Weu_94 komentáře u knih
Mohlo to být kratší, spousta věcí se zbytečně opakovala, ale jinak se mi to líbilo, hlavním hrdinkám jsem fandila, bála jsem se a přečetla jsem opět během pár dnů.
Ze začátku jsem se nemohla do knihy začíst. V každé kapitole přibyly další a další postavy a už jsem byla fakt otrávená.
Po asi 60 stranách se to zlomilo a příběh začínal mít konečně spád a pak už jsem se od čtení neodtrhla a zhltala jsem knihu za chvíli.
Strašidelné domy Darcy Coates jsou pro mě taková jednohubka na jeden den. Miluju je. Ale u tohoto dílu jsem si k hlavnímu hrdinovi nějak neudělala žádný vztah, příběh mě moc nebavil, i když se v něm objevil nový prvek - změna reality posedlým duchem. Rychle to začalo, rychle to skončilo. Vedlejší dějová linka s bývalou partnerkou mi přišla nadbytečná. K jiným dílům série se vracím, tady už se asi znovu do čtení nepustím. Těším se ale na další díl!
Knihu jsem nedočetla. Ne proto, že by nebyla dobrá, ale jelikož mi téma domácího násilí není cizí (zkušenost v rodině), nedělalo mi čtení příběhu dobře. Což asi i svědčí o tom, že je dobře napsaná, zanechává ve čtenáři emoce. Pro svůj klid jsem přečetla alespoň konec knihy.
Sérii strašidelných domů od Darcy Coates mám hrozně ráda. Nejlepší mi pořád přijde první díl (Duch domu Ashburnů), třetí a čtvrtý pro mě byly slabší a u Záhady domu Marwicků mi přišlo, že šla kvalita zase nahoru.
Jako tradičně jsem knihu Darcy Coates ze série strašidelných domů přečetla během pár hodin. Mara mě neskutečně vytáčela a Neila bych chtěla pro sebe :D Darcy ty popisy umí skvěle, takže husí kůži jsem měla, i když jsem knihu četla přes den.
Finále a rozuzlení příběhu mi přišlo extrémně rychlé, snad až skoro nemožné.
Třetí kniha, kterou jsem od autorky četla a zatím nejslabší (po Ashburnech a Carrowech). Opět sice na jeden zátah, s tím, jak je ta kniha tenká to ani nebyl problém. Ale tady jsem si k hlavním postavám nevytvořila žádný vztah, děj mě moc nenadchl. Těším se ale na další její knihu.
(SPOILER) První jsem četla Les sebevrahů a Katakomby jedou podle stejné šablony. Partička kamarádů, strašidelné místo, šílená rodinka. Postavy měly podobnou charakteristiku i osudy, jako v Lese...
Ale i přesto jsem nepřestávala číst a chtěla jsem vědět, jak to dopadne. Stejně jako v předchozím díle, i tady jsem měla problém ukočírovat svůj žaludek nad některými popisy nepříjemných scén.
Klaustrofobikům moc nedoporučuji, katakomby jsou vykresleny opravdu důvěrně.
Už si říkám, jestli číst další autorovy knihy, ale zrovna Hora mrtvých založena na Djatlovově výpravě mě hodně láká, tak uvidíme.
Příběh E. A. Poa neznám. Ale tahle kniha mě dostala, i když jsem si příběh musela znovu projít a uspořádat.
Je zde více dějových linek, které do sebe ale ve finále krásně zapadnou a najednou dává vše mnohem větší smysl. Do knihy jsem se začetla hned od začátku a posledních 100 stran jsem už hltala jedním dechem.
Honza Vedral to prostě umí. Už po Žbirkově "Zblízka" jsem věděla, že mě čeká kvalitní čtení. Samotného Ivana Krále jsem objevila až po jeho smrti a vůbec jsem netušila, že z Česka pochází takhle významný a talentovaný muzikant, producent...
Ivana Krále jsem si po přečtení zamilovala, obdivuju ho a přijde mi až neuvěřitelné, jakým způsobem se k různým věcem dostal, vypracoval. Jak už bylo zmíněno v jiném komentáři, příběh hodný zfilmování.
Pro hudební fanoušky, nejenom Ivana, je to opravdu vhodná kniha, jelikož se tam objevují různá slavná jména, od Blondie, přes U2 až po Iggyho a dotváří to mozaiku jejich příběhů.
Ze začátku jsem váhala, zda knihu vůbec číst dál, postavy mi byly od začátku nesympatické a styl vyprávění mi taky úplně nesedl, ale dostala jsem knihu jako dárek, tak jsem se překonala. Ve finále jsem byla ráda, příběh dostal spád a strhl mě, takže jsem měla za dvě odpoledne přečteno, ale ten závěr příběhu v lese byl dost přitažený za vlasy. Epilog mi už taky moc nesedl.
Zahrnutí japonské kultury, jazyka, legend - super. Příběh byl strašidelný, napínavý, u některých popisů zranění se mi dělalo zle - ale jsem slabší povahy :)
Dostala jsem ji jako dárek pro krásné ilustrace Ivony Knechtlové. Vůbec už nejsem cílovka, ale přesto jsem knihu zhltla během pár chvil a zanechala ve mně hřejivý pocit.
První trilogie se mi hrozně líbila, hrdinové z knihy se stali téměř "přáteli" a i když jsem toužila dozvědět se konec děje, tak jsem na druhou stranu chtěla číst dál a dál. Když tedy vyšel 4. díl, byla jsem mile překvapena, ale po zahájení čtení mi přišlo, že už jen autor chtěl vytřískat ze svého úspěchu, co se dalo. Podstatná část knihy byla nudná a musela jsem se fakt nutit, abych ji četla dál, až - jak zde zmiňovali i jiní - se ke konci příběh rozjel a byl zajímavější.
Skvělé, nejsem cílovka, ale už se těším, až to jednou přečtu neteři. Chytlavý napínavý příběh, nádherné ilustrace.
Úžasná publikace. Průřez Mekyho kariéry, života, propracovaný, vtipný, zajímavý. Myslím si, že zaujme nejenom fanouška.
Vážně nevím, co si o tom myslet. Dítěti bych to asi nekoupila, jako dospělé se mi nelíbí ilustrace, příběh o ničem. Asi tomu nerozumím :)
Rozjezd byl pomalejší, rozsáhlé popisy mě příliš nebavily, ale pak jsem se od knihy nemohla odtrhnout.
Wow. Prostě wow. Z některých příběhů mi bylo až nevolno (jsem slabší povahy :)) a ten konec! Určitě sáhnu po dalších dílech Příšerných příběhů. Vřele doporučuji.
Pracuji v knihkupectví v dětském oddělení a knihu jsem si nechala dát k narozeninám, protože mě nesmírně zaujal obal a abych měla přehled, co lidem doporučovat. Hrozně jsem se na ni těšila, avšak mi dlouho trvalo, než jsem se do ní začetla, až zhruba od 130. strany mě příběh zaujal, ale druhý díl si zřejmě koupím, protože mě zajímá, jak se to bude vyvíjet dál. Ale že bych to posílala dál, to asi ne...