Warana
komentáře u knih

Nádherná kniha. Několikrát jsem si přitom vzpomněla na tento citát, i když jsou autor knihy a autor citátu každý odjinud:
„Víra je často chápána jako čistě formální souhlas s naukou církve nebo jako podíl na víře církve – ovšem, někdy dokonce jako ,slepá poslušnost‘ Božích přikázání. Ale osvobozující víra je vírou, která nás uchvátí osobně. Pravda, která mě osvobodí, je pravdou, se kterou souhlasím, protože jí rozumím, ne proto, že to po mně tradice nebo zvyk chce. Osobní víra stojí na začátku svobody, která obnovuje celý život a „překonává svět“, jak říká Janovo evangelium (J 16,33). …Znamená, že je člověk osvobozen z úzkosti pro důvěru, je znovuzrozen pro živou naději a pro život milující bez výhrad.“ / Jürgen Moltman


Pro mě jedna z nejlepších knih, kterou jsem doposud měla v ruce. To co by u jiného autora vyznělo unyle, klišovitě a fádně, nebo naopak pozérsky, Leiris podává s lehkostí, niterně, s pokorou, grácií a noblesou. Co by pohoršovalo, nepohoršuje, co obvykle nerozrušuje, drásá.


V podstatě mě knížka příjemně překvapila, kvůli začátku a nemožnosti se knížkou prokousat, jsem očekávala od sebe samé horší hodnocení. Každopádně si cením rytmizace textu, práce s jazykem, melodie; ale jízlivý podtón, který se nese celým textem (a nejenom tímto textem) a afektovanost výpovědí, nadmíra psychologizace, vytváří celkově styl psaní, který mi bohužel není blízký.


Jsem šťastná, že konečně existuje knížka, které můžu bez jakýchkoliv výtek věnovat rovných 5 hvězdiček. Samé pochvaly!


Tuhle knížku jsem musela otevřít dvakrát, protože jsem se k ní poprvé nemohla prokousat. Dát jí druhou šanci však bylo na místě, ukázalo se, že se dá číst se zatajeným dechem. V rámci příběhu pro mě místy akorát nebyla uvěřitelná postava chlapce, zarazily mě některé formulace, ale třeba to je čistě jen překladem. Ještě k překladu - "strohost" stylu se dá udržet i jinak. Někde by nebylo od věci, některé věty spojit v jednu výpověď a oddělit je čárkami, češtině by to slušelo víc, ale to už je pididetail. Čtyřhvězdičková.


Za mě by to chtělo umírnit / rozrušit některé pasáže, je tam hodně výčtů. Neustálá snaha, aby známé místo bylo ve všech směrech jiné a zvláštní. Pak je to ale monotónní četba a čtenáři pro nedostatek pozornosti může uniknout to důležité. Někdy se objeví věty, které logicky nedávají smysl. Stejně ale tři hvězdičky - jedna z těch lepších v českém rybníčku.


Překvapuje mě tak vysoké hodnocení, zvlášť v kontextu celé tvorby Petry Hůlové. Knize chybí propracovanost - čtenář má často pocit, že na sebe halabala vrší jednotlivé historky, jak ji zrovna napadne; jazyk, byť je zde znatelná snaha o co nejvyšší míru "hovorovosti" v celkové výpovědi, neodpovídá vykreslované postavě, dále jsou zde zřetelná klišé - kdy máme znovu pocit, že nejde o záměr, ale o nedůslednost, nad některými formulacemi vět zůstává rozum stát, čtenář se marně dopátrává smyslu, co jimi chce autorka vlastně říci. Vůbec mi je nad procesem psaní Petry Hůlové smutno, od vydání Paměti mojí babičce uplynulo přeci jen už dlouhých 12 let a není zde zřetelný vývoj, ani stagnace, spíše pokles kvality, když se dotkneme řemeslné stránky psaní textů. Autorka už si vystačí s málem, ze kterého se pak snaží - za každou cenu -, vystavět příběh. Možná, že je na těch 12 let i devět knížek dost, asi by nebylo od věci nechat texty déle zrát. A možná se taky nebát většího redaktorského zásahu. Domýšlím si už jen, že se v malém českém rybníčku pracuje s "termínem Hůlová" jako se stigmatem prověřené kvality...Škoda, zrovna u knížky Strážci občanského dobra bylo dobře nahozené téma.


Tak na to, že Topolovy věci nemůžu ani dočíst, tak ten rozhovor je skvělej! Chválím tazatele i respondenta.


Gabriel García Marquéz tentokrát méně poetický. Celá knížka má evokovat žurnalistickou zprávu - vypadá to jako forma nalezeného rukopisu, v tomto případě spíše "odevzdaného". Příběh o peripetiích jedné námořní výpravy a jednom trosečníkovi. Kdo čeká velkou míru psychologizace postavy, tak je spíše plošší, méně emocí - není divu, postava má už od svého příběhu, který vypráví "odstup".


Perfektní čtení a místy navíc i vtipné. Líbí se mi, že Štorm otevírá cestu i těm, kteří nejsou z oboru. Tak by to mělo být všude!


Ona by to byla vlastně moc dobrá knížka, kdyby Topůlek nebyl tak trochu grafoman, a nechal ty krásný věci vyniknout. Někdy je dobré škrtat.


Zuzana Švabinská - neteř a později i adoptivní dcera Maxe Švabinského, líčí svůj život mezi dvěma ateliéry, strýčka a tatínka. I když nemá umělecké nadání, během svého života se setkává s řadou uměleckých osobností. I to ji později přivádí k zájmu o strýčkovu práci a připravujeji to na duchaplnou a obohacující práci v muzeu. Předtím ji čeká však řada životních zvratů, nejen těch historických, včetně narození dcery v jejích sedmnácti letech....Paměti jsou rámcovány životem a dílem Maxe Švabinského, tak jak zasáhl do životů Zuzany Švabinské a její rodiny.


Narozdíl od třeba od Baumana Bělohradský dost kalkuluje. To znamená, že si většinou vymyslí závěr a pak až k němu skládá samotný text. To má jediný důsledek - z dané problematiky si vybírá, co se mu zrovna hodí do krámu a tím některé jevy dost zkresluje. Sám na některých místech přiznává, že něco špatně vysvětlil a snaží se to znovu formulovat, i když ne vždy úspěšně. Na druhou stranu - alespoň se po pár letech dopracoval k lepším textům, než jsou tyto nesouvislé, šroubované komentáře.


Narozdíl od třeba od Baumana Bělohradský dost kalkuluje. To znamená, že si většinou vymyslí závěr a pak až k němu skládá samotný text. To má jediný důsledek - z dané problematiky si vybírá, co se mu zrovna hodí do krámu a tím některé věci dost zkreslí. Ty tři hvězdičky ode mne dostává za to, že má jak stylisticky i myšlenkově alespoň vyšší úroveň než Kapitalismus a občanské cnosti.


Inu...nejvíc se mi líbila třetí část, do které jsem se nemohla dostat, ale nakonec dobrý, moc se mi líbila v líčení; druhá část je hned v závěsu. U poslední části Londýn 99 to podle mě dost zkazil existencionální moment, kdy Briony rozvažuje, kdo je vlastně, když může měnit postavám osudy...Ae vlastně mě to celkově nakonec příjemně překvapilo.


Našla jsem si tam "své" příběhy, ale některé pasáže mi při čtení vadily jazykově a přišly mi dost na efekt, hlavně závěr. Proto tři z pěti.


Rozhodně stojí za přečtení. Moc se mi líbil, nejvíce asi pasáže z rodinného života a návštěvy u tetiček . Poslední část mi ale přišla nedotažená, jaksi našroubovaná a rozhovor tak zůstal podivně neuzavřený...


V knize Setkání před odjezdem najdeme niterného vypravěče, střízlivý rozhovor dvou dospělých jedinců, enigmatické dialogy, prolínání těch, kteří mluví a v podstatě i nahození detektivní zápletky. Titul je výstižný a vypadá to, že se nezvtahuje pouze k jedné události v textu. Doporučuji těm, kteří mají obavu, že za hodinové cestování je možné knížku dočíst a budou nerozhodní, co sebou přibalovat dál. Knížka i přes malé proporce se čte pomaleji, text je více nahuštěný, takže na přejíždění v mhd si vystačí sama.


Zajímavé. Paradoxně - vystupňovanému napětí nahrávají dvě události. Známe dějiny, předpokládáme úskok a známe předtuchu Kateřiny Horovitzové. To, co by hrálo ve prospěch toho, abychom se při čtení unudili k smrti nebo knihu odložili s nezájmem stranou, nás u ní překvapivě naopak udrží...
