woodward komentáře u knih

Přečetl jsem v příslušném věku a byl jsem spokojen. Určitě to není kniha, ke které by se člověk vracel v dospělosti, ale má to kvalitu - Kožík je spisovatel. A na rozdíl od Foglara není "zatíženej" jen na kluky.

6 07.01.2018

Nedávno jsem Sladký čtvrtek zadal v jedné zdejší hádankové hře a tak jsem si ho znovu musel přečíst. Poprvé se mi dostal do ruky kdysi dávno ve francouzském překladu. Francouzsky se to jmenuje "Tendre jeudi", tedy Něžný čtvrtek. Což by možná v českém překladu znělo výstižněji - ale je to jenom takovej můj pocit.
V některých komentářích se tu píše, že je to "pokračování" novely Na plechárně, což není úplně přesné; spíš se dá říct, že základ položený v první novele John Steinbeck ve Sladkém čtvrtku plně rozvinul. Novela Na plechárně není ucelený příběh, jen takový asmodejovský vhled do kousku světa, v němž se odehrává celá plejáda příběhů. V Něžném čtvrtku už autor pokročil dál; usmyslel si, že do toho hemžení vloží opravdovou story. Protože mikrosvět uličky Na plechárně je skrznaskrz obyčejný, muselo to být vyprávění o obyčejných věcech a má-li takové vyprávění čtenáře zaujmout, musí jít o věci důležité. A tak se Na plechárně rozvíjí příběh o obyčejné lásce; jen díky autorovu drobnohledu, s jehož pomocí nám přibližuje obyvatele uličky i miniaturní předivo vztahů, vášní, úspěchů a nezdarů, vnímáme jeho jedinečnost. Ovšem i tentokrát, za přítomnosti silného leitmotivu, je čtenář cele ponořen do změti osudů, historek a životních příběhů o nichž autor v novele Na plechárně předpokládá, že na stránky knihy "samy nalezou". V tomto ohledu je asi nejúžasnější postava Li Čongova nástupce, Josefamarii Rivase, který byl vyhnán z Los Angeles, protože se ho policie neodvážila obvinit, že dlouhodobě pěstoval a prodával marihuanu na náklady města a po bezvýsledném policejním pátrání ho odhalila až třináctiletá premiantka se zálibou v botanice.
Ulice na plechárně je podle mého soudu geniálním Steinbeckovým vynálezem. Je to místo, kam by stačilo jen čas od času nahlédnout a vždycky by bylo o čem psát. Univerzální jeviště vybavené kulisami, postavami a prkny, která znamenají svět.

6 24.08.2017

Je to velmi anglické vyprávění o velmi anglické tradiční instituci a o velmi anglickém zastánci a strážci jejích tradic. A také je to velmi obyčejné vyprávění o velmi obyčejném životě muže, jenž se stejnou neochvějností střežil nejen zmíněné tradice, ale i svoji prostou poctivost, smysl pro povinnost a oddanost svému poslání; a právě tím byl neobyčejný.

Stephen Crane vypráví vcelku prostý příběh venkovského kluka, dobrovolníka v armádě Unie. Jeho první bitvu a všechno, co s tím souvisí - hluk a smrt, úmorná čekání a dlouhé pochody, zběsilý úprk při první srážce, výpady a protiútoky - sledujeme jeho očima a v jeho myšlenkách. Není to vyprávění o válce, jen o vojákovi. Čtenář se nedoví nic o strategii a cílech bojujících stran, není tu ani zmínka o rozmístění vojsk. Po celou dobu zůstáváme v hlavě mladého Henryho Fieldinga a dohlédneme jen tak daleko, jako on sám. A teprve když bitva skončí můžeme se svým hrdinou rekapitulovat, co jsme prožili:

"Chlapcovy myšlenky ještě chvíli vířily ve zmatku a nejistotě. Jeho mysl prodělávala sotva zřetelnou proměnu. Nějaký čas jí trvalo opustit myšlení osvojené v bitvě a vrátit se k obvyklému způsobu uvažování. Jeho mozek se postupně vynořil ze shluku mračen, až konečně byl zase schopen pozorněji pohlédnout sám na sebe i na své okolí.
Uvědomil si, že střelba, vlastní i nepřátelská, náleží minulosti. Pobýval v krajině podivných řvoucích zvratů a vyšel z ní ven. Navštívil místa kypící rudou krví a temnými vášněmi a vyvázl odtud. Jeho první myšlenkou bylo radostné uvědomění si této skutečnosti."

To bylo napsáno a publikováno na sklonku devatenáctého století a není divu, že Američané tuhle útlou knížku považují za základní kámen svojí moderní literatury.

6 29.04.2016

Mám ji doma česky i anglicky. Podle mého soudu je to jedna z nejlepších sci-fi o Marsu. Žádné děsivé záhady ani nepřátelští Marťani, Clarkovi stačí jako "nepřítel" obyčejné zapeklitosti nastražené přírodou. Jde jen o to, jak zařídit, aby tam nebyla tak svinská zima a dalo se tam dýchat. Od doby, kdy to napsal, se lidstvo jaksi opět soustředilo na vlastní pupek, a místo snění o expanzi do vesmíru, vyžívají se dnešní autoři ve vymejšlení apokalyptických pohrom, které naši zeměkuličku postihnou. Jenže, milí spisovatelé, kdo nesní o velké budoucnosti, ten se jí ani nedočká!

6 20.04.2016

Renesance byla časem tušení svobody. Veleduchové té doby ovšem viděli jen svobodu poznání, svobodu umění, svobodu mluvit, tvořit a zpívat - nic víc, jak už to bývá v dobách, kdy praskají řetězy a hroutí se zdi. I my o tom leccos víme z našich časů.
Rabelaisova apoteóza vožbrundů a mazavků tohoto světa, tento traktát opěvující veselost zrozenou z ušlechtilého moku musel zapšklým strážcům chmurných středověkých mravů znít stejně svatokrádežně, jako některým uším dnes zní řádění Pussy Riot v katedrále Krista Spasitele.
Je to spisek útlý, maličký, leč nabitý životem a veselostí, kterou by dnešní člověk v díle váženého starodávného kněze, učence, lékaře, právníka a stavitele vůbec nehledal.
"Pití vína jest z člověčích konání, vedle nemírného mluvení a usilovné modlitby, ta věc, kterouž se odlišuje od jiných pozemských tvorů... jimž Bůh nevdechl člověčí duši," praví Mistr v úvodu, a nabádá své obecenstvo: "Nuže bratři, odložtež vrhcáby! vysmrkejtež flusy! pozapínejtež příklopce! pozvednětež korbel! a naslouchejte mým slovům."
Na mou duši, stojí za to zařídit se podle těch pokynů!.

6 15.04.2016

Kratičké pojednání o tom, jak správně používat rozum a hledat pravdu, může budit zdání, že neobsahuje nic, co by naše postmoderní realita už dávno nevstřebala. Záleží na tom, jakou realitu máme na mysli. A některé věci jsou živé v dnešní době právě tak, jako byly v sedmnáctém století. Když Descartes píše:

...pokládal jsem za nejužitečnější řídit se podle těch, s nimiž budu musit žít; a abych znal, jaké jsou po pravdě jejich názory, pokládal jsem za nutné všímat si spíše toho, co činí, než toho, co mluví; nejen proto, že při zkaženosti našich mravů je málo lidí, kteří by řekli vše, co si myslí, nýbrž i proto, že mnozí sami to nevědí; neboť činnost duševní, jíž věříme v nějakou věc, liší se od té, jíž poznáváme; že v ni věříme, a vyskytují se často jedna bez druhé..,

nezní jeho myšlenka příliš zastarale, i když slova znějí poněkud obstarožně.
Navzdory starožitným vyjadřovacím prostředkům a bez ohledu na občasné nejasnosti, dané dobovými okolnostmi (v tomto ohledu se člověk může spolehnout na poznámkový aparát), je Rozprava o metodě dílkem velmi živým a jakýkoliv shovívavý nadhled z pozice "moderního člověka" rozhodně není na místě.

6 31.03.2016

Vláda prezidenta Ronalda Reagana znamenala výrazný obrat politiky Spojených států ve vztahu k Sovětskému svazu. Úvod knihy je věnován období tzv. politiky „détente“, jejíž základy položili Richard Nixon a Henry Kissinger a jejíž neúspěšnost byla vcelku zjevná za prezidenta Cartera už nějaký čas předtím, než v prosinci roku 1979 jakékoliv další „uvolňování“ zmrazil ruský vpád do Afghánistánu. Za rok po tomto fiasku Reagan převzal prezidentský úřad.
Z českého pohledu je zajímavé, že první direktiva Reaganovy administrativy pro národní bezpečnost stanovila jako primární dlouhodobý cíl ve východní Evropě usnadnění případného opětovného začlenění sovětských satelitů – tehdejších členů Varšavské smlouvy – mezi demokratické evropské země.
Kniha Petra Suchého vyžaduje soustředění a rozhodně se nedá zhltnout za večer. Ale pokud čtenář něco málo ví o dějinách studené války, pomohou mu jednotlivé kapitoly „rozklíčovat“ některá rozhodnutí a výroky, které tehdy zaznívaly z médií. Zvlášť těm, kdo tehdy žili za dráty železné opony, pomůže toto pojednání mnohé objasnit.
Pokud jde o politiku détente, vzpomínám si na tu dobu, která opravdu nebyla nejveselejší. Petr Suchý o tom píše:

Výsledky snah jednotlivých administrativ o proměnu vztahů se Sovětským svazem byly v konečném důsledku pro Spojené státy spíše negativní. Nenaplnilo se totiž očekávání, že Sovětský svaz výrazně promění svoje jednání.

A mám jednu osobní vzpomínku, vlastně historku:
Moje máma měla tehdy prima šéfa – doktora práv a elektroinženýra - který po promoci na právech jako nesocialistický živel musel „do výroby“ resp. několik let jezdil v maringotce s partou montérů po republice opravovat stožáry vysokého napětí. Později se mu povedlo při práci vystudovat ještě ČVUT a pracoval pak v nějakém ústavu pro technický rozvoj. Ale s těmi montéry se dál pravidelně scházel u piva a jednou v době té nešťastné politiky détente si jim stěžoval, že se mu tak zdá, že ti Rusáci ve studené válce vyhrávají. Jeden z nich mu na to řekl: „To jsi doktor? To jsi u mě vůl!“ Vyprávěl mámě, jak mu připadalo zábavné, že zatímco „nesocialistický živel“ tady prorokuje, byť rozmrzele, vítězství revoluce, „vládnoucí“ dělnická třída setrvala ve svém přesvědčení neochvějně na straně imperialistů.

6 20.03.2016

Ve ctihodných kulisách starobylého města Oxfordu rozehrál Edmund Crispin příběh skrznaskrz anglický, jenž však postupně vyústí v neuvěřitelnou burlesku v klasickém stylu Comédie Française. Pravověrní ctitelé zásad pátera Knoxe a jiných "detektivních" teoretiků by si rvali vlasy nebo by možná ohrnuli nos nad změtí intrik zamýšlených, uskutečněných i nezdařených a nad záplavou náhod a podivných nedopatření z nichž tohle komplikované, napínavé a přitom veselé vyprávění sestává. Ano, veselé. Jde sice o zločin, o hnusnou, bezcitnou vraždu, ale když člověk čte o podivných příhodách nešťastného básníka na dovolené a o pozdvižení, které on a jeho kamarád, řádný, ač poněkud neortodoxní profesor anglické literatury, při svém amatérském pátrání po vrahovi ve vznešeném univerzitním městě způsobili, docela jasně slyší, jak se autor někde v pozadí šklíbivě pochechtává.

6 16.03.2016

Příběh z časů, kdy snění o svobodě mohlo nabýt nejrůznější podoby, často i velmi naivní, prostě proto, že nikdo netušil, jak taková svoboda vypadá.

6 06.02.2016

Já sice nejsem z Českých Budějovic, ale byl jsem tam a nechápu, co ten Prácheňský proti nim má!

6 03.02.2016

Je to jednak krásné čtení, jakási "Kosmova kronika" na mongolský způsob, a jednak kniha nabitá spoustou informací o Čingischánovi, jeho životě a jeho říši, A není to "lehké" čtení. Prózou psaný text místy přechází ve verše; často je velmi namáhavé vyznat se v těžko vyslovitelných jménech a místních názvech, člověk musí neustále nahlížet do poznámek, protože mongolská jména cizích národů, zemí a měst se ani v nejmenším nepodobají originálům nebo zažitým evropským pojmenováním.
Vedle nepochybného půvabu starobylého vyprávění je na tomto díle pro evropského čtenáře asi nejzajímavější pohled na úsvit mongolských národních dějin "zevnitř". O Čingischánovi a jeho výbojích už bylo napsáno více knih - já osobně, pokud jde o literaturu faktu, dávám přednost "Džingischánovi" od Harolda Lamba. Tajná kronika Mongolů však nabízí jinou perspektivu. Vztahy, boje a příbuzenství mezi jednotlivými rody a kmeny zde zabírají mnohem větší prostor než vyprávění o dobytí Číny a islámské říše Chvárezmu nebo o zničujícím tažení přes Kavkaz do východní a střední Evropy. Pokud Tajnou kroniku Mongolů otvírá čtenář tímto tématem dosud nedotčený, asi by měl začít "odzadu", doslovem překladatele Pavla Pouchy. Anebo nahlédnout do již zmíněné monografie o geniálním mongolském dobyvateli od Harolda Lamba.

6 30.01.2016

Mám O'Brienovy příběhy o Jacku Aubreym radši než Hornblowera. A musím říct, že pan Křížek odvedl vynikající práci překladatele.

6 13.09.2015

Osvěžující Běhounkova polární scifi už dnešním klukům asi bude spíš k smíchu, ale já jsem to měl kdysi moc rád.

6 19.08.2015

Danny a jeho lásky... Škvoreckého knihy by měly být zahrnuty do studijních materiálů pro výuku českých dějin druhé poloviny dvacátého století, protože kdo to nečetl, neví o té době nic.

6 19.08.2015

Kdo vydrží s Irenou Hussovou přes celou sérii Helene Turstenové, užije si napětí, dozví se toho spoustu o Ireně a její rodině a sem tam zažije i pěkně děsivé situace. Na skandinávské poměry si autorka přece jen tolik nelibuje v ponurých, temných vyprávěních jako mnozí její kolegové-krajané, kteří tak rádi své civilizované, bohaté, pohodové země líčí v nejčernějších barvách. A vyprávět paní Turstenová nepochybně umí.

6 19.08.2015

Je to jedna z těch lepších Forsythových knih napsaných po skončení studené války, i když kvality jeho studenoválečných klasik asi nedosahuje. Ale najdou se tam pěkné pasáže i obvyklé záblesky humoru - třeba údiv Američanů nad objemnými zásilkami šampónů do pouštního tábora britských letců. A samozřejmě mě pobavilo hlášení "Miles and miles of fucking desert".

6 19.08.2015

Kdykoliv se do ní začtu, zazní mi v uších nezaměnitelný hlas Františka Filipovského, který tohle báječné vyprávění čítal na pokračování v rádiu každou sobotu večer. Péťa Bajza, Tonda Bejval, Éda Kemlink, Čeněk Jirsák a Zilvar z chudobince - bylo jich pět, i když se k nim každou chvíli přidal Kemlinkovic Pajda nebo Eva Svobodová, Otakárek Soumarů, případně malej Venda Štěpánek. Člověk, který tohle dokázal napsat v okamžicích hrůzy z nejbližší budoucnosti, musel být statečný. Hluboká poklona a díky, pane Poláčku.

6 18.08.2015

Plivník sežral chleba, vypil vodu z ponožek a křepce poskakoval po světnici. Tihle Michalovi bubáci jsou fakt nesmrtelní, dokonce i ta kočka, přestože je mrtvá.

6 17.08.2015

Je to renesance, jsou to krásné verše a ze všeho nejdůležitější je přečíst si důkladně nápis nad pekelnou bránou, protože se tam říká mj: ...Mnou dal Pán průchod spravedlnosti. Jsem z Boží moci, dílem lásky jdete, jsem sklenuta nejvyšší moudrostí. Všechno co stvořeno přede mnou v tom světě je od věků, já navždy potrvám...
Což, vzato do důsledků, znamená jen tolik, že Ďábel není zlý. Zlí jsou ti, kdo se mu dostanou do spárů.

6 17.08.2015