Vojta komentáře u knih

Hlavní hrdina je tentokrát zvíře, přesto se vyznačuje podobnými rysy jako většina Londonových lidských hrdinů. Především - je naprosto výjimečný svojí vůli. V tomto případě to není vůle něčeho dosáhnout, je to pouze vůle žít, která Bílého tesáka udrží naživu v situacích, kdy to nikdo nečekal. Kromě tohoto silného prvku, který spolehlivě vždy zaujme, je v knize zajímavá také míra vcítění se do hlavní postavy vlka. London měl určitě psa a při psaní se s ním určitě radil, neboť popis vlčího(nebo psího) přemýšlení působí opravdu věrohodně. Já sám mám psa a některé věci z knihy musím potvrdit. Náš pes sice není tak divoký, ale přece jenom to není gaučák, který by nevěděl co je to ohrnutý pysk. :-) Suma sumárum, Bílý tesák je velmi příjemná kniha, která má velmi poutavý příběh, ve kterém se navíc objevují šlechetné myšlenky. Homo homini lupus, ale lupus nemusí být homini lupus. :-)

10 10.04.2011

Originalita nade vše i za cenu toho, že výsledný text bude úplná hovadina, tak bych charakterizoval tuto sbírku básní. Ale je třeba připustit, že některé básně jsou opravdu výjimečné, právě proto, že nikoho jiného než Morgensterna by takové spojení nenapadlo. Personifikace je v jeho básních všudypřítomná, vzdech bruslí po zamrzlém rybníce, papír od chleba s máslem vede filozofické úvahy. A když už tu nejsou oživlé věci, tak je tu Palmström, který je tak jemné duše, že když spatří ve svém kapesníčku čtenáře sedícího u stromu, raději odejden nevysmrkán a nebo von Korf, který zásadně před úřady popírá svoji existenci, neboť plyne jenom z dohadů. Skutečně velmi silný zážitek, jen některé básně jsou až příliš...experimentální. Nejlepší básně: Veliké lalula, Vzdech, Estetická lasička, Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců, Obrazy, Úřad, V řísi interpunkce.

10 15.03.2011

Ne že bych Rakovinu považoval za nějakou geniální sbírku, ale … Spousta lidí určitě řekne, to je tak triviální, že bych to napsal taky, ale není tak lehké psát básně o současné společnosti a nepůsobit jako trapák nebo naopak starozákonní mravokárce. Je pravda, že styl, který je zde použit je jednoduchý, možná až polopatický, ale autor s ním umí dobře zacházet. Umí svým minimalismem zapůsobit, navodit atmosféru, vypointovat báseň … Je to dobrej básník, i když jeho úvahy o společnosti nejsou nějak zvlášť inovativní. To, že naše konzumní společnost míří do pekla, už jsem slyšel hodněkrát a už mi to trochu leze krkem. Nicméně způsob, jakým tuto informaci Těsnohlídek sděluje, se mi líbí. Jak tady píše kolega, je asi lepší nechat se strhnout tou energií a nějak se v tom nenimrat.

9 17.10.2013

Tajemný Etrusk a Egypťan Sinuhet jsou knihy podobné a přece o dost jiné. Etrusk je alternativa pro lidi, kteří mají rádi alternativy. Kteří radši zkoumají tajemnou Etrurii než by se vydali do profláklého Egypta, kam chtějí všichni. Kteří skousnou to, že hlavní hrdina zabil možná desítky lidí bez mrknutí oka a potom brečel kvůli malichernostem, kteří se vyrovnají s tím, že hrdinova milenka má stejně světlých stránek jako temných stránek. Kterým nevadí jinakost a rozporuplnost a jsou jim bližší věci originální a nové než věci staré a osvědčené. Těžko říct jestli se řadím k této skupině, obě knihy se mi velmi líbily, Sinuheta beru jako klasiku, Etruska jako neobvyklou záležitost.

9 12.12.2012

Komunismus v Československu je moje zamilované téma, a proto jsem se na tuhle knížku hodně těšil. Naplnila moje očekávání? Z části ano, ale přece jenom bych si jenom představoval trochu jinak.
Přečetl jsem několik recenzí tohoto románu, mnoha recenzentům zřejmě ještě pije krev autorova rudá minulost a příběh Jana Soukupa považují za snahu autora vymluvit se z dřívějších chyb. Snahu ukázat, že to tehdy bylo tak snadné a že Kohout jako člověk vlastně nějak zvlášť nepochybil. Toto vysvětlení se nabízí, ale mně nepřijde zcela správné, vždyť v tom případě by poslední strany příběhu nebyly takové, jaké jsou. Ať už je pravda jakákoliv, ve vztahu ke knize je mi celkem lhostejná.
Jestli má Smyčka nějaké nedostatky, pak jsou to především nedostatky literární. U několika dějových zvratů v knize jsem si říkal, to už jsem někde viděl, četl, slyšel, zkrátka často jsem nebyl vůbec ohromen v místě, kde to autor zřejmě zamýšlel. A ten konec – kromě toho, že autor vehnal své postavy do několika smyček, vehnal do jedné také sebe, když si vytvořil situaci, která dost těžko mohla skončit opravdu originálně a taky, že neskončila. Je skvělé, že to nebyl trapný happy end, vlastně to byl docela zajímavý konec, ale že by byl skvělý to zrovna ne.
Nerad bych však vytvářel dojem, že Smyčka je špatná kniha – je to rychlá, chytrá a pravdivá četba, která podává svědectví o podivné poválečné době, absurdních intrikách KSČ a o lidské naivitě. Ale možná šlo z tak silného tématu vytěžit víc.

8 15.11.2013

Až do včerejšího odpoledne jsem od Seiferta žádnou knihu nečetl, a proto je trochu bizarní, že jsem se pro začátek vrhl zrovna na tuhle. Je to jeho poslední básnická sbírka, kterou psal v takřka kmetském věku. Zatím to vypadá, že Seiferta budu číst obráceně. Od toho nejmoudřejšího a nejklidnějšího k tomu nejnaivnějšímu a nejprudšímu.
A jaké to tedy je býti básníkem? K zodpovězení této otázky si musíte tuto knihu přečíst, neumím ji dostatečně reprodukovat. Ale kdybych měl říci jediné slovo, které by ji charakterizovalo, byla by to zřejmě "jednoduchost", ale pozor - v tom nejkladnějším možném smyslu slova. Seifert užívá kouzla prostoty, píše jednoduše to, co zažil a cítil během života a nevyjímá ani svou současnost, kdy je starcem ponořeným v sentimentu vzpomínek. Odpustil si většinu básnických tríčků a kliček(dokonce i rýmy), ale přesto skóruje s velikou elegancí. Není v tom ani náznak urputnosti, snahy někoho ohromit, snahy ukázat všechno, co umí. A to je mi opravdu sympatické.

Nej. básně: Retranslační věž, Kašmírový šál, Už nikdy, Bachův koncert, Pocta Vladimíru Holanovi, Pohled z Karlova mostu

8 30.11.2012

Zbraně mlčí, první světová válka už skončila a druhá ještě nezačala. Zdánlivě se nic neděje, ale už teď se dají rozpoznat prameny budoucích temných událostí. Ta největší vřava se však odehrává v hlavě ústředního hrdiny. Je to nepoučitelný idealista, který vlastně neví co chce. Obchoduje s náhrobky, neúspěšně básní a takřka denně polyká dávku hořkosti, kterou ho krmí všichni ti rádoby vyrovnaní lidé okolo něj. Je svým způsobem slaboch – udělala to z něj válka? Možná ano, ale není skoro lepší být mentálně narušený? Třeba by jinak dopadl jako jeho láska Isabela, která byla vyléčena ze schizofrenie, ale také veškeré nápaditosti a originality.
Myslím si, že tato kniha je hlavně o hledání sebe sama. To hledání je ještě vystupňováno válečnou zkušeností, člověk je ještě více zmatený, když musí místo učení na maturitu střílet do svých vrstevníků. Někdy je tak zmatený, že zapomíná(což není případem hlavního hrdiny)...

„Zřejmě byly ty časy pro každého jiné."
„Snad aspoň přiznáte, že byly tehdy lepší než dneska!"
„To je možné!"
„Jak to, možné? To je jisté! Měli jsme pořádek, stabilní měnu, neměli jsme nezaměstnanost, ale kvetoucí hospodářství a byli jsme váženým národem. Nebo nechcete přiznat ani to?

...a nechává se vždycky napálit. Dnes už snad nic takového nehrozí.
Černý obelisk není ani zdaleka tak akční jako Na západní frontě klid. Ale obsahuje mnoho podnětných myšlenek pro naivní jedince, a proto bych jej prohlásil za minimálně srovnatelný s Frontou.

P.S. V knize vystupují dvě ženy českého původu a obě jsou to... no ne snad děvky, ale jsou docela přelétavé. Odraží to snad autorovy skutečné názory či zkušenosti?

8 19.11.2012

V knihkupectví ležel Saroyanův Tracyho Tygr hned vedle Salingerova Kdo chytá v žitě. Celkem zvláštní náhoda(způsobená samozřejmě abecedním řazením), neboť tyto knihy k sobě mají blízko nejen fyzicky, ale i svým literárním stylem. Nějaké rozdíly by se tu však našly. Kdo chytá v žitě se více drží reality, kdežto Tracyho tygr je spíše mnohovýznamová poetická pohádka. Ano, nacházíme zde například "výsměch americkému bulvárnímu tisku", jak se píše v anotaci, ale to rozhodně není středobodem celého díla, pouze taková nadstavba. A co je vlastně tím středobodem? Tracyho tygr, dalo by se lišácky odpovědět. Láska? Ano, to už je lepší charakteristika. Poezie? To je snad nejpřesnější. Poezie, nikoliv ve významu nějakých sáhodlouhých, nudných básní, ale poezie života, krása a půvab, které už dneska nejsme schopni vnímat, protože nás akorát zajímá jestli jsme všechno zařídili a všechno stihli, abychom mohli v klidu ulehnout na lůžka a nemyslet na nic. Zkrátka už jsme přišli o svého tygra a záviďme Tracymu, že ho má, i když je to vlastně černý panter.

P.S. – Když jsem včera večer odcházel tam, kam každý pondělní večer odcházím, o tomto díle jsem velmi zaníceně přemýšlel a vedl sám se sebou o něm rozhovor. Načež jsem v polovině cesty zjistil, že jsem si zapomněl všechny věci a musel jsem se pro ně vrátit domů. „Člověk vidí samé ideje a potom klopýtne o kdejaké hovno,“ jak správně říká filozof z filmu Skřivánci na niti.

8 13.03.2012

Zase jsem se zbavil jednoho ze svých literárních restů. Konečně jsem se setkal s jedním z nejopěvovanějších autorů současnosti. Setkání to bylo povedené. Zlámané údy, sekyra, sekačka od krve, rozžhavený popel v ústech… Jo, mělo to nějaký hororový prvky. Ale, že bych se teďka každou noc bál, jestli si pro mě Annie přijde, to zase ne. Na to je v repertoáru mých nočních můr moc plno.
Nehledě na to jestli jsem se při čtení bál nebo ne, musím uznat, že King je opravdu vynikající spisovatel. Jednak je jeho dílo čtivé, což uspokojí masy a jednak jsou v něm i zajímavé a inteligentní myšlenky, což uspokojí dokonce i některé mírnější literární experty. Že by kniha přetékala filozofií se říci nedá, ale myslím, že je patrný dostatečný rozdíl mezi Kingem a například dílem Rosamundy Pilcher, přestože knihy obou autorů jsou velmi čtivé.
K samotné knize… Je hezké, že autor dokáže udržet slušné napětí poměrně dlouho, ale kdyby byla kniha kratší, bylo by to ještě lepší. Jinak Annie je ve své nevkusnosti a zdánlivé spořádanosti opravdu nezapomenutelná. „Slušní lidé“ bývají většinou největší zrůdy.

8 04.12.2011

SPOILER: Egypťan Sinuhet je knihou o lékaři, který za svého života pozná mnohé, ale k jeho konci by radši nepoznal nic. Když začínal se svou profesí, chtěl pomáhat lidem, když s ní končil byl zodpovědný za smrt svých rodičů, faraóna a chetitského prince. Špatné činy, kterých se za svého života dopustil jsou pochopitelné, byl do nich často nucen - on si je však vyčítá do konce života. Na konci svého života již nevěří v bohy ani v to, že by se lidé někdy mohli polepšit.
Přestože jsem tuto knihu četl bezmála měsíc, odměnou za moji trpělivost byl naprosto fascinující příběh, který kromě své nesporné literární kvality nepostrádá ani dobovou autentičnost. A to i přestože si Waltari zřejmě občas vymýšlel, přece jenom po druhé světové válce ještě nebylo tolik poznatků o starověkém světě.
To, že byl tento román napsán v poválečné éře má zřejmě rozhodující vliv na jeho neveselý konec. A tak je to i dobře, jelikož s dobrým koncem by román ztratil na kvalitě i na svém významu.
No, zkrátka - Egypťan Sinuhet je úchvatný román a zároveň i zcela pravdivý, co se chování lidí týče. Doporučuji každému přečíst, i těm co se nezajímají o historii, jelikož doba, kdy se román odehrává, není tentokrát tolik důležitá. Sám Waltari řekl, že tuto knihu psal v "historickém převleku".

Follet nestvořil pokračování Pilířů země, ale jeho dvojče, které se akorát odehrává o dvě století později. Koncept knihy je velice podobný prvnímu dílu série, autor tak trochu vykradl sám sebe. Kdyby jeho knihy byly kratší, asi by to nevadilo, ale když má každá kniha 900 stran, člověka už to prostě nebaví. Najednou mu věci, které předtím považoval za klady, začnou připadat otravné, už je unavený přeháněním a vyhrocováním emočních situací, natahováním čtenáře na skřipec za každou cenu. Přímočarost a lehká podbízivost textu, kterou dříve považoval za vtipnou a sympatickou, mu najednou připadá především laciná. To víš, že jo, dej tam další sexuální scénu, další hysterický výlev, ať je z toho čtenář znova a znova na větvi! Jenže to nejde opakovat pořád dokola to samé a čekat stejný výsledek.
Nechci však autorovi ubírat jeho literární um, je to bombarďák, ale obě jeho knihy o středověku jsou příliš podobné a příliš dlouhé, a proto jsem u té druhé dostal ponorkovou nemoc. Když zkejsnete někde dlouho i třeba se skvělým člověkem, po dlouhé době ho nakonec stejně přestanete mít rádi. Já jsem s Folletovou verzí středověku strávil 1800 stran, a i když byl na začátku skvělej, na konci jsem byl rád, že jsem se ho zbavil. Měl jsem si dát mezi knihami větší pauzu (nejlépe dvě století).
Z výše uvedených důvodů strhávám tedy * s tím, že kdybych knihy četl v obráceném sledu, hodnotil bych také nejspíš obráceně.

7 25.01.2014

Šlehají až do povozu staré modříny.
Jedem srázně v hloub a zvolna v strmé výšiny!
Cesta hvozdy nekonečná, kolem vůně, chlad,
šumí lesy, jak by kdesi zpíval vodopád.
(Cesta na Valdek, Jaroslav Vrchlický)

Když jsem poprvé navštívil střední Brdy v jejich srdci, byl to pro mě zážitek opravdu nezapomenutelný, takřka mystický. Měl jsem v plánu pokořit nejvyšší horu pohoří Tok, ale spletl jsem si cestu a svůj výlet si docela prodloužil. Za odměnu jsem však viděl krásná místa, o jejichž existenci jsem neměl předtím ani ponětí a která na mě udělala takový dojem, že jsem byl sám sebou nucen se na ta místa vracet a hledat nová. Nevím, čím je způsobeno to neuchopitelné tajemno, co v Brdech sídlí. Snad je to dáno relativní samotou, které je tam člověk vystaven a nebo možná velkolepostí a neopakovatelným půvabem brdských scenérií. Mám však vlastní teorii, proč Brdy působí na své návštěvníky tak jak působí. Byly odjakživa dějištěm podivuhodných událostí a pohnutých osudů mnoha lidí, byl to kraj pro loupežníky, pytláky a ztracence, jak píše Čáka. Zdá se mi, jako by les vším, co se v něm odehrálo nasákl jako houba a v jeho atmosféře se to promítlo.
No, možná jsem trochu ovlivněn čtením Holdstockových románů, ale obdivovateli Brd byli i mnozí slavní umělci v čele s Máchou, Holanem či Durychem. Někteří z nich(ti co ještě žili), zorganizovali protestní hnutí proti zřízení střelnice v této oblasti. Jak jistě všichni víme, příliš úspěšní nebyli. Za první republiky bylo vojenské pásmo ještě celkem přístupné, ale po válce bylo rozšířeno a neoprávněný vstup dovnitř byl velmi přísně trestán. Mimochodem při tom rozšiřování bylo zničeno několik vesnic, včetně pár docela pozoruhodných architektonických památek. Nicméně je třeba uznat, že zřízením vojenského újezdu byly Brdy zároveň celkem dobře chráněny, zejména před hromadnou turistickou mánií v sedmdesátých letech. Ano, do krajiny se zakously projektily z těžkých armádních děl, ale les byl stále svým pánem. V budoucnu se však bude muset podrobit civilizaci více než byl zvyklý. Vojenský újezd se plánuje otevřít veřejnosti a já nejsem schopen říci jaké budou následky. Zavalí čistou přírodu tisíce samostatných biologických zbraní místo těch kovových? Ztratí potom Brdy svůj typický charakter?
Určitě však nehodlám proti otevření bojovat, je to nevyhnutelný jev. ke kterému stejně někdy musí dojít. Nelze si syslit Brdy pouze pro sebe a tvářit se při tom jako bůhvíjaký ochránce přírody. Každý má právo užívat státní majetek stejně, neměl by být zvýhodňován ten, co je dostatečně drzý na to, aby ignoroval nápisy „Pozor střelba“. Přiznávám, bylo mi(a ještě chvíli bude) příjemné prohánět se po Brdských vrších takřka sám a užívat současně plodů, které tento způsob dává. Ale jak napsal jeden slavný příbramský spisovatel: „z hlediska vyššího principu mravního“… Bohužel před svědomím se člověk neschová ani v brdských lesích.

P.S. - Děkuji autorovi za jeho mnohaletou vynikající práci.

7 14.02.2012

Pro mě to byl velmi zvláštní zážitek, neboť s takovouto poezií se nesetkávám přilíš často, naopak se jí spíš vyhýbám. Ale v tomto případě mi nějak přišla k chuti, ač jsem mnohokrát při čtení stál opodál s údivem a nechápavostí ve tváři. Je to poezie neuchopitelných pocitů a takřka nevyslovitelných dojmů. Velmi stručná, zároveň však podivuhodně obsáhlá. Zřejmě se k ní budu v budoucnu vracet, přestože autor vše neservíruje tak, jak jsme v dnešní době zvyklí a nutí čtenáře k vlastní akci, což může být otravné, ale také docela zajímavé.

7 27.12.2011

Velice strhující kniha, která zároveň do žánru fantasy přináší něco nového. Bylo by hrozně jednoduché napsat knihu o tajemném lesu, kde žijí elfové, trpaslíci a jiné postavy typické pro žánr fantasy. Ale Holdstock udělal všechno jinak a tím mě velice potěšil. Je sice pravda, že mám rád knihy typu Zaklínač nebo Pán prstenů, ale čeho je moc, toho je příliš. Jediné, co mě při čtení rozčilovalo bylo to, že některé pasáže byly příliš nejasné, taže jsem je musel číst třeba dvakrát. Ovšem kdyby v kouzelném lese bylo všechno pochopitelné, nebyl by to kouzelný les.

7 14.07.2011

Co by jiní autoři dali za Dickovu geniální a dokonale promyšlenou alternativní verzi druhé světové války! Pro Dicka však, podle mého názoru, prostředí románu nebylo zase až tak důležité a vymýšlel jej jaksi mimoděk. To hlavní, o co kdy Dickovi v jeho románech a povídkách šlo, bylo nalezení odpovědí na různé otázky, na které nelze nalézt odpověď. Například "Je vesmír kolem nás skutečný?" nebo "Existuje Bůh?".
Nevím zda se odpovědí na své otázky dočkal. Možná ano, sám se prý setkal s Programátorem - tvůrcem vesmíru. Faktem však zůstává, abych pořád neodbíhal od tématu, že Muž z vysokého zámku je nesmírně poutavou a čtivou knihou, která navíc nabízí aspoň částečné pochopení Dickova vnitřního světa a jeho myšlenkových pochodů.

7 14.07.2011

Přečetl jsem to za den, ale moc mě to neoslovilo. Alchymista obsahuje sice mnoho pozoruhodných myšlenek, ale jsou to jenom staré věci podané novým způsobem. A ani ten způsob není nový, je jen neobvyklý pro dnešní dobu. Chápu však, že tato kniha může působit na jisté jedince impozantním dojmem. V doslovu jsem se dočetl, že "kritika se snažila dobrat příčin neutuchající Coelhovy popularity". Myslím, že ta spočívá v tom, že Coelho dává svým čtenářům plnohodnotnou alternativu ke všemu složitému a nejednoznačnému, tedy všemu čím dnešní svět oplývá. Bez jakýchkoliv pochyb nám tu předkládá návod jak žít, jak se dobrat štěstí. Je to však jen jeho vidění světa, nemůže nám ho takhle vnucovat. To mě na celé knize nejvíce irituje, že Coelho čtenáři říká, že "tyto věci jsou takhle a takhle" bez nejmenšího zaváhání či připuštění nějaké jiné alternativy. Ale moderní člověk by se neměl držet jednoho univerzálního názoru, měl by si od každého brát něco a svým mozkem si to všechno přebrat a následně udělat spojení toho všeho, aby dal vzniknout svému vlastnímu názoru. A ne všechno přejmout z jedné knihy, od jednhoho autora. A k tomu myslím tato kniha nabádá, v čemž je kámen úrazu celé knihy. Neříkám, že Alchymista není v lecčems pravdivý, zkrátka to jen není vrchol vší filozofie, přestože se tak tváří.

7 26.04.2011

Ragtime je pozoruhodný román, ve kterém se prolínají osudy několika bizarních postav, skutečných i vymyšlených a to takovým stylem, že člověk špatně rozlišuje, co je pravé a co ne. Za nejzajímavější z osudů považuji osud černého pianisty a jeho boj za spravedlnost. Příběh ukazuje, co se může stát, když je člověk za každou cenu pevný ve svých názorech a postojích. Máme ve zvyku tyto vlastnosti obdivovat, ale mohou snadno vést k tragédii. Někdy je možná lepší spolknout své ego, i když je člověk v právu, aby zamezil dalšímu šíření zla.
Ostatní příběhy jsou také celkem zábavné i podnětné. Ragtime stojí za přečtení, ale řekl bych, že příběhy v knize fungují spíš jednotlivě než jako celek. Jde o několik povídek z jedné doby, které jsou propojené, ale nepřijde mi, že by dohromady dávaly nějaký vyšší smysl nebo že by podávaly nějak zvlášť komplexní obraz začátku 20. století v Americe. Ale možná mám trochu přehnané požadavky. Zachytit určitou historickou dobu, takovou jaká opravdu byla, je skoro nemožné. Někdy mívám pocit, že lépe než knihou se to může podařit hudbou. Třeba je nejlepší vstupenkou do tehdejší doby poslechnout si nějaký Joplinův ragtime, třeba v tu chvíli člověk pochopí jaká byla doba doopravdy a to aniž by věděl fakta.

6 03.11.2013

Příjemný western, který má vynikající atmosféru i vtip, a dokonce i pár prvků vzrušujícího nadpřirozena. Kdokoliv má bratra a je bratrem musí také ocenit vztah sourozenecké dvojice, (který mi mimochodem nejvíce připomněl vztah dvou medvíků z animovaného veledíla Pojďte, pane, budeme si hrát). Bohužel ale knize k dokonalosti něco chybí... Chybí jí schopnost strhnout čtenáře, ukrást ho reálnému světu a ponořit ho hluboko do řeky příběhu.
V knize je řada vtipných a neobyčejných nápadů, ale není tam něco, co dooopravdy chytí… Nějaké silně emočně vypjaté momenty, nějaké opravdu neskutečné dobrodružství, nějaký závan tajemna… Náznaků by bylo hodně, ale žádný nemá tu schopnost vyrážet písmenky dech, kterou jsem párkrát zažil díky několika velkým vypravěčům. Tady si vyprávění tak poklidně pluje, často pobaví, zaujme, ale nezasáhne. Uznávám, že to je pouze můj subjektivní názor založený na subjektivním pocitu a že si možná vymrzuju. Ale já to tak vidím.

Nicméně mám-li autorovi jako literární červ radit, tak by měl u žánru i stylu zůstat, poněvadž tam se skrývá potenciál napsat něco bombastického, něco jako filmy Sergia Leoneho v knize, jen to chce lepší konstelaci hvězd nebo tak něco.

6 09.10.2013

Martinova práce s napětím je něco jako Messiho práce v pokutovém území. Je o krok před vámi a prostě ho nestíháte. Už dlouho se mi nestalo, abych přečetl knihu za jeden jediný večer! V případě Nightflyers je možná trochu nesympatické, že si toho autor zřejmě dost vypůjčil od Vesmírné odysey, nicméně celkové vyznění je samozřejmě úplně odlišné.
Domnívám se, že nejlepší Martinovou vlastností je to, že do čtivých a zábavně imaginativních žánrů sci-fi a fantasy přidal chytrost, filozofickou, psychologickou, sociologickou a jakoukoli-tam-najdete nadstavbu.

6 07.04.2013

Krátké náhledy do duší dnešních lidí. Jejich touhy, vzpomínky, zklamání, pocity samoty, pocity nepatřičnosti. Celá kniha vzbuzuje dojem, že na naší společnosti je něco nezdravého. Lidé jsou nemocní, většinou však vevnitř, navenek se tváří jako pánové situace. I když to možná trochu zevšeobecňuji. Je však jisté, že melancholie a smutku je kniha plná. A že je nesmírně inspirativní, nehledě na formální kvalitu textů, která může být vnímána subjektivně. Jinými slovy, přemýšlíte o tom, i když je vám způsob napsání textu vzdálený.
Těším se na dalšího Balabána. Zde mi občas něco nesedlo, prostě mě to nezasáhlo, povídky jsou krátké a když vás nezaujme hlavní motiv, tak už tam nic víc není, možná jen nějaká vtipná průpovídka. Ale když si vzpomenu na některé pasáže těch povídek, které mi sedly... Cítil jsem něco mimořádného, doufám, že aspoň jedna z dalších Balabánových knih je tvořená jenom z takových textů.

6 11.01.2013