wersl komentáře u knih
Zatím nejobsáhlejší kniha o Kyjovsku na kterou jsem narazil. Díky velkému množství informací se jistě hodí pro badatelskou činnost. Na druhou stranu, jsem byl občaa nucen přeskakovat abych se neutopil v té záplavě čísel neutopil.
Velmi zajímavá kniha popisující vzestupy a pády Kyjova. Je zde možné naleznout i spoustu dat ohledně populace a finančních aspektů které se k provozu města pojí, jako jsou například různé daně a desátky.
Poeticke, lehce sentimentální vyprávění o krásném dětství, potažmo dospívání autorky s ženou která se i přes nelehký život na všechno a na všechny neustále usmívala. Kniha obasuje krásné ilustrace a krátké popisné texty, psané mnohdy humorně k dovození atmosféry. Strávil jsem při jejím čtení hezké podznimní odpoledne.
Knihu by si měl přečíst každý kdo chce udělat něco pro svoje zdraví a duševní pohodu.
Tak jako mnozí zde, jsem knihu četl v období kdy jsem se z lehka začal zabývat genealogií a proto je i můj úsudek možná lehce zčeřený. Nicméně, někdy je to právě i o vhodném načasování :)
Líbila se mi jak hlavní dějová línie tak i následné propojení s linkou ohledně Daniely, které postupně graduje. Pan Hájíček mne zaujal jak svými popisky míst, lidí ale i střípků pocitů které dodávají celku nádech poetičnosti. Bavilo mne jak často popisu, že si hrdina někde kupuje vodu, kafe nebo tatranku :)
Našel jsem si zde i několik krásných myšlenek. Gesto odpuštění "Nedonutili mne nenávidět", že "není každej tím, kým si myslí, že je", viz popis rodiny, která se přistěhovala a nějak se sice jmenovala, ale protože se gruntu říkalo u Elijášů tak od té doby byli prostě Eliášovi, a nakonec i to, že fakta ať se zdají z matrik sebe jasnější nelze posuzovat pokud v dané době skutečně nežijete, protože výklad historie se může lišit v závislosti na režimu nebo v případě, že se vás ony události i díky rodiné tragédii bezprostředně dotýkají.
Příběh pro mne představoval procházku potemnělou krajinou nad kterou z nebe jako hvězdy září láska, sny, naděje a víra. Stejně jako hvězdy jsou však i tyto ideály příliš vzdálené a pro mnohé tak prakticky nedosažitelné. Tuto cestu dobře znám, a právě proto se vždy ke knihám od pana Remarqua rád vracím. Daný příběh sice tentokráte není plný pronásledování či koncentračních táborů, přesto je opět naplněn velkou spoustou myšlenek, alegorií a pečlivě poskládaných vět jež se před námi v pomalém tempu odvíjí jako klubko hřejivé vlny. Potěšila mne i tenká linka propující příběh s knihou Vítězný oblouk.
Krásná báseň o tom, že lidské moudrosti se nelze naučit, avšak je nutno k ní dospět vlastním životem.
Zajímavě uchopený příběh spisovatele Kijomarua Kawašity. Právě kapitoly věnující se překladu jeho díla "Milenci" na mne působili nejpoutavěji. Další dějové línie sice nebyli špatné, nicméně ono vzájemné mísení rovin myšlenky a skutečnosti, na mne až příliš působilo jako dívčí varianta knih od Haruki Murakamiho.
Za mne jedna z nejlepších knih s danou tématikou za poslední dobu. Velmi syrovou formou, bez příkras, avšak čtivě jsou zde popisovány ty největší hrůzy jakých se člověk na člověku vůbec může dopustit. Naštěstí i na takových místech a v takovém čase žijí lidé stateční, s nezlomnou vůlí a pevným charakterem díky nimž neutuchá naděje v existenci dobra. Výjímečná také na této knize byla možnost pozorovat zdánlivě nenápadné nitky příběhů knih, které utvářely klubko dojemných lidských osudů, a vždy pomohlo k uvědomnění, že i přes nuzné poměry, ztrátu důstojnosti, jsme pořád bytosti ve kterých se ukrývá lidská duše.
Dovolím si tedy použít právě jeden takový citát:
"Je pravda, že s chlebem k jídlu a s vodou k pití člověk přežije, aby však přežilo lidství v člověku, to nestačí. Nedojímá-li nás krása, nezavřeme-li oči a neuvedeme-li do pohybu mechanismy představivosti , nejsme-li schopni klást si otázky a spatřit hranice naší nevědomosti, jsme buď mužem nebo ženou, nikdy však člověkem. Není nic co by nás odlišovalo od lososa, zebry nebo tura pižmového."
Kniha, která je pro mne, z mého pohledu, zdrojem naděje, že stejně jako kdysi i dnes věci, které se kolem nás v posledních dnech a měsících dějí, ač se mohou někomu zdát směšné, či nesmyslné, přeci mají smysl a je třeba v nich vytrvat, abychom zamezili tomu, že se bude ona neslavná historie opakovat.
"Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra
našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle se investovat do podniků viditelně
mířících k brzkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je
dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěn úspěch. Čím nepříznivější je situace, v níž
svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je. Naděje prostě není optimismus. Není
to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to,
jak to dopadne.Myslím si zkrátka, že tu nejhlubší a nejdůležitější naději, tu jedinou,
která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která
je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, bereme tak
říkajíc „odjinud“. A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu
něco zkoušet i v podmínkách navenek tak beznadějných, jako jsou například ty zdejší."
Čím hlouběji jsem se do knihy ponořoval, tím víc jsem si uvědomil, jak moc se nám v dnešní době lidí, jako byl třebas právě Havel, nedostává. Lidí, pro které je důležitejší střízlivá vytrvalost než nadšenecká emoce, díky níž se bez těžkostí dokáží každý den, požitkářsky, upínat k něčemu jinému.
Právem nese tato kniha jméno "Všecky krásy světa". Četl jsem ji téměř rok. Né však proto, že by byla knihou nezajímavou, ne, to rozhodně ne. Naopak, stala se mým věrným druhem na cestě všedních dní. Utíkal jsem se k ní ve chvílích radosti i smutku, na dalekých cestách i v bezpečí domova, absolvovali jsme společně čtvero ročních období. Vždy, když jsem chtěl danému místu či okamžiku dodat náležitou váhu a punc jedinečnosti sáhl jsem právě po této knize. Doslova jsem si vychutnával, každičké slovo, kratičkou větu, všechna přirovnání... Někdy jsem si přečetl jednu stánku jindy třebas 100, zkrátka přesně tolik kolik bylo třeba abych nasystil svou touhu po kráse, která rezonuje tělem i duší. Častokrát také za doprovodu skladeb Leoše Janáčka, o kterém se pan Seifrt takéž několikrát moc hezky zmiňuje, a které celý prožitek ještě více umocnily. Knihu jsem sice dočetl, avšak hned jsem ji rozečetl znovu. Vím jistě, že ji přečtu ještě mnohokrát, i kdybych ji měl vždy na nějakou dobu odložit a pak se k ní opět vracet. Věřím, že mne bude doprovázet po zbytek mých dní a dodávat naději ve chvilích, kdy snad budu mít pocit, že všechno krásné na světě již pominulo. Byla a je mi vším, po čem lidská duše ve chvílích rozechvělosti touží a děkuji dílu prozřetelnosti za to, že se ke mě i přes mírnou okliku dostala.
Vím, že z komentáře není příliš patrné o čem vlastně v jádře kniha je, to si však můžete přečíst na jejím přebalu, nicméně moc bych si přál aby v každém, kdo si ji mezi mnohými vybere, třebas i díky tomuto komentáři, po jejim přečtení utkvěly alespoň obdobné pocity.
Ocitáme se na místě, kde neutuchající žár pouště a všudy přítomný bzukot dotírajícího hmyzu představují doslova peklo na zemi.
Kniha je rozdělena do tří částí.
Před útokem
Během přípravy na útok se čas nekonečně vleče. Všichni již netrpělivě odpočítávají poslední hodiny do útoku. Aby se mysl alespoň na chvíli zabavila, snaží se každý seč může věnovat osobním věcem. Jeden vzpomíná na čas, jež předcházel tomuto hrůznému období, jiný pak píše dopis své ženě.
Přijde-li totiž to nejhorší, sama smrt, nebude to pro něj již mnoho znamenat. Náhlý náraz a pak prázdno. Pro ženy to však znamená konec všeho co budovaly na lásce a v naději. Nekonečné období, které vždy znovu zabolí kdykoli se někdo třebas jen slovem zmíní o poušti nebo o válce.
Útok
Stupňující se napětí graduje. Povel, rychle vydaný, a noční klid byl roztříštěn současným hřmotem všech děl. Vojáci si teď poprvé, v ohlušujícím hluku válečné vřavy uvědomili, že jsou osamoceni. Uzavírají se každý do vlasního světa, ve kterém panuje silná touha žít. Žít i za cenu toho, že jiný musí zemřít.
Po útoku
Po dva dny zuřila bitva v prachu a slunčením žáru. Nakonec Romel shromáždil zbytky své doposud nepřemožitelné armády a prchl před neúprosnou RAF a Osmou armádou.
Ti co přežili vzpomínali na své padlé kamarády, doufaje, že jednoho dne opustí Afriku a poušť se opět stane vyprahlou, nehostinou a osamocenou zemí.
Srdečně a barvitě vyprávý chlapec Enriko o všech radostech a strastech, jež se udály v Turíně, během pouhého jednoho školního roku, na skolnku 19 století. Zároveň zde máme také možnost lehce nahlédnout do obyčejů a třídních rozdílů v tehdejší společnosti. Chlapcům je však při sebemenší příležitosti vštěpováno, že i přes tyto rozdíly jsme si v nejprostší lidskosti všichni rovni.
Příběh tak v sobě nese velkou spoustu morálních ponaučení a doslova překypuje takovou mírou něhy a citu, jakou jen může duše mladého člověka nabídnout. Nemohu také opomenout každoměsíční povídku, která chlapce ponouká ke správnému jednání a zároveň vzbuzuje hrdost, lásku a úctu k rodné vlasti.
Stejně jako Enrikovi, i mě se velice těžko loučilo se všemi jeho spolužáky. S vždy prvním Derossim, statečným Garronem jež měl srdce na pravém místě či Zedníčkem a dalšími.
Konec mě naplnil lítostí, dojetím ale i radostí z toho, že se ke mě tato skvostná kniha dostala!
Skrze kratičké putování datla za odpovědí na otázku "proč právě on má na jinak černém tělíčku červenou čepičku" nám je i, díky krásným ilustracím, představena spousta dalších ptáků nejen z našich luhů a hájů. Věřím že potěšení zažijí jak dítka tak i rodiče, jež budou knihu predčitát.
Toma Hankse mám skutečně rád, ať už pro jeho charisma či oslnivou hereckou kariéru. Kniha však zůstala daleko za očekáváním a po dočtení posledních řádek mou mysl zaplavila vlna zklamání.
Těžko soudit, zda onen fakt přisuzovat tomu, že se jedná o Hanksonovu prvotinu nebo je na vině nedostatek talentu v oblasti psaného projevu. Osobně si však myslím, že mnohá témata, která kniha obsahuje, by se v rukou zkušenějšího autora zajisté proměnila v poklad. Kupříkladu povídka o fantazmagorickém přeletu nad povrchem země, či nerozlučné přátelství můžů ve zbrani, odehrávajícím se během druhé světové války. Oproti tomu pak některé příběhy působily zcela předvídatelně, troufám si říct až lacině a zří se v nich skutečně jen pramalá šance utkvět větší měrou hluboko v paměti. Třebas hned první příběh, jež pojednává o třech úmorných týdnech muže, coby milence až absurdně akční ženy. Bohužel je nutno ještě podotknouti, že sloupky "Naše město s Hankem Fisetem" mi v celkovém kontextu opravdu nedávaly příliš hlavu ani patu. Jedinou povídkou, která dle mého mínění snese přísnější měřítka, je "minulost je pro nás důležitá" která byla velice milým zpestřením a ve výsledku i překvapením.
Závěr je tedy takový, že kniha přináší spoustu zajímavých myšlenek, jež však ubíjí monotóní vyprávění příběhu bez hlubší zápletky, nečekaných zvratů a emocí ,kterých je skutečně poskromnu nebo snad jen před mým zrakem zůstaly velice dobře skryty. Z potenciálu, který se zde nabízí šlo jistě vytěžit mnohem víc.
S úžasem jsem sledoval pomalé rozplétání spletitého klubka lidských osudů. Moc se mi líbil způsob, kterým nám jsou poskytnuty pohledy na stejné, složité životní události, očima různých postav. Skvělý příběh završuje Hanina cesta ke smíření se sebou sama, které vystihují kratičké, avšak o to upřímnější věty „Pořád mě navštěvují vzpomínky. Stále je hodně těch tíživých, ale přibývají i ty, kvůli kterým chci ještě žít.“
“Parchant…!“ Nepokrytě přiznávám, že to bylo první co mě napadlo při čtení těchto básní. Jistě však i to byl jeden z důvodů, proč jsem si knihu tolik užil! Následovalo tak slovo „Super!“ Přestože se jedná o moji první zkušenost s tímto autorem, už teď si troufám říct, že u jedné rozhodně nezůstane.
Nepovažuji se za politického „nadšence“, avšak po celou dobu mne těšil fakt, že se mohu dozvědět mnohé informace, které mi pomohou rozšířit obzory, dát si věci lépe do souvislostí a snad i pochopit něco ze současného dění.
Moc se mi líbil poutavý způsob prolínání mezi vyprávěním a fakty.
Mnohé se zdá natolik neuvěřitelné, že nás může občas zachvátit pocit jako by vše bylo smyšlené, pouhá fikce, román od Orwella. Krutě však v kontrastu k tomu vyhlíží vědomí pravého opaku.
Vědomí že, stejně jako u zmíněného Orwella, se jedná o pouhé ohlednutí se za minulostí. Snahu apelovat na čtenáře před hrozbu jejího opětovného uvedení do realitity, která nás zdá se, pokud již tento okamžik nenastal, záhy čeká. Tuto skutečnost naprosto vystihuje citát pana Peroutky "Několikráte jsme mysleli, že už jsme na konci cesty, a pokaždé jsme shledali, že jsme teprve na začátku“.
Jak už název ostatně napovídá, ústředním tématem je běhání. Ono běhání se zde však stává nástrojem pro nahlédnutí do autorova nitra a poznání sebe sama. Aby člověk poznal jaké jsou jeho limity, musí jich nejprve dosáhnout.
"Bolesti se vyhneme jen sotva, je ale jenom na nás, jestli budeme trpět. Když třeba člověk běží a napadá ho: To je ale hrůza, už toho mám dost, je fakt, že je to hrůza, oddiskutovatelný jen sotva, ale jestli už toho má dost je opravdu jen na zvážení dotyčného člověka"
Nejedná se tedy o prostý popis ve smyslu "jak uběhnout maraton", ale spíše zamyšlení se nad filozofií lidského života. Kniha tak není pro každého a dle mého hodně záleží na období kdy ji čtete. Pokud však začínáte psát a k tomu běhat je to kniha právě pro vás.
Fantaskní, lechtivé a velice humorné příběhy. Opět jsem se pozastavoval nad mírou tvůrčí kreativity a překotnou pointou jednotlivých příběhů.