WEIL komentáře u knih
Opět zcela promiskuitní románek, kterými je autor posedlý.
Četl jsem krásný rozbor jedné povídky či novelky od S. Freuda, a domníval jsem se, že by mohl být v téhle knížce.
Bohužel není zde.
Jedná se o mladého muže, který propadl herně, kde hraje ruletu a je téměř na dně. Zalíbí se starší ženě, která právě přišla o syna, potuluje se všude možně, snaží se zapomenout, najít nový smysl života. Ten mladý muž ji přitáhne, a ona jeho. Dává mu peníze, protože je majetná. Vytáhne ho z dluhů, chce, aby žil jinak. Dá mu poslední peníze a odjíždí. a Přece jí to nedá a jde se podívat do herny. zase ho tam uvidí. Je jí jasné, že jeho sebezáhubný proces ona už řešit nechce.
Tím povídka končí.
Tyhle povídky a novely jsou rovněž o podstatě člověka, o jeho reálných problémech a snaze se z nich vyměnit či neschopnosti se z nich dostat.
Značně problematický život L. Baarové. Nemohu se ubránit dojmu, že měla skrz svou povahu na svědomí i několik lidských osudů, včetně své sestry Zorky. Rozhodně to není kladná a příkladná postava.
Osobně jsem díky této knize změnil pohled na M. Horníčka. Později mi ale zase lezl na nervy, nyní už mě tak neprudí a vlastně si rád občas od něho něco přečtu.
Michal Viewegh hledá o čem by psal dál. Politiku už probral, svůj život taky, zájezdy taky, pohřby a dočasnost života taky, a tak chtěl zkusit něco, co se zde odehrávalo hlavně v divokých devadesátých letech a mnoho lidí zemřelo násilnou smrtí, mnoho z nich žije v base, ale je dost těch, co vším propluli a žijí volně mezi námi.
Devadesátá léta 20. století to bylo zvednutí pokličky nad totalitou, a člověk mohl náhle zažívat něco, co by ho do té doby ani nenapadlo.
Když už je řada hlavních postav mrtvých či zklidněných, tak zde zůstává velká míra korupce, a ta je především v politice a to nejen v té vrcholné, ale především v té komunální!!!
Viz příklad poměrně malého města Krupka, kde se třikrát konaly volby a třikrát vyhrál ten samý člověk.
Ale to jdu už mimo rámec knihy M.V.
Asi nikdo nečekal, že M.V. bude psát jako investigativní novináři, jako třeba Klíma či roupa nebo i odvážný J. Kment.
Udělal to prostě po svém, udělal to tak, proč ho má stále hodně čtenářů ráda a kniha se přes vyšší cenu prodává znovu dobře.
Neodvážím se hodnotit.
Byla by to nízká známka a tu dávat nechci.
O knize se říká, že je moderní americký román, experiment, přehodnocující žánrové východisko rodinné kroniky, vyslovuje morální degradaci a společenský úpadek tradičního amerického Jihu.
kniha vyšla v roce 1929.
Co by asi autor psal nyní o morálce či o krizi, když ji viděl v době, která nám nepřipadala ještě tak zvrácená.
Pozadím Vrbova vyprávění je pevná, přesvědčená víra v Boha a jeho spravedlnost.
Kniha plná mravní přísnosti a jistoty, že každý podvod, lež a nepravost se těžce vymstí těm, kdo se jich dopustili.
Co k tomu říct osobního?
Nic. Na řadu otázek jsem si zvykl neodpovídat, protože kdoví jak to všechno vlastně je?
Tuhle novelu jsem četl jako dospívající, stále ji mám ale v knihovně, a co mě na ní nejvíc zaujalo?
No jako dospívajícího po jejím přečtení nakolik je něco takového možné.
Aby muži měli ženy, které přesně odpovídají jejich představám jak se má žena chovat, jak má jednat, jaká má být. Jen už to není osobnostně ona, už je to "robot".
A každý manželský pár, kdo se do městečka přestěhuje, tak později manželka muže se mění v spořádanou a o sebe a rodinu dbající ženu.
Konec je otevřený, stane se jí další z těch, co se přistěhovaly? Ta "rebelující" už je zkrocena a co ta nová, ta spisovatelka?
Jako dospělý se neobávám, že něco takového je možné, ale jako dospívající ve mě hryzala jistá možnost, že se to nedá vyloučit, že někde prostě jsou lidi "vývojově dál a jiní".
O stárnoucím člověku, který si zakládá na tom, že je boháč, protože má cenné kameny, ale nakonec zjistí, že jde o obyčejné kameny.
Kniha je velice sugestivní, ale co si mám o ní myslet, tak výsledně nevím, protože ji neberu jen jako výpověď člověka, ale do mysli se mi taky vtírá, že je mi divné, že by si vězeň mohl psát v cele o tom co prožívá, a nikdo si toho nevšiml. Je třeba možná i zmínit, že J. Fučík byl vězněn s ostrahou, a tehdy nebylo dovoleno mít u sebe psaní potřeby, a pokud je u někoho našli, tak je hned zabavovali.
Z literárního hlediska text hodnotu - podle mě má - dost velkou.
Poprvé jsem byl na Divadle Járy Cimrmana osobně v r. 1989, bylo to v Brně a dávali Vražda v salónním kupé.
Jelikož jsem už tuhle a i jiné hry znal z magnetofonových pásků, tak jsem si jen zopakoval, co už jsem znal a viděl herce naživo.
Byla to jedinečná parta, stále ještě je, ale škoda jen, že stárnou a odcházejí.
Milé povídačky pro děti, ale i dospělé, co obdivují autora jak to umí nejen s jazykem, ale i s vypravováním pro děti i dospělé.
Rodáci a odrodilci, či rodáci a pasivníci?
Ale co je to vlastně rodák? Ten, kdo se narodí v nějakém místě, kde se mu může líbit i nemusí. Jak je vidět, v poslední době už nikdo nepíše životaschopné knihy o svém rodišti, takže buď je v tomhle směru krize, anebo píšící raději fantazírují a nekoukají se kolem sebe.
Vadí mi cizí názvy v českém prostředí, které je zde přítomné, i když jako by se příběh odehrával někde, kde se používají anglické a německé jména.
Detektivka nové generace, ale ne lepší výkon než starší čeští autoři. Jen jsem do toho nahlédl, ale nezaujalo mě to.
Umět vykouzlit přes slova obrazy přírodní, to je kumšt, ale ne od každého se to čte dobře. Je třeba se ale pokusit zjistit, proč právě takhle někdo psal a jak to čtenář chápal. je to dobrodružství, které literatura v sobě skrývá. A záleží jen na zdatnosti a citu čtenáře.
Co se dělo i v jiných kulturách, to se projevilo i ve zdejší poezii. Recitovat ji rovnou na ulici. A to autor dělal a to nejlepší z toho mu vyšlo jako jeho první sbírka básní.