Yalka
komentáře u knih

Byla jsem dokonalá cílovka: Verneův Tajuplný ostrov jsem četla několikrát (takže jsem si užila všechny narážky), bavily mě knížky o dětech, co zažívají dobrodružství v přírodě (já jsem četla hlavně Ransomeho, Foglar byl tehdy na indexu a ke mně se nedostal) a tuhle knížku jsem potkala přesně v tom správném věku.
Takže jsem byla okouzlená, super čtenářský zážitek, který jsem si několikrát zopakovala, tuhle knihu jsem milovala.
(P. S. vydání, které jsem četla v 80. letech, se jmenovalo Trampoty s kapitánem a nikoli Strážci žulového paláce)


Zajímavá, dobře napsaná knížka, kterou hned tak nedostanu z hlavy. Šířka záběru autora je impozantní.
Rozhovor (nejen) o téhle knize s S Martinem Putnou (docela se tam odvázal) vyšel v Novém Prostoru č. 402


Vynikající, čtivé!
Vzhledem k tomu, že jsem vyrostla na vesnici a kam sahá rodinná paměť, všechni mí předci byli obyčejní chudí rolníci, bylo s čím srovnávat a o čem přemýšlet.


Poprvé jsem četla už v necelých 13 letech a příběh Gaspara Debureaua jsem si opravdu zamilovala.


Opravdu bezvadný dívčí románek. Svěže napsaný. Judy si prostě musíte zamilovat.


Citlivá adaptace V. Plevy je pro děti daleko stravitelnější než originál. Četla jsem ji asi milionkrát :-)

Úplně první kniha, kterou jsem v životě přečetla. A od té doby jen čtu, čtu a čtu :-)


Docela děsivé čtení v 10 letech ;-). Nachytala jsem se na název "Pohádky". Samozřejmě jsem neměla nejmenšího tucha, kdo je to nějaká Olga Scheinpflugová... Pamatuju si Bláhovou jedli, Chlapce, který zastavil čas, O princi Aldebaranovi, Krajku s lidskýma očima ("Krajka" byla obzvláště ponurá a smutná). Dá se to přirovnat k pohádkám od Wilda nebo Andersena, taky spousta ne-happyendů a smutných příběhů...
Nicméně, oblíbila jsem si tam příběh "Vykoupená čarodějnice", který jsem vždy ořvala (ale skončil dobře), a ke kterému jsem se pak pravidelně vracela. Myslím, že jsem byla v naší vesnické pidiknihovně jediný, kdo tu knížku znal a pravidelně ji brával do ruky :-)
Nenapadá mě, jaké tomu dát hodnocení.

Naprosto úžasná kniha, která mě úplně sebrala. Rozhodně je v mých TOP 10.


Známý román Marie Wagnerové-Černé (alias Felixe Háje) s výrazně autobiografickými prvky. Právě vzhledem k tomu, že autorka zde popisuje prostředí, které znala mnohem důvěrněji než les a hájovnu (prostředí, kde se odehrává Kája), a sice školu (její otec, matka, manžel i ona sama byli učitelé, větší část svého života strávila ve škole na malém městě, v Mníšku pod Brdy), tak je knížka hodně cenná v zachycení reálií. Z toho důvodu se dá určitě doporučit.
Nicméně Márinkou jsem se prokousávala ztěžka (četla jsem ji jako dospělá, dříve jsem knížku neměla k dispozici). Dost výrazně mě tam iritovala antropomorfizovaná zvířátka (Papša a spol.). Autorka vykrádá svůj nápad s kultovními Měsíčkem a Péťou z Káji Maříka, dle mě je tato recyklace v Márince nudná a nepovedená.
Myslím, že knížka nemá ten náboj, co Kája, z jednoduchého důvodu: z knížky není cítit přijetí a láska v rodině Márinky (Márinka je neustále kritizována, zrovna za ty věci, které ji baví a naplňují a je stále rovnána podle měřítek dospělých, přišlo mi to kruté a necitlivé) a také nejsou vidět žádné city v „rodině“ Vény (hlavně první kapitoly prvního dílu, kde je často zmiňována lakota tetičky, jsou hrozné. Pak už tetička ustupuje dost do pozadí a autorka se jí naštěstí až do konce série přiliš nevěnuje).
Dle mě tam citelně chybí postava jako jen pan lesní v Kájovi, který vždy dával dětem pocit jistoty, nehleděl tak na vnější věci a usměrňoval někdy pipinovské chování a výchovu okolí. Šetlíkovic jsou sice fajn, ale to nestačí.
Např. poznání, že i Márince jdou nějaké ruční práce, takže ji snad maminka taky jednou za uherský rok ocení, přichází příliš pozdě, myslím, že až v posledním dílu. Asi jsem si to brala nějak osobně, ale fakt mi z toho bylo do breku.
Taková perlička: ve třetím dílu, kdy do školy zavítá nechutně vzorný a zbožný strýc Josef ze Šumavy, jsem začala mít dospěláky ve škole přeci jen víc ráda.
Samozřejmě že chápu, že rodina řídících (jak ta knižní, tak ta skutečná) byla asi docela harmonická a na svou dobu byli jistě ve výchově hodně progresivní a moderní, taky nepochybuji, že M. W.-Č. svoje rodiče velmi milovala, ale v knížce je to ukryté moc hluboko, aspoň pro děti určitě. Zůstává jen smutný pocit nereálných nároků a nepřijetí dětí takových, jaké jsou. Nepředpokládám, že toto bylo autorkou myšleno jako poselství knihy, ale přijde mi, že v podvědomí se svým rodičům do určité míry možná „pomstít“ chtěla ;-)


Samozřejmě by se na tom dala najít spousta much. Je to přestřeleně didaktické, je tam spousta faktických přírodopisných chyb. To by mi ani zde povolených 6000 znaků nestačilo, kdybych se měla rozepsat o všem, co mi tam vadí...
Ale víte kolikrát jsem to četla, a jak se mi to líbilo, když mi bylo tak 11 až 13? V rámci žánru čistých 100 %.


Myslím, že Astrid Scholte má potenciál. Jen by to chtělo, aby se trochu vypsala. Doufám, že vymýšlí další příběhy a že mě neminou.


Fascinovaly mě povídky o tom, jak vzniklo obrázkové písmo a jak vznikla abeceda. Ty jsem četla stále dokola, brávala jsem tuhle knihu v knihovně opakovaně do ruky. Aniž bych do nedávna tušila, že to byl Kipling.


Podle mě Pullman neumí moc dobře psát. Vždy něco načrtne a pak to nedotáhne do konce. První díl mě ještě docela bavil (měl hodně dobrých momentů), ale druhým dílem jsem se vyloveně protrpěla a pronudila. K většině svých postav se Pullman chová fakt hnusně a nedá jim pořádný příběh (Lee Scoresby). Zato když se dobře vyspí, tak dokáže napsat konzistentní story i postavy (gyptians v prvním dílu). Na tomhle druhém dílu mi vadil obsah i forma, třetí díl mě pak definitivně dorazil (obsah i forma). Děcka, magisterium je špatné, protože je špatné, zato Lord Asriel to je borec, protože je borec. No skvěle vyargumentováno, jen co je pravda. Za všechny chyby aspoň tahle: Ma Costa v prvním dílu dohlédla na to, aby jí Lyra při dlouhé cestě lodí pomáhala a pracovala. Lyra také od začátku sympaticky kašle na třídní rozdíly. No a v druhém dílu, když s Willem bydlí v Cittàgazze, tak najednou ze sebe dělá hogo fogo a ještě ji Will musí učit domácí práce. Proč?

Ještě daleko větší absence logiky než v prvním dílu. Nudný a zmatený děj. Nezaujalo vůbec ničím.

Krásná kniha pro teen slečny. Četla jsem ji paralelně s dcerou. S klidným svědomím ji ale můžu doporučit i jiným věkovým kategoriím. Není to totiž žádná lehká jednohubková záležitost, při čtení mě docela často mrazilo. Moje nejoblíbenější a zároveň dle mě nejsmutnější postava: Sunset. 100 x zodpovědnější než její rozjívení rodiče. Matka ji nikdy neocení jen proto, že není roztomilá. Když píšu nikdy, myslím opravdu nikdy. Tahle kniha je totiž zajímavá realistickým vyzněním a absencí skutečného happy endu nejen pro Sunset, ale vlastně pro všechny postavy. Překládaný kašírovaný happy end (po předchozí anti-bulvárové masáži, kterou autorka čtenářkám uděluje) snad nikoho doopravdy neohromí...


Brilantní detektivka! Soudce Ti se v ní objeví inkognito v hlavním městě sousedního okresu.
To mu dává možnost pohybovat se bez omezení po městě.
Van Gulik z toho dokážel vytěžit maximum a ukazuje nám život všech společenských vrstev ve středověké Číně pěkně zblízka a tentokrát netradičně ze soudcova pohledu.


Jedna hvězda za to, jak ten inženýr propočítával plány vesmírné lodi logaritmickým pravítkem a za ódu na logaritmická pravítka jako taková (ovšem ve kterém dílu to bylo, to už vážně nevím).
Hrozná slátanina, IMHO.
