work komentáře u knih

Šedý muž byl opravdu jízda. Když jsem četl Džungli od Clive Cusslera, byl to podobný masakr, plný supervycvičených chlapíků, kteří si dokáží poradit v libovolné situaci, mají schované ponorky v pouzdu od rtěnky, a jsou Američané. Ale zatímco Cussler to pojal jako nadsázku pro mládež, Greaney jako by to myslel vážně. Jako fakt vážně?
Když po vás jde současně několik agentur, žoldácké tlupy, arabští extremisté, temné korporace a vlastně úplně všichni, prostě MUSÍTE být ten nejlepší agent, jakého země nosila. Zvlášť pokud jste veden ryze ušlechtilými pohnutkami a máte etický kodex, který je rovněž několik úrovní nad běžným smrtelníkem. Máte taky v trenýrkách zašité různé pasy, po těle poschovávané různé nože a pistole, a jak se vám někdo nezdá, hned ho odrovnáte prostřílením, kopem, nebo přesným hodem nožem na dálku do oka. To prostě umíte. Do Francie cestujete z Prahy přes Slovensko a Maďarsko. V pražských kavárnách si v pět ráno naléváte kafe z konvice do polystyrenových kelímků, protože to tak prostě u nás chodí. A všechny ty vládní jednotky, co přiletěly tryskáči po zuby ozbrojené z Ugandy, Tadžikistánu, Somálska a dalších zemí, byly vybrány proto, aby byly co nejnenápadnější. Protože banda uganďanů se samopaly splyne v Evropě s davem. Taky se dozvíte, že za 100 tisíc je Čech ochotný zabít Amíka. Jen tak. Taky se dozvíte, že v maďarských sklepeních vedou trubky, které napájí proslulé maďarské termální lázně, které jsou prakticky všude. Taky si budete rochnit v samopalové přestřelce v letadle, kdy všichni vyprázdní mnoho zásobníků (kde je pořád berou?) a přesto letadlo, prostřílené skrz naskrz a s otevřeným nákladovým prostorem, dokončí misi. Taky se dozvíte, že všechny nejutajenější skupiny si pořád telefonují, jen tak, aby se navzájem informovaly, i když by nemusely, protože přesně vědí, co kdo dělá, kde zrovna je, a v každém hotelu na světě mají svoje agenty. Taky se dozvíte... no nic, už toho nechám.
Milujete-li drsňácké příběhy, kde dobro vítězí i za cenu mnoha mrtvých, ale kde vůbec nic nedává nejmenší smysl, je tohle pro vás.

Postavy jsou veskrze ženské, těch pár mužů, co se zde mihne, jsou vesměs prevíti. Jste-li žena, nepochybně si to tedy užijete. Já jsem sice muž, ale užil jsem si to taky.
Komorní prostředí jednoho domu popřípadě ulice před ním. Spousta vnitřních monologů, spousta dialogů mezi kamarádkami, nekamarádkami a jakože kamarádkami. Osnování pomsty, která nevychází podle představ. Pomalé tempo, kořeněné humorem a nevyřčeným napětím, protože v tom, co se děje, zkrátka něco nesedí. Dvě stovky stránek výborně napsaného textu, který se čte v podstatě sám. Nechci nic prozrazovat, ale nebýt překotného klišoidního finále a přeslazeného závěru, klidně bych dal Hospodyni 100%.
Doporučuji těm, co se jim líbila Dívka ve vlaku, Pomocnice a podobné thrillery.

8 30.11.2024

Vlastně proč ne. Přestože moderní britská detektivka konverguje k jednomu modelu, plnému seržantů, konstáblů a detektivů, který je jak ze života, naštěstí nepotřebuje hektolitry krve, aby fungoval. Takže jestli jste fanoušci Cary Hunter, JD Kirka a podobných, Alex Smith je sázkou na jistotu.
Vlastně se od výše zmíněných neliší ničím jiným, než postavou hlavního detektiva, zbytek je jako podle šablony. Text ale dobře plyne, stránky se otáčejí rychle, má to jedinou dějovou linku, takže je to nekomplikované, postavy jsou sympatické, a záporáci po britsku dostanou, co si zaslouží, příběh uzavřen. A tak jediné, čeho jsem litoval, byl malý počet stránek a řídké řádkování - celé jsem to přečetl za čtyři a půl hodiny...

15 30.11.2024

Hodně váhám, jak s tím naložit. Opravdu hodně. Téma se mi dokonale trefuje do vkusu - miluju příběhy z příchutí tajemna odehrávající se hluboko v lesích, mám leccos nastudováno i z oblasti různých podivných komunit, a pokud se to ještě k tomu odehrává v podzimním listí a ve sněhu, je to tutovka.
Začnu plusy. Ty jsou i vidět, neboť obálka se nakladatelství Jota opravdu povedla a hravě strčí do kapsy tu z původního vydání, která je tuctová. Naše vydání vás alespoň už při prvním pohledu šoupne do atmosféry. Dalším velkým plusem je použítí jazyka, který je na pomezí reality a snu a propůjčuje dílu nevšední a magickou náladu. Neřekl bych, že je to "atmosférické", spíš svým způsobem poetické, při čtení člověk cítí melancholii lesa i chlad pronikající dřevěnými prkny chatrných obydlí.
Začátek je výborný, prvních pár desítek stran jsem neměl tušení, kam mě to zavede a bylo to velmi neotřelé. Pak se to bohužel překlopí do kombinace Shyalamanovy Vesnice (prostředí a zápletka) a Nolanova Mementa (způsob vyprávění) a originalita zmizí. Úplně. Oba filmy jsou vynikající, takže by moje stížnost vlastně ani být stížností neměla, ale přece jen bych od autorky čekal alespoň nějaký vlastní nápad. Narozdíl od zmíněných tady není ani nijak překvapivý konec, všechno to vlastně čekáte už od začátku a ono to tak opravdu skončí. Navíc, zejména v prostřední části knihy, jsem měl pocit, že to vázne, a to až do té míry, že se hodně částí textu po pár stránkách opakuje; autorka se soustředí na vykreslení pocitů tak urputně, že nechává čtenáře stagnovat na místě.
Takže ve výsledku je Komunita zmizelých knížka krásná, i když naprosto neoriginální.

1 24.11.2024

Ne ne, není to tak dobré, jak to u Angely Marsons (většinou) bývá. Tentokrát to moc nedrží pohromadě a postavy jsou skicovitě jednoduché, těžko věřit jejim motivacím, hodně to drhne. Vypadá to, že Angela tento příběh (vlastně dva, protože jsou tam do sebe propletená dvě nesouvisející vyšetřování) ušila hodně narychlo, tipnul bych tak během tří čtyř víkendů. A je to poznat, nečetlo se mi to tak dobře, jako jiné knížky série.
Přesto jde ale pořád o nadprůměr bežné detektivní produkce a autorka pochopitelně zůstává jednou z mých oblíbených...

8 21.11.2024

Hustě hustý hrdina, androidi, cool hlášky... Už od vynálezu kalkulačky a úsvitu počítačů (rozuměj od počátku osmdesátých let) získali bůhvíproč čeští sci-fi spisovatelé dojem, že se nedostatek tvůrčí invence dá nahradit výše uvedeným. Zrovna paralelně dočítám tuzemskou antologii Stalo se zítra, která je - tuším - z roku 1984 a ta má čtyři stovky stran a několik desítek různých autorů, které se nijak zvlášť od Yarminova syndromu neliší. Výhodou je, že se to rychle píše a není třeba si lámat hlavu s nějakým poselstvím nebo otazníky. Cílem je jen pobavit a nezatížit mozek. Příznivci marvelovské stylistiky jásají, osobně si ale myslím, že podstata žánru je úplně někde jinde. Takže jsem se k této knížce dostal pomýlen zařazením a Hetešovým fanouškem se bohužel nestal.

2 10.11.2024

Je to asi takhle: Šovinistický italský Skot, žijící ve Francii, je obviněn z vraždy. Mezitím někdo spáchá bombový útok na jednu z jeho dcer a založí požár ve fitness centru budoucího zetě. Dozvíme se, že vše je narafičeno, protože nejjednodušší způsob, jak zlikvidovat Skota je, že zlikvidujete všechny v jeho okolí a on to pak vzdá. U výslechu na policii, kde Skota zastupuje poručník jeho dcery, se ukáže, že hlavní inspektorka tajně doufá, že by mohla být Skotovou milenkou, takže ho pustí na kauci. Napomůže tomu i homosexuální kadeřník. Skot odjíždí na venkov se svými dvěma dcerami, jež má každou s jinou ženou, a dále se svou studentkou, přítelem své dcery, kterého nesnáší, a náhodnou milenkou, se kterou se v noci seznámil v hotelovém baru. Přítel jeho dcery se ale snaží znásilnit Skotovu milenku, což Skot nesnese. Ani mu tak nevadí, že někdo vyjel po jeho milence, jako že někdo se snažil podvést jeho dceru. Naštěstí je dotyčný těžce postřelen, takže dobro vítězí. Milenka se snaží rodinu stmelit tím, že vysvětluje dcerám, že jí jde jen o sex, takže na ni nemusí žárlit. Mezitím si studentka vybuduje ve vesnickém domku počítačové středisko a vypátrá pomocí prohlížeče Google cokoli o komkoli, na co jen pomyslíte. Skot nezahálí a dělá rozbory DNA z každé kapky tělesné tekutiny, na kterou narazí v důkazním materiálu, ke kterému se dostane levou zadní, protože francouzská policie udělá za croissant cokoli. Má štěstí, vlastnící tekutin jsou všichni evidování v různých databázích, stačí za nimi jen zajet. Situace se obrací, když se od poručníka dcery Skot dozví, že dcera není jeho dcera a její otec je její strýček. Nesmí se o tom ale mluvit, protože by ji to ranilo. Ta to ale stejně ví, protože poslouchala za dveřmi. Naštěstí se vše v dobré obrátí, svatba se koná a všichni spolu tančí. Kecám – tu poslední větu jsem si vymyslel. Na konci se vrací na scénu inspektorka, aby nastavila našemu hrdinovi bujné poprsí, a fitness centrum se znovu otevírá.
Zajímalo by mě, co byl spouštěč k tomu, aby Peter May, autor výborné série z ostrova Lewis, začal psát tyhle věci? V podstatě tím jako spisovatel u mě skončil.
P.S. Omlouvám se Davidu Matáskovi, který knížku výborně načetl, on za to nemůže.

Miluju cestopisy. A je tak těžké najít ty dobré. To znamená takové, které se liší od nudného schématu přejeli jsme z místa A do mista B a jestli vás to zajímá, tak sem přepíšeme něco z historie a něco z Lonely Planet, pak jsme šli spát, protože další den jedeme do místa C.
Proto jsou tu takové, které berou cestování jako sled pozorování a veselých příhod (Zibura, Úbl, Popluhár, Holcová), takové které tomu dají velmi osobní a neobvyklý rozměr (Ramba), a mraky takových, které se vás prostřednictvím vlastních zážitků snaží obrátit na duchovní cestu, obvykle tu dálnovýchodní.
Dalrymple nic z toho nedělá, v podstatě jde o velmi seriózní historickou rešerši, která se veze po stopách cesty Marca Pola po Hedvábné stezce. Dějepisná fakta jsou tu podaná jen tak mimochodem a skvěle zapracovaná do strastí cestování bývalou perskou říší, nahlíženou z té radostnější stránky. Výsledkem je zábavný kaleidoskop, ze kterého odejdete nejen pobavení, ale i vzdělanější a snad i pokornější.

4 04.11.2024

Ach... už ta obálka... Španěl Luiz Lara Osorio se zabývá 3D renderingem a "Cestovatel", jak se jeho počítačová malba nazývá, je vlastně v jeho tvorbě ojedinělá. Perfektně navozuje atmosféru, která prosycuje příběhy Pavla Fritze. Vesmír je všechno, jen ne idylická selanka a budete v něm sami se sebou. Nebo si to možná budete myslet.
Je nesmírně obtížné psát sci-fi tak, aby působila nadčasově, a je velmi velmi málo těch, co to umí. Dobrým příkladem v knižním světě je Herbertova Duna nebo Robinsonova Aurora, v tom filmovém například Scottův Vetřelec. Všimněte si, že narozdíl od většiny ostatních tam narazíte na popisy technologií dostatečně podivných a pokročilých, přesto i po desítkách let nepůsobí rozpačitě. V hlavní roli ale je člověk, popřípadě jeho lidství či to, co z něj zbylo. Fritzovy povídky jsou na tom podobně.
Pavel je jednak dobrý vypravěč, jednak těží maximum z českého jazyka, který - přiznejme si to - není zrovna jednoduše naroubovatelný do libovolně vzdáleného nehostinného kouta planetární soustavy. Zato umí být poetický. Tady je to v symbióze.
Pršelo... Pršelo.... Ploché střechy stupňovitého komplexu bičovaly mocné provazce deště, avšak odtokové žlaby a drenážní trysky, trčící do nicoty jako chrliče gotických katedrál, zůstávaly suché. Většina metanových kapek po dopadu jen sykla a proměnila se v páru. I přes mohutnou vrstvu izolace zůstávala základna teplejší a za deště se utápěla v mlžném oparu. Melancholické ráno.
Během pár řádků jste prostě TAM. A pak... pak je tu invence, s jakou Pavel vzdálené světy zalidňuje, často pomocí stvoření, která se jen odrážejí v zrcadlech času... už tam nejsou, ale nechala po sobě technické nebo mentální stopy. Náznaky. Opuštěné vraky. Místa často taková, že je lépe na ně nenarazit.
Je mi fakt líto, že tohle dílo vzniklo v české kotlině, protože hravě strčí do kapsy velkou část (značně přeceňovaných) zahraničních rádoby scifi pisálků. A mám, prosím, na mysli posledních padesát let, velká jména nevyjímaje. Pavel se tak připravil o milionové náklady a scénáře pro film. Do mých Top 10 knížek žánru se Studené světlo hvězd dostalo levou zadní.

23 27.10.2024

Vzkaz pro ošetřujícího lékaře Chrise Cartera: Ten chlap není normální. Pošlete ho ke specialistovi. Kupte mu bublifuk. Duhového jednorožce. Vymalujte mu pokoj růžovou. Cokoli, jen aby přišel na jiné myšlenky...
Vzkaz pro Chrise Cartera: Je potřeba přestat sledovat filmovou sérii Saw. Život nabízí i jiné kratochvíle než složité mučící mechanismy a kruté hry na smrt. A když už to musí být, ideální by bylo to spojit nějakým příběhem, nikoli jen textovou vatou, kde stačí číst první tři a poslední tři věty každé kapitoly.
Vzkaz pro Roberta Huntera: Pošlete mi, prosím, svůj tréninkový plán? Také bych chtěl mít vypracované svaly z whisky, kafe a bez spánku, což je to, co děláte posledních XX let.
Vzkaz pro svědky: Připravte se na to, že pokud vás bude vyslýchat Hunter nebo Garcia, budou vás nalévat sladkou vodou, protože vás to uklidní. Hunter na vás bude mluvit klidným a pevným hlasem, protože je nejlepší detektiv, a Garcia se bude všemu divit.
Vzkaz pro čtenáře: Nezkoušejte tipovat pachatele. Nemáte šanci, protože napadl Cartera zřejmě až na posledních pár stránkách. Rozesmál mě komentář od Majuš333, která trefně popsala myšlenkovou logiku, vedoucí k jeho odhalení, takto: hviezdy + kniha - strom + auto x vzduch : ryba = VRAH.
Vzkaz pro Jakuba Saice (načetl audioknihu): Pane Saic, co kdybyste ten text prostě jen přečetl? Není potřeba se pitvořit a nechat aktéry mluvit jako kreslené postavičky z disneyovek, zvlášť když jim u toho někdo drtí hlavu ve svěráku. Nebo si ten text alespoň přečtěte dopředu, abyste zjistil, co je to za žánr. I když - zdá se, že většině se to líbí, tak je asi problém ve mě.
Poznámka k hodnocení: Ta hvězdička je z milosti, jsou i horší knížky...

11 24.10.2024

A mohlo to být tak pěkné. Ale je toho moc. Převtělující se druidi, magnetické zlomy, žravá mlha, ďábelská světýlka na blatech, oživlí vojáci z druhé světové, mizející lidé, psychoenergetické anomálie, vraždící divoká prasata, kulové blesky, nekřtěňátka, šílení výzkumníci, časové skoky… a to jsem byl TEPRVE V POLOVINĚ. Co kdyby si autorka vybrala jen jednu věc z toho a pak ji rozpracovala?
Libí se mi popisy mokré a potemnělé krajiny a blat, některé odstavce jsou opravdu podmanivé. Text ale neplyne, je to kostrbaté, skladba vět přerušovaná. Jako by všechno, co ji napadne, dávala Petra na papír s jediným pravidlem: hlavně se nevracet, nečíst to po sobě. Vzbuzuje to sice dojem překotné naléhavosti a vytváří paniku, což by příběhu slušelo, kdyby v panice nebyl čtenář. Fascinace tajemnem je fajn, splácat všechna možná témata dohromady a uvařit z toho dort nemusí nutně znamenat chutný výsledek.

12 24.10.2024

Během dne je Chodící muž neviditelný - má stejnou barvu jako půda a chodí se sklopenou hlavou šedými neozranými poli... Mysteriózní thriller z pera britské autorky, který na rozdíl od většiny podobných, má dokonce i názvy kapitol - Žena ve žutém domě, Co chtějí andílci, Mátový pokojík, Oko prozřetelnosti nebo George Clooney, to samo o sobě navozuje atmosféru něčeho neobvyklého. A neobvyklá tahle knížka rozhodně je.
Udrželo mě to v napětí po celou dobu? Rozhodně ano, napsané je to zručně, přeložené rovněž. Mo Hayder v rámci dvou či tří stran (to je průměrná délka kapitoly) umí vybudovat atmosféru, ať už je to romantika lesa nebo jeho dekadence. Celý příběh je v zásadě velmi kompaktní a kdybych jej měl zfilmovat, vyšla by z toho jedna epizoda ve stylu Věřte nevěřte nebo naopak mnohonásobná série na Netflixu (P.S. Až teď koukám, že už z toho seriál je, takže jsem opět prodělal spoustu peněz). Zvratů je tu až příliš a přestože mnohdy nedávají moc smysl rozumově, drží vás v pohotovosti. I rozuzlení je takové televizní, hloubku v tom nehledejte, je to typ knížky, který si podruhé nejspíš nepřečtete a pošlete ji dál. Chcete-li se ale několik večerů bát, je to dobrá volba...

5 22.10.2024

Za naprosto příšernou obálkou velké překvapení. Abych byl fér, za tu obálku české vydavatelství nemůže, tentokrát ji pouze převzali z originálu.
Co do rozsahu je necelých pět set stran značně zavádějících - listy tenké, písmo malé, využití každé strany maximální. Bežnou sazbou by to vydalo na čtyř až pětidílnou ságu. Počítejte s tím, že se Lvem strávíte nemálo večerů a za své peníze dostanete opravdu hodně. DeMille je výborný vypravěč a hlavně u prvních dvou stovek stran (přeloženo: pět stovek běžnou sazbou) má napětím člověk okousané všechny nehty na rukou i na nohou. Ve způsobu, jakým dokáže vytvořit velmi pregnantní atmosféru nabitou elektřinou v očekávání toho, co se stane dál, naprosto exceluje. A nemluvím tu o akci, většinou jsou to jen dokonalé dialogy, u kterých mě napadá paralela snad jen s Quentinem Tarantinem, který se na podobný "nervydrásající klid před bouří" specializuje. Podobně jako Tarantino si DeMille vypomáhá sarkastickým a mnohdy absurdním humorem, zprostředkovaným hlavní postavou, agentem Johnem Coreym. Udržet tak vysokou laťku na takovém množství stran by byl zázrak, takže druhá polovina knihy více přešlapuje a navíc nečekaně přijde s lovestory, která tu působí trošku nadbytečně a trošku celkový tah rozmělňuje. Otevřený konec tomu rovněž moc nepomůže, rád bych viděl spravedlnost zvítězit, ale předpokládám, že zvítězí v něterém z dalších pokračování.
V překladu Žantovských je to skvělá kniha. Pokud vás chytla Hayesova Já, poutník, tak si tohle určitě přečtěte, v mnohém je to ještě lepší. Cením si rovněž autorovy snahy podložit vše ověřenými reáliemi a nechat čtenáře nahlédnout do způsobu přemýšlení islámských fundamentalistů, z jejichž pohledu se věci jeví méně černobíle. Současně mě trochu mrazí při pomyšlení, že knížka vyšla nedlouho před teroristickým útokem na World Trade Center a DeMille v ní v zásadě poukazuje na slabiny americké bezpečnosti při akcích vedených prostřednictvím civilních letadel. Někdy jsou spisovatelé až příliš vizionářští...

6 14.10.2024

Přijde na to, jak na tohle dílo nahlížíte. Jako sportovci vám to asi moc nedá, snad jen jakousi zvýšenou chuť překročit své limity, kterýžto pocit trvá, dokud knížku nezavřete. Některé části mohou fungovat jako cestopis, některé jako seberozvojová literatura, některé jako mystika, podle toho, na jaké jste zrovna stránce.
Upřímně, kdybych to četl, nedočtu to. Naštěstí jsem to poslouchal výborně načtené Jaroslavem Duškem, kterému zejména tu mystickou a seberozvojovou část věřím, neboť to není daleko od Čtyř dohod a podobných moudrostí, ač značně zidealizovaných.

2 09.10.2024

Nikdy jsem nečetl nic podobného. Zvláštní větná stavba, zvláštní použití slov, oslava života v nejprostší podobě, smrt, zrození, stesk, naděje, kouzlo okamžiku... opojné miniatury, snová atmosféra, příběhy mimo prostor a čas...
Není to próza, i když se to tak tváří, není to poezie, i když se to tak čte. Netušil jsem, že čeština dokáže být tak tvárná, proměnlivá jako rtuť, barevná jako duha...
Na jeden zátah to nečtěte, je potřeba s tím pracovat jako se vzácným kořením a užívat po malých dávkách. Uhrančivě krásné...

8 09.10.2024

Bradbury není sázkou na jistotu. Může si za to sám. Je to totiž spisovatel mnoha tváří a mnoha žánrů a tato povidková sbírka není výjimkou. Mě nejvíc sedí ve snové rovině, kdy popisuje vůně a chutě léta či podzimu a do toho pustí každodenní příběh, který v jeho podání působí magicky. Takové povídky tu ale nejsou. Navíc se v doslovu přiznává, že některé napsal za pár hodin - trochu to tomu odpovídá. Takže si to přečtete a špatné to určitě není, ale víte, že se k téhle knížce už nikdy nevrátíte. Pokud máte ale rádi takový ten podprahový typ děsu, je tu přece jen jeden klenot a ten se jmenuje Hlína zdarma...

3 09.10.2024

Mám za sebou 19 hodin audioknihy. Samozřejmě ne v celku, to by nedal ani Weaver. Němé oběti mě nechaly celkem rozpolceného a v průběhu poslechu jsem osciloval mezi symbolickou hvězdičkou a plným počtem, tam a zpátky. Ten plný počet, co knížka nakonec dostala (sám se tomu divím), je potřeba brát trochu s rezervou a pojí se s tím hodně ´ale´. Vysvětlím.
Podle mě je toto pokračování v určitých ohledech vůbec nejlepší v sérii. Rozsahem je to skoro jako Vojna a mír a je to komplikovaný a těžký příběh, hustý jako kondenzované mléko. Weaver a jeho láska k reliktním místům se promítli do velice zdařilé fikce okolo viktoriánského Wappingského mola a téměř mysteriózní atmosféry obklopující neexistující architektonický artefakt, plný mechanických arkádových strojů. Ústřední roli tu nehrají postavy, ale kniha o historii mola, ze které je často citováno a kterou jsem si chtěl sehnat, dokud... dokud jsem nezjistil, že je také smyšlená. Tato část (víceméně celá prostřední část, tedy dobré tři stovky tištěných stran) je úžasná, atmosférická a hutná, a ve spojení s tragédií vyvražděné rodiny to funguje bezchybně.
Ve své minirecenzi Weaverova Nářku drozda jsem autora přirovnal k McDonaldu. Toto pokračování se nevymyká a zuby nehty se drží zajeté šablony. Víte skoro na stránku přesně, na koho se kdy Raker obrátí, kdy se objeví a neobjeví Healy, jak se Raker zachová v té či oné situaci. V Němých obětech jsem měl ale dost často Rakera plné zuby. Jeho morální kompas je tak dokonalý, že jsem si sám připadal vedle něj jako zmetek a vyvrhel. Vždy přesně ví, co mají dělat všichni okolo a rovněž věří, že to nejlepší, co se jim mohlo přihodit, je, že mají tu čest, aby je mohl chránit. Kdybych chtěl ochránce, obrátil bych se spíš na Jacka Reachera, rozhodně ne na Rakera - ten kam šlápne, tam nadělá víc škody než užitku. Ale nakonec to autor vždy nějak zaonačí, že se situace jako mávnutím kouzelného proutku obrátí v jeho prospěch. Působí to nepravděpodobně, někdy až hloupě, tu a tam jsem si říkal, jestli opravdu Weaver považuje čtenáře za úplné tupouny.
Ale zpátky k tomu McDonaldu. Tato stoprocentní předvídatelnost má něco do sebe, podobně jako u zmíněného fast foodu. Nemáte velká očekávání, protože přesně víte, do čeho jdete, a také to dostanete. V důsledku tak - přestože mě fakt Raker často vytáčel až do nepříčetnosti - vím, že si další knížku zase přečtu. Na Weaverově stylu je něco hypnotického.
Hypnotický je i Igor Bareš, který to opět načetl a který to opět vzal svým relaxačním tempem. Nějak to ale k Weaverovi sedí, nedokážu si k tomu představit jiný hlas.
Takže shrnuto: za tu hutnou atmosféru a nápad s fikcí okolo mola si ten plný počet hvězdiček Němé oběti zaslouží, i když je to v podstatě hrozná blbost...

17 01.10.2024

Goldingovy knížky nikdy nejsou tím, čím se zdají být. Ztroskotání není výjimkou. Nepoužívá snadný jazyk, působí to syrově a neotesaně, jak se trosečník rve o své přežití. Taky je pravda, že postupně mě autor začal ztrácet, neměl jsem z toho pocit, že to někam směřuje. Jenže pak přijde závěr. Vypomohu si anglikanismem: je to totální mindf*ck a jak je tu napsané v předcházejícím hodnocení, už je na každém, jak dlouho v něm zůstane. Pochválit musím i výborný doslov.
Kdyby tohle natocili Zemeckis a Hanks místo naivně pitomého Trosečníka, mohl z toho být jeden z nejlepších filmů století. Takže si to přečtěte, zaručuji, že to pak nějakou dobu nedostanete ven z hlavy.

5 01.10.2024

(SPOILER) V záplavě severských thrillerů, které hlavně v poslední době jakoby psala stejná umělá inteligence, je toto minidílko vcelku zjevení. Na malé ploše s pár postavami a jednoduchou zápletkou autor rozehrál velmi zajímavou hru. Úspornost celého konceptu je taková, že by nebyl problém celou knížku převést na divadelní prkna, samozřejmě když se vynechají explicitní sexuální scény, které sice slouží obsahu, ale nemusely by být popisované pořád dokola. Severští autoři v tom ale mají bůhvíproč zálibu tak nějak obecně.
Ani překlad není žádná perla, ale je tu několik momentů, které jsou pozoruhodně vymyšlené a neokoukané. Uvěznit matku v domě přes ulici a umožnit jí kamerou sledovat, co se děje u ní doma, by hned tak někoho nenapadlo. Stejně jako zaměstnat únosce jako psychiatra, k němuž si dochází manžel unesené pro radu, jak se se zmizením ženy vypořádat. Vztahy všech nejsou jednoznačné a často zcela proti zdravému rozumu, nicméně vycházejí ze skutečných studií psychologie obětí únosů. Celé je to jaksi perverzně zvrácené, nejhorší však je, že to není nereálné. Na skutečnosti tomu dodává i dvojka policistů, co mají k případu přístup jako Laurel a Hardy. Opravdu zajímavá knížka, která by neměla zapadnout. Je škoda, že nic dalšího tu od Hans Koppela nemáme...

3 21.09.2024

Příběhy, odehrávající se ve sněhu, mají své kouzlo. Autor se se svými hrdiny nemazlil a zasadil je rovnou na svahy afghánskách hor, kde se musejí probíjet neustále se z oblohy sypajícím sněhem a upírat oči do mlhy, aby viděli nepřítele dřív, než je uvidí on. Protože ten, kdo zareaguje první, přežije.
Dobrodružný román o pilotovi nad horami sestřeleného letadla, který se se spolubojovníky snaží dostat zpátky ke svým a to je proti srsti tálibánským povstalcům, kteří v horách operují. Nenechte se zmýlit počtem stránek, neboť písmo je malé a řádkování husté, takže Zajatci bouře nejsou jednohubka na večer či dva. Chvílemi se budete probíjet sněhem stejně pomalu, jako knižní postavy, v některých momentech je knížka zbytečně rozvláčná a občas se opakuje, ale nikdy to nesklouzne tak daleko, že byste nechtěli vědět, co bude dál. Za mě výjimečně dobře napsané válečné dobrodružství, kde je výborně popsané nehostinné prostředí dalším malým bonusem.
Jako obvykle, americký hrdina vyžaduje americký pohled na věc, takže od počátku máte hned jasno v tom, kdo jsou ti dobří a kdo zlí. Taky máte jasno, že americké zbraně jsou lepší než kterékoli jiné a mohou střílet donekonečna, protože každý z hrdinů odkudsi pořád vytahuje další a další plné zásobníky, které vždy pasují do zbraně, kterou zrovna používá. No dobře. V tomto kontextu mi jako hrdinové vyšli v důsledku vlastně povstalci bojující za svou nábožensky zdůvodněnou pravdu, kteří dokáží vzdorovat perfektně vybaveným vojenským jednotkám v obtížném přírodním terénu a mrazu ve vetchém vybavení. Takže asi tak...

5 19.09.2024