wooloong komentáře u knih
Na povídkách je prima, že nemusíte číst až do půlnoci, abyste se dozvěděli, kdo je vrahem.
Vsaďte se, že ani tentokrát nerozluštíte, kdo je vrahem. Ale až to Poirot udělá za vás, budete pořádně překvapeni.
Moc se mi líbí, když na konci Poirot všechny postupně napadne, že právě oni měli motiv a příležitost spáchat ten ohavný zločin, aby nakonec došel k tomu pravému viníkovi. Prostě Poirot má smysl pro drama.
Nemůžu si pomoct. Nejúspěšnější divadelní hra co do počtu repríz mi při čtení scénáře nepřišla zas až tak úchvatná. Možná se někdy podívám na filmové zpracování.
Četla jsem ji kdysi dávno v dětství a byla jí úplně pohlcená. Pro mě stejně zdařilá klasika jako Deset malých černoušků.
Nemůžu si pomoct, ale Parker Pyne a pan Quinn jsou pro mě naprosto neuchopitelné postavy a tedy ani jejich příběhy mě příliš neoslovují.
Pokud chcete spáchat dokonalý zločin, nesmíte si k tomu pozvat nenápadnou tetičku s pletacíma jehlicema a bílým krajkovým límečkem. Obzvlášť povedená charakteristika postav.
Agatha nám opět zamotala hlavu. Způsob řešení vraždy je opět neotřelý, opět nápaditý a přesto ryze Christieovský.
Poirotovi neunikne ani ten nejmenší detail, který vede k odhalení kruté vraždy. Jenže tentokrát mu přeci jen musel trochu napovědět roztomilý a chytrý pejsek. Vlastně za něj rozluštil celý klíč k záhadě.
Povedená. Zvlášť mě bavila ta jedovatost anonymních dopisů. Zajímavost - v TV verzi jsou anonymní dopisy psané na psacím stroji značky CONSUL české výroby.
Zase to Poirot dal za mě. No, aspoň že víme, kdo je vrah.
Zase skvělý nápad, výborná zápletka a neočekávaný pachatel. Viděla jsem i TV zpracování (Čas přílivu) a jednoznačně více se mi líbilo temnější pojetí hlavních postav včetně hlavní hrdinky.
Agatha není jenom Poirot a Marplová. I když jejich postavy a příběhy mám úplně nejradšl.
Špionážní příběhy mi připadají naivní a mnohdy překombinované. Příliš mnoho náhod, převleků a intuice.
Zajímavě vystavěná zápletka a rozuzlení, které by hned tak někdo nečekal.
Myslím, že autorka si je mnohem jistější, když píše o záhadných krádežích nebo vraždách. Špionské romány v jejím podání mi připadají až nezvykle naivní.
Slečna Marplová je pěkná potvora. Poklidně si plete, tváří se jako hodná a trochu přihlouplá tetička, ale přitom má oči na stopkách, uši napnuté a mozkové závity rozeběhnuté na nejvyšší obrátky. A neexistuje záhada, kterou by nerozluštila.
Spisovatelka si ráda hraje s básničkami. Tentokrát mi to přišlo přeci jen trochu překombinované, ale napasovat na text básničky několik záhadných vražd, a pak k nim vymyslet smysluplné řešení, je prostě majstrštyk.