zanzara komentáře u knih
Zajímavé: nemrávnost a nespravědlnost, zlodějské elity v období Restaurací Bourbonů a Druhé republiky hodně připominají tolík věcí, se kterema se setkaváme i dneška... Budeme si číst a čekat na mstitele a zachránce - nějakeho Monte Christa anebo jiného svatého Vaclava?
Pohadka pro dospěle o dospivání muže - jak a proč citlivý, plný života chlapec stáva se úzavřeným v sobě, studeným, skoro mrtvým androidem.
Skvělé zpracování historického příběhu, aby lehkým a zajímavým způsobem připomenout o civilizaci Mayů (hodně postav a příběhů je autentická!), a k tomu zamyslet se nad tím, co je líp: znát předem svůj osud, anebo mít stále nadějí, že se mu můžeme vyhnout, že je možné vyhýbat se smrtí... Gluchovský snaží se vskutku taky pojasnit, proč Mayové opustili své velké města ještě před příchodem Španělů.
Je tam i trochu zahalená a hodně ironická kritika současného Ruska. Kde? Glukhovsky představuje organizované vládou, falešné zbožňování "Veliké Otečestvěnné Vajny", tehdy druhé světové, vedené přece proti německým fašistům, a přesně tahle ruská vláda, včetně speciálních služeb, podporuje dnes ruské fašisty... Bývalí důstojnici komunistické strany - kdysi kněží státního ateismu, dnes staví církve, slaví Boha a státní církev požehnává jejich limuzíny... Pozice "boha", ve kterého hlavě se všechno odehrává, stává se jasná teprve teď, když v jeho roli si představíme Vladimíra Vladimiroviče, prezidenta Ruska, který vše upravuje ručně a po svém.
A přece největším překvapením pro mě bylo, že Juri Knorozov je skutečná postava. Byl to ruský lingvista a kryptolog, který dešifroval psaní Mayů. A zajímavé se mi zdálo taky, že poprvé přišel na toto psaní, když knihy z vypálené Královské pruské knihovny z dobývaného Krásnou armádou Berlina dorazily v 1945 do Ruska (Tady otázka: vypálena, aby dorazily do Ruska? Aby je už nikdo nehledal?). A mezi nimi bylo guatemalské zpracování od bratrů Villacortů, ve kterým přetištěno tyhle 3 zachovalé v Evropě kodexy Mayů.
Román o smrtí a nesmrtelností psaný jako škvár, asi aby Češi nezabili spisovatele smíchy. Protože se nesmí psát vážně o něčem, co neexistuje, jako smrt nebo život věčný, že? Dneška aspoň tak to chodí. Proto Céline, kterého Bukovski velmi považoval, je tady pořad živý, skoro nesmrtelný (smrtka není schopna ho najít, protože jeho knihy zařizují mu nesmrtelnost), a jako symbol absolutna objevuje se červený vrabec. A možná rudý? Co to je? Americký sen o komunizmu? Že prý lepší vrabec v hrsti než holub na střeše? Zajímalo by mě, jaký mafián přemaloval Nickovi Belane'ovi vrabce-absolutno vevnitř... Protože vevnitř už je žlutý (činský, nebo co?)! Že prý vždycky budeme překvapení, cokoliv čekáme, když už nás zubatá zobne?
Nechutné k zblití. Ale opravdu čtivé. A je to o lidech, který existovali skutečně, kterých si Palahniuk nemusel vymyslet. Takže máme tady postgotický román, ve kterém nejstrašnější a nejhnusnější strašidla nejsou už klasické živé mrtvoly jako Frankenstein (Mary Shelley), upíři (Polidori) anebo lupiči a duchové (E.T.A. Hoffmann, H. Walpole), ale obvyklí lide - naše sousedy a my samotni. A k tomu autor dodává tuny humoru a ironií, které věnuje lidské blbé touze po slávě, po soucitu, po penězích, a odměňování za utrpení. A tim způsobem uspěl ještě v zábavném románu uzavřít kousavou kritiku současného vývoje společnosti. Respekt! Prostě větší hnus a horror než v gotické literatuře máme dneška na ulicí a v televizí.
Velká parabole dospívaní člověka, aby byl schopný rozlišít, co je a co není v životě duležité. Pochopil jsem to až na posledních 20 strankach románu. \"Sova Minervina zahajuje teprve s počínajícím soumrakem svůj let\", psál Hegel pro vyvoj civilizacií: ty prý moudřejí až tehdy, když pádají. Hrabal použiva stejnou paraboli pro vnitřní vyvoj jednotlivce. Právě proto tolikrát opakuje: \"štěstí bylo vždycky v tom, že mne potkalo nějaké neštěstí\" - každý člověkův pád dava mu šancí uvidět oblohu, tehdy smysl života. Aby ho pochopít \"je třeba být sám\" a prozatím jen \"večer jsou vidět hvězdy a v poledne jen z hluboké studny.\" Tehdy když dobíhame života, a nebo když jsme v tísní. A mám pocit, že Hrabal žil pravě timhle způsobem.
Nejvíc se mi líbilo, že na konci knihy byl uveden opravdový seznám objektů, o něj se vypraví v povídkách, a k tomu i z pěknými fotky. Je mi jen lito, že popisy míst byly tak krátké a nepřesné. Když bych byl vydavatel, přidal bych ke knize mapu těch objektů - rád bych je prostě někdy objevil ve městě. Ne všichni jsme Pražane.
Myslím si, že chlapy si mohou vzít z toho čtení o hodně víc, než ženy - je to úhel pohledu o kterém často ani nemají tušení. A k tomu je to vtipné. Nesouhlasím s názorem, že o ničem. Docela je to o životě, jen s ironií.
Vtipné (měl by to být nejzábavnější román od Lessinga) a dobromyslné vypravování ze života berlínské buržoazie konce 19. století, když se některým zdálo, že svět je ještě úplně v pořádku.
Chtěl bych moct takhle se povidat s otcem...Akce knihy se mi během čtení tak skoro do půlky zdála triviální a nespolehlivá, a pak najednou byl jsem úplně zachycen krásou příběhů a situací. Prošel jsem tuto stezku syna a otce s autorem - zatím jen na mapě, ale dodělám to ve skutečnosti.
Skvělý, vtipný jazyk - hra se sama hraje v hlavě přímo u čtení. A akce je výstižná nejen pro socializmus, ale taky pro iluzí demokracií v kapitalizmu.
Schnitzler nové doby...jenomže dneska už nic není skandální. Možná jen láska, jež je navždycky.
Kohoutová adaptace Dostojevského v divadle, u které je vidět, že český dramatik soucítí s hrdinou - Rusem, jež se chce stoprocentně řídit rozumem. Když to opravdu zkouší, tehdy se z něho děla doopravdový zvrhlík - zblázni se od toho. I není divu, protože láska je nejčastěji úplné popření rozumu.
Hodně se mi líbilo pomále vypravování a úhel pohledu - jako by osud jedné české rodiny odrážel dějiny celé Evropy, a celé civilizace za poslední 200 let. Takové hezké připomínání, jak se někdy žilo, co bylo důležité atd. V normálních dějinách to nenajdete.
A spousta zajímavostí o Nizozemsku.
Podivuhodné zajištění příběhu, který - když by se opravdu konal - mohl by mít skutečně takový dopad. Bohatý a spokojený Dan jede v 1949 roku do Sovětského Svazu, aby natočit tajemné rituály mizejícího sibiřského lidu. Neznající pořádně ruský jazyk a sovětskou realitu, ocitá se v pastí a nikdy se už nevrátí domů. Padesát let později po jeho stopach chystá se student etnologie, který ovšem něco zjistí, ale paradoxně žádná z postav románu, i ty nejbližší hrdinovi lide a sousedy, nedozví se (a to jen kvůli tomu, že v Rusku se žije v úplně dehumanizovaným prostředí) tolik, co čtenář.
Stejně důležitější, než samotná akce, která se skoro nepohybuje, je popsání vztahů ruských osadníků k žijícím v Sibiři domorodcům a kulturní tavící kotel zvyků, pověr a společenských i politických poměrů, který s velkou pravděpodobností určuje existencí a povědomí sovětského člověka (jež nezmizel!) v Sibiří dodneška.
Pozor! : kniha muže uzdravit z touhy cestování tim směrem...
Měl jsem velmi dobrý pocit u čtení, ale po dvou týdnech už se málo z toho pamatuje... Větší dojem dělají ty historky asi ve filmu, nejlíp se Zdeňkem Svěrákem, ačkoliv povídky jsou psány úplně jinak...