work komentáře u knih

Nevšední, autentické, vtipné... Moc se toho nedozvíme o místech, kudy Tereza cestovala, zato se toho dozvíme hodně o pocitech, které při tom prožívala. Takový online deník, kde se asi moc nerevidovalo, je to sázené za sebou tak, jak myšlenky přicházely a odcházely. Místy pubertální, místy dospělé, místy jsem se ztrácel a pak se zase našel... Obrovská a těžká kniha, která nemá začátek ani konec, a kde obracíte stránky rychlostí jedna za minutu, někdy i deset za pět vteřin (to ty velké fotografie). Od začátku do konce to vydá na večer až dva, podle toho, kdy jdete spát. Extra hvězdičku dávám za speciální ekologický papír a speciální fonty, na některých stránkách jsem čekal i vylisovanou kytku nebo hlínu... Prostě nevšední něco jako cestopis po prožitcích...

10 23.09.2021

Nedávno jsem tu psal recenzi na Příběhy vašeho života, a to jaksi samo sebou garantovalo, že Výdech bude následovat. A nezklamal.
Těžko říct, zda se tyto krátké vybroušené drahokamy (rozuměj povídky) řadí do žánru sci-fi, ryze filozofického rozjímání, sociologické studie, nebo etické polemiky - pravděpodobně do všeho současně. A to je to, co činí autora výjimečným. Tak jako u PVŽ nemohu prohlásit, že se Výdech četl lehce, právě naopak. K některým povídkám jsem se musel vrátit podruhé, protože jsem je napoprvé nepobral. Věřím tomu, že by Chiangovy povídky mohly vycházet klidně i jednotlivě, jako mnohosetstránkové svazky: prvních 30 stran povídka samotná, dalších 300 stran její rozbor a debata nad tím, co tím vlastně autor myslel, jaké otázky nastolil a kde na ně hledat odpovědi. A to je asi na této tvorbě nejcennější - nutí to člověka přestat jen literaturu konzumovat a začít nad ní přemýšlet. A stejně jako u PVŽ nemohu dostat některé nastolené otázky z hlavy doteď, už mi tam rezonuje další dávka z Výdechu.
Jedna hvězdička v hodnocení chybí. Ne každá z povídek je správně nataktovaná - třeba Životní cyklus softwarových objektů je zbytečně natažený a usurpuje si tak (neprávem) polovinu knihy. Naopak premisa kraťounké Velké ticho by stála za rozpracování, i když sám autor v doslovu vysvětluje, proč a jak text vznikl. Jinak ale nelze než smeknout...

10 26.04.2021

S Jackem Reacherem jsem se setkal jen dvakrát. V "A přece nezemřeš" (viz. moje minirecenze tam) a teď. Jak jsem pochopil z autorovy rozsáhlé bibiliografie, tak tyto dvě knížky jsou první a druhá v celé dlouhé řadě, ale v podstatě není mezi nimi vůbec nic, co by je spojovalo, takže se dají číst zcela odděleně bez toho, že by člověk o něco přišel.
Novela Jatka se mi líbila víc, než totálně za vlasy přitažená druhá knížka. Vlastně je to velmi solidně vystavěný thriller, napsaný přesně tím stylem, že se vyloženě nabízí zfilmování. Jako obvykle jsou silnou stránkou Childa Lee momenty, kdy se zápletka teprve staví - tempo je pomalejší, poznáváme postavy a jejich jednání, vypravěčský styl je vizuální, není problém se octnout TAM spolu s hrdinou. Pak, opět jako obvykle, se Lee příliš rozjede a zvrtne se to do akčního filmu, kde si prostě hrdina nemůže pomoci a musí neustále počítat rychlosti a úhly kulek, aby mohl co nejefektivněji zastřelit no vlastně kohokoli - tedy pokud se zrovna něžně nemiluje s nejhezčí dívkou ve městě, nebo svou všepronikající logikou nevyvozuje nějakou teorii, na kterou nemá šanci nikdo jiný připadnout.
Jazykově mi tu vadí totéž, čehož jsem si všiml i u "A přece nezemřeš". Stále se tam opakuje příkývl/přikývla, pokrčil/pokrčila rameny a famózní "o tom nemůže být pochyb". To je ale spíše problém překladatele, než Reachera - možná by ho měl zastřelit?
Takže celkově opravdu dobré čtení s velmi dobře vystavěným dějovým klubkem, kterému lze občasné zabroušení do akčních klišé v klidu odpustit.

10 05.06.2020

Djatlovova expedice je něco jako sovětský Roswell. Stane se nehoda, která sice bezesporu má přirozené vysvětlení, ale nedostatečná počáteční dokumentace a tlak lovců senzací z toho udělají záhadnou bublinu, která přetrvává už desítky let.
Blbé je, že jediné autentické zápisky, které by mohly věci objasňovat, jsou od tehdejší ruské byrokracie, se všemi typickými přehmaty, politickými manipulacemi a silnými dávkami vodky navrch. To otevírá pole pro další fantazírování. A pak tu jsou seriózní pokusy událost vysvětlit "normálně", z nichž asi ta správná teorie budou přirodní fenomény, kombinace sesuvu sněhu s vichřicí a dezorientací. Vzpomněl jsem si na to při odhazování sněhu před garáží. Už při plně naloženém sněhovém hrable to byla docela tíha. Pokud by se na stan sesunul se svahu jen třeba metr krychlový těžkého sněhu, vedlo by to ke zraněním a panice, které by skončily v teplotách desítky stupňů pod nulou a v noci nutně fatálně. Takové teorie jsou ovšem záhadology promptně smeteny ze stolu. Záhada by tím totiž skončila a to je nežádoucí. Takže tu máme Lavayovu knížku, která má potřebu otevírat zjevné nesmysly jako "nová odhalení". Byl skutečně jeden z členů výpravy cestovatel v čase? Co číhalo v korunách stromů? Otevřela se antigravitační brána do jiné dimenze? Jakou záhadnou superzbraň studenti s sebou nesli? Nebo to bylo fingované a účastnící žijí dál někde v teple spolu s Elvisem? Na stejnou úroveň jsou tu postavena vyjádření oficiálních vyšetřujících autorit, lékařů a klimatologů, s vyjádřeními "badatelů", vystupujících na anonymních fórech pod přezdívkami jako SaltySeaDog a trousících podvržené pravdy...
Takže jakkoli je téma dráždivé a stále je tu hodně otázníků, tahle knížka je v podstatě zbytečná a nic nového nepřináší...

9 15.02.2025

Je to asi takhle: Šovinistický italský Skot, žijící ve Francii, je obviněn z vraždy. Mezitím někdo spáchá bombový útok na jednu z jeho dcer a založí požár ve fitness centru budoucího zetě. Dozvíme se, že vše je narafičeno, protože nejjednodušší způsob, jak zlikvidovat Skota je, že zlikvidujete všechny v jeho okolí a on to pak vzdá. U výslechu na policii, kde Skota zastupuje poručník jeho dcery, se ukáže, že hlavní inspektorka tajně doufá, že by mohla být Skotovou milenkou, takže ho pustí na kauci. Napomůže tomu i homosexuální kadeřník. Skot odjíždí na venkov se svými dvěma dcerami, jež má každou s jinou ženou, a dále se svou studentkou, přítelem své dcery, kterého nesnáší, a náhodnou milenkou, se kterou se v noci seznámil v hotelovém baru. Přítel jeho dcery se ale snaží znásilnit Skotovu milenku, což Skot nesnese. Ani mu tak nevadí, že někdo vyjel po jeho milence, jako že někdo se snažil podvést jeho dceru. Naštěstí je dotyčný těžce postřelen, takže dobro vítězí. Milenka se snaží rodinu stmelit tím, že vysvětluje dcerám, že jí jde jen o sex, takže na ni nemusí žárlit. Mezitím si studentka vybuduje ve vesnickém domku počítačové středisko a vypátrá pomocí prohlížeče Google cokoli o komkoli, na co jen pomyslíte. Skot nezahálí a dělá rozbory DNA z každé kapky tělesné tekutiny, na kterou narazí v důkazním materiálu, ke kterému se dostane levou zadní, protože francouzská policie udělá za croissant cokoli. Má štěstí, vlastnící tekutin jsou všichni evidování v různých databázích, stačí za nimi jen zajet. Situace se obrací, když se od poručníka dcery Skot dozví, že dcera není jeho dcera a její otec je její strýček. Nesmí se o tom ale mluvit, protože by ji to ranilo. Ta to ale stejně ví, protože poslouchala za dveřmi. Naštěstí se vše v dobré obrátí, svatba se koná a všichni spolu tančí. Kecám – tu poslední větu jsem si vymyslel. Na konci se vrací na scénu inspektorka, aby nastavila našemu hrdinovi bujné poprsí, a fitness centrum se znovu otevírá.
Zajímalo by mě, co byl spouštěč k tomu, aby Peter May, autor výborné série z ostrova Lewis, začal psát tyhle věci? V podstatě tím jako spisovatel u mě skončil.
P.S. Omlouvám se Davidu Matáskovi, který knížku výborně načetl, on za to nemůže.

Amišský mladík oblbuje děvčata, aby je následně předhodil svým kamarádíčkům, dokud se jeden z nich nenaštve a neukončí to. To je prakticky celý děj. Do toho tu máme pak už jen vycpávky trojího typu:
Svatba - ano, je prima, že si Kate konečně Tomasettiho vezme, ale musí se to řešit na každé druhé stránce? Taky by mu mohla přestat říkat konečně příjmením, když už se berou. To, že Tomasetti každý večer drtí česnek na těstoviny, aby je pak mohli zapít vínem, je taky nic nepřinášející, leč stále opakovaný detail. Jedenkrát by stačilo.
Každá kapitola začíná stránkou, kde se dozvíme něco jako "My policisté, když vyšetřujeme zločin..." nebo "Za ta léta, co jsem náčelnicí, jsem se naučila...". Je to zbytečné a místo toho, aby to bylo zajímavé, to působí jako sebechvála.
A do třetice se tu mluví výhradně v policejních kódech. Mám tu deset třicet, pošlete dvanáct dvacet. Pochopitelně je to kvůli utajení zpráv předávaných vysílačkou, jen mám pocit, že v maloměstě jako Painters Mill už tak jak tak všechny tyto kódy znaji všichni obyvatelé nazpaměť.
Nejhorší na tom je, že nejenže Castillo nepřinesla do své amišské série nic nového a drží se hlavně v závěru obehraného schématu, ale navíc zrecyklovává zápletky, které jsme už četli v jejích předchozích knížkách. Prostě z toho na dálku čpí nutnost vydat další pokračování pro splnění edičního plánu, přestože se múzy tentokrát nedostavily.
Ale abych jen nekritizoval. Spisovatelka pořád zůstává mezi mými nejoblíbenějšími. Nikdo nedokáže tak hezky popsat horké léto, křupání štěrku na příjezdových cestách, vůni stájí, rozhrkané povozy, vztahy v amišské komunitě a trávu, vlnící se ve večerním větru. Tento styl venkovských thrillerů je prostě skvělý.
P.S. Pochválím i vydavatelství MOBA hlavně za to, že někdo přemýšlel a použil moc pěknou kombinaci správně zvolených barevných odstínů pro přebal a kapitálek. Malý detail, velký efekt.

9 08.09.2024

Moc se nevyplácí číst tuhle sérii na přeskáčku (což dělám), protože je to opravdu série a děj se tu a tam odkazuje na dění, popsané v předchozím díle. Naštěstí mám od Marsonsové načteno 8 kousků ze 16, takže se vcelku chytám. Toto pokračování mi připadá značně netradiční, vybočující ze stoneovského plánu tak jak ho znám.
Autorka si tu střihla thriller po vzoru Chrise Cartera, což možná byl i záměr, když se jedna postava jmenuje Carter. Přináší to podstatně více krve, více zvráceností, prvky hry, kterou pachatel hraje s oběťmi i policií, děravou logiku a vcelku vražedné tempo vyprávění. Tichá modlitba tak zcela naplňuje význam slova thriller. V podstatě to stejné ale knížku, alespoň pro mě, shazuje.
Kdybych chtěl mučení, krev a hry, přečtu si Cartera. Tady mi tentokrát chyběl konverzační humor, více světla v celkově temném příběhu, kde ze všech postav (Kim nevyjímaje) tryská negativní energie, kde si skoro všichni jdou vzájemně po krku (Kim nevyjímaje), a kde odhalení hlavního zlosyna vede jen k jedné otázce: To jako vážně? Jako samostatný thriller to funguje, jako součást stoneovského univerza nikoli.

9 13.08.2024

Pustil jsem se do toho lehce neuspořádaně - začal jsem Fawleyho sérii ´šestkou´ a pokračoval touhle ´dvojkou´. A vlastně to vůbec ničemu nevadilo. Za sebe můžu konstatovat, že dvojka je mnohem lepší než šestka. Vlastně to prakticky nemá chybu.
Nejsilnější stránkou knížky je, že se tu opravdu vyšetřuje a Hunterová si vystačí s jednou úvodní situací, aby ji poté rozvedla a zkoumala s různých úhlů prostřednictvím přehledného množství postav. Tím je scéna daná a čtenář tak nepotřebuje mapku, aby se orientoval. Navíc vše probíhá téměř v reálném čase, kde je časová linka prokládána přepisy výslechových protokolů, mediálních zpráv a emailů, takže to působí neotřele. Narozdíl od šestky, kde toho bylo moc a pak mě to začalo spíš obtěžovat, má tenhle prvek dvojka dávkovaný tak akorát.
Další příjemná věc je, že tu dostanou rovnocenný prostor všechny postavy, včetně těch záporných. Autorka nezabředává do popisností, stačí jí krátké výjevy z jejich životů, abychom měli pocit, že je známe a dokážeme je pochopit. Žádná není jednoznačně bez poskvrnky, žádná není jednoznačně pouze bídák. Tohle se povede málokdy.
No a v neposlední řadě je tahle detektivka exponenciální. Rozbíhá se vcelku pomalu a postupně nabírá na rychlosti. Když už víte, jak to dopadne, tak to hned za další zatáčkou nabere nový směr. Zvraty nejsou na efekt, jsou tak nějak přirozeně zakomponované, a tohle se taky povede málokdy.
Ať to zkoumám ze které chci strany, V temnotě mi z toho vychází jako značně nadprůměrný počin v žánru, který mě nesmírně bavil.

9 05.05.2024

V zásadě proč ne. Tohle se může stát a z nejvyšší pravděpodobností také jednou stane. To a také fakt, že se vždy najdou tací, pro které to bude boj o přežití, ale bohužel i tací, kteří z toho budou těžit, je prostě zákonité.
Shusterman servíruje podobný scénář jako Forstchen ve Vteřinu poté. Jen nahradil elektromagnetický puls nedostatkem pitné vody a malé městečko partou dětí. Jejich očima sledujeme vývoj situace a to často tutéž událost hned několikrát, protože Shusterman (nebo spíše dvojice Shustermanů) přepíná mezi vypravěči. Je to docela dobrý nápad, protože se tak dostaneme k postavám blíž a je možné na jejich jednání lépe nahlédnout.
Příběh je napsaný tak, aby si jej mohli přečíst dospívající i dospělí, takže nečekejte žádné zvrácenosti (obávám se, že v reálu by vylíčený svět v krizi vypadal podstatně krutěji), a protože jde o americkou literaturu, budete muset zkousnout i to, že všechno dobře dopadne a v podstatě se nikomu nic nestane. Ale samozřejmě napsat takovou knížku tak, aby byla přístupná pro všechny věkové skupiny a žádná se nenudila, není nic snadného, naopak.
Možná jedinou slabinou jinak solidního vyprávění je tak kvapné zakončení - prostě najednou je všechno zase v pořádku a autoři neprozradí, jak se to stalo. Líbilo by se mi, kdyby s návratem do normálnosti strávili více času.
Přečtěte si to. Až se budete příště sprchovat a pozorovat vodu, odtékající pryč, možná ji uvidíte jinýma očima.

9 28.02.2024

Obsahově není Pomocnice bůhvijak komplikované nebo objevitelské dílo - Freida McFadden si vystačí s mnohokrát obehraným motivem a postavami, které byste dokázali spočítat na prstech jedné ruky. Vyprávět ale umí spisovatelka na jedničku, a to dělá z této knížky opravdu zábavné a neodložitelné čtení.
Pomocnice se profiluje spíše jako ženský thriller, což vskutku asi je, neb mužských postav je tu poskrovnu (vlastně jen dvě) a obě se jsou krásné s vypracovanými těly a uhrančivými pohledy. To ale není důležité. Freida Pomocnici napsala lehkým perem, krátké kapitoly svižně odsýpají, nikam neodbočují a posunují děj tempem, které nenechá čtenáře vydechnout. Do toho všeho přisypala autorka i značnou dávku humoru, a to humoru spíš situačního, takže se i zasmějete, aniž by to snižovalo vážnost celého vyprávění. Nechci prozrazovat pointu, ale navzdory tomu, že jsem muž, mě finále potěšilo, takhle to má ve správném revenge thrilleru přesně dopadnout. Pochválit musím i dobrý český překlad, takže jediné, co mě mrzelo, bylo, že bych klidně uvítal dalších pár stovek stránek navíc. A to je co říct.

9 24.12.2023

Bylo těžké přetěžké podobnou knihu dostat na pulty tehdejšího Československa. Věřím tomu, že kdyby ji Souček vydal o deset patnáct let později (čímž by na čtivosti nijak neztratila), mohl by z ní v klidu vypustit veškeré odkazy na Marxe a Lenina, které v ní evidentně sloužily jen jako zastírací manévr pro stranickou cenzuru. Jak je trefně napsáno o tři recenze pode mnou, Souček dští síru na Danikenovu záhadologii a naoko ji ubíjí citacemi sovětských vědců, aby poté, co je cenzor již upokojen a dává do formuláře vytoužené schvalovací razítko, rozjel danikenovskou jízdu v plné parádě. V kontextu podobné literatury vůbec nejde o špatnou kompilaci, právě naopak. Uvědomme si, že v době vzniku této knihy neexistoval internet a zahraniční literatura byla obtižně dostupná a zdroje težko ověřitelné. Přejímání některých nepravd nebo spekulací je tedy pochopitelné, stejně jako víra v rychlý pokrok lidstva, který nás dostane už v 80.letech na Mars. To byla prostě atmosféra doby a dnes je to nejinak (viz. nesmyslné kampaně Muska a podobných). Lidé prostě chtějí snít a stejně tak chtějí věřit, že některé události v lidské civilizaci nelze vysvětlit jinak, než působením tajemna či zásahem shůry.

9 02.12.2023

Pořád vlastně ještě netuším, kam bych knihu zařadil. I když jde v prvé řadě o thriller, nemohu se zbavit dojmu, že tento formát spisovatelka pouze využila k bravurnímu spojení hned několika žánrových útvarů dohromady.
Ta thrillerová vrstva je vlastně nejjednoduší. Přímočaré a pomalé vyprávění bez zásadních odboček a zvratů, které probíhá v jakési hypnotické monotónosti. Všechno se ale odehrává zprostředkovaně, jde vlastně o jakýsi téměř autentický záznam z výslechové místnosti, což vytváří jakousi časovou naléhavost, jako by se kniha opravdu musela dočíst v průběhu několika hodin, chceme-li být "u toho".
Další vrstvy jsou mnohem zajímavější a velmi subtilně přes sebe položené. Je to kniha o vztazích mezi rodiči a dětmi, je to kniha o tom, že se člověk dokáže adaptovat i na nemožné, je to kniha o křehkosti a komplikovanosti lásky a jejích různých podobách, je to kniha o lidské sounáležitosti, vině i odpuštění, a pravděpodobně i o mnohém dalším. Vše zabaleno do jakéhosi přízračně fantaskního hávu snahy vytvořit odlišný svět, který - přinejmenším někomu - dává větší smysl, než svět skutečný.
Ač jde v důsledku o téma zvráceně děsivé, autorka si s ním poradila s neuvěřitelnou grácií, a použila k tomu i krásný jazyk, který překladatel nepokazil. Krásná kniha.

9 17.11.2022

Trojku z Carterovy série budete milovat, jestliže:
- jste fanoušek Huntera a Garcii,
- jestli vyhledávate detailní vícestránkové popisy brutálních vražd,
- jestli máte rádi frázi "Tak to si děláš srandu",
- jestli vám nesejde na logice a upřednostňujete čtivost,
- jestli jedete na dovolenou a chcete s sebou něco, co po přečtení necháte v hotelové knihovničce.
Celkově bych na Nočního lovce nahlížel asi takto: Carter dopsal předchozí knížku a vymýšlel nějaky (co nehnusnější) způsob, jak někoho zavraždit. Až na to přišel, začal psát tohle pokračování série. Když se tentýž model, rozuměj opravdu brutální vražda, opakuje v knize potřetí - to už jsme pěkně daleko a v zásadě nic jiného se tam neděje - tak si řekl, že je potřeba vymyslet, jak to celé nějak rychle dovést do finále tak, aby to moc nepřipomínalo filmovou sérii Saw. Noční lovec od té chvíle začíná působit dost improvizovaně, jako by děj vymýšlel Carter za pochodu. Logika jde stranou, přednost dostávají nečekané zvraty a spousta nepravděpodobných náhod, která postupně přivádí tentokrát značně tápající ústřední dvojici na stopu. V mezičase si však užijete hodně Hunterova mlčení (tam už víte, že to má svůj hlubší význam) a hodně Garciova zvracení (to už znáte taky, pokud jste četli předchozí díly). Takže v zásadě nic nového a šablona se opakuje. Carter naštěstí umí psát čtivě a tak to celé uběhne jako nic. Doufám, že další díly budou trošku promyšlenější.
Tip pro vrahy zdarma: Nikdy, opravdu nikdy neopakujte chyby všech vrahů před vámi a nezačínejte detektivovi, kterého máte na mušce, vyprávět celý svůj životní příběh. Dáváte mu tak dost času na to, aby proti vám něco podnikl.

9 21.05.2022

Mám pocit, že hlavní problém podobné literatury tkví v tom, že zatímco dřív psali sci-fi spisovatelé primárně knihy pro čtenáře, v dnešní době píší spisovatelé knihy pro filmové diváky. Zhroucený čas je jedním z mnoha příkladů. Navzdory tomu je to ale pořád solidně napsaná knížka.
Filmovost je dána tím, že není moc času pracovat s větším rozvojem postav. O těch, které tento příběh osídlují, se toho moc nedozvíme - tedy nedozvíme se nic navíc k tomu, co je nezbytně nutné pro vysvětlení toho, co zrovna dělají. Když o tom přemýšlím zpětně, vlastně nemohu říci, že by mi kterákoli z nich byla sympatická. Nemůžu ani říci, že by mi některá z nich byla nesympatická. Prostě tam jen jsou jako hybatelé příběhu, ale naprosto jim chybí jakákoli emocionální rovina, nic, co by způsobovalo přilnutí čtenáře (mě) ke kterékoli z nich.
Pak je tu příběh sám. Ze začátku rozkolísaný, pak slibně se rozvíjející, pak opět filmový. Originalitu první části rozmělňuje neoriginalita části druhé - kolikrát jsme tohle už viděli ve filmu nebo dokonce i v tuzemské pohádce o princezně, zakleté v čase? Tady se právě filmovost projevuje až moc a je to škoda.
P.S. Možná by stálo za to si to přečíst ještě jednou v originále, nemohu se zbavit dojmu, že celkové čtivosti ublížil překlad, který je trochu kostrbatý. Ne, rest rooms opravdu nejsou odpočinkové místnosti...

9 26.11.2021

"Al hamdu li´lláh, sidi, jsem tak šťastný, že jsem tě našel! Jak ses sem dostal? Ale ty jsi spoután a uvězněn! To udělala tahle baba? Ten drak? Do pekla s tebou, ty výlupku vší škaredosti!"
"Zadrž Halefe! Jsem sice zajat, ale tahle žena je mou přítelkyní! Zachránila by mě, kdyby tys nepřišel."
"A já ji chtěl probodnout! Pochválen buď Alláh, který tě stvořil, ty nejkrásnější ženo Kurdistánu. Tvoje vlasy jsou jak hedvábí, tvá pleť jako červánky, tvé oko se třpytí jako hvězda na nebi."
Dialogy, jako je tento, není možné nemilovat. A Divokým Kurdistánem je knížka takových dialogů a dalších orientálních zdvořilostí plná, stejně jako ostatní svazky volné série Ve stínu pádišáha. Je to jedna z mých nejoblíběnějších sérií od Maye, která za to vděčí nejen spoustě dobrodružství, které hrdinové prožívají na každé stránce, ale zejména díky skvostnému překladu (Tomáš Gluckauf) a výborným ilustracím (Gustav Krum). Ačkoli May do oblastí, které jeho hrdinové navštěvují sám necestoval, zeměpisně, jazykově a etnicky z této série načerpáte o Blízkém východu a Balkánu mnohem víc, než z jakékoli učebnice. Nedokáži spočítat, kolikrát jsem tyto knížky četl, a pořád se k nim moc rád vracím...

9 20.09.2021

Tato knížka pro mě představuje tak trochu oříšek. Když něco čtu, mám u toho pocity. Nadšení, napětí, radost, zklamání, nudu... cokoli. U románu Maji Lunde jsem neměl pocit žádný a po jeho dočtení se nedostavilo taky nic. A to není nijak dobrá vizitka.
Kniha jsou vlastně tři novely v jedné, tři zcela nezávislé příběhy v časových rovinách navzájem od sebe vzdálených o desítky let, které se autorka pokusila v závěru (zcela dle literárních konvencí) propojit. Konec by tak měl být jakýmsi Aha! momentem, vyvrcholením, něčím, co tomu všemu dá smysl. Nic z toho se ale neděje, prostě to skončí a čtenářská katarze nepřijde.
Minulostní příběhová linie William se vleče a vleče, možná díky veskrze nesympatické postavě. Přítomnostní linie George by obstála i samostatně, v té byla evidentně autorka jako doma, motivace postav a dialogy jsou tu reálné a není problém s nimi souznít. Budoucnostní linie Tao je jen neustále nadstavovanou kaší, začínající hezkou zápletkou, jejíž rozuzlení ale naneštěstí uhodne čtenář ihned. Přesto ho autorka donutí ve společnosti Tao strávit ještě pár stovek stránek, než na to přijde i hrdinka po prožití různých peripetií, které s hlavním příběhem ani tak moc nesouvisí.
Jako celek je to takové vlažné a bezpohlavní. Burcující je jen jedna kapitola, ve které se prostřednictvím materiálů, které studuje v knihovně Tao, dozvídáme, co se to vlastně s včelami stalo. Pokud si přečtete z celé knihy jen tu jedinou kapitolu, víte vše, co potřebujete. Zbytek je žánrově nezařaditelné přemítání nad vztahy rodičů a dětí, které ale rozřešení neposkytne, a které by dalo použít v zásadě v libovolné jiné knize...

9 22.07.2021

Momentálně jsem u 40. kapitoly, takže přesně ve 2/3 knížky. A jsem moc zvědav, jak si s ní poradí autorka dál, prozatím je to jako na houpačce. Že umí B.A. Paris příběh rozehrát tak, že nedočkavě a s napětím obracíte stránky, ukázala už v "Za zavřenými dveřmi". Bohužel tamtéž prokázala, že pak neví, jak s ním dál naložit a tempo udržet a v závěru i uspokojivě ukončit. Zatím tento model pasuje i na tuto knížku.
Prvních 20 kapitol je geniálních, víte, že se něco stalo, nevíte co, a posunujete se k poznání po krůčcích vyprávěním, střídajícím přítomnost a minulost. Všechno zapadá a na čtenáře funguje, momenty, kdy musíte knížku na okamžik odložit, působí rušivě, protože ji NECHCETE odkládat.
Pak přijde dalších dvacet kapitol, ve stylu Já ji miluji, ale miluje ona mě? Nebo mě nemiluje? Nebo ji miluji málo? Měl bych ji milovat víc? Zasloužím si ji milovat? Zaslouží si ona milovat mě? Možná ji nemiluju, ale nechci si přiznat, že ji miluju. No prostě totální mrhání stránkami, kdy máte pocit, že čtete úplně jiný žánr, nebo že se autorka potřebuje na úkor čtenáře za každou cenu vypsat ze zhrzeného vztahu. Začne to drhnout, z postav, které měly předtím jasné motivace a u kterých jsem měl pocit, že je znám, se začínají stávat otravové, kteří se chovají více než hloupě a přešlapují na místě.
Takže zatím jsou hvězdičky tak jak jsou a uvidíme, jestli to posledních dvacet kapitol někam posune.
========================
Aktualizace: Zbýva posledních 10 kapitol. Rád bych autorce doporučil, aby dala své knihy někomu přečíst předtím, než jdou do tisku. Někomu jinému, než je dává. Vystříhala by se tak toho, že její postavy ztratí kontakt s realitou a začnou se chovat buď jako sobecký agresívně-pasívní pitomec, nebo sobecká bezbranně-agresívní nána. Už z tohoto popisu je zřejmé, že psychologie postav hodně drhne. Horší je to o to, že na psychologii postav B.A.Paris svůj příběh založila. Jdu to dočíst.
========================
Dočteno: Knihy maji vzbuzovat emoce a já měl po dočtení vztek. Jednak na Finna, že ho nikdo nezabil, protože si to zasloužil, jednak na autorku, že všechny ty nesmyslně se chovající postavy napsala. Nakonec se dokonce ani nedozvíme, kdo koho tedy miloval víc a kdo koho méně, i když se to nadále řeší co stránka, a s každou další matrioškou příběh čím dál více škobrtá.
Hvězdičky za první třetinu: ***** (protože je skvělá)
Za druhou: ** (protože je nudná)
Za třetí: záporných ****** (protože je absurdní)

9 12.12.2019

Nekomplikovaný příběh, přímočarost vyprávění a hodně stránek dělá z Naslouchačovy ´dvojky´zábavnou záležitost.
Děj vyprávěný hlavní protagonistkou Ilan nemá odbočky ani retrospektivní proložky, a text napsaný autorkou se nijak nevětví, neprotíná, ani nevyžaduje od čtenáře žádný ostrovtip. Kniha prostě pokračuje tam, kde Naslouchač skončil, a pak plyne a plyne a plyne, dokud neskončí. Nekoná se vyvrcholení, vysvětlování, překvapení...nic. Prostě to skončí, jako kdyby vám někdo posledních pár kapitol někdo z knížky ukradl a teď chybějí. A to asi ilustruje nejlépe autorčin styl. Docela by mě zajímal její tvůrčí postup, jestli má alespoň NĚCO dopředu vymyšlené, neboť celý text působí, jako kdyby prostě psala a sama byla zvědavá, kam ji to asi dovede. Ilan se prostě probudí a popíše, co se stalo dneska, aniž by přemýšlela, co bude zítra, nebo se nějak složitě zaobírala tím, co bylo. Ze všeho nejvíc mi tak Faja svou čistou příběhovou prostotou připomínal pohádky, kde ale JEŠTĚ dobro nad zlem nezvítězilo a budeme si muset počkat na další díl. Pokud bude ve stejném duchu, je možné, že takových knížek nasbíráme za pár let od Petry Stehlíkové do knihovny celou řádku, aniž bychom se dopracovali finále:)

9 25.03.2019

Postavy jsou veskrze ženské, těch pár mužů, co se zde mihne, jsou vesměs prevíti. Jste-li žena, nepochybně si to tedy užijete. Já jsem sice muž, ale užil jsem si to taky.
Komorní prostředí jednoho domu popřípadě ulice před ním. Spousta vnitřních monologů, spousta dialogů mezi kamarádkami, nekamarádkami a jakože kamarádkami. Osnování pomsty, která nevychází podle představ. Pomalé tempo, kořeněné humorem a nevyřčeným napětím, protože v tom, co se děje, zkrátka něco nesedí. Dvě stovky stránek výborně napsaného textu, který se čte v podstatě sám. Nechci nic prozrazovat, ale nebýt překotného klišoidního finále a přeslazeného závěru, klidně bych dal Hospodyni 100%.
Doporučuji těm, co se jim líbila Dívka ve vlaku, Pomocnice a podobné thrillery.

8 30.11.2024

Ne ne, není to tak dobré, jak to u Angely Marsons (většinou) bývá. Tentokrát to moc nedrží pohromadě a postavy jsou skicovitě jednoduché, těžko věřit jejim motivacím, hodně to drhne. Vypadá to, že Angela tento příběh (vlastně dva, protože jsou tam do sebe propletená dvě nesouvisející vyšetřování) ušila hodně narychlo, tipnul bych tak během tří čtyř víkendů. A je to poznat, nečetlo se mi to tak dobře, jako jiné knížky série.
Přesto jde ale pořád o nadprůměr bežné detektivní produkce a autorka pochopitelně zůstává jednou z mých oblíbených...

8 21.11.2024