WEIL
komentáře u částí děl
Úvod povídky je vyznáním autora, co se mu líbí na psaní. tedy, že v něm realizuje svůj vnitřní život a pociťuje často dobrý pocit, že on je hlavně jeho psaní.
Následně celou povídku profiluje po svém Gauguina.
Na závěr úvaha o životě lidí, kteří si žijí po svém a jsou důslední, takže v jejich tvorbě jsou různé nezvyklé skoky do kvality či infantility.
Na závěr píše...Často cítívám, že se má duše zachvívá. Ten záchvěv přichází znenadání - v živém rozhovoru, v nočním zadumání nebo v tichém jitru nad ospalým přístavem. A tehdy se bojím osudu těchto lidí.
Domnívám se, že tenhle strach je člověku vlastní, aspoň v jistém období jeho života, tedy strach, aby si tvořící člověk udržel jistou celistvost, nezešílel, jak se to dělo u umělců, kteří žili na hraně, což byl i Paul Gauguin.
V povídce je řada vět, které mi připadají moudré.
Třeba:
...Berte život zvesela! a rozdávejte ho ještě veseleji. Vrhejte se do krásných zážitků a pochybných příhod jako do studené vody....
Autor píše, že každá doba potřebuje své romantiky, a to se mi líbí.
A aby romantik vznikl, tak potřebuje taky lidi, co ho k ní podnítí.
Čisté, pro mě přesvědčivé a příjemné vypravování o tom, proč někdo píše.
...Bylo takové ticho, jako by celé město spalo. Usedl jsem ke stolu a napsal několik řádek. Ani jsem kloudně nevěděl, o čem budu psát. O všem. O tomto podzimu, o tom, že krev ztěžka kolotá v srdci a že mokrý písek v zahradě voní zimou...
Pěkný název, pěkná výzva jak neproflákat ráno.
Pěkný vypravování o tom, jak měl E.H. chuť číst, neměl peníze, přesto narazí na hodnou knihovnici a odnáší si domů literární skvosty.
Pěkné dovědět se od autorů, které někdo popisuje, o tom co si myslí o jiných autorech, co už své napsali.
Místy psaní velmi hutné a myšlenkově bohaté, jaké by si měl přečíst asi každý, kdo rád píše, občas ale dost popisné, takže mě to nutí jít vždy až k těm pro mě nejzajímavějším myšlenkám.
Když jsem dospíval, tak hudba měla podle mě na obyvatelstvo mnohem větší vliv, než má dneska.
V každé vesnici se pořádali hudební zábavy, jezdili noční vlaky, takže se takový fanoušek hudebních zábav klidně přesouval z vesničky do vesničky, městečka do vesničky a pod. Měl mapku kdy kdo hraje v pátek a kde a sobotu, a neděli obvykle prospal.
Bylo dost takových, co se celý týden ladili na víkend, a klidně měli celý víkend - ZÁBAVU. V neděli přes den a noc odpočívali, a v pondělí už zase do školy či do práce, neb každý musel někam patřit, každý musel mít razítko v občanském průkazu, že je někde zaměstnán, nezaměstnanost neexistovala, kdo nepracoval šel za mříže.
A poznal jsem nejednoho člověka, co dostal klepeta za to, že nepracoval.
Jak asi na to tihle "zaklepetovaní" dneska vzpomínají?
Inu jiný režim, jiné zákony, jiné problémy.
Vtipně napsané, dneska spíše zachycení doby, která už je pryč, ale je zde dost lidí, co ji zažilo a pokud se trochu zajímali o hudbu, tak si pamatují či někde načetli či vyslechli, jak to tehdy (60 - 80. léta 20. století) v ČSSR chodilo, a hudební kritik byl často pobočníkem lidí, kteří určovali kdo kazí hudební vkus publika a kdo mu naopak prospívá.
Čingiz Ajtmatov zde odkrývá svoji životní filozofii, literární formu, ke které se dopracoval a kořeny sebe samého i skrz své předky a prostředí v kterém vyrůstal a formovalo jej.
Představy, aspoň v hrubých rysech si dítě vytváří, poznáváním se mu mění, konkretizují, a získává na zkušenostech, které ovlivňují jeho chování.
A o tomhle tématu je i tato novela či delší povídka.
Ozvuk dramatických událostí, do kterých je i hlavní postava zasazená, tedy konec 19. a začátek 20. století s bojem o lepší život, ale rovněž s nejistotou, zda je to možné. Ale podobně jako ostatní tak i on věří v činy, ne v úvahy.
Jsou pro mě hříčky přírody, ti lidé, co nic nehrají ani jako děti, ani jako dospělí. Hra jim nic neříká, to mě fascinuje.
Tak v mládí mít nějakou výraznou autoritu, která člověku přináší přes své dílo zážitky a to tak silné, že zájem o tu osobu roste a roste, tak já to taky zažil a jsem za to moc rád, jinak bych bez takového člověka a jeho vlivu na mé prožitky, tak byl hodně ochuzený.
Pěkná charakteristika Gríšy, hlavní postavy této povídky, jeho návycích a přilnutí ke křesťanství, jeho bohabojnost, strach z posledního soudu, zda v něm obstojí, nic jiného neřešil.
Domácí učitel si na chlapce zvykl, a má už i nějaké roky, a nerad by přišel o své sociální zázemí, takže se otec Nikoleňky Irtěňjeva (L.N.Tolstoje) rozhodne změnit svůj názor.
Mistrně popsány situace a psychika všech protagonistů v těchto scénách.
Jistá charakteristika otce L.N.T., poměrně stručná sdělení, bez nějakých odboček a pikantností.
