work komentáře u knih

Je to jako když kapela natočí album, pro něž napsala šest dobrých písniček. Ale protože je to moc krátké, přihodí se dalších šest, aby se to natáhlo. Takhle to ale nefunguje a výborný prvotní dojem vám pokazí, ne-li zkazí, ta natažená vycpávka. Jak píší jiní - kdyby se tu seškrtalo tak 200 (spíš 300) stran, mohlo by to mít o dost větší tah na branku. Zejména mysteriózní a vetřelčí část je naprostá bomba, pak už to jde jen z kopce. Já se prostě fanouškem Kinga nestanu...

1 02.02.2025

Proč autorka nepíše víc? Nebo jinak - Vendeto, proč už ksakru nejsou přeložené i ostatní její knížky, protože se zdá, že ona píše?
Australská Natalie Barelli je takovým dvojčetem americké Freidy McFadden. Co dostanete? Hlavně příběh, který je skvěle napsaný a čte se jedním dechem. Žádná hluchá místa, jede to dopředu setrvalým tempem, kde si u každé další stránky okousáváte napětím nehty. A když vám vlastní nehty dojdou, začnete okousávat nehty všem, kdo se k tomu nachomýtnou. Je to vystavěné tak dobře, že byly momenty, kdy jsem měl chuť zvolat nahlas "Nedělej to!" nebo "Nechoď tam!". Kancelářské intriky, ač nejsou hlavním bodem vyprávění a jsou tu vyhnané do extrému, mi také hodně připomínají, co se děje ve skutečných korporacích, takže dost reálné.
Jinak se tu vrší jeden překvapivý obrat za druhým, tohle prostě Barelli umí. V první polovině zapadá hlavní hrdinka stále hlouběji do role oběti, aby se to pak obrátilo a dostali jsme naservírvaný pořádný "revenge" závěr, tedy odplatu. To je nespíš má jediná stížnost a trpěla tím i jiná knížka autorky, Hospodyně. Celou dobu si přejete "aby to ta mrcha pořádně schytala", ale je to ukončené zbytečně rychle a neuspokojivě. Rozumějte, neschytá to POŘÁDNĚ. I tak jde o skvělé čtení...

10 02.02.2025

Hodně míst z těch, o kterých tu Dalrymple píše, jsem procestoval, a oslněn krásou kultury a přírody jsem se do historické hloubky nikdy nepustil. Takhle, když je to zkondenzované na třech stovkách stránek, z nichž většina je o národním utrpení, to není lehké čtení.
Dalrymple je bezpochyby dobrý spisovatel, ale z obtížného a deprimujícícho materiálu lehký tón prostě nedostanete. Možná to byla moje chyba - čekal jsem něco na způsob jeho Xanadu, tedy vtipný cestopis, kde se současnost prolíná s minulostí. Věk bohyně Kálí je ale zcela jiný. Je to přesně ta kniha, která vám zruinuje romantické představy. To neznamená, že by nebyla důležitá...

2 02.02.2025

Přibalil jsem nejnovější přírůstek marsonsovské série jako pomocníka čekání na letišti a krásně to vyšlo - polovinu jsem přečetl dopoledne při cestě tam, druhou polovinu večer při cestě zpět. To je první kritika dalšího pokračování s Kim Stone - je to příliš krátké. Ostatně jako většina knih autorky. Vydavatel to sice grafickou úpravou natáhne, ale na týdenní dovolenou budete potřebovat díly nejméně tři, spíš víc.
Tentokrát je to lehce překombinované, přiliš mnoho rodin, příliš mnoho párů stejného pohlaví (ano, chápu proč, ale je to nutné?), příliš mnoho adopcí, a také přiliš mnoho nesmrtelnosti Kim Stoneové. Nicméně pořád to má všechny správné ingredience marsonsovského koktejlu - svižný děj, krátké kapitoly, dostatek sarkastického humoru, dobře napsané postavy a prvek napětí. To vše bez toho, aby se musely prolévat hektolitry krve, takže v duchu nejlepších tradic britské detektivky. Za mě super.
A abych nezapomněl, taky bych chtěl pochválit tradičně dobrý překlad Jany Kunové, který dělá opravdu hodně a je to perfektně odvedená práce.

6 30.01.2025

Angela Marsons si udržuje vysoký standard a využívá obdobné stavební prvky, a tak je vcelku jedno, kterým pokračováním do jejího vlaku naskočíte. Chronologické čtení má tu výhodu, že se ráda na předchozí díly v textu odkazuje, takže to bude čtenáří jasnější. Na druhou stranu jsou ty odkazy dost často jakousi formou reklamy, aby donutila nováčky sáhnout po dřívě vydaných pokračováních. To ale dělají skoro všichni autoři sérií.
Smrtící volání nijak výjimečně ve stoneovské řadě nevyniká, není ani tím nejlepším, ani tím nejhorším. Konverzace jsou jako obvykle jiskrné a zábavné, opět se tu využívá trik dvou proplétajících se vyšetřování v jedné knížce a opět mi to připadá moc krátké a chtěl bych víc...

7 30.01.2025

Chcete smrt, více smrti a ještě více smrti? Chcete smrt takovou, jakou si nedokážete ani v nejhorším snu představit? Máte přečteny díly Hovor se smrtí, Pozorovatel smrti a Sochař smrti? Dobrá zpráva: Já jsem smrt je přesně pro vás!
Ale ne pro mě. Kdysi jsem měl Cartera rád. Do doby, než začal opisovat sám od sebe, přestal myslet a začal se soustředit jen a pouze na co největší brutalitu. I když - koukám, že podle některých komentářů to nebylo DOSTATEČNĚ brutální. Na mě docela jo. Možná se ke Carterovi někdy zase vrátím, ale čím dál víc zjišťuji že čas, strávený s jeho opusy, lze využít smysluplněji jinak. Třeba s lepšími knížkami?
A ano, na závěr si opět rýpnu do Jakuba Saice, jehož audioverzi jsem poslouchal. Slibuju, že už to nikdy neudělám a příště si raději pořídím papírovou knihu, z papíru smrti. Ale kterou? Co byste mi doporučili? Popisek od Genesis zní dobře - Robert Hunter je povolán k NEJDĚSIVĚJŠÍMU místu činu, jaké kdy navštívil. Ještě větší znepokojení se ho zmocní, když se při pitvě najde v těle oběti VERŠ BÁSNĚ zanechaný vrahem...

2 21.01.2025

Jedno z klasických básnických děl antiky, které je jakýmsi konečným průvodcem okolo všeho, co se týká lásky. Dneska byste něco takového mohli čekat od průměrného amerického jůtubera, případně od někoho, kdo si v Česku říká odborník na vztahy. A že takových máme.
Umění milovat je rozděleno do tří samostatných knih, ale nebojte se – co kniha, to čtení na půl hodiny, takže to celé zvládnete za večer. Pokud to číst nechcete, předkládám ve zkratce obsah.
Pro muže:
1. Dívku svého srdce najdete nejlépe při procházkách sloupovím, náměstím, případně v divadle, v průvodu či v cirkuse. Můžete zkusit i gladiátorské hry a Dianin lesík.
2. Je vhodné se domluvit se služebnou předmětu vaší lásky, aby to pojistila. Chybou je ale vyspat se i se služebnou, to nedělejte.
3. Ostříhejte se, umyjte se a voňte. Ovidius výslovně zmiňuje zrádný chloupek, lezoucí z nosu, na ten pozor!
4. Posílejte dopisy, nadbíhejte, lichoťte, organizujte jakoby náhodná setkání a hlavně – vytrvejte. Ale pozor na její narozeniny! To se někam kliďte, protože vaše milovaná by očekávala dárek a bezpochyby by vás finančně sedřela z kůže. Takže na narozeniny buďte mimo dosah.
5. Dříve či později dívka podlehne. Když nepodlehne, vezměte si ji násilím, protože když říká ne, myslí tím vlastně ano. Podle Ovidia.
6. Jakmile je ruka v rukávě, zůstaňte pozorní a vlídní a noste dárky. Třeba nový otrok vždy potěší, případně naopak můžete některému z otroků darovat svobodu – to udělá dojem.
7. A pokud se vaše milovaná promění v Medúzu a bude jedovatá jako had? Ovidius radí – útrapy snášej moudře, chyby nevytýkej. Prostě to nějak vydrž nebo si najdi někoho bokem.
Pro ženy:
1. Pečujte o zevnějšek, ať vypadáte jako Jitřenka rosná. Zní mi to jako druh žáby, ale Ovidius tím bezpochyby myslel jasnou hvězdu na obloze.
2. Tipy na kosmetiku: nakřídujte si tvář, uhlem dotáhněte linky, běžte ke kadeřnici. Natírat se ovčím tukem z Atén není dobrý nápad. Naučte se půvabně usmívat a ladně chodit. Mějte odhalené jedno rameno, muži budou šílet.
3. Nejste-li vysoká, seďte nebo ležte, on to nepozná.
4. Když budete zavřená doma, těžko někoho ulovíte. Chozením na správná místa zvýšíte šance na seznámení – viz. bod 1 pro muže.
5. Dělejte okolky, muž rád dobývá. Ale zase ne moc, nebo špatně dopadnete, viz. bod 5 pro muže.
6. Nesvěřujte se kamarádkám, zvlášť pokud jsou hezčí než vy – podrazí vás při první příležitosti.
7. Předstírejte rozkoš, ale jen pokud v tom jste vážně dobrá – většinou se to totiž pozná.
Držím palce!

3 19.01.2025

Premisa je zajímavá a vlastně i reálná: globální oteplování způsobí tání věčně zmrzlé sibiřské tundry a na povrch se tak dostanou nejen zbytky prehistorické fauny a flóry permafrostu, ale s nimi i viry a bakterie, na něž už lidstvo zapomnělo. Odtud dál už to začíná být ne tak zajímavé.
Když virus, který výzkumnící z mrazu osvobodí, způsobuje, že mozek se chová jako játra, játra jako ledviny a ledviny jako plíce, těžko se tomu dá věřit. Pak na většinové ploše knihy, uspořádané jako navzájem navazující povídky, čteme o tom, jak rodiče dobrovolně nechávají "zábavným" způsobem usmrcovat svoje vlastní děti v jakési obdobě disneylandovské eutanázie. A abychom si to užili dostatečně, nahlížíme na to postupně očima zaměstnanců kremačních parků, rodičů i dětí. Chápu, že japonský kulturní pohled na smrt je zcela odlišný od toho našeho, ale upřímně - bylo to hodně depresivní čtení, způsobující mi lehký (no, spíš hluboký) diskomofort. Nepřispívala tomu ani ne moc povedená stavba, takže textu chybí 'flow'. Přeloženo: dost blbě se to čte.
Na téma virových pandemií jsem četl už více sci-fi knih, tahle je kvalitativně takovým vlažným průměrem, přestože se zápletkou vymyká zcela jistě. Tak jen doufám, že žádná z vizí autora se nevyplní, zvlášť když děj zasadil do doby jen o nějakých deset let dál od současnosti.

3 18.01.2025

Na tuto knížku jsem natrefil úplně náhodou, otevřel ji někde uprostřed a pohlcen prvním odstavcem, co jsem přečetl, si ji půjčil. A nelitoval. V zásadě je to román pro ženy, v zásadě je to červená knihovna, a v zásadě je to kýč, ale je to napsané tak nádherně. Je to barevné, plné vůní a autorka pracuje s perem jako se štětcem...

Procházela s údivem vysokými, rozlehlými místnostmi, jimiž vál teplý průvan vonící pískem a sluncem, jež se mísil s vůní santálového dřeva a růží, jež jakoby ustavičně vyzařovala ze stěn. Při každém kroku vydávalo její tmavodmodré sárí se zeleným a zlatým vyšíváním šustivý zvuk. Podlaha z bílého, žlutého a růžového mramoru chladila pod tenkými podrážkami sandálů, stěny pomalované pávy, nazdobenými slony, tygry a hromadami květin, ornamenty z pestře třpytivého skla, sochy z onyxu, slonoviny a stříbra, dlouhé pásy hedvábí rudého jak vlčí mák, v ametystové a kobaltové modři, mořské zeleni a citrónové žluti, a třpytivé vyšívané podušky v barvách broskví...

Stačí? Nic tu není jen tak. Je to velké, tragické, poetické, romantické, a plné pozitivního vidění. Údolí zde nejsou široká, ale půvabně široká, rýžová pole se k hustým lesům tulí, muži nejsou vysocí, ale každý coul jejich těla je vytrénovaný s mocnou pružností zvířete, ženy nejsou krásné, ale jejich polibky voní po jahodách, pleť mají hladce alabastrovou a v levandulových očích mají nezbedné jiskřičky. Kdo by odolal? František Ryčl by za ten překlad měl dostat literární cenu.
Není to ale jen samoúčelná hra se slovy. Nebe nad Darjeelingem je ten typ knihy, že když se vás někdo zeptá o čem to bylo, můžete mu o tom hodiny vyprávět. Schválně, u kolika jiných přečtených knih se vám to povede? Tady ano, je to jako jedna dlouhá pohádka s protínajícími se příběhy...

5 16.01.2025

Čím zodpovědnější pozici u policie zastáváte, tím víc mluvíte jako dlaždič, tím hloupěji se chováte, a na jednoduchý dotaz kolegy dokážete odpovědět jen nějakou totální krávovinou. Rozumějte, abyste ho popíchli. Hláškujete, chápete? Alespoň podle Hutchinsona alias Kirka.
Dokázal bych zkousnout svébytnou představu o práci detektivů, ale kde je děj? Ten tu chybí. Respektive, něco málo tu je, tak na dvě tři strany by to s odřenýma ušima vydalo. Zbytek jsou „duchaplné“ konverzace, nesmysly a rádoby lákání čtenáře do slepých uliček, i když ti vnímavější už po dvaceti minutách uhodnou, kdo za tím stojí.
Nedivím se, že se Hutchinson přejmenoval na Kirka. Taky bych psal pod pseudonymem. Pod pseudonymem by měla překládat i Hana Vašková. Stěžoval jsem si na to už u jiné knížky, Království z kostí, a tady to není o nic lepší, spíš ještě horší. Jako by to překládal Babiš. Pokud vám ale na konverzacích typu…
“Co se děje, Hugh?“
„Je to k prdu, sakra, Smithe,“ odpověděl Hugh Smithovi.
… nic nevadí, tak je to asi v pořádku.
Série začala dobře, ale pro mě se vyvinula ve strmý literární sešup, kde literární je silné slovo. Obávám se, že ChatGPT dokáže napsat mnohem zajímavější thriller za 10 sekund… Umělé inteligenci jsou podobné i montáže typu „Byl vzteklý a prokládal jednotlivá slova výbuchy smíchu“. Takže se obávám, že to ChatGPT opravdu píše, protože (podle samotným autorem zveřejněného seznamu) do série Jack Logan patří 27 knih, z nichž ta první vyšla v roce 2019. A to je čistým počtem, přátelé, něco přes 5 pokračování ročně. Prostě kvalita.

Amber má nádhernou obrovskou kuchyň plnou spotřebičů, které s největší pravděpodobností ani jednou nepoužila. Je tady multifunkční tlakový hrnec, rýžovar, horkovzdušná fritéza, a dokonce něco, co se jmenuje dehydrátor. Působí poněkud paradoxně, že člověk, který má v koupelně osm hydratačních krémů, vlastní i dehydrátor...

Tento situační humor na knížkách Freidy McFadden miluju a ona ho umí dávkovat tak akorát, aby to okořenilo příběh, co chce vyprávět, a nepůsobilo to samoúčelně. V čem je ještě dobrá? Ve stavění zápletek, svádění čtenáře na scestí, v propojování detailů, na které jste v průběhu čtení dávno zapomněli a hlavně - píše knížky, co se nedají přečíst jinak, než na jeden dlouhý zátah. Prostě to nepustí.
Přesto není toto pokračování Pomocnice úplně to nejlepší, co napsala. Mám rozečtený další díl (v angličtině) a ten je zajímavější. Tajemství pomocnice je vlastně trochu obehraná písnička, v podstatě opakovaně rozvíjí motiv z úvodní knížky série, a působí trochu epizodně, jako díl televizního Věřte nevěřte. Pořád tu ale máme velkou porci mcfaddenovské čtivosti a ta to vynahrazuje. Za mě by mohla Freida psát víc, řekněme jedna nová knížka na pultech každý pátek a vůbec bych si nestěžoval...

16 12.01.2025

Kristin Hannah mě přesunula z ledových aljašských plání Velké samoty do vyprahlého texaského vnitrozemí. Úspěšně, od zavření knihy mám pořád pocit, že nemůžu dostat z plic veškerý ten zvířený prach, co se tam během těch 360 stran nahromadil.
Ačkoli byla knížka napsána nedávno (konkrétně v době covidového lockdownu), Hannah přistupuje ke své próze rozmáchle v duchu velkého amerického románu po vzoru Steinbecka nebo Faulknera. Nesoustředí se okamžité prožitky, ale snaží se zabrat vícegenerační výpověď, tady se vezoucí na osudech farmářů, donucených víceletým obdobím sucha přejít od velkorysé prosperity k holému přežívání v období hospodařské deprese. Vyprávěno očima antihrdinky Elsy a posléze i její dcery, se silným sociálním nábojem a tématy politického odboje, mě Čtyři vichry nezasáhly tolik, jako atmosférický příběh o temných zákoutích lidské duše, kterým byla Velká samota. Pořád jde ale o dílo, které si zaslouží přívlastek "román", a vedle něhož různé thrillery, které bežně sjíždím, působí jako dětské hračky.
P.S. Nenechte se zastrašit. Ačkoli kniha působí rozměrně, já ji dal za 24 hodin. Čte se opravdu dobře.
P.S.2. A spravte si anotaci, Texas není na hranici s Kanadou.

11 10.01.2025

Se koukám, že Kolotoč má zatím ze Smithových detektivních thrillerů ve zdejší komunitě nejvyšší hodnocení. Asi to tak bude, i když jako obvykle má mince dvě strany.
Vypadá to, že se po prvních třech knihách série Smith vypsal a dokáže vystavět hodně napínavý děj, kde nic nedrhne a čte se to samo. Tedy minimálně v první polovině, kde jsem byl nakloněn nejvyššímu hodnocení. Dobře se to čte, postavy se usadily, netlačí se tolik na pilu s humorem, ubralo se na eskapádách Kettovic rozjívených ratolestí a drží se tu temně temný prvek, která se objevil už v předchozím dílu. Super thriller. Jenže pak je tu i druhá polovina.
Čtivost sice zůstává, přibude ale prvek nový - nevěrohodnost. Nechci spoilerovat, takže k tomu nic víc nenapíšu, ale až do konce jsem čekal, doufaje, že to nabere jiný kurz a Smith tak elegantně vybruslí z toho, kam to celé směřuje. Nenabralo, nevybruslil. A tak mu hlavní zápletku prostě nezbaštím, je to hodně přitažené za vlasy.
Zcela jistě si od něj ovšem další pokračování zase někdy přečtu, hlavně pokud ještě ubere na používání věty "Něco mu na tom nesedělo", a pochopitelně jsem rovněž napnutý, jak to dopadne s přístrojem na vaření čaje.

4 09.01.2025

Posloucháno jako audiokniha ve slovenštině, bravurně načtená Jurajem Kemkou. Jak kdysi už napsala Milena Holcová, duch národa je nejlépe cítit v přeplněném autobuse. Tahle knížka je toho důkaz.
Popravdě jsem se o Norsku, Norech a jejich zvycích dozvěděl víc z tohoto autobusového vyprávění, než z jakéhokoli průvodce. Ondrej je výborný pozorovatel a znamenitý vypravěč, takže to nemá hluchá místa a jako bonus je to velmi vtipné. Jak bylo zmíněno, hodně tomu pomáhá skvělé načtení. Kdybych to četl na papíře, nebylo by to stejné.
Věřím, že kouzlo takové knížky nelze zopakovat, takže mám docela obavy z korejského pokračování, ale možná se po čase nechám přesvědčit. Tu půlhvězdičku dám dolů za zbytečně mnoho vulgarismů, i když je víc než jisté že v dané situaci bych jich možná vychrlil dvojnásobek. Ale tak to trošku knížku znepřístupňje mladším čtenářům, kteří by si ji jinak mohli klidně dát na seznam taky.

5 06.01.2025

Všichni máme představu o tom, jak by měl vypadat pořádný detektivní thriller - tím myslím zhruba 3 centimetry silný s dobrou obálkou, na které New York Times zmiňuje, že to je nejlepší knížka za poslední čtyři dny, a samozřejmě to musí být pořádná série. Tahle kniha do toho moc nezapadá. Vydavatel sice použil řádkování jako v dětské knížce, leč pořád chybí alespoň centimetr. Dost často doporučuji autorům texty odvážněji proškrtávat. Tady by to naopak chtělo expandovat, a to nejen kvůli tloušťce.
Připomínalo mi to díl televizního seriálu. Uvodní titulky, tady jsou postavy a šup, šup, nezdržujeme a hned to rozbalíme. Takže žádné popisy prostředí, žádné popisy charakterů, žádná pouta k postavám. Vše probíhá narychlo a teď. Přitom - kdyby to Olivia trochu víc rozvedla - mohlo by to být fakt hodně dobré, jelikož narozdíl od mnoha věhlasných jmen to měla docela promyšlené a neservírovala čtenáři očividné nesmysly.
Tudíž souhlasím s ostatními komentáři, že se tím člověk musí trochu prokousávat a navzdory zkratkovosti zejména první půlka moc neodsýpá. Výsledný dojem je tedy trošku takový televizní. Aby to mohlo do kin, chtělo by to víc pracovat s obrazem a emocemi. Nicméně mě to v záplavě thrillerů, co se podobají jako vejce vejci, potěšilo svou civilností a jsem rád, že jsem si to přečetl.

4 04.01.2025

Nakladatel to opatřil popiskem mysteriózní thriller navzdory tomu, že to sama autorka označila v doslovu za horor. Blíž to má k tomu druhému.
Je to jak když sedíte v čekárně u zubaře a listujete pohozenými časopisy typu Záhady a mystéria popřípadě Junior. Zaujme vás krátká zmínka o pohanském božstvu a nadchnete se: O tomto napíšu knihu. Abyste ale vycucali 470 stránek ze zmínky na dva odstavce, musíte být setsakra dobrý spisovatel/spisovatelka. Jinak budete muset použít slovní vatu. Hodně vaty. Jste-li milovníkem či milovnicí vaty, v Šepotu z lesa jí najdete dostatek. V úhrnu tak 450 stran, ten zbytek je vlastní jádro sdělení.
Při čtení jsem tak měl pocit, že jsem se zacyklil - pořád stejné výjevy, pořád stejné rozhovory, motalo se to jako dřevo pod splavem, popřípadě jako korejský duchařský horor, kde vás mrtvá sinavě bledá holčička či chlapeček otravují tak dlouho, dokud je nevysvobodíte. Takže jestli jsem si něco užil, byly to hlavně etudy z kuchyně paní Urbánkové, která hlavního hrdinu krmila takovými tradičními dobrotami, že jsem jen tiše záviděl. Možná mohla být na konci knížky i vložka s recepty?

7 30.12.2024

Když jsem tu knížku držel v ruce, myslel jsem si: Bože, tolik stránek, to NIKDY nepřečtu. Je pravda, že kdyby - podobně jako v supermarketu - byly u knížek uváděné i ceny přepočítané na počet slov, Ostrov s šesti stovkami stránek by byla jedna z nejvýhodnějších koupí. DeMille je bezesporu vynikající vypravěč, o čemž jsem se přesvědčil v jeho majstrštyku Hra pro lvy. Ostrov Antrax mu předchází a je to ÚPLNĚ jiná záležitost.
Hra pro lvy jela na vlně mezinárodního terorismu a střetu západního a islámského světa, byla plná pregnantních dialogů a nervydrásajícího napětí. Ostrov je něco jako prázdninová dobrodružná detektivka z přímořského letoviska. Narozdíl od zavádějicího českého názvu, který slibuje pandemickou apokalypsu, je to spíš moderní parafráze na Stevensonův Ostrov pokladů. Tudíž piráti, poklady, exkurzy do historie a překvapivě fungující romantické linie, které tu máme hned dvě. Ale jak říkám, DeMille je vynikající vypravěč, a tak jsem se těšil na každou další chvíli strávenou v jeho společnosti. Proč tedy ne plný počet hvězd?
Pro mě to hodně zabil závěr. A závěry jsou důležité. Tenhle strhl pomalu a dobře budovaný příběh do hloupého a béčkového finále bez špetky zajímavosti. A jak píší jiní, Coreyho sarkasmu je tu také přespříliš i v situacích, kde se to prostě nehodí. Proto jsem rád, že mám za sebou i Hru pro lvy, protože vím, že to DeMille umí i lépe. Mnohem lépe.

3 28.12.2024

(SPOILER) Jednoznačně nejlepší z (prozatím) trilogie, kde se všechny díly navzájem podobají jako vejce vejci. Kdo je pachatelem víte už od začátku, Altairové to dojde až ke konci. Možná jsem jediný, ale netuším, proč mi při čtení opakovaně přicházel na mysl Fantom Morrisvillu - že by to byla rafinovanost zápletky, propracovanost postav a příběhová uvěřitelnost? To asi ne. Tak co tedy?
Ale abych naplnil avizovaný spoiler - teď zavřete oči všichni, kdo nechcete znát detaily...
Kdo za tím je, díl po dílu: První díl - spolupracovnice Altairové. Druhý díl - spolupracovník Altairové. Třetí díl - nadřízený Altairové. Nechápu, proč se vyšetřuje v terénu, stačí projít kanceláře.
Motivy, díl po dílu: První díl - mytologie egyptská, řecká a mayská. Druhý díl - mytologie řecká. Třetí díl - mytologie egyptská. Cooperová je prostě kreativní. Příště by mohla být mytologie mayská, tipuju.
Dvě důležité zprávy na konec. FBI má nový přístroj na určování DNA, takže to jde mnohem rychleji. A protože DNA se tu odebírá všude všem a ze všeho, mohlo by se začít odebírat ještě víc. Jinými slovy, milujete-li odebírání DNA, tohle je série pro vás.
Druhá zpráva je ještě důležitější a je určena všem maminkám. Maminky, víte jak máte doma schované krabice s fotkami vašich kučeravých ratolestí, když byly ještě malé a roztomilé, první krůčky a tak, a jak u těch fotek máte schované i rentgenové snímky jejich mozků? Tak pozor - zkontrolujte si je, jestli vám někdo ty snímky mozků nevyměnil za snímky mozků někoho jiného. Protože Sayer Altairová v takových dětských vzpomínkových krabicích rentgenové snímky obvykle nachází a hned z nich pozná, že je ten váš klučina psychopat. Hned. Je to rychlé, ona je fakt dobrá.
Hvězdičku si tohle "dílo" ale přece jen zaslouží, a to za poslední větu. Sice je tím zaděláno na pokračování, které si já už určitě nepřečtu, ale je to fajn konec, to musím uznat.

10 22.12.2024

Je to tak, jak píší jiní - druhý díl je skoro stejný jako ten první.
Máte doma něco ze Senegalu nebo vám doma alespoň voní nějaká senegalská specialita? To je divné, protože když jde Sayer Altair navštívit někoho, kdo souvisí s případem, je to tak. Ihned se tím naváže pouto, protože ona je také odtamtud. Náhoda? Možná. Taky vám zasychají blátivé cákance na pláštěnce do šedého odstínu i v prudkém dešti? Mě a Cooperové vždycky. Taky když najdete nápis psaný divným písmem, ukáže se, že je ho schopna přečíst vaše chráněnka, protože je to řecky a ona je z Řecka? Náhoda? Možná. Taky když najdete hrob plný starých letitých kostí, ukáže se, že vrah po těch letech začal začal operovat znovu zrovna před dvěma dny? Náhoda? Možná. A když ten hrob zkoumáte s forenzní specialistkou, někdo na vás vylije shora dva kanystry benzínu a zapálí vás (v dešti), vadilo by vám to? Ještěže déšť to rychle uhasí a jede se dál.
Případ je samozřejmě tajný a nikdo se o něm nesmí dozvědět, hlavně ne média, takže nepřekvapí, když se na místě činu uprostřed lesů najednou zjeví Altairovic babička se sousedem, schovankou, psíkem a s dortem s přáním k narozeninám. Všechno nejlepší, Sayer!
Čím víc jsem se knížkou prokousával, tím víc jsem si říkal, jestli to Cooperová nenapsala jako parodii, jen ji vydavatelé nepochopili. Jak by se jinak mohlo stát, že má oblíbená Povídalka Oltářová (tak si pro sebe překládám jméno hrdinné agentky) běží v dešti v národním parku z chatky do hlavní budovy bosky a v pyžamu ("ani jsem si to neuvědomila"), ale s připnutou zbraní v pouzdře ("ani nevím, že jsem si ji vzala")? Jak rozkošné... No, hlavně že se na každé druhé stránce odebere někomu či někde DNA a všechno nakonec dobře dopadne.
Mám ještě třetí díl série, takže tomu dám poslední šanci. Třeba bude Cooperová originálnější alespoň v tom, že opět nezavře své ženské oběti do podzemní místnosti a že pachatel nebude mít totožný profil, už se to začíná moc opakovat a ano - kromě jmen postav je to tedy v zásadě pořád stejné...
P.S. Vlastně není. V rámci svého výzkumného projektu Altairová rozesílá e-maily a letáky vyzývající: Jste-li psychopat, přihlašte se na můj e-mail, udělám s vámi anonymní rozhovor a oskenuji vám mozek, abych zjistila, byl-li jste předurčen být psychopatem. To je VELMI originální!

Ellison Cooperová o sobě říká, že má doktorát z antropologie, studovala archeologii, neurovědu, starověká náboženství a práva, pracovala jako vyšetřovatelka vražd a záchranný pracovník při katastrofách. Tohle všechno - a mnohem víc - nacpala do V kleci. Ne že by se to četlo špatně, to vůbec ne, přestože je to jízda hodně kostrbatá, jako když si z kol u auta sundáte pneumatiky a vyrazíte na výlet.
Můj problém je, že všechno v knize jsem četl už jinde. Někde do té míry, že to působí jako sprosté vykradení jiných autorů. Hlavní hrdinka, agentka FBI s hodně podivným jménem Povídalka Oltářová (v originále Sayer Altair), jezdí na motorce, je samotářka, adoptuje psa... kde jen jsem to už viděl. Máme tu správňáckého souseda, co psa hlídá... kde jen jsem to už viděl. Máme tu šéfku FBI v kolizi s vlivným senátorem... kde jen jsem to už viděl. A tak dále. Prostě plagiát. Po americku se to snaží Cooperová vyřešit korektností, takže Oltářová je černé pleti, soused je gay, a hlavní obviněný (pochopitelně nevinný) je transexuál. Ale to je to nejmenší. Potíž je v tom, že je děj rozlítaný od zdi ke zdi, dedukce pospolu drží jen silou vůle, postavy jsou napsané mělce a bez nápadu, a pokud jste alespoň minimálně uvažující, od poloviny víte, kdo za vším stojí, přestože na věrohodné vysvětlení motivu nepřišla ani autorka.
Takže mé hodnocení neodráží zábavnost celého "díla", jako spíš jeho relativní pozici vůči jiným autorům, kteří jsou jednak originální, jednak umí psát opravdu lépe.
A jelikož mám doma další dvě pokračování, hned se do nich pustím a budu doufat, že se styl Cooperové vybrousil...

8 21.12.2024