WEIL komentáře u knih
V šedesátých letech, obzvláště ve Francii se autoři pokoušeli nalézat nové postupy ve vyprávění příběhů, takže vznikla i tato kniha, která se řadí mezi "nový román".
Nathalie Sarrautová se o něco takového pokoušela už na počátku let padesátých a výsledkem je tato kniha.
Osobně se mi nelíbí, že naplněním života mladého muže, jehož ústy autorka mluví tak že žije v zahálce u svého strýce a v pohodlí. A jak tak má klučina čas, a léčí si přitom plícní chorobu, tak popisuje lidi kolem sebe a ty ani nenapadne, že jsou záznamováni. To mi přijde jako dobrý nápad.
Celou dobu ale ve vyprávění visí jediný otazník?
Je strýc vypravěče podvodník, nebo oddaný a obětavý člověk?
Myslím, že tím je kniha vrypem do svědomí každého, kdo přemýšlí o podstatě svého života.
Nečekejte v knize jednoduchosti typu - Kdo nekrade okrádá své ideály - nebo - lepší je být poctivý zloděj než podvodník atd.
Kniha není pro mě tak čtivá a obsažná jako povídky "Sedm pater", které jsou pro mě mistrovskými texty.
"Velký portrét" je více rozvleklý, méně sevřený a profil i děj hlavního hrdiny poněkud archaický a zbytečně komplikovaný. Rovněž kniha zjevně odpovídá atmosféře doby, v které ji autor psal a náhledu na vědu, jak byla tehdy chápána.
Měl jsem příležitost být na besedě v s tímhle básníkem, takže si ji živě vybavuji.
Beseda se odehrávala v zimě 1988/9 v Brně, v knihkupectví, kde byl i sál pro výsvavy nejrůznějších umělců a s některými byly pořádány veřejné besedy.
M. Skála mluvil málo, víc za něho odvedl moderátor besedy, dostavila se řada lidí z tehdejších předních lidí v literatuře v Brně, tedy spíše teoretikové či oficiálně uznávaní autoři.
Je mě proto těžké jen tak hodnotit hvězdičkami jako ve škole jeho výbor z básní.
Tehdy byl na vrcholu, dá-li se tak mluvit o tom, že byl nejvyšším šéfem literárního svazu v ČSSR na české straně.
Byl melancholický, velice vážný, když jsem se na něj později ptal Jana Skácela, tak ho nazval zlým člověkem, já byl mlád, takže nemohu nic takového posuzovat, ale Jan Skácel byl významný básník a zajímavý člověk, což dlouho poté uznávalo a rádo se k němu hlásilo hodně lidí z Brna, i když se změny režimu nedožil, ani potom netoužil, jak mi řekl v létě 1989, a zemřel tuším v říjnu, a dneska chápu proč, neb tahle generace zažila víc revolucí a těžších časů.
Poezie je to pro mě vytříbená, a přece ji čtu s pocitem jisté zvláštnosti nad člověkem, který zemřel po revoluci, tedy M. Skálou a v novinách se objevila jen stručná zpráva, že zemřel na lavičce v parku v Praze.
Vztak k obou knihám mám dlouhodobý, jde o psaní krásné, ne příliš filozofické, ale plné obrazotvornosti přes slova, kdo má svět jak ho viděl E. H. rád, tak nepochybně si tyhle s gustem občas pročítá.
Ačkoli jde o experiment, tak se mi v knize dobře orientovalo, i orientuje.
Ba co víc, líbí se mi věty, styl, který autorka užívá.
Sentimentální románek u utrpení třetím ve vztahu, který se obětuje pro štěstí dvou.
Povídky od Guy de Maupassanta mám rád. V řadě z nich je háček, na který se jako čtenář rád chytím.
Potuloval se samotářsky Kodaní a psal. Svůdcův deník je o vztahu autora s jistou Cordelií. Ctí ji, ale taky si s ní hraje.
Ne nadarmo se o stylu knihy píše, že jde o akvarel.
Ano, autor píše něco z vlastních úvah, něco z encyklopedií a nejvíc z osobní zkušenosti.
Včleňování se přistěhovalců do Americké společnosti na počátku 20. století.
To se mi vybaví z této knihy nejdříve.
Potom příběh jak ho zpracoval M. Forman o černém muži a jak není přijat bílými.
A nakonec mě zaujal šílenec, a zajímalo mě, co provede skrz své rozviklané nitro nezvyklého.
Průměrná kniha na věčné a vděčné téma.
Na rozdíl od nejlepších prací je zde až příliš mnoho vaty a málo podstatného.
Kniha odsýpá, je to lehké čtení, i vzniklé problémy se odbývají snadno, neb bohatým a slavným jde vše "snadno". Aspoň tak to vidí podobné autorky.
Pár dobrých myšlenek, jinak na mě tyhle povídky působí dost těžkopádně.
A není divu.
Jak jsem se dočetl v doslově, tak píše, že už na delší práce rezignoval, k nim potřebuje bezstarostnost a tu už postrádá, chuť do psaní mizí.
Je to zajímavá výzva autora, která je v knize - Aby čtenář současně plakal i se smál. Autor asi ví, že to nejde současně, ale má smysl pro paradox, a byl by rád, kdyby publikum i bavil.
Mít všeho dostatek, to je přání většiny lidí.
Ale za jakou cenu?
Na to si už musí odpovědět každý sám, co je ochoten tomu obětovat.
Na tenhle druh psaní a tedy i čtení je zapotřebí dost trpělivosti a prožitek se pak dostaví.
Pro mě zde obzvláště vyniká povídka - Ortel.
Začíná rozjímaním vypravěče o chodu firmy, o tom jak se ožení, jak jeho otec stárne a jak napsat dopis, ve kterém by sdělil své novinky příteli do Petrohradu. Když to dopíše, tak jde za otcem, který pro stáří už skoro neopouští svůj pokoj.
Nastává ale pro vypravěče nečekaná situace, neb vede s otcem nejdříve dadaistický rozhovor, náhle se otec vzchopí, ukáže vypravěči svou moc, a odsoudí ho k sebevraždě. Vypravěč ji vykoná.
Moje dešifrování textu?
Ten, kdo vypravěče poslal na tento svět rozhodl i o jeho dalším osudu. On je počátek i konec, takže vypravěč vykoná s úlevou co si přeje. Díky tomu se osvobodí od budoucího skonu jinou cestou.
I tyto kousky tvorby F. Kafky považuji za skvostné.
Rád jsem se jejich slovy, jejich "hudbou" nechal unášet a doufám, že si to ještě někdy v životě zase zopakuji.
Slovník, díky němuž se uživatel může lépe orientovat v pojmech, v sobě a lidském chování.
Zajímavá kniha o boji autora s depresí, a snaží se přijít na kloub tomu, co ho do ní uvrhlo.
Rovněž se v knize zabývá podobnými případy ze světa umění.
Zvláštní doslov autorky, dr. Syřišťové, která z pozice psychiatričky má jakoby pocit, že problematice rozumí víc,než W. Styron.
Pokud by tomu tak bylo, tak co jí brání, aby rychleji vyléčila podobně postižené pacienty?
Deprese je postižení, někdo je překonává, někdo to vzdává.