work komentáře u knih

Tomuto říkám exponenciálně vystavěný děj.
Je osm večer a otevírám Pseudonym. Nejprve 60 stran o ničem. Rozhoduji se, zda to mám nebo nemám dočíst.
Jsem někde kolem strany 80 a začíná to být zajímavé. Svérázná spisovatelka, dobré dialogy, dostává se to do pohybu.
Kolem desáté téhož večera mi Alexandra Andrews servíruje něco na způsob Thelmy a Louise, okořeněné hezky a věrně vykresleným prostředím Maroka. Evidentně si autorka dala práci a místa sama projela. Je to fajn cestopis.
Dostávám se do víru stále se zrychlujícího děje, zmizela Thelma a Louise (i když trochu jich tam ještě je) a nahradil je Talentovaný pan Ripley. Jenže na stereoidech. Tempo se zrychluje, situace se mění s každou další stránkou.
Nevím kolik je hodin, když to na jeden zátah dočítám. Uf, to byla jízda. Proč to není delší?
Ne, není to bůhvíjak originálním, ani to není nepředvídatelné a je z toho cítit inspirace odjinud, zejména z filmového světa, jen zasazená do odlišných reálií. Alexandře to ale obdivuhodně šlape a je to ohromně zábavné. Za normálních okolností bych asi jednu hvězdičku ubral za ten začátek, ale dávám ji zpátky za nápaditě udělanou obálku, kterou nám původní vydání může jen tiše závidět. Skvělé.

2 10.03.2025

Thriller odehrávající se lese. To zní super. Vícedenní teambuilding, družstvo mužů a družstvo žen. To mužské dorazí do cíle včas, to ženské se zpožděním. A jedna z nich chybí. A nikdo nemá páru, kde je.
Rozjezd knížky je na jedničku, bublá to jako vroucí voda, je spousta otázek, které je třeba zodpovědět. Zvlášť když kvůli pochybným praktikám firmy, jejíž zaměstnanci na akci vyrazili, případ vyšetřují hned dva vyšetřovací týmy. Jenže pak autorka přestane pod hrncem topit a vařící voda začne pomalu chladnout. Zhruba tak jsem se cítil při čtení Síly přírody - jak jsem se blížil ke konci, bylo to vlažnější a vlažnější. A čím víc jsem poznával hlavní hrdinky, tím méně jsem měl pro ně pochopení.
Ale co mi nejvíc vadilo: Harperová vytáhne z rukávu hned několik zajímavých linií (temné finanční machinace rodinné firmy, spojitost s aktivitami sériového vraha, který v lokalitě operoval) a postaví je do centra vyšetřování, aby je pak na konci zahodila a nechala vystydnout. Místo toho se na posledních stránkách vytasí s problémem mladistvých na sociálních sítích a začne se rýpat v sentimentálním vztahu vyšetřovatele se zesnulým otcem, což je závěr, který po 300 stranách lesního dobrodružství působí hodně vlažně. A to je škoda.

5 09.03.2025

Z pohledu zápletky a děje jako takového to není nic, co byste za posledních 100 let ještě nečetli, ale je to poctivá krimi, která si vystačí s vyšetřováním a rozhovory a obejde se bez krve a hustěkrutých momentů. Jen mi to nějak nesedlo.
Tím hlavním důvodem jsou všichni hlavní "hrdinové", což je novinářský tým. Evidentně to ve Švédsku není jiné, protože až zoufale moc se podobají jejich postupy, snahy a výplody stupiditám, které známe od našich místních pisálků. Nenašel jsem tam jedinou sympatickou osobu a i jejich vzájemné vztahy, včetně těch rodinných, jsou jaksi skandinávsky odtažité, studené a bez barev, navzdory tomu, že se příběh odehrává v rozpuku léta. Autor je novinář, tím se to vysvětluje.
Je tam až příliš mnoho homosexuálních vztahů (skoro všechny). Proti tomu nic nemám, jen jsem moc nechápal, proč je to tak tlačené do popředí a občas i nechutné. Autor je sice gay, ale to neznamená, že všichni jeho čtenáři jsou taky.
Loa, Loy, Loovi, Lou, Loo, Loou... Tady narážíme na češtinu, protože švédština jména neskloňuje. Dost blbě se to čte, když navíc připočteme zálibu skandinávských autorů v místopise, takže se to tu slovy jako Västergötland, Hornstull, Valhallagatan, atd. jen hemží. To už ale dělala i Maj Sjöwall-Wahlöö... panebože, to jsou jména, že?
Takže za mě slušný příběh, který zabíjí to okolo.

1 06.03.2025

Knížka zde nemá bůhvíjak pozitivní komentáře, ale může být. Já poslouchal výbornou dramatizaci vydanou Radioservisem (Bareš/Černá/Plesl), která - jak jsem pochopil - je značně zkrácená, a nemůžu si stěžovat.
Kdybych četl plnou verzi v papíru, dokážu si představit, že to DeMille s množstvím textu přeháněl; podobným nešvarem trpěl i Ostrov Antrax a po čase už jde to množství stran a neustálé špičkování hlavního hrdiny na nervy. Ve zkrácené verzi to bylo v pohodě a tak akorát, zase ale byl příběh možná až moc lineární a některé souvislosti tak nutně chyběly.
Každopádně DeMillemu moc hezky vyšla konspirační část okolo skutečné katastrofy letu TWA 800, kde nabídl alternativní pohled na historii. Taky mě potěšilo, že většinu zde uváděných podrobností lze dohledat včetně fotodokumentace na internetu, takže se to čte skoro jako fikcí obalená literatura faktu. Byl jsem zvědav, jak z toho všeho autor vybruslí a trochu jsem to i tušil, přesto to byl závěr par excellence. Kdo jiný tohle vymyslí?
Takže když odhlédnu od trochy amerického melodramatu, jde o velmi povedený mysteriózní thriller na způsob Akta X, z něhož větší část se bohužel skutečně stala.

3 05.03.2025

"Mám senzační nápad", prohlásila jednou večer Isabella Maldonado doma v kuchyni. "Napíšu knihu, kde hlavní hrdinka bude vyšetřovatelka FBI, která zápasí se stíny minulosti, a která se bude snažit chytit sériového vraha, co vodí policii za nos různými hádankami. A nakonec ho chytne. Co tomu říkáš?"
Pan Maldonado opáčí: "Proč ne, to ještě nikdo nikdy nenapsal." A tak vznikla Šifra.
V podstatě jsem právě shrnul celý děj. Jak tušíte, nijak objevné to není a všechno jste už stoprocentně četli někdy dřív někde jinde. Pozorný čtenář odhalí i dvě logická zaškobrtnutí a i ten nepozorný se podiví nad značnou nepravděpodobností, s jakou FBI nachází nové stopy. NICMÉNĚ: Je to opravdu dobře napsané, autorka to hezky nataktovala a navzdory značnému počtu stran to odsýpá a drží si to napětí, takže máte pocit, že sledujete dvě povedené série na Netflixu na jeden zátah. Povedené = skončí díl a už pouštíte další. Tady taky, bylo pro mě dost těžké knížku odkládat. Maldonado se navíc vcelku zdařile vyhnula závěrečným klišé, podobně jako Carter v Jeden za druhým nastolila otázku, jestli vám lidé raději pomohou, nebo raději dají lajk vaší popravě ve videu na sociálních sítích, a dokonce se jí povedl i poměrně dojemný závěr. Jestli knížka něčím trpí, tak to není obsah, ale ne úplně nápaditý přebal, tuctový název a žalostně málo propagace. Metafora by se měla víc snažit.
Jsem rád, že jsem objevil další autorku, od které si s radostí přečtu cokoli dalšího. Fakt dobré.

8 02.03.2025

Weaverova novinka, která zase až tak nová není, neboť záhy bude na pultech další pokračování, staví opět na zajetých postupech a šablonách, takže se nebudu opakovat. Přesto ji od ostatních souputnic pár maličkostí odlišuje.
Nemá to atmosféru. Je to první knížka autora, kde mi zoufale chybí. Nemá to atmosféru venkovských slatí, jako mělo Bez slitování. Nemá to atmosféru přediva londýnského metra, jako měl Ztracený. A nemá to ani hutnou atmosféru fiktivních gregoriánských artefaktů, jako měly Němé oběti. Vlastně to nemá atmosféru vůbec žádnou.
Čtení je jak pozorovat tající sníh na střeše. Stojíte jako pako a nic se pořád neděje, pak to najednou sjede všechno najednou a zasype vás to. Přeloženo do srozumitelnější řeči: většinu knížky to autor natahuje, jak to jen jde, pak to na vás překotně nahrne. Natahování až na hranu snesitelnosti má ale jednu výhodu - knížka má hodně stránek, takže si společnost Rakera užijete a nemusíte hned po dni či dvou pátrat po dalším čtivu. Ale upřímně - jsem rád, že to mám za sebou, což značí, že Poslední sbohem nepatří mezi nejsilnější Weaverova díla.
Uvidíme, co bude dál. Kdybych byl agentem autora, doporučil bych mu, aby Rakera v dalším pokračování konečně seznámil s někým veselým a vtipným, aby se to trochu odlehčilo. Nebo jsem to jen já, koho dostávají Weaverovy postavy do deprese?

6 28.02.2025

Nelze než souhlasit s oběma předchozími komentáři. A to stoprocentně. Téma Millie by mělo skončit v nejlepším a dál už to moc nerozmělňovat, jelikož další pokračování to nikam neposouvají. V lecčems se ale tato knížka od předchozích liší.
Tím hlavním je asi superpomalý rozjezd. Obrovský prostor zde zabírá popis rodinného života hlavních postav, známých z předchozích dílů. Kdo je nečetl, měl by, protože jinak bude těžko navazovat nit. Freida samozřejmě nechává bublat pod povrchem náznaky, že sousedství nového domu nebude až tak úplně v pořádku, ale nijak moc je nerozvíjí, a tak dobré dvě třetiny knihy čtenář tápe a sleduje zdánlivě nevýznamné domácí konverzace rodičů a dětí. V zásadě mi to nevadilo, protože víte, že se to nutně musí zvrtnout, ale kdyby to byla má první knížka od autorky, těžko říct, jestli bych to vydržel. Pak bum, první obrat. Když se s tím srovnáte, bum a další veletoč. Aha, tak je to tedy, říkáte si, a najednou bum bum, zase je to jinak. Tohle prostě Freida umí, i když tentokrát to trochu skřípe a finále mě nezanechalo úplně uspokojeného. Nicméně fakt, že jsem sjel posledních 320 stran nadvakrát, vypovídá o tom, že přes veškeré výhrady se nudit rozhodně nebudete.

3 25.02.2025

Poté, co jsem přečetl Někdo z nás, jsem k další knížce autorky přistupoval obezřetně. No, dám tomu šanci, maximálně to nedočtu. Jak já se spletl...
Vesnice je úplně z jiného těsta. Otevřel jsem ji v sedm večer a zavíral ji na straně 233. Takhle nějak si představuji definici slova "neodtrhnutelná". Nechávám stranou, jestli je dvojice Linhartová - Beneš realistickým archetypem českých vyšetřovacích postupů; to je vcelku jedno, protože to Kristýně neuvěřitelně šlape. Je to napínavé, je to zábavné, má to všechno to, co má správný policejní thriller mít, plus jsou tu nádavkem místní reálie, takže je to tak nějak čtenáři bližší. Naprosto super. Pak se blížíme konci a autorka zabruslí do vztahových věcí.
Tohle jí zoufale nejde. Narozdíl od Někdo z nás se tu řeší pouze trojúhelník hlavní hrdinky, jejího kolegy a jejího přítele, ale reakce všech zmíněných jsou dost mimo, jako vytažené ze seriálu na Primě. To až doposud silnou knížku se skvělým tempem zabrzdí. Finále pak vyzní vlažněji, než by si zasloužilo. Navíc se cítím trochu ošizen - jakýmsi autorským podpisem zůstává, že zlo vlastně potrestáno není, protože je to pro policii práce navíc. Jakkoli je to neuspokojivé, vlastně to odráží reálný stav - viz. aktuální mediální kauza, kdy za věznění a znásilňování dívek ve sklepě vyváznete s podmínkou.
Takže suma sumárum: vyhodit vztahy, pořádná odplata na konec a bude to dokonalé.

18 22.02.2025

Byl to den jako každý jiný, až na to že náš poslední...
Takhle nějak začíná příjemně napsaná sci-fi jednohubka, která se zabývá už mnohokrát z různých stran prozkoumaným scénářem, co by se asi tak stalo, kdyby se umělá inteligence postavila proti lidem. Velká víra v zákony robotiky, které robotům zakazují se obrátit proti člověku, vezme za své po pár minutách, co někdo systém hackne. V zásadě se scénář, který nám Cargill servíruje, pravděpodobně nijak významně nebude lišit od toho, co se jednou nevyhnutelně stane. Už jen proto že se lidstvo rozhodně rozumem neřídí. Ale kdo chce kam...
Mám jen trochu problém s tím, kam tenhle kousek zařadit. Obvykle - když čtu jakoukoli knihu - mi to maluje popisované obrazy před očima. Tady mi to maluje disneyovský animák, plný roztomilých robůtků a dětí, křížený s jiným animákem, Love, Death, and Robots, který je pro dospělé a kde vystupují stejné postavičky, jen se tam krví nešetří. Den nula osciluje někde mezi. Kdyby se vyškrtalo z knihy všech cca 20 sprostých slov a omezily se krvavé popisy, mohlo by to být pro čtenáře od 12 let. Takhle to zapadá do literatury pro starší, ale na to je to zase příliš jednovrstevné a kdyby to někdo zfilmoval, vydalo by to maximálně na 20-minutový snímek. Takže jako další epizoda výše zmíněného LDR by to bylo ideální. I tak je to ale vcelku zábavné čtení na dva večery.
P.S. Čteno jako papírová kniha s hezkou grafickou úpravou.

7 21.02.2025

Je potřeba si uvědomit, kdy novela vznikla. Rok 1954 dělilo jen slabých 60 let od doby, kdy Stoker napsal Draculu, 30 let od pandemie španělské chřipky, jen 15 let od počátku používání penicilinu jako prvního antibiotika, a symbol obráceného kříže stále ještě vzbuzoval děs v lidských duších. V takovém kontextu je kniha, snažící se o vědecké zkoumání vampyrismu na pozadí světové pandemie vpravdě vizonářským počinem.
Z dnešního pohledu jsou některé věci úsměvné a lehce naivní, přesto je to dobře napsaná fikce, která nemá za cíl jen pobavit, ale snaží se řešit i otázky co to vlastně znamená být člověk a jaký typ člověka je ten 'normální'. I proto závěr není takový, jaký by si čtenář přál. Hodně mi to připomnělo jinou novelu, The Girl with All the Gifts od M. Careyho z roku 2014, podle které byl natočen i stejnojmenný film (mimochodem velmi dobrý). I zde přeživší nakonec ustoupí novému člověku, jakkoli postavené na hlavu se to zdá, podobně jako museli ustoupit neandrtálci druhu homo sapiens, ač to měli být podle všech předpokladů oni, kdo měli zalidnit zemi.
Já, legenda je podle mě na svou dobu velmi inovativní počin, který má zaručený přesah i do moderní doby. Stačí jen mírně pozměnit kulisy...

7 18.02.2025

Nepochybně zajímavá kniha, která na propleteném světě dospívajících a dospělých z různých vrstev soudobé americké společnosti ukazuje, jak nečekané směry mohou životy nabrat. Někde je to záměrně, někde jen shodou okolností, často ale proti očekávání. A temná tajemství se nevyhýbají ani idealizované komunitě prestižní čtvrti.
Málokdy se mi stane, že bych se nedokázal pořádně začíst, ale Ohníčky jsou jedna z výjimek. Má obvyklá rovnice 300 stran = 3 dny tady neplatila a po zmíněných třech dnech jsem byl na straně 60. Ne že by to drhlo, ale dost často jsem ztrácel nit a občas se musel i vrátit. A taky ve mě hlodal neodbytný pocit, že je to příliš americké a při vší té revoltě jde vlastně o revoltu korektní v rámci toho, co americká společnost akceptuje. Toto částečné pokrytectví mi asi vadilo nejvíc. Ač se Celeste Ng snaží otevírat ožehavá témata, otevírá je jen natolik, aby stále zůstala akceptovaná mainstreamem a nevypadla z mediálního kolotoče, který ji zajišťuje živobytí. I když dnes, po 45 letech od původního vydání, by si mohla v Americe už dovolit podstatně víc...

7 16.02.2025

"Pane Williame, toto auto je počítačový výrobek indického vesmírného programu. Jezdí rychlostí světla." (komentář hrdého majitele vozu, který je kopií Morrisu Oxford z roku 1956).
Perličky konverzací, jako je tato, dokreslují atmosféru největšího indického města, kde ve spalujícím horku a prachu ulic leží spousta historie a nádherných staveb, kde vedle sebe existuje pestrobarevný propletenec lidí od velmožů po žebráky, kde každé místo může vyprávět příběhy, sahající stovky let v čase zpět. Ač jsem sám v Dillí strávil pouze týden, souhlasím s Dalrymplem - to město musíte přijmout a pak objevíte jeho krásy a skrze slupku současnosti uvidíte do minulosti...

2 15.02.2025

Djatlovova expedice je něco jako sovětský Roswell. Stane se nehoda, která sice bezesporu má přirozené vysvětlení, ale nedostatečná počáteční dokumentace a tlak lovců senzací z toho udělají záhadnou bublinu, která přetrvává už desítky let.
Blbé je, že jediné autentické zápisky, které by mohly věci objasňovat, jsou od tehdejší ruské byrokracie, se všemi typickými přehmaty, politickými manipulacemi a silnými dávkami vodky navrch. To otevírá pole pro další fantazírování. A pak tu jsou seriózní pokusy událost vysvětlit "normálně", z nichž asi ta správná teorie budou přirodní fenomény, kombinace sesuvu sněhu s vichřicí a dezorientací. Vzpomněl jsem si na to při odhazování sněhu před garáží. Už při plně naloženém sněhovém hrable to byla docela tíha. Pokud by se na stan sesunul se svahu jen třeba metr krychlový těžkého sněhu, vedlo by to ke zraněním a panice, které by skončily v teplotách desítky stupňů pod nulou a v noci nutně fatálně. Takové teorie jsou ovšem záhadology promptně smeteny ze stolu. Záhada by tím totiž skončila a to je nežádoucí. Takže tu máme Lavayovu knížku, která má potřebu otevírat zjevné nesmysly jako "nová odhalení". Byl skutečně jeden z členů výpravy cestovatel v čase? Co číhalo v korunách stromů? Otevřela se antigravitační brána do jiné dimenze? Jakou záhadnou superzbraň studenti s sebou nesli? Nebo to bylo fingované a účastnící žijí dál někde v teple spolu s Elvisem? Na stejnou úroveň jsou tu postavena vyjádření oficiálních vyšetřujících autorit, lékařů a klimatologů, s vyjádřeními "badatelů", vystupujících na anonymních fórech pod přezdívkami jako SaltySeaDog a trousících podvržené pravdy...
Takže jakkoli je téma dráždivé a stále je tu hodně otázníků, tahle knížka je v podstatě zbytečná a nic nového nepřináší...

6 15.02.2025

Vlastně doteď pořádně nevím, co si z toho mám odnést a jaký si na to mám vytvořit názor. Dokonce ani nevím, jestli se mi to líbilo nebo ne. I když - při tématu, jako je tohle, se to líbit prakticky nemůže. Něco do sebe knížka ale přece jen má.
K pozitivním momentům bych řadil, že se to rozjíždí pomalu. Skoro třetinu stránek autorka použije na to, aby čtenáře seznámila s postavami, aniž by se něco podstatného dělo. Je to fajn, většina podobné literatury začíná zostra první nebo druhou stránkou, aby mohl geniální detektiv vstoupit na scénu. Tady ne, na scénu místo detektiva vstupuje rozvětvená rodina a příprava oslavy narozenin jednoho z nich. K pozitivním momentům řadím i to, že autorka zůstala u v Česku proveditelných reálií. Zatímco se ve Švédsku rozvěšují mrtvoly v kyselině vysoko do větví a v Americe stráví vrah den jejich aranžováním a vyrýváním vzkazů pro policii do jejich kůže z druhé strany (té kůže), nám stačí ji prostě šoupnout do odpadní jímky na zahradě. Vlastně je to geniální.
Teď doporučení na zlepšení. Když už se rozhodnu umístit příběh do Československa (tam se všichni zde vystupující narodili), tak dávat jim jména Rik, Luk, Ví, Thea, Nel atd. je trochu mimo. Zvlášť když jde prakticky o venkovskou rodinu. Pakliže ovšem autorka neočekává, že si jí všimnou v New Yorku. Asi nevšimnou, jakkoli bych jí to přál.
Pak jsou tu dialogy, z nichž všechny jsou tak dvakrát delší, než by měly být. Jinými slovy - vše bylo řečeno, ale autorka to začne omílat znovu. Solidní prořezání by knížce prospělo, stejně jako růžím na zahradě.
A pak je tu zmíněný závěr, kde to vlastně nijak nedopadne, i když se dozvíme, co se stalo. U policie mě to nepřekvapí a fakt, že už podruhé případ ´odloží´, je opět krásný příklad českých reálií. Spíš mi vadí, že navzdory tomu, že všichni z rodiny jsou oběti, skončí nakonec vlastně ony jako ti, komu zůstane žít s pocitem viny, aniž cokoli provedli. To vůči nim není fér...

11 04.02.2025

Je to jako když kapela natočí album, pro něž napsala šest dobrých písniček. Ale protože je to moc krátké, přihodí se dalších šest, aby se to natáhlo. Takhle to ale nefunguje a výborný prvotní dojem vám pokazí, ne-li zkazí, ta natažená vycpávka. Jak píší jiní - kdyby se tu seškrtalo tak 200 (spíš 300) stran, mohlo by to mít o dost větší tah na branku. Zejména mysteriózní a vetřelčí část je naprostá bomba, pak už to jde jen z kopce. Já se prostě fanouškem Kinga nestanu...

3 02.02.2025

Proč autorka nepíše víc? Nebo jinak - Vendeto, proč už ksakru nejsou přeložené i ostatní její knížky, protože se zdá, že ona píše?
Australská Natalie Barelli je takovým dvojčetem americké Freidy McFadden. Co dostanete? Hlavně příběh, který je skvěle napsaný a čte se jedním dechem. Žádná hluchá místa, jede to dopředu setrvalým tempem, kde si u každé další stránky okousáváte napětím nehty. A když vám vlastní nehty dojdou, začnete okousávat nehty všem, kdo se k tomu nachomýtnou. Je to vystavěné tak dobře, že byly momenty, kdy jsem měl chuť zvolat nahlas "Nedělej to!" nebo "Nechoď tam!". Kancelářské intriky, ač nejsou hlavním bodem vyprávění a jsou tu vyhnané do extrému, mi také hodně připomínají, co se děje ve skutečných korporacích, takže dost reálné.
Jinak se tu vrší jeden překvapivý obrat za druhým, tohle prostě Barelli umí. V první polovině zapadá hlavní hrdinka stále hlouběji do role oběti, aby se to pak obrátilo a dostali jsme naservírvaný pořádný "revenge" závěr, tedy odplatu. To je nespíš má jediná stížnost a trpěla tím i jiná knížka autorky, Hospodyně. Celou dobu si přejete "aby to ta mrcha pořádně schytala", ale je to ukončené zbytečně rychle a neuspokojivě. Rozumějte, neschytá to POŘÁDNĚ. I tak jde o skvělé čtení...

12 02.02.2025

Hodně míst z těch, o kterých tu Dalrymple píše, jsem procestoval, a oslněn krásou kultury a přírody jsem se do historické hloubky nikdy nepustil. Takhle, když je to zkondenzované na třech stovkách stránek, z nichž většina je o národním utrpení, to není lehké čtení.
Dalrymple je bezpochyby dobrý spisovatel, ale z obtížného a deprimujícícho materiálu lehký tón prostě nedostanete. Možná to byla moje chyba - čekal jsem něco na způsob jeho Xanadu, tedy vtipný cestopis, kde se současnost prolíná s minulostí. Věk bohyně Kálí je ale zcela jiný. Je to přesně ta kniha, která vám zruinuje romantické představy. To neznamená, že by nebyla důležitá...

4 02.02.2025

Přibalil jsem nejnovější přírůstek marsonsovské série jako pomocníka čekání na letišti a krásně to vyšlo - polovinu jsem přečetl dopoledne při cestě tam, druhou polovinu večer při cestě zpět. To je první kritika dalšího pokračování s Kim Stone - je to příliš krátké. Ostatně jako většina knih autorky. Vydavatel to sice grafickou úpravou natáhne, ale na týdenní dovolenou budete potřebovat díly nejméně tři, spíš víc.
Tentokrát je to lehce překombinované, přiliš mnoho rodin, příliš mnoho párů stejného pohlaví (ano, chápu proč, ale je to nutné?), příliš mnoho adopcí, a také přiliš mnoho nesmrtelnosti Kim Stoneové. Nicméně pořád to má všechny správné ingredience marsonsovského koktejlu - svižný děj, krátké kapitoly, dostatek sarkastického humoru, dobře napsané postavy a prvek napětí. To vše bez toho, aby se musely prolévat hektolitry krve, takže v duchu nejlepších tradic britské detektivky. Za mě super.
A abych nezapomněl, taky bych chtěl pochválit tradičně dobrý překlad Jany Kunové, který dělá opravdu hodně a je to perfektně odvedená práce.

11 30.01.2025

Angela Marsons si udržuje vysoký standard a využívá obdobné stavební prvky, a tak je vcelku jedno, kterým pokračováním do jejího vlaku naskočíte. Chronologické čtení má tu výhodu, že se ráda na předchozí díly v textu odkazuje, takže to bude čtenáří jasnější. Na druhou stranu jsou ty odkazy dost často jakousi formou reklamy, aby donutila nováčky sáhnout po dřívě vydaných pokračováních. To ale dělají skoro všichni autoři sérií.
Smrtící volání nijak výjimečně ve stoneovské řadě nevyniká, není ani tím nejlepším, ani tím nejhorším. Konverzace jsou jako obvykle jiskrné a zábavné, opět se tu využívá trik dvou proplétajících se vyšetřování v jedné knížce a opět mi to připadá moc krátké a chtěl bych víc...

11 30.01.2025

Chcete smrt, více smrti a ještě více smrti? Chcete smrt takovou, jakou si nedokážete ani v nejhorším snu představit? Máte přečteny díly Hovor se smrtí, Pozorovatel smrti a Sochař smrti? Dobrá zpráva: Já jsem smrt je přesně pro vás!
Ale ne pro mě. Kdysi jsem měl Cartera rád. Do doby, než začal opisovat sám od sebe, přestal myslet a začal se soustředit jen a pouze na co největší brutalitu. I když - koukám, že podle některých komentářů to nebylo DOSTATEČNĚ brutální. Na mě docela jo. Možná se ke Carterovi někdy zase vrátím, ale čím dál víc zjišťuji že čas, strávený s jeho opusy, lze využít smysluplněji jinak. Třeba s lepšími knížkami?
A ano, na závěr si opět rýpnu do Jakuba Saice, jehož audioverzi jsem poslouchal. Slibuju, že už to nikdy neudělám a příště si raději pořídím papírovou knihu, z papíru smrti. Ale kterou? Co byste mi doporučili? Popisek od Genesis zní dobře - Robert Hunter je povolán k NEJDĚSIVĚJŠÍMU místu činu, jaké kdy navštívil. Ještě větší znepokojení se ho zmocní, když se při pitvě najde v těle oběti VERŠ BÁSNĚ zanechaný vrahem...

5 21.01.2025