pro něj něco vytrpět.

12 31.05.2011

Hodnocení zde na databázi je asi trochu nespravedlivé k této hře. Je to hra, která má nápad, popisuje definitivní konec staré nevolnické epochy, který nakonec zapůsobil i v Rusku, popisuje nástup dravých podnikatelů, kteří sice nejsou elegantní, ale zato velice schopní. Mimochodem hra je i docela vtipná. Možná něčí hodnocení ovlivnilo množství jakýchsi podivnůstek, pro nás Středoevropany ne moc pochopitelných, které se v tomto i v jiných ruských dílech objevují. Mně z nich osobně nejvíce vadila jakási podivná afektovanost a přílišná srdečnost hlavní hrdinky, tak miluje všechny lidi, tak miluje svou matičku Rus, že je neskutečně otravná. Střízlivý Středoevropan říká si s prominutím: "Co to ta kráva dělá?". Hroznější afektovanost lze vidět pouze u amerických dospívajících dívek :-).
Úrývek(rozhodl jsem se jeden uvádět u většiny knih, které přečtu, ano, odkoukal jsem to od statních:-)):
"... jsme pozadu minimálně o dvě stě let, nemáme zatím vůbec nic, nemáme názor na vlastní dějiny, my jenom filozofujeme, stěžujeme si na nudu nebo pijeme vodku. Vždyť je to tak jasné: abychom začali v přítomnosti skutečně žít, musíme nejdříve vykoupit svou minulost, skoncovat s ní, a vykoupit ji můžeme jenom obrovskou nepřetržitou prací. Pochopte to, Aňo."

10 16.08.2011