XMX komentáře u knih

(SPOILER) O Adalbertu Stifterovi jsem se poprvé dozvěděl při výšlapu na horu Plechý - nejvyšší vrchol české části Šumavy, kde se nachází 14,5 metrů vysoký Stifterův památník. Nebýt tohoto výletu na Šumavu, nikdy bych asi po jeho prózách nesáhl, protože se nepodobají ničemu dalšímu, co jsem kdy četl.

Na stránkách povídkového souboru Horský křišťál ožívá v dlouhých líčeních příroda Šumavy a jejího okolí (ale i maďarská pusta nebo africká poušť), hlavní motivy se opakují. Příběhy jsou jakoby vedlejší a navzájem se dost podobají svou strukturou, postavami a vypravěčským obloukem. Hlavní postavou je většinou mladý vzdělaný a dobře situovaný muž, často podivín nebo umělec s blízkým vztahem k přírodě, který v průběhu vyprávění najde lásku, má děti a obvykle se dožije vysokého věku (zároveň ho ale po cestě potká nějaká tragédie nebo musí čelit morálním dilematům). Svět Stifterových povídek je idealizovaný a poněkud naivní, ale zároveň je dokonale vtahující a čtení jeho povídek je svým způsobem uklidňující. Vyžaduje ale sžití s archaickým jazykem, dlouhými popisy a pomalu se posouvajícím dějem, který často obsáhne celý lidský život nebo i více generací.

Nejlepší povídky: Starý mládenec, Hvozd, Abdiáš (zároveň povídky, které se dějem nejvíce odchylují od výše popsané osnovy)
Za zmínku stojí: Vesnička na pláni, Tři strůjci svého štěstí, Lesní pěšina, Horský křišťál, doslov Jiřího Stromšíka

1 26.12.2023

(SPOILER) První román Niny Špitálníkové koncipovaný jako jakási kaleidoskopická obžaloba, představuje rozporuplnou hlavní hrdinku, se kterou je obtížné sympatizovat, ale nakonec je ještě těžší ji nenávidět. Je to dívka, která si žila na vysoké úrovni ve dvou zcela odlišných režimech, aniž by se o svoje pohodlí musela sama aktivně zapříčinit, přesto je její štěstí jen zdánlivé a její severokorejská výchova konfrontovaná s jihokorejskou demokratickou mentalitou se jí nakonec stanou osudnými. Od začátku víme, že naším úkolem je především ji soudit, ale jak soudit člověka, do kterého bylo zaseto „zhoubné semínko ideologie“? Otázka aktuální i v zemi tisíce kilometrů daleko, kde jsme ze sebe již naštěstí setřásli břemeno totality.

Největší předností Severky je autorčina unikátní znalost místních reálií získaná studijním pobytem v KLDR a rozhovory s uprchlíky. Kdo četl předchozí Svědectví o životě v KLDR, ten už má určitý obrázek, jak to v KLDR chodí, a nečeká ho v tomto ohledu příliš nového. Děj se dokonce v mnohých detailech nápadně podobá výpovědi vysokoškolačky ze zmíněné knihy rozhovorů. Nejvíce šokující v Severce je tak popis poměrů v pracovním táboře. Ať už je míra umělecké licence jakákoli, tyto řádky se rozhodně nečetly snadno. Bohužel v krutém režimu, jakým je ten severokorejský, se nelze divit vůbec ničemu.

Zvolená forma románu s postmodernistickými prvky je nakonec možná až příliš ambiciózní, aby na ploše nějakých 200 stran mohla dostatečně vyniknout. V tomto rozsahu působí celé dílo až příliš fragmentovaně. Jako konvenční román nebo jeden delší zápis rozhovoru by se mi možná Severka líbila ještě o trošku víc, přesto se jedná o čtivou a podnětnou knihu, která pokládá řadu otázek k zamyšlení.

7 28.09.2023

(SPOILER) K Jacku Kerouacovi mám rozporuplný vztah. Na jednu stranu mě jeho dílo odjakživa přitahuje, na druhou stranu ale ještě nikdy moje setkání s Kerouacem neskončilo nadšením. Kdysi jsem víceméně bez obtíží přečetl jeho asi nejznámější knihu Na cestě, ke které mám spíše neutrální postoj. Vzápětí jsem se pokusil přečíst Dharmové tuláky a Knihu snů, ke kterým už jsem si cestu vůbec nenašel a odložil jsem je. (Což se mi příliš často nestává. 2 ze 3 případů, na které si vzpomenu, jsou právě Kerouacovi zmíněné knihy.) Po delší době teď zkouším Doktora Saxe, na kterého mě nalákala anotace a obálka nového vydání nakladatelství Argo. Po předchozích zkušenostech jsem neměl přehnaná očekávání, přesto jsem knihu dočetl jen s vypětím sil a neodnesl si z ní prakticky nic.

Respektuji každého, kdo dokáže najít krásu v Kerouacově proudu vědomí a jeho zprozaičtěné básni. Mix vzpomínek na dětství, snů a nočních můr a fantaskního příběhu o Doktoru Saxovi, Hadovi, hraběti Conduovi a dalších nadpřirozených/mystických postavách byl pro mě až příliš nesourodý, aby mi dal ze čtení komplexní zážitek. Autobiografická část za mě nefunguje vůbec. Kerouac tu popisuje vesměs banální příhody (např. dětskou hru zdramatizovanou na desítky stran). Z této každodennosti vyčnívají snad jen vzpomínky na velkou povodeň řeky Merrimack, která zaplavila část jeho rodného Lowellu. V této části ale nacházím řadu sporných momentů. Jako třeba když píše o utopeném kamarádovi a vzápětí si přeje, aby povodeň zatopila ještě více domů a on nemusel do školy. (Jen pro pořádek, tyto vzpomínky se nevztahují k ranému dětství, v době povodně bylo Kerouacovi 14 let). Dále zde vzpomíná na všechny členy rodiny, kamarády a známé z dětství, kteří mají ovšem pozměněná jména a všichni se tu objevují epizodicky, takže zorientovat se v zástupu jmen necharakterizovaných postav bylo prakticky nemožné. Chaosu kolem postav nepřidává ani vrstvení místopisných názvů. Autobiografická část tak působí jako něco, co by o svém životě mohl napsat každý z nás a mělo by to význam tak akorát pro nás samotné a pro naše nejbližší okolí. Nerozumím tomu, co může nabídnout odcizenému čtenáři.

Linie kolem Doktora Saxe je slibnější, ale trpí podobnými neduhy. Z příběhu se opět dozvídáme nesourodé fragmenty, vystupují desítky zaměnitelných postav. Výjimkou je snad jen titulní Doktor Sax, který sice vystupuje často, ale většinou pouze prolétá kolem, chichotá se a číhá někde v povzdálí. Jeho motivace a charakter zůstávají otazné a ani finále (které nezapře inspiraci aztéckými mýty a fakt, že Kerouac knihu napsal v Mexico City) na tom nic moc nezmění.

Nakonec ještě jednou - můj obdiv má každý, kdo Doktora Saxe dočetl a dokázal si z něj něco odnést. Částečně oceňuji způsob, jakým je kniha napsaná a nevadí mi, když je ke čtení potřeba většího soustředění nebo dohledávání kontextu k obsahu. Zároveň si ale nemyslím, že kontext této knihy je natolik zajímavý, aby opodstatnil její existenci. Kerouac se údajně v jednom z dopisů Allenu Ginsbergovi přiznal, že Doktora Saxe napsal bez přestávky k zamyšlení, když byl zhulený trávou. Aniž bych chtěl být škodolibý, musím přiznat, že na výsledku je to skutečně poznat. Tak zase někdy, Jacku.

07.05.2023

(SPOILER) Jen málokdy dokáže sedmisetstránková kniha plně obhájit počet stran, který na první pohled může působit až hrozivě. John Irving ale v Modlitbě za Owena Meanyho nenapsal ani jedno slovo navíc. Jak jednou přistoupíte na pravidla vyprávění Johnnyho Wheelwrighta o Owenu Meanym, tedy jeho nejlepším příteli a chlapci, který zásadním způsobem formoval jeho život, není cesty zpět.

Owen Meany je jednou z nejoriginálnějších literárních postav, o kterých jsem kdy četl. Vše co se kolem něj děje je tak trochu záhadné, jeho chování je stejně podivné jako jeho hlas a vzhled. Sledujeme jeho život téměř od narození až do smrti. V průběhu času se jeho charakter vyvíjí neočekávatelným směrem, přesto vše, co kdy Owen Meany udělal, směřuje k nevyhnutelnému naplnění jeho poslání. Silnou stránkou románu je Irvingem mistrovsky zvládnutý foreshadowing. Přestože v průběhu románu začíná být čtenáři stále více zřejmé, kam děj směřuje, tak je nakonec závěr nečekaný, k tomu emocionálně vypjatý a především uspokojivý vzhledem ke všemu, co jsme se o Owenovi v předchozích stovkách stran dozvěděli. Každý nepatrný detail, který o Owenovi víme, do sebe zapadne a vše, co se mohlo zdát nepodstatné, začne dávat smysl.

Román je tak komplexní, až to vyráží dech. Není jen o odvyprávění příběhu jednoho neobyčejného chlapce. V průběhu toho Irving vykresluje prostřednictvím vypravače Johnnyho desítky zajímavých a propracovaných vedleších postav (matka Tabitha a babička Harriet Wheelwrightové, Dan Needham, Hester, pastor Merill, Owenovi rodiče a nespočet dalších), popisuje groteskní i smutné situace, komentuje několik desítek let amerických dějin a rozsáhle se věnuje nelehkým tématům jako jsou víra, válka nebo národní identita. Do toho Irving děj a úvahy prolíná nespočtem popkulturních odkazů, které jako průměrný český čtenář samozřejmě nemůžu kompletně pochopit a ocenit, ale můžou sloužit jako odrazový můstek k seznámení s dalšími zejména literárními a filmovými díly. Jednou z mých oblíbených částí zůstává Owenův monolog, ve kterém krátce po její smrti přirovnává Marilyn Monroe ke Spojeným státům americkým. Další oblíbenou (tentokrát humornou) částí je potom dění kolem Volkswagena Brouka jednoho švýcarského psychiatra.

Modlitba za Owena Meanyho je knihou, ke které se budu rád vracet a věřím, že v ní vždy najdu něco nového, čemu jsem při prvním setkání nevěnoval velkou pozornost.

S politickým geografem Michaelem Romancovem jsem slyšel několik rozhovorů. Je to člověk, který dokáže o geopolitice velmi poutavě vyprávět a hledat souvislosti tam, kde by to běžně člověka vůbec nenapadlo. Tyto vlastnosti přenesl i do psané formy. Zdánlivě suchá fakta se tak čtou jedním dechem, prokládá je „románovými“ útržky, řadou map, obrázků a doplňujích poznámek.

Námořní slepota je označení pro fenomén popisující jak si jako lidstvo jen málo uvědomujeme význam oceánu pro naše životy. Hlavním poselstvím knihy je tak ukázat, jak nás oceán a moře ovlivňovaly a ovlivňují. Myslím si, že kniha je zajímavá a čtivá i pro ty, kteří se třeba o historii a politiku (ostatně tak jako já) zase tolik nezajímají. Vytknul bych jen to, že mohlo být věnováno více prostoru současnému dění na moři.

9 29.12.2022

(SPOILER) Říká se, že kniha se nemá soudit podle obalu, ale zrovna v případě této knihy mě atraktivní obálka nalákala, takže jsem si ji pořídil, a to rovnou i s druhým dílem, aniž bych věděl, do čeho přesně jdu.

Úvod knihy je velice slibný. Ocitáme se v nezvyklém prostředí Jizerských hor konce 18. století, kde se setkávají kněz Vilém a doktor Šulc. Oba zjevně přijíždí v souvislosti se svatokrádeží, na kterou se postupně nabalují další záhady a tajemství. Horníček si neláme hlavu s historickou přesností, nezapře inspiraci brakovou literaturou, severskými detektivkami či westerny. Tento mix ze začátku působí svěže a některé pasáže (jako třeba cesta v koňském povozu do zasněžených hor) jsou přímo strhující. Řada reálií včetně jazyka postav se zdá na tu dobu moderní, což mi zpočátku příliš nevadilo. Někdy před polovinou ale přijde zlom, kdy se vykreslený svět začne rozpadat. Objevují se bizarní pasáže se zednáři či šermířský souboj, které působí odtrženě od dosavadního dění, a navíc dost uměle, jako by si autor danou tématiku nastudoval těsně před napsáním dané pasáže a snažil se navršit co nejvíce pojmů, které běžnému čtenáři nic moc neřeknou nebo ho rovnou nudí. Závěr knihy pak působí vyloženě odfláknutě. Kontrast mezi pomalým úvodem a uspěchaným závěrem je až příliš výrazný.

Dále mě mrzí slabé postavy. Ústřední duo je ještě vykresleno barvitě, má dobrou chemii a baví, přestože jsou to postavy velice nepravděpodobné a chvílemi až fantaskní. Vedlejší postavy včetně hlavního záporáka Tappera ale mají málo prostoru a buď zemřou (markýz) nebo z dění nečekaně zmizí (opat) ještě než dokážou sehrát nějakou podstatnou roli v příběhu. Úplně nevyužitá potom zůstává postava Kateřiny, která je ve výsledku téměř úplně osekána na objekt sexuální touhy kněze věrného celibátu.

Beru v potaz, že jde o Horníčkovu prvotinu, přesto se nemůžu ubránit zklamání. Kniha je sice čtivá, ale s lákavým námětem šlo jistě naložit lépe. Zdá se, jakoby si autor začátek velmi dobře promyslel, správně rozdal všechny karty, ale potom nevěděl, jak s nimi hru uzavřít.

Jestli se tedy vyplatí soudit knihu podle obalu? Asi úplně ne, přesto se ale nejspíš nepoučím a ze zvědavosti dám možná časem šanci i druhému dílu.

5 29.12.2022

Po zhruba 10 letech se nyní ve svých 25 letech vracím k sérii Zeměplocha, se kterou jsem kdysi strávil řadu příjemných chvil. Nikdy jsem ji nečetl systematicky, na přeskáčku jsem přečetl několik knih (nejradši vzpomínám asi na Buch! a Zimoděje, i když ony vzpomínky jsou již značně vybledlé). K Barvě kouzel se dostávám poprvé a musím říct, že nové ponoření do téhle série ve mně vyvolává spíš rozporuplné dojmy.

Pratchett v prvním díle úctyhodné série hýří nápady. Těch je ale tolik, že se navzájem dost bijí a některé fantastické střídají ty horší. Úvod do světa Zeměplochy je možná až příliš rychlý a na poměrně malém prostoru je tu představeno příliš mnoho mytologie, postav i míst. Vyprávění se postupně stává chaotickým, ve stále přibývajícím množství vedlejších postav se nedá zorientovat a výsledkem tak je, že jen málokdo (včetně ústředního dua Mrakoplaše a Dvoukvítka) doopravdy přiroste k srdci. Výjimky snad tvoří jen Smrť a Zavazadlo. Zdaleka nejzábavnější je první část Barva kouzel, ale ve chvíli, kdy se dění přesouvá z Ankh-Morporku do zbytku Zeměplochy, střídá inteligentní ztřeštěný humor jen vršení absurdních a téměř náhodných, na sebe nenavazujících situací. Další dvě „cestopisné“ části Vyslání osmi a Vábení Wyrmu tak považuji za nadbytečné a kniha si opět získala můj zájem až poslední částí Na okraji, kde zběsilé tempo přece jen trochu zpomaluje, převažují ty lepší nápady a buduje se tu zajímavý prostor pro další díly.

Suma sumarum tak v Barvě kouzel vidím záblesky geniality, které jsou utopeny v přehršli nápadů a nepodstatného dění. Jako čtenář bych sice uvítal, kdyby byl úvod do světa Zeměplochy dávkovaný pomaleji, ale potenciál pro další díly je obrovský, takže jim určitě dám šanci.

12 16.08.2022

Co bych za to dal, kdybych si tuhle knihu mohl přečíst v 15 letech... Filip Titlbach zde píše o tématech, která jsou mu blízká a je to znát. Skvělý výběr osobností, fantastické otázky. Jsem si jistý, že v budoucnu se na tuto knihu budeme dívat jako na milník české žurnalistiky. Nejlepší rozhovory jsou podle mě koncentrovány v první půlce knihy (Trans, Bůh nebo HIV), ale snad z každého rozhovoru jsem si něco odnesl. Oceňuji, že se tu otevírají témata, která jsou tabuizovaná nejen v české společnosti jako takové, ale i mezi queer lidmi. Témata, o kterých se stále příliš nemluví, nebo se o nich mluví takovým způsobem, že má potom většinová společnost pocit, že je ohrožována jakousi duhovou ideologií. Zde je ale vše tak jak má být - citlivé, srozumitelné, nenucené. Špičková práce.

A mimochodem taky krásná symbolická obálka.

5 14.07.2022

(SPOILER) Elio a Oliver jsou popravdě asi jedna z mých nejoblíbenějších literárních dvojic. Jejich krátký vztah je tu popsán tak plasticky, že po přečtení mám pocit, jako bych ho s nimi snad prožíval. Elio jako vypravěč může působit lehce nespolehlivě, ale každý kdo někdy procházel nějakou formou přiznávání si vlastní odlišnosti, stejně tak jako každý, kdo byl někdy zamilovaný, musí pochopit jeho někdy zmatečné, rychle se střídající a často i protichůdné myšlenkové pochody ve vztahu k Oliverovi. Jako postava je díky tomu uvěřitelnější než Oliver, který je vylíčen jako až příliš dokonalý. Není mi jasné, jak by během pouze šestitýdenního pobytu stíhal všechno, co je v knize popsáno (od sepisování filosofického spisu, práci pro Eliova otce, cest do města za překladatelkou po tenis, poker a spoustu nicnedělání, ke kterému středomořské prostředí přímo láká) a do toho ještě navázal tak pozitivní vztahy se všemi, které potkal. Kniha je o jejich vztahu, další postavy nejsou podrobněji popsány, i když u některých z nich najdeme zajímavé motivy (Vimini, Eliův otec).

První dvě části knihy (Kdy, když zatím ne? a Monetova pěšina) jsou pro mě nejzdařilejší a možná by výsledný dojem byl ještě silnější, kdyby se tu příběh zakončil. Vůbec se tak nedivím tvůrcům filmové adaptace, že další dvě části v podstatě vypustili. Tempo první poloviny je sice pomalé, ale zároveň tak příjemně připomíná líné, prosluněné dny na Riviéře, které Elio popisuje. Zaznamenal jsem, že někteří čtenáři mají v těchto částech problém s 2 věcmi - přehnaným filosofováním a explicitními sexuálními scénami. Ani jedno mi osobně nevadilo. Filosofie a odkazy na umělecká díla byly používány v míře, kdy to pomáhalo dokreslovat charakter postav. Nikdy jsem zároveň neměl pocit, že by tyto odkazy byly nesrozumitelné nebo natolik detailní, že by z autorova pohledu působily snobsky nebo povýšeně. Sexuální scény a obecně Eliovy představy jsou sice jistě pro některé čtenáře za hranou snesitelnosti a minimálně hraničí s fetišem, ale přiznejme si - kdo někdy alespoň nemyslel na něco neobvyklého...

Třetí část Syndrom svatého Klimenta je pro mě asi nejproblematičtější. Nálada se příliš změní a ve chvíli, kdy jsem čekal nevyhnutelné emočně devastující vyvrcholení celého příběhu, jsem se dočkal líčení nepříliš zajímavých a se zbytkem příběhu pouze okrajově souvisejících událostí s nepřehledným množstvím postav, které nic zásadního nepřináší. Poslední čtvrtá část Místa duchů, ač značně zkratkovitá a odehrávající se v epizodách s dlouhými intervaly v průběhu 20 let, vede k poměrně důstojnému zakončení a onoho emočně vypjatého zakončení jsem se tu přece jen dočkal. Mám ale pocit, že události z této části mohly být blíže rozpracovány v dalším díle, protože změna příjemného tempa z prvních dvou částí je tu až příliš patrná. Pokračování nakonec vzniklo a já se na něj chystám se zvědavostí, ale i mírnými obavami, protože podle anotace má být děj zasazen někam mezi již odvyprávěné události a nejsem si tak jistý, jestli vůbec dokáže příběh Elia a Olivera nějak obohatit, když známe začátek a nejspíše i konec.

Recenze může působit daleko negativněji, než jsem ji původně zamýšlel. Většina knihy je pro mě ale velmi silná a na Elia jsem se dokázal opravdu napojit. Kvůli výše zmíněnému, ale nemohu hodnotit plným počtem hvězd, přestože moc nescházelo.

13 14.07.2022