zanzara komentáře u knih

Román připomíná esej středoškolaka: růže bez trnů. Vyprávění je jako v knihách o Medvídkovi Pú a prezentovaná realita vypadá jako obraz ráje ve Strážné věži svědků Jehovových. Akce není složitá: mladý/a (nerozhodl se o svém pohlaví) čajový mnich se setká s robotem, který se - jako všichni lidští roboti po získání sebeuvědomění - usadil v divočině a věnuje se rozjímání o přírodě. V tomto Chambersově románu se z robotů stali lidé (protože znají historii, technologie, původ výrobků, uvažují logicky a pragmaticky), a lidé (nevědí nic o světě mimo město) jsou snílci věnující se psychologii a psychoterapii, která se vyvíjí v lůně náboženství založeného na mnohobožství. Je to právě robot, kdo vysvětluje mnichovi buddhistické principy života (jsí nádherný, cokoliv jsi; mířit na něco je zbytečné, protože stačí jen být; štěstí a smysl života závisí jen na tobě - hledej je v sobě, protože venku je nenajdeš).
To jsou moudrosti, která asijská náboženství hlásají po staletí. To není žádná filozofie a nic originálního. Mám pocit, že je to nějaký druh Teletubbies pro skoro dospělé (protože Chambers používá hodně vulgárních výrazů). To je trochu urážka inteligence čtenáře.

7 31.10.2024

Opravdu, docela zklamání... Żamboch mi tohle ještě nikdy neudělal. Jeho hrdinové byli doposud pragmatičtí, ale ne hloupí. Zde je kůň chytřejší než jezdec. Popis bojů byl dosud výhodou jeho románu, protože sám bojuje a umí to popsat. Při představování světa románu se také zatím držel jisté věrohodnosti. Tady to všechno nechal být. Raymond Curtis – sešívaný hrdina – neví, kdo je, odkud přišel a kam jde (mám během čtení pocit, že autor to asi taky neví - mám dojem, že neustále improvizuje). Lidé, kteří ho považují za boha, jsou chudí, na světě nic neznamenají a není jasné, proč je bohové a hrdinové jako on potřebují. Tedy kromě pravidelného zachraňování dětí a panen a občasného šoustání pro zlepšení nálady. Je tam málo bojů proti sobě, hlavně jednoduchá střelba. Až na to, že nikdo nezemře... Prostě typické: zabili ho a on utekl. A tato diskutabilní klimatologie: V Rumunsku se při přechodu Dunaje prochází džunglí, v Jablunkove je tajga a v Ostravě - 60 km daleko - je tundra a -80 stupňů. A ledová pokrývka na hranicích s Polskem. Poláci ale odněkud těží rudu (zpod ledu??) a vyrábějí zbraně. Aha, takže Polák to umí? Je tam všechno, ale je to tak nacpané, že to přestává být zajímavé. Jedinou výhodou celé věci je, že se Žamboch snaží literárně propagovat svůj rodný kraj.

4 29.10.2024

Přečetl jsem si překlad a jsem opravdu dost zklamaný... Mám (bohužel malou) naději, že originál bude o něco lepší. A co tak vysoká hodnocení na DBK a tolik natěšených čtenářů?

5 29.10.2024

(SPOILER) Leskovův román je zasazen do doby, kdy jej spisovatel vydal, tedy do 80. let 19. století. Vypravěč – starší muž – po přečtení článku Uspěnského v novinách souhlasí s autorem, že dřív muži bývali pro ženy zajímavější, než současně. A proč? Protože byli romantičtější, odvážili se udělat velká gesta na ochranu ženské cti, byli připraveni za to zaplatit životem. A aby uvedl příklad ze svého života, vypráví o jistém případu, jehož byl svědkem, když jako mladý kadet sloužil v carské armádě. Příběh se odehrává na polských územích okupovaných Ruskem. Vojenští důstojníci se v hostinci nudí, pijí a hrají karty, ale když se k nim přidá polský šlechtic, který nemohl spát, dojde k tragédii...
Nejzajímavější mi připadalo, že už před 140 lety byl postoj mnoha Rusů k Polákům stejný jako dnes: nedůvěra (Polák prý chce ukázat, že Rus je nečestný), což - podle mého názoru - vyplývá z hluboce skrytého pocitu viny a sebeuvědomění Rusů, že jsou okupanti. Leskov se dokonce snaží na čtenáře zapůsobit, že zná Poláky, a zároveň tohoto polského šlechtice představuje jako velmi ctihodného muže. Zajímavé je právě to, že důstojníky ho nemohou obvinit z ničeho, a právě kvůli tomu snaží se ho vyprovokovat anebo urážet - cítí se prostě vůči němu méněcenní, horší. Cítí se být obviněni z krádeže, a protože se nemohou z obvinění očistit, reagují agresí. Autor klade důraz na poctivost a čest Poláka – galantní chování oceňují a obdivují i ženy. Leskov ukazuje, jak blízko je k tomu, aby někdo, kdo je považován za nečestného, skutečně spáchal nečestný čin. Vede k tomu pocit studu.

Přes všechen obdiv vypravěče k Polákovi - polský šlechtic zde hraje roli jakéhosi "vytrvalého prince" - mám dojem, že Leskov nepodporuje vše, co se děje ve jménu cti. Alespoň gesto mladíka, který spáchá sebevraždu ve jménu cti, se mu nezdá zcela oprávněné. Zároveň tedy jako vypravěč souhlasí s ženským pohledem na tuto bývalou "zaujímavost mužů", ale jako autor už ne zcela souhlasí...

3 29.10.2024

Je to druhá část Geraldových vzpomínek na mládí, které strávil s rodinou v Řecku na pobřeží Korfu u Kalámi. Knihu napsal o 30 let později (1969), ale vše se odehrává kolem roku 1939. Nejzajímavější jsou příběhy se zvířaty a autorův (tehdy mu bylo kolem 14 let) zájem o zvířecí svět, kterému se později věnoval celý život. Chtěl bych navštívit zoologickou zahradu, kterou založil na ostrově Jersay. Příběhy o jeho rodině mi připadaly méně zajímavé, i když neustále potkával zajímavé lidi, jako byl Theodoros Stefanidis. Jeho bratr Lawrence, kterému bylo v té době 27 let, ale už bydlel s Durrelovymi v jednom rodinném domě se svou první ženou, byl však v knize vykreslen poněkud nesprávně: o jeho ženě tam není ani slovo. Ale když to Gerald napsal, Lawrence byl už dlouho s druhou manželkou... Tohle ale pro mě znamená, že v knize je hodně konfabulací.

4 29.10.2024

Příliš mnoho slov... Rozmělněný příběh. Možná by se to pro děti mělo psát právě takto: vše v pořadí, bez spoléhání se na inteligenci či prozíravost čtenáře, bílý má být bílý a černý černý... Román pro skauty. Ale nad 18 to musí být nuda.

Bylo to fajn, ale určitě bylo by ještě lepší, když bych tu hru viděl v divadle, anebo aspoň poslouchal jako audioknihu respektive rozhlasovou hru. Řídil jsem jí příliš neobratně v hlavě. Skvělý, místy až bolestně zlomyslný (pozor, ženy si povídají!) humor a skutečné životní problémy - psychologické i sociální, kterým čelí postavy, ikony ženské literatury Virginia Woolfová a Sylvia Plathová. A tři různé éry, v nichž mají ženy jiné společenské postavení a úplně jiný pohled na roli literatury. Nedávno zesnulá Ivana Trumpová, mezi intelektuálky jakési folkové enfant terrible, i když kýčovitá jako postava, vnáší do přeintelektualizované společnosti zcela nový, vtipný tón, který zahrnuje nejen život ale i spoustu humoru. V opravdovým životě se nemohly setkat, a tak se setkávají po smrti... v očistci. Pro každou z těchto žen byla literatura něčím jiným: pro Woolfovou únikem před sebou samotnou, únikem z domova a z vesnici, kde žila, a nástrojem k přeměně lidstva, pro Plathovou únikem od lidí do jejího vnitřního života, a pro Trumpovou v podstatě jenom nástrojem propagace jejího jména a následně zdrojem příjmu. Běžný čtenář však spíše překvapivě sympatizuje s chytrou Ivanou Trumpovou...

5 05.01.2024

Vice pohádka, než fantasy, a je to hned na ní vidět, že byla psána pro dětí: na všechno se ukazuje prstem, aby dítě to mohlo pochopit, a aby náhodou něco nepřehlédlo. Měl jsem pocit, že autor vše několikrát opakuje, není zde opravdu žádné překvapení - autor táhne dění za uši kupředu se zjevnými obtížemi. I když ocitáme se v realitě středověku, královští synové chodí do školy - stejně jako autorova dcerka Naomi v Americe. Nemám rád tohle typické americké míhání reality. Do půlky kniha opravdu hrozně nudí. A od půlky jsem už nemohl uvěřit ničemu, co King vyprávěl, i když to byla jen pohádka... Není to pravděpodobní i tam. Dobře, že je tam alespoň nějaké poučení: králem muže být obvyklý spratek, je potřeba bojovat se zlem, a nikdy bys neměl u toho ztrácet naději. A také, že každý potřebuje přátele. Vůbec ale nechápu, jaké byly Flaggovy motivace k jeho činnosti: je to samotné, vtělené zlo? Autor snaží se děti přesvědčit, že ono v teto podobě existuje? Jinak říkali: King je mistr, King je král. Po prvním kusu pro mě zatím král nudy a mistr trapností.

8 07.11.2023

Musel jsem se několikrát usmát, jak protiněmecký byl sv. Prokop v 11 století. Prostě hrdina českého národního obrození. A ještě tohle objevení řeholníka, že nejdůležitější životní zážitek je láska k ženě jako základ štěstí. Jinak celkem hezký popsaná historie.

6 07.04.2023

Určitě není to kniha pro chlapy, i když se autorka snaží psat jako Chandler. Nechapu jak se jí podařilo napsat nějaké dobré scénáře pro Mike'a Nicholse... Určitě je inteligentní a má smysl pro humor, ale většinou je to dost trapné.

4 12.03.2023

Lidém, kteří v této knize čtou pouze to, že svatá inkvizice mučila děti a navíc kněz obtěžoval nezletilou dívku už nepomůže, když si koupí nové brýle. Museli by si k něm koupit ještě mozky... Marquez zde krásně popisuje, že i ti nejvzdělanější funkcionáři katolické církve se bojí lásky a mají vůči ní stejné předsudky jako zaostalí otroci vůči vzteklině. V obou případech je to jen hloupá pověra. Jediný, kdo zde nepodléhá síle lásky, je doktor Abrenuncio - vědec a nevěřící, pro kterého je to prostě nemoc. Nebo snad umění, na které nemá talent? Muži v této knize jsou jaksi nezralí: nevěří citům, příliš se drží morálky a formálních pravidel života. Ale všechny zdejší ženy moc dobře vědí, že nejdůležitější v životě je láska, i když je nepochopitelná a nesmyslná. Marquez, to je cítit, váží si lásky. Ale také vůci vědě a myslícím lidém ma úctu, pokud se vědou slušně zabývají. A to bez ohledu na to, zda jde o medicínu nebo teologii. Je jen důležité, aby byli otevření životu, vědě, pravdě a argumentům. Několikrát ale opakuje, že nejlepší lék je štěstí, protože léčí lépe než jakékoli léčivé byliny. A štěstí pochází z lásky. I když neštěstí občas taký, přidal bych od sebe.

16 11.03.2023

V příběhu "Srdce temnoty" říká kapitán Marlow při plavbě na jachtě po Temži se svými přáteli, že i tato řeka viděla to, o čem jim chce vyprávět, a je to divokost a genocida. Temže viděla invazi údajně slavné římské civilizace, která vraždila domorodce a byla úplně pohlcena "jejich divokostí". Conrad píše, že zarazila je divokost bývalé Anglie, ale opravdu si myslí, že jejich vlastní barbarství, protože divokost skrytá pod tenkou vrstvou civilizace je horší. Marlow bude pak přátelům vyprávět o genocidě, kterou viděl vlastními očí na své cestě po řece Kongo. 2000 let po řimskym nájezdu na Anglií budou totiž evropské obchodní společnosti a organizace jako smyšlená "Společnost pro potlačování divošství ve jménu civilizace" vraždit stejně jako Římané pouze kvůli kořisti, totéž pod rouškou humanismu, civilizace a velké myšlenky. Vždycky snadněji se vraždí pod heslem "vznešených idei" - klidnější je svědomí vrahů. V Kongu byly to Travail et Progrès (Práce a pokrok), jindy: Svoboda, rovnost, bratrství; Práce vás osvobozuje; Každému podle jeho potřeb, od každého podle jeho schopností...
Kurtz, jeden z hrdinů románu, má příjmení, jakým se v Polsku označovalo d'ábla: Kusy (Conrad je původem Polak a utekl před ruskou armádou). Ale Marlow se s ním spřátelí. Proč? Asi chce ho zachránit jako člověka, jeho duší. Chce, aby se viděl v tom, čím se stal. A Kurtz je dost chytrý a upřímný, aby přiznal: tohle, co dělal je nechutné, odvratné. Ale on je přece, což je velmi příznačné, talentovaný, charismatický muž, který by se mohl stát velkým politikem nebo umělcem. Asi Belgickým Hitlerem? Protože ve svém "úžasném článku" pro výše jmenovanou Společnost vidí jedno řešení pro civilizační pokrok: "Zabijte je všechny!" Všechny ty černé, jiné, necivilizované. Genocida jako "velíkolepá civilizační idea" již v devatenáctém století...
Conrad opravdu to všechno viděl - byl v Kongu v roku 1890, a devět let poté napsal "Srdce temnoty". Napsal v teto povídce, že její smysl "není v pecce, ale v její dužině": popisech a atmosféře příběhu. Tehdy jde hlavně o popis teto genocidy. Ale pecka má smysl taky: proč civilizovaní, kultivovaní lidé, jako Kurtz, tak snadno podlehnou těm nejhorším divokým instinktům? A hned v textu najdeme odpověď: "protože jeho nitro bylo prázdné." A to je správná diagnóza.
Symptomatická je v příběhu postava ruského akolyty Kurtze, syna pravoslavného kněze. Co je to za postavu? Symbol? Literární proroctví? Skrytá zpráva o Rusech jako prosťáčcích zejících z obdivu k tyranii? Nebo jen skutečná vzpomínka na Kongo? Těžko dnes soudit.
Ale je to bezpochyby jedna z nejvýraznějších povídek Conrada.

V druhém příběhu tohoto svazku nás čekají tři zajímavé problémy: stáří a ztráta síly muže činu, epochální změna světa - doba přechodu z éry plachetnic na parníky a tím pád étosu lidí moře (Massy a Sterne), který Conrad vždy tolik chválil, a v neposlední řadě ideální tehdy láska muže k ženě, jakou cítí kapitán Whalley ke své manželce a dceři. Je to láska beze slov, která mluví činy, ale až do konce, k sebeobětování. Láska nesmyslná a nemyslitelná v době bující emancipace žen, kdy jsou muži vnímáni pouze jako násilníci a patriarchát.

12 16.01.2023

Autor ukazuje krásu neúspěchu, pokud jste udělali všechno správně. Romantismus iluzí mládí jako nejkrásnější vzpomínka ze života.

4 15.01.2023

Kniha o důležitém problému, ale napsaná tak, aby vzbuzovala extrémní emoce, což samo o sobě vzbuzuje nedůvěru k autorčiným záměrům. Nesnáším novinářské dolaďování reality, aby byla zajímavější, tedy vzbuzovala větší emoce. Mám pak dojem, že nejde o portrétované lidi, ale o úspěch, tedy kvótová čísla, která se pak vyplácí spokojeností skrytého klienta, tedy i v penězích. Z autorů, kteří vidí nebo prezentují svět takto černobíle, se většinou rekrutují propagandisté, kteří štvou lidí proti jiným - proti jednotlivcům nebo celým sociálním skupinám. Zajímavý výtvarný postup je uvedení vran a poetický konec, ale také mi to přišlo příliš vtíravé...Skvělé ilustrace.

20 24.08.2022

Jakési podobenství o tom, že člověk je směsicí dobra a zla. Proto netoleruje ani darebáky, ani světce. Příklady (hugenotská vesnice a vesnice malomocných) ukazují, že přehnaná touha být věrný Bohu (právu, morálce atd.) je stejně nesmyslná a nelidská jako neslušnost. Jako podobenství je cele to vyprávění však jaksi nepřesvědčivé a totálně nudné. Každopádně pro mě.

7 15.04.2022

Zalíbily se mi před lety reportáže tohoto autora, kdy psal o Čechách, protože píše vždycky s tak rozkošným nadšením nováčka, že zarazí dokonce i čtenáře. Je to prostě natolík bezpodmínečná láska, že dokáže přesvědčit i zatvrdlého cynika a sukničkáře, že on si tuto čistou lásku prostě zaslouží. Ale u té knihy jsem moc zklamán. A vůbec ne kvůli tomu, že o Čechách jsou tady jen 2 texty na 30. Ty jsou ještě nejlepší (o Violi Fischerové a Müllerové vílí v Praze) - je to tady náš starý dobrý Stehlík. Jsou tam možná ještě 2 jiné dobře zpracované texty (zapomenutá literární dvojčata Wožnické a povídání o albánském malířovi Edim Hili), ale zbytek je, za prominutím, čiré blábolení, a nemění na tom vůbec nic okolnost, že je to prý povídání o smrtí a prázdnotě po smrtí. Povídá to člověk, který je ateista a má před smrtí a věčností strach. Proč? Nekonzistence? V podstatě tohle muže být přece dobrý základ pro literární zpracovaní. Strach před zubatou může být taky skvělou pobídkou k lepšímu a intenzivnějšímu životu. Ale ne pro Szczygla. On mota se jen v melancholických historkách svých příbuzných a známých, aby je tím způsobem "dostal do nesmrtelností"...v svých textech anebo v internetu. No tak na zdrávi. Ty texty jsou slabé, skoro o ničem. A? - řekněte - koneckonců, toto je titulní téma, ne? V podstatě jo. Každopádně NENÍ to už reportáž, jen taková žánrová kuriozita. Na místě autora nechal bych většinu těch kapitol radši na uzavřený blog pro fanoušky. NENÍ v tom smysl, NENÍ zamyšlení, NENÍ žádná důstojnost smrtí. A co je? Emoce. Emoce jsou život, píše autor v textu. Zda se, že ty jsou pro něho dokonce důležitější, než právo. Protože on, novinář (!), nechal se rozhýbat anonymní holce, aby pak otravoval život jedné ženě, která odpykala si trest a dožila se jeho vymazání. Ale on - kvůli emocím - pronásledoval jí zveřejněním její životní historií v časopise, což vyústilo v nenávist a vyhrožování jí od úplně cizích lidí (už poté, co odpykala za své činy!) a v ztrátu zaměstnání. Asi aby zažila před smrtí víc emocí, jež jsou tak důležitá? A dokonce nadávali jí i právníci (odkud autor to ví - jeho známí?), což ukazuje, jaký druh lidí muže pracovat v Polsku v teto profesí. V mých očích je takové chování novináře nehodné.
Na druhou stranu je možné říct, že přece se mu tato reportáž povedla. Tehdy pokud jde o Hrabalové kritérium dobré knihy, možná i já bych "vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku."

14 26.11.2020

I když komedie "Motorest anebo Takové jsou všechny" byla napsaná v roku 1994, muže dělat dojem i dneška, ačkoliv, pokud jde o sex, svět se - hlavně kvůli AIDS - posunul trochu jiným směrem, než mohl, jako to vypadalo ještě v devadesátých letech. Titul je zřejmá narážka na Mozartův "Così fan tutte", jenom máme tady dva manželství středního věku z Vídně. Sex a pornografie jsou všude kolem, a nespokojené s manželským životem ženy hledají frajery, aby konečně splnily svůj sen o "divokým sexu"... Je to - jako u Mozarta - komedie, ale trochu hořká...

7 06.10.2020

Starověká romantika je téměř stejná jako dnes: výkyvy nálady, nešťastná láska, krutá dobrodružství a šťastný konec samozřejmě. Nuuuda! Jen na rozdíl od moderních románků michají se ke všemu škodlibí bohové. Ale skutečnost, že tito bohové musí dodržovat římské lidské zákony, je asi celkem autorovým vynálezem - pravděpodobně chtěl se zavděčít vládě. Ledaže tohle je jeho smysl pro humor...

8 14.09.2020

(SPOILER) Čtu Marininu podruhé, a mám z toho stejný pocit... Trochu mě nudí kancelářské vyšetřovaní, i když hlavní hrdina, Nasťa Kamenská - první analytik v ruské milicí, je mi docela sympatická. Příběh se mi zdál dost nepravděpodobný, hlavně kvůli tomu, že v zemí, ve které pro armádu zabít někoho, aby zmizel beze stopy, je běžná věc, milicie se zabývá únikem osobních údajů o adopci... Aha. A není to můj názor na Rusko v roku1995, kdy kniha byla vydaná, ale beru ty udaje přímo z příběhu. Zajímávé ale je, na co Marinina přímo poukazuje: jsou v tomto ještě skoro socialistickém státu oficiální státní instituce, které chovají se úplně jako mafie, a dobro občana je pro ně čistou abstrakcí. A my po celou dobu čtení pokusíme si jen tipnout, která vnitřní ruská služba to je: armada, KGB nebo vojenská rozvědka... Možná ty 3 věty, ve kterých Kaměnská říká, že je jí na prd taková vlast, ve které nikomu nezáleží na bezpečností a pohodě běžného občana, jsou ty nejdůležitější věty tohoto románu.

7 20.08.2020

Jednoduchý příběh s rychlým spadem, jako v dobrodružné literatuře pro mládežníky, ale zároveň ve světě Abercrombieho neexistuje žádná láska, důvěra, přátelství, všichni silní jsou hloupí, a slaboši chytří a vypočítaví. Tertium non datur. Prý kvůli tomu, že Jinak nejde přežít. Nezištnost nefunguje. Kapitalismus pur.

8 20.08.2020