work komentáře u knih

Amišský mladík oblbuje děvčata, aby je následně předhodil svým kamarádíčkům, dokud se jeden z nich nenaštve a neukončí to. To je prakticky celý děj. Do toho tu máme pak už jen vycpávky trojího typu:
Svatba - ano, je prima, že si Kate konečně Tomasettiho vezme, ale musí se to řešit na každé druhé stránce? Taky by mu mohla přestat říkat konečně příjmením, když už se berou. To, že Tomasetti každý večer drtí česnek na těstoviny, aby je pak mohli zapít vínem, je taky nic nepřinášející, leč stále opakovaný detail. Jedenkrát by stačilo.
Každá kapitola začíná stránkou, kde se dozvíme něco jako "My policisté, když vyšetřujeme zločin..." nebo "Za ta léta, co jsem náčelnicí, jsem se naučila...". Je to zbytečné a místo toho, aby to bylo zajímavé, to působí jako sebechvála.
A do třetice se tu mluví výhradně v policejních kódech. Mám tu deset třicet, pošlete dvanáct dvacet. Pochopitelně je to kvůli utajení zpráv předávaných vysílačkou, jen mám pocit, že v maloměstě jako Painters Mill už tak jak tak všechny tyto kódy znaji všichni obyvatelé nazpaměť.
Nejhorší na tom je, že nejenže Castillo nepřinesla do své amišské série nic nového a drží se hlavně v závěru obehraného schématu, ale navíc zrecyklovává zápletky, které jsme už četli v jejích předchozích knížkách. Prostě z toho na dálku čpí nutnost vydat další pokračování pro splnění edičního plánu, přestože se múzy tentokrát nedostavily.
Ale abych jen nekritizoval. Spisovatelka pořád zůstává mezi mými nejoblíbenějšími. Nikdo nedokáže tak hezky popsat horké léto, křupání štěrku na příjezdových cestách, vůni stájí, rozhrkané povozy, vztahy v amišské komunitě a trávu, vlnící se ve večerním větru. Tento styl venkovských thrillerů je prostě skvělý.
P.S. Pochválím i vydavatelství MOBA hlavně za to, že někdo přemýšlel a použil moc pěknou kombinaci správně zvolených barevných odstínů pro přebal a kapitálek. Malý detail, velký efekt.

9 08.09.2024

Představte si, že u vás na zahrádce bydlí rodina králíčků. Jsou roztomilí a hopkají si sem a tam. Občas vyhrabou výhonek, občas okoušou kůru ze stromků, jejich jedinou starostí je se nasytit, rozmnožit a vyhrabat vhodné doupě. Do hlavy jim nevidíme, ale zcela jistě mají své radosti i starosti. Jenže přijdou horší časy a majitel zahrady, jakožto nadřazený druh, si jednoho dne rozhodne dát králičí k obědu. A teď se na to podívejte z perspektivy králičí rodiny.
Jako literatura to na plný počet hvězdiček není, ale o to tu nejde. Knížka mě donutila přemýšlet a snad i přehodnocovat. Zdánlivě jednoduchý příběh s přesahem, který neztratil od doby svého vzniku (1955!) naprosto nic ze svého poselství...

8 03.09.2024

Shrnul bych to dvouslovím: promarněná příležitost.
Filip Klouda osciluje mezi několika světy. Jednak tu máme rádoby japonské reálie, což znamená, že pořád prší, pořád blikají fluorescenční zářivky a všude jsou "kravaťáci" v barech a hernách, popřípadě posluhovači japonské mafie. Toliko k těm reáliím, protože víc z toho Filip nevytěžil. Pak je tu svět filmový, který je asi nejklíčovější, což je dané jednak autorovým zaměřením, jednak rolí, do které postavil svoji hrdinku, obhajující nezávislý krátkometrážní snímek na tokijském festivalu. Znamená to spoustu odkazů na filmovou kulturu, ale tak nějak jen rozhozených po celé knize, aniž by to mělo hlubší význam. Pak je tu svět postav, který mě vyloženě zklamal. Těch japonských je tu pomálu a chovají se značně nejaponsky, zbytek jsou všechno Češi, které svede dohromady náhoda. Náhod je v celé knížce víc, než je zdrávo - v podstatě jsou tam pouze jen náhody a logiku konání postav zcela postrádá. Celé to tak působí značně nevěrohodně a Filip by udělal líp, kdyby děj situoval do Prahy, tam by alespoň nepůsobily charaktery jako pěst na oko. Alex a její podivné směsi egoismu a rezignace na život jsem měl po dvou stovkách stránek už plné zuby, a tak jako jediná sympatická postava mi vyšel Alexin otec, díkybohu alespoň za to.
Teď k pozitivním věcem. Úvod je prima, čekáte, co se z toho vyklube. Pak to dalších pár set stran přešlapuje na místě, aby se to v 78% knížky najednou rozjelo nebývalým tempem, takže poslední stovka odsýpá.
Kdybych vzal tento příběh doslovně, vyplynulo by z něj následující poučení: Nejezděte do Japonska, protože se tam budete stýkat s Čechy, kteří se s vámi budou chtít vyspat, nebo vás zabít, a kamkoli se v třináctimilionovém městě hnete, ihned na ně - pochopitelně náhodou - narazíte. Takže tak.

4 01.09.2024

S překvapením zjišťuji, že originál vyšel v roce 2007. V průběhu četby (pardon, poslechu) jsem to tipoval na osmdesátá léta. Možná kvůli archaickému překladu, používajícímu obraty, které snad už nikdo ani nepoužívá, možná kvůli logickým lapsům, které vyskakují z každé druhé stránky (tomu snad nemohl věřit ani sám autor), možná to bylo načtením audioverze, která jakoby hlasově vypadla z filmových týdeníků socialistického Československa, snad i kvůli výběru jmen postav, včetně té hlavní (někde jsem na to četl rešerši, že v určitém období i postavy v knihách podléhají módním vlnám jmen - no a tady z toho čiší osmdesátky plnou silou). No a úplný závěr tomu taky nepomohl - nechci to prozrazovat, tak se omezím na to, že ona doznávající se postava nebyla jen slabá, ona byla úplně, ale úplně blbá - jinak si nedokážu vysvětlit její konání...

4 30.08.2024

Cesty do (z našeho pohledu) méně rozvinutých krajin v sobě přinášejí tři zákonitosti: střevní problémy, boj s absurdními úředními postupy bez pravidel, a unikátní možnost nechat se napálit jedním z tisíce možných způsobů. Pokud poznáváte svět po vlastní ose, nemáte šanci se tomu vyhnout, to mohu potvrdit i z vlastní cestovatelské zkušenosti. A Peter vás tím vším provede do nejmenšího detailu.
Popravdě, ten detail by mohl být i něco menší, zvlášť když dobrá polovina stránek staví na odstraňování nestráveného obsahu žaludku všemi dostupnými tělními otvory (a ne, nebyl to opravdu dobrý nápad jíst dikobrazí maso z trhu). Taky by mě zajímalo, nakolik získaly jednotlivé epizody na barvitosti, když se dostávaly na papír, ale tak už to koneckonců bývá - dobré příběhy se vyprávějí a postupem času se stávají skoro neuvěřitelnými.
Vlastně bych tuhle minirecenzi ani psát neměl, protože mě Peter hned v úvodu proklel (prokletí směřuje ke všem, kdo si jím - mimochodem výborně - načtenou audio verzi nezakoupí), ale snad mi to promine, mě se totiž jeho cestovatelský pohled na věc líbil hodně...

4 24.08.2024

Ideální záležitost do letních veder, která osvěží mrazy k -50 stupňům, zdoláváním ledových polí na moři i na souši, neustálým vyprošťováním uváznuté techniky, krmením psů tulením masem, a hlavně obrovskou dávkou odhodlání a vytrvalosti všech zúčastněných.
Na dnešní poměry je to kniha prastará, stránky měla vetché a písmo malé a nemáte ji tak šanci přečíst za dva nebo tři dny. Hillary je tu autorsky spíš jako tahák, text napsal Fuchs a napsal jej dobře. Jde o popis velmi autentický, skoro minutu po minutě, takže se nutně jednotvárnost krajiny promítá i sem, ale co byste chtěli - vlevo led, vpravo led, vpředu led, vzadu led. Tohle není příběh, ale dokument, a vzal jsem si z něj jedno předsevzetí: nikdy se nepokusím Antarktidu přejít.

2 24.08.2024

Se vpádem severských autorů došlo k zajímavému jevu: vrahové přestali zabíjet pro peníze či ze žárlivosti. Moderní záporák naopak hodně peněz utratí, aby připravil prostřednictvím svých obětí pro detektiva rafinovanou hru s indiciemi a plněním úkolů, náležitým aranžmá a šokující podívanou, a udělá všechno pro to, aby se s detektivem na konci potkal a mohl mu všechno vyprávět, než prohraje, i když si myslel, že vyhraje. Je škoda, že tohle klišé zasáhlo i Angelu Marsons.
Navíc autorka píše tuhle sérii jako opravdový seriál na pokračování, což má dva důsledky. Tím prvním je, že máte-li načtené předchozí díly, bude vás pravděpodobně neustálé se nimrání v Kimině minulosti otravovat, protože jste to všechno slyšeli už stokrát. Tím druhým pak, že pokud načtené předchozí díly nemáte, budete se zcela jistě ztrácet ve všem, co na ně v tomto příběhu odkazuje. A tady jako by se Marsons rozhodla provázat Mrtvé vzpomínky se VŠEMI svými knížkami současně.
Tohle pokračování nepatří k těm nejlepším z obsahové stránky, základní kostra moc přesvědčivá není a závěr tomu moc nepomůže, ale je z něj cítit, že psaní autorku bavilo. Projevuje se to velkou porcí marsonovského sarkastického humoru, vtipnými bonmoty se to hemží skoro na každé stránce, dějově to odsýpá a postavy jsou sympatičtější ještě víc než obvykle, a je to i pěkně přeložené. Kupodivu mě nejvíc asi bavila dějová linka Alison a její pátrání na vlastní pěst, naopak vězeňské etudy byly spíš jen zbytečnou výplní. Ve výsledku jsem se ale opravdu bavil a to je u knížky nejdůležitější...

11 20.08.2024

Já se snad nepoučím. Některá čísla by mě měla varovat, ale pořád si říkám, že třeba to není tak hrozné. Jedním z příkladů je James Patterson. Za svou spisovatelskou kariéru napsal 192 knih, z toho 108 (!) připadá na období posledních deseti let. A skoro všechno jsou to detektivní thrillery. To nám dává krásných deset až jedenáct thrillerů ročně, tedy jeden měsíčně. Podle toho to taky vypadá.
Patterson se s tím neláme a pochybuju, že příběh začíná psát s nějakým plánem. Spíš to působí tak, že sedne a píše co mu slina na jazyk přinese a v průběhu nějak improvizuje. Možná píše i dvě tři knihy současně? Výsledek tomu odpovídá - naprostá slátanina bez jakékoli logiky, rafinovanost na úrovni východoněmeckých detektivních seriálů, vysílaných v neděli dopoledne, neuvěřitelně hloupé dialogy i monology...
Má to jen jedno plus - čte se to rychle a kapitoly jsou krátké, takže to zvládnete za večer či den. Narozdíl od obětí je mi spíš líto toho stromu, co kvůli tomu musel umřít...

Moc se nevyplácí číst tuhle sérii na přeskáčku (což dělám), protože je to opravdu série a děj se tu a tam odkazuje na dění, popsané v předchozím díle. Naštěstí mám od Marsonsové načteno 8 kousků ze 16, takže se vcelku chytám. Toto pokračování mi připadá značně netradiční, vybočující ze stoneovského plánu tak jak ho znám.
Autorka si tu střihla thriller po vzoru Chrise Cartera, což možná byl i záměr, když se jedna postava jmenuje Carter. Přináší to podstatně více krve, více zvráceností, prvky hry, kterou pachatel hraje s oběťmi i policií, děravou logiku a vcelku vražedné tempo vyprávění. Tichá modlitba tak zcela naplňuje význam slova thriller. V podstatě to stejné ale knížku, alespoň pro mě, shazuje.
Kdybych chtěl mučení, krev a hry, přečtu si Cartera. Tady mi tentokrát chyběl konverzační humor, více světla v celkově temném příběhu, kde ze všech postav (Kim nevyjímaje) tryská negativní energie, kde si skoro všichni jdou vzájemně po krku (Kim nevyjímaje), a kde odhalení hlavního zlosyna vede jen k jedné otázce: To jako vážně? Jako samostatný thriller to funguje, jako součást stoneovského univerza nikoli.

9 13.08.2024

Težko k tomu napsat něco objevného, co už nebylo napsáno v komentářích pode mnou. Začnu tímto: řečeno ústy jednoho z protagonistů - Je strašně snadné si sednout do hlediště a nechat se bavit. A pak buď velkoryse zatleskat nebo se jen ušklíbnout - Mohlo to bejt lepší...
No jo, jenže s tím se musí počítat. Autora či jiného umělce do toho nikdo nenutil a bavit - v tomto případě čtenáře - by knížka měla, ne? V tomto ohledu účel splnila, opravdu mě bavila. Už ten začátek, který jako by byl přepisem scénáře jednoho z tisíce hororových filmů. Ona klopýtá lesem skoro bez dechu a ten, co ji loví, je jí v patách. Ve filmu má ona na sobě pouze zakrvácený nátělník a je blond. Tady to zatím nevíme. Pak se to přepne do módu jednoho z tisíce hororových filmů, kdy parta kamarádů projiždí lesem se klikatící cestou s tím, že si tohle léto parádně užijí. Vy už samozřejmě tušíte, že neužijí, protože jste viděli všechna pokračování Wrong Turn a víte, že hned jak špatně odbočí, budou vyvražděni jeden po druhém vesnickými vidláky. To se ale tady nestane.
Co následuje, mi silně připomnělo jinou mysteriózní knižku, Trhlinu Jozefa Kariky, a asi nejsem sám. Shrnul bych to asi takto: Jozef má lepší atmosféru, Kateřina umí lépe psát. A to je i důvod, proč jsem to hltal stránku za stránkou a bylo mi úplně jedno, že se s toho dalo vytěžit podstatně víc. Když už jsem u srovnání s Karikou - tam je klíčový moment zasazení do slovenských reálií a dodatečná mystifikace, vzbuzující zdání něčeho, co se skutečně stalo. Kateřina příběh sice šoupla do Beskyd, ale jakýkoli místopis úplně zazdila. Postavy mají univerzální jména, znějící neutrálně v libovolném světovém jazyce, až se nechce věřit, že se takhle zrovna sešli. Obce, kopce, lesy, cesty, auta, ubytovací zařízení... nic z toho nemá název, jméno nebo značku, dokonce i jedna z postav odjiždí z "města, ve kterém žije". To je škoda, bývalo by to bylo věrohodnější... I tak to bylo fajn čtení...
P.S. A místy je to opravdu chytře vtipné.

15 04.08.2024

Profesorku jsem sice nezhltl na jedno dlouhé posezení (nebo spíše poležení), jako se mi to stalo u Za zamčenými dveřmi, nicméně je to to nejlepší, co Freida McFadden zatím napsala (jo jo, lepší než Pomocnice...).
Autorka si drží obdivuhodnou schopnost psát jednoduše a lehce, nezdržuje se podobnými komplikovanostmi jako "O třicet let dříve", pracuje s velmi úsporným počtem postav, které umí výborně a ve zkratce popsat, a výsledkem je forma, pro níž nemám lepší výraz než vyprávění. Prostě se to stránku po stránce pohybuje dopředu, a kdyby to Freida vyprávěla naživo, budu jí viset na rtech a chtít vědět, jak to dopadne.
Zajímalo by mě, jak teenagerky hodnotí příběh viděný očima teenagerky; mě to připadalo značně věrohodné. A kromě trošku za vlasy přitažené krkolomnosti s hrobem je to celé nadmíru soudržné. Schválně jsem se několikrát v průběhu čtení vracel k dříve přečteným stránkám, jestli tam Freida neudělala nějakou botu, která by nějak diskvalifikovala dvojitý přemet v závěru, ale neudělala. O to víc musím pochválit i (slovenský) překlad, kde je to ještě větší oříšek. V originále například nevíte, jestli je vypravěčem první kapitoly ona či on, angličtina je v tomto neutrální; ve slovenštině (a češtině taky) o tento důležitý prvek přijdete, takže o překvapení méně, ale i tak to drží pohromadě.
Skvělé čtení...

5 04.08.2024

Zase jednou půjdu proti proudu, což zdejší výborné hodnocení stejně nemá šanci narušit: tohle pokračování je pro mě druhé nejslabší v celé sérii. Zápletka - nepravděpodobná. Motivy - podivné. Charaktery vedlejších postav - ještě podivnější. Skákání mezi dvěma navzájem nesouvisejícími vyšetřováními - zbytečné a rušivé. Vysvětlování fenoménu nadaných dětí - pořád dokola ve stylu opsaných příruček. Pachatele hádat nezkoušejte, žádná vodítka celých 300 stran nedostanete a na konci se to na vás nahrne bez ladu a skladu. A to se týká obou paralelních příběhů. A nakonec ještě vystřihnout LGBT happy end, chjo...
Marsonsová evidentně tuhle knížku napsat musela, nikoli chtěla. Je to cítit. I tak je to ale čtivé a pokud bych měl vyzdvihnout jedinou věc (a za tu dám hvězdičky), je zvýšená přítomnost sarkastického humoru a špičkování mezi Kim, Bryantem, a vlastně všemi. Marsonsová by mohla napsat humoristickou detektivku a byl bych první, kdo by si ji běžel koupit...

7 28.07.2024

Začnu z jiného konce: v originále se toto pokračování jmenuje Persuader. Je jasné, že se to nedá uspokojivě přeložit do češtiny, ale je to výborný odkaz na styl této reacherovky. Máme tu Reachera s berettou v kapse a dvěma persuadery (velkorážná brokovnice) v rukách. Máme tu Reachera, který - narozdíl od jiných pokračování - láme vazy a střílí padouchy jak na běžícím páse se suchými konstatováními. Slovy Lee Childa "Pravým hákem jsem mu rozdrtil hrtan. Udusil se překvapivě rychle během minuty a půl. Nemohl jsem mu pomoct. Nejsem lékař."
Celá kniha se de facto odehrává v jednom domě na na silnici k němu vedoucí a má všechno to, co celou sérii činí tak přitažlivou. Neuvěřitelně napínavý a vtahující styl psaní a hrdinu, kterého byste chtěli mít po svém boku v jakékoli situaci. I nákup lízátka totiž dokáže Reacher proměnit v nervydrásající záležitost, kde jeho vítězství je zaručeno. Přesto umí Lee Child psát hloubavěji, Zásah je hlavně akční a ten konec mě moc neuspokojil - na revenge thriller nám tu hlavní záporák zmizel příliš rychle. To Paulie byl jiná káva...

8 24.07.2024

Je pár autorů, ke kterým se rád vracím, když si potřebuji odpočinout, protože jsou naprostou sázkou na jistotu. Weaver je jedním z nich. Skoro by se dalo říct, že je tou NEJVĚTŠÍ sázkou na jistotu ze všech, co znám.
Davida Raker je jako návštěva McDonaldu. Naprosto přesně víte, co můžete čekat, a také to dostanete. Je vcelku jedno, po kterém ze 13 dílů série sáhnete, všechno jede podle naprosto shodné šablony: někdo někde záhadně zmizí a rodina se obrátí na Rakera. Ten postupně (a pokaždé) využije pomoc známého na policii (Task), ruského hackera (Spike) a bývalého problematického detektiva (Healy), což proloží vzpomínkami na zesnulou manželku (Derryn) a záblesky do toho, co zmizení předcházelo. Tohle zaběhnuté schéma se nemění a zabere 70% materiálu každého pokračování. To i vysvětluje, proč jsou Weaverovy knihy tak objemné. Zbytek jsou jen drobné variace. Zajímavost knížky pak určuje to, jak moc záhadně dotyčný/dotyčná zmizí a jak brzy se dostane Raker z vyšetřovacího módu do módu akčního. To první chcete, protože tam Weaver exceluje. Skládání střípků pátrání je napínavé a dobře se to čte. To druhé nechcete, protože tam je Weaver v háji a působí to hloupě a nedomyšleně.
Nářek drozda naštěstí vydrží v pátracím módu nezvykle dlouho, až do strany 342. Až potud je to výborné. Pak začnou plnit stránky Weaverovy akčnější konstrukce, tentokrát v trochu méně divokém rozsahu, takže se to zase až tak moc nepokazí. Na prvních 342 stran to ale nemá.
Za mě je Nářek drozda určitě jedna ze tří nejlepších weaverovek, co jsem doposud četl a rád knížku doporučím. Jen bych se rád zeptal překladatelky, proč udělala z kosa drozda?

22 17.07.2024

Knížka, kterou jsem si odvezl z knihovničky zapomentutých knih na Krétě, abych ji letos nechal v podobné knihovničce na ostrově Rhodos. Strávil jsem s ní několik dní na pláži a vůbec mi nevadilo, že jsem se vracel bez ní.
Listen To Me neboli Instinkt mě nálakala obvykými upoutávkami na přebalu, které slibovaly naprosto dechberoucí zážitek. Takže jsem navštívil restauraci Tess Gerritsen už podruhé, natěšený na úžasný pokrm od vynikajícího šéfkuchaře. Autorka pracuje s kvalitními ingrediencemi, které rozprostře do 350 stran (čteno v originále) a vy se těšíte, co z toho bude. Překvapí proto, že dostanete pouze hot dog s kečupem.
Knížka trpí třemi nedostatky. Začnu prvním: Ani jednu ze tří rozpracovaných dějových linek se nepodaří důstojně ukončit. Na to jsem u Tess Gerritsen zvyklý. Píše dobře, rozehraje partii, ale pak neví, co si s tím počít, a tak to ukončí tím nejbanálnějším způsobem. Tady hned třikrát. Ten druhý nedostatek je horší - jen trochu vnímavější čtenář bude cirka 250 stránek před hlavní vyšetřovatelkou, o jejíchž kvalitách jsme sice co deset stránek ostatními postavami neustále ujišťováni, ale která popravdě moc nevyšetřuje, spíš jen tak bloumá a tápe a její milenec-kněz tomu moc nepřidá. Konečná rozuzlení jsou tak jen sbírkou neuvěřitelných náhod, které popírají veškerá pravidla žánru.
No a poslední věc, co mě opravdu rozčilovala, byl akcent amerického snu. Chápu, že jako potomek čínských emigrantů to neměla Gerritsenová lehké a navzdory tomu se jí podařilo prosadit. Rychle však asimilovala a převzala v plné palbě americké pokrytectví a ignoranci, kde se úspěch měří i tím, že místo vína pijete pouze cabernet nebo chianti, i když je to to samé, místo špaget s rajčatovou omáčkou vaříte pasta alla marinara, i když je to to samé, pečete zucchini bread, jež ve zmraženém stavu roznášíte po sousedech, když manžel odjede do práce a chcete se odvázat, uvaříte si chřest, a když narazíte na černocha, máte potřebu jej chránit proti útisku. Ach jo...

1 08.07.2024

Po přečtení mi není úplně jasné, co tím vlastně chtěl autor sdělit a proč k tomu potřeboval spotřebovat tolik papíru. Těžko říct, jestli je kostrbatý jen český překlad nebo originál, ale něco jako začist se se mi nepodařilo a musel jsem si knížku dávkovat po kouscích. Ono psát o technologiích (zejména těch spekulativně budoucích) není jednoduché, ale najdou se autoři (Watts, Robinson, Weir), kteří to zvládají, a pokud to není moje parketa, tak se do toho nepouštím. Nemohu se zbavit dojmu, že to Adam Oyebanji tak trochu oyebal a počet stránek výrazně převyšuje obsah.

2 29.06.2024

Hezky a výstižně to popsala níže Kanuska. Za mě by to bylo takto:
Mohla z toho být solidní povídka s kreativním koncem. Takto je to na místě přešlapující příběh, který v lecčems připomene české nekonečné seriály - všichni pořád něco řeší, ale v podstatě o nic nejde a nic moc se neděje. Ale jsou české a skrze reálie je bude místní čtenář hltat. Prostředí reklamních agentur bude vyžadovat orientaci v marketingovém žargonu, tady mohl autor trošku ubrat. Významně mohl ubrat i v odkazech na všemožné celebrity, filmy a filmové postavy, písničky a další popkulturu. Ničemu to nepomáhá a brzy to začne otravovat. Souhlasím s tím, že potenciál jednotlivých postav (a hlavně těch vedlejších) tu zůstal značně nevyužitý, na druhou stranu tu máme docela slušnou dávku do sebe zahleděných egoistů (až na jednu dvě výjimky všechny), pro něž je youtube a instagram náboženství, což vcelku dobře ilustruje dnešní úpadek. Musím ale uznat, že se to četlo rychle a sjel jsem to za jeden den.
Odnáším si z toho podobný dojem, jako kdybych celý den seděl na rybách, ale večer odešel s prázdnou. Ještě jsem si na závěr říkal, že je to podobně nedopečené jako Konášovo Město v mlze, se kterým má Druhý dech hodně společného. A hle, otočím poslední stránku, zavřu knížku a na zadní straně přebalu na mě vyskočí Konášovo doporučení. Ruka ruku myje... Ale když jsme u toho přebalu, ten je fakt povedený, Argo si dává záležet, díky.

7 29.06.2024

Po dvouleté pauze jsem se vrátil k Stoneovské sérii a začal docela nešťastně dílem První krev. Nebyla to Angela Marsons tak, jak jsem si ji pamatoval. Že by se mi změnil v mezičase vkus? Tak jsem hned sáhnul po další.
Díky bohu jsou Skryté karty opět typickou ukázkou kombinace dobré zápletky, napětí, sarkastického humoru a dobře nadávkované akce. Možná trošku nepravděpodobné (i když kdo ví, co se děje na britských elitních školách), možná bych zrevidoval zavěrečné proslovy (proč si všichni autoři myslí, že vrahové a vražedkyně mají potřebu se u poslední oběti vždycky sáhodlouze vykecávat, zatímco ty předchozí odrovnali bleskurychle a bez řečí?), ale zase mě opravdu dostaly poslední dvě kapitoly a epilog. Takže všechny ty hvězdičky, co bych normálně ubral, jsem zase nasázel zpátky.
Tentokrát musím pochválit i český název, který se k příběhu hodí podstatně lépe, než ten bezpohlavní anglický, a již tradičně dobrý překlad Jany Kunové.

23 27.06.2024

Angela Marsons nám v tom se svou sérií s Kim Stoneovou dělá tak trochu guláš. První krev napsala až jako 12. knížku v pořadí, přičemž ji pojala jako prequel pro jedničku. Stejně se ale neudržela a o tři roky později dopsala další dva díly série, které se dostávají ještě před První krev, tudíž z původní jedničky se stala čtyřka. Jinými slovy, publikačně je tento thriller dvanáctka, chronologicky trojka. Už chápete ten guláš? Kvalitativně bohužel První krev patří do spodní části marsonsovské bibilografie.
Nemůžu se zbavit dojmu, že to bylo ušité horkou jehlou jen aby se splnila smlouva. Je to celé slepené, zkratkovité, nesmyslné. Kdybych to četl jako moje první seznámení s celou sérií, bylo by i poslední. Naštěstí jsem se k tomu dostal mnohem později, takže vím, že Angela Marsons psát umí. První krev tak zachraňuje jen dobré tempo a krátké kapitoly, takže to odsýpá a zvládnete to v pohodě za večer či dva. Ona je to totiž poměrně útlá knížka, kterou český vydavatel vytiskl na silný papír s co nejroztahanějším řádkováním a spoustou prázdného prostoru, takže těch tři sta stran je v reálu tak polovina. Tak zase příště.

6 22.06.2024

Chytře napsaná knížka, která je koktejlem na papír převedeného filmařského umění bratří Coenových (určitě mi přichází na mysl hlavně Po přečtení spalte nebo Big Lebowski), říznutého Pulp Fiction, a postaveného na schématu klasických divadelních komedií plných záměn a nedorozumění, kdy se všichni snaží něco utajit, aby nakonec spolu skončili v jedné místnosti.
Vyzdvihl bych absenci hloupého prvoplánového humoru a naopak přítomnost konverzačního vtipu, postaveného na mnohdy absurdních situacích a absurdních úvahách protagonistů, jako například "Líbilo se jí, že Mattovi záleží na tom, kam ji má střelit". Barry zalidnil knížku pestrým panoptikem postav, z nichž jedna každá je jakýmsi archetypem reálných charakterů a všechny jsou v podstatě současně kladné i záporné.
Je pravda, že knížka de facto vyvrcholí už někdy ve dvou třetinách a pak je to takové nadstavené, ale zase si mě Barry v té poslední třetině získal dobře odpozorovanou situací ohledně bezpečnostních kontrol na letištích, kde notebook představuje národní hrozbu, zatímco ostatní v klidu pronášejí kontrolním rámem jaderné zbraně. Už dlouho jsem se takhle nebavil, jdu si dát k Veselému šakalovi Vulkanický tavič rozumu...

3 15.06.2024