zanzara komentáře u knih

Jednoduchý příběh s rychlým spadem, jako v dobrodružné literatuře pro mládežníky, ale zároveň ve světě Abercrombieho neexistuje žádná láska, důvěra, přátelství, všichni silní jsou hloupí, a slaboši chytří a vypočítaví. Tertium non datur. Prý kvůli tomu, že Jinak nejde přežít. Nezištnost nefunguje. Kapitalismus pur.

8 20.08.2020

Existuje nějaká omluva pro zábavní literaturu, která je nudná místo pobavení? Ovšem, jsou tady nějaké vtipné nápady, ale příběh je psán tak naivním, nedbalým jazykem, že zuby bolí... Akce se odehrává náhodně, postavy jsou předvídatelné a papírové. I když je zásada deus ex machina v zábavní literatuře přípustná, autor ji chápe jako paklíč a nadužívá ji.

4 24.07.2020

Nečetl jsem dosud nic Abercrombího. Když se začne od teto knihy, muže se člověk cítit trochu zmatený: způsob bojovaní a společné podmínky jsou jako ve středověku, ale v tomto feudálním prostředí rozvijí se překvapivě divoký kapitalismus. Dokonce továrny stavějí šlechtice. Ale když se poslechne, JAK mezí sebou ti lide mluví, jak celá struktura společností je promíchaná, a přede vším mezinárodní politické analogie (Unie, ekonomická imigrace černých uprchlíků z druhého břehu moře, přistup k sexu atd.) máme pocit, že akce probíhá skoro dneška. Jazyk je vtipný, plný ironií a sarkasmu, ale množství "kurv" mi trochu překáželo.

8 09.07.2020

(SPOILER) Bude to asi jiným kulturním prostředím, že Evropanovi tady v románu něco vadí? A možná kniha působí takhle kvůli tomu, že byla zamyšlená původně jen pro čínský trh? Myslím na tohle nadšení a čínský hurra-patriotismus: "jsme první světová velmoc!" a také příliš schematické nastínění postav - jejích povahy mají opravdu komiksovou hloubku. Hrdinové: major Sun Yin - generálova dcera a vědec Ding Yi - génius fyziky (ten se chová opravdu jako rozmazlený spratek) jsou jako dětí: udělají všechno, aby získat novou zbraň anebo nové znalosti. Obětí je nezastaví (v tom kontextu běžné, čínské experimenty s koronavírem jako zbraní neměly by nas zas tak divit). Morálka není pro ně - zastupuje jí jím komunistická strana, jež nese zodpovědnost za celý svět. Trochu jiný je Dr. Chen - možná je skrytým následovníkem buddhismu anebo šenízmu - čínské varianty taoismu (jeho návštěva hory Tchaj-šan - Nefritového císaře)? Každopádně Chen a Sun Yi jsou trochu jako čínský symbol celku: jin a jang (ženský a mužský). Ona je dost mužská, nebezpečná žena, on takový trochu ženský a snílek. I to jím nepomůže v romancí, že do sebe pěkně zapadají. Asi proto, že on necítí se jí hodný, tehdy má komplex nižší vlastní hodnoty. A jeho ztráta.

Jinak celé je to dost napínavé, a pokud jde o fyzikální teorie kulového blesku a experimenty svázané s jeho vlastnostmi, tento román řekne čtenáři víc (při čem autor si vyhrazuje, že používá stav znalostí o jevu, který měl v roce 2004), než běžně dostupné veřejné prameny dneška.

10 16.06.2020

Říkalo se kdysi: žena z vozíku, snadnější pro koně (das Weib vom Wagen, so haben die Räder leichter zu tragen aneb баба с возу, кобыле легче)... Tady je to naopak: když Pratchett do zápletky zapojí Bábi Zlopočasnou, jede to až frčí.

17 10.06.2020

Naivita advokátky Tóry, jež je hlavní hrdinou románového cyklu, mě hodně štvala. Asi jen na Islandu mohla by taková vydělat si na živobytí v profesi právníka anebo - chraň Bůh - detektiva. No a cele to strašení mrtvolami dětí...nic pro mě. Co je na plus, že autorka mícha do zápletky místní zvyky, pověry a minulý způsob života Islanďanů, což občas je zajímavé.

9 10.06.2020

I když psaná jako postapo, kniha je v podstatě takový road book, pří čem nejde u toho o opravdové cestovaní, a radši o dospívání hlavního hrdiny. Je to žánrově něco mezi novou Odyseou (Homer) a Pouti do Země východní (Hesse)... Mladík Art'om začíná svou pout' jako skoro tabula rasa a cestou potkává různé lidi a ideologie - hledá mistra a víru. Od každýho se něčeho naučí - hlavně, že jích cesta není jeho cesta. I když na začátku si myslí, že život a svět nemá smysl a všechno se děje náhodou, přijde čím dal víc na to, že má nějakou osobní misí a životní cíl. Konečným cílem je ale smíření se s vlastním, vnitřním strachem před tmou a zlem v sobě, s vlastním divokým ego, jehož reprezentací jsou černí "divocí" lide. Všechny "víry", jaké poukazuje autor (včetně těch politických), jsou zakrnělé, a nejvíce (a právem) autor zesměšňuje komunismus, jež by měl být - i skrz své symboly - svoláním a středem všech zlých démonů.

16 09.06.2020

Pán Smrtka se hrozně nudí - jmenuje se to pracovní vyhoření. Z te nudy hledá jinou práci. A přesto občas kniha doslova zabíjí. Smíchem...

12 03.06.2020

Tohle, co se tady objevuje v textu, byla na začátku řada velmi otevřených rozhovorů, jež Hrabal vedl na přelomu let 1984-5 u piva v Dunajské Středě s tehdy mladým maďarským novinářem László Szigetim. Szigeti nahrál rozhovor do magnetofonu, a rok poté odeslal spisovateli text. Hrabal se vyděsil. Nemělo to hlavu a patu, a navíc bylo to na různých jazycích. Tehdy sedl k tomu sám, a upravil všechno jako autobiografický román, a zároveň odstranil příliš osobní otázky a citace z zakázaných tehdy v Československu "Domácích úkolů".

Hrabal hovoří m. j. o své oblíbené literatuře a hudbě a táke představuje svůj názor, jak by měli žít spisovatele - alespoň na začátku svého literárního dobrodružství. A tak měli by žít mezi normálními lidmi, a nikoliv v luxuse. Říká taky, že zármutek a melancholie je tvůrčí stav (což si myslel i Jaspers) - blíží se stavu epifanie, a je možné ho navodit umělé pomocí alkohole. Stejně jako Descartes věřil, že pouze skrze negaci můžeme vidět, co je pozitivní, takže jen ateista může pochopit, co je Bůh. Vlastní psání považoval za určitý druh zpověďi.

Název odkazuje na maďarského mistra driblování Nándora Hidegkutiho, kterého obdivoval Hrabal.

8 03.06.2020

Tato kniha není pokračování „Jako zabít ptáčka“, což, zda se, hodně lidem vůbec nedojde. Harper Lee napsala tohle nejdřív (1957), ale v roku 1960 bylo to pořád příliš aktuální (sociální nepokoje po rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v kauze "separate but equal" v 1954). Politický mainstream severních států a publikum velkých měst nebyly schopné nejen přijmout názory, ale vůbec naslouchat argumentům spoluobčanů jihu, odkud autorka pochází. A tamhle příliš rychle společenské změny ohrožovaly klid a bezpečí života, navíc byly v podstatě zlomením konstitucí... Kvůli tomu vydavatel požádal Harper Lee, aby knihu přepsala nově jako pro dětí: aby všechno bylo černo-bílé - jako ve westernu. Asi měl pravdu, protože se to (skoro) všem líbilo - tak určitě se to vyplatilo v dolarech. Až po 50 letech lide dospělí k tomu, aby se podívat na to, jak tohle viděli ti druzí. A je vidět, že ti byli pragmatičtější, že se řídili realitou, místo ideologickým násilím. Jenom když se ideologie chytí mocí, nikdo neposlouchá argumenty opačné strany, protože ideologie neberou v úvahu realitu. Což je v podstatě smutný. A dopadne to tak skoro vždycky, když velcí měšťané reformují život vesničanům, anebo když popřípadě laici snaží se věřícím organizovat kostel.

10 26.05.2020

Neobvyklé bohaté metafory, krásný jazyk, ale čtení vyžaduje hodně koncentrací. Témata jsou skoro vždycky stejná: smrt, strach, lítost a touha po blízkých a domovině. V prvních poválečných básních pořad živý vzpomínky na obklíčení a pronásledování Židů v Německu, i když autorka nikdy nepíše to přímo, a jen ve formě apostrofu k pronásledovaným, emigrantům a uprchlíkům.

5 08.03.2020

Juraj Hordubal, hlavní hrdina tohoto románu, je vnímán sousedy jako příliš měkký pro svou nevěrnou ženu. Soudci si kvůli tomu myslí, že je prostě tupý. A on, zda se mí, je prostě citlivý chlap, asi miluje svou ženu a je dobrákem, který nechápe, že staré hodnoty selské poctivostí už neplatí. Že svět se změnil. On to odmítá přijmout. Když se vrátí z Ameryki, kde už viděl ten celý pokrok, chce žít, jako se žilo kdysi. Sám znám takového chlapa - v dnešní době. Nevydělá moc na rodinu, protože nestojí o peníze, nebo radši neumí a nechce bojovat za ně. Jedna věc, na které záleží, je dobře odvedená práce. Když takový najde tu správnou ženskou - takový dva mohou být spolu šťastní. Ale musela by to být velmi trpělivá baba, navíc s porozuměním tradičním hodnotám. Měla by doma opravdového, věrného chlapa, ale žili by tak trochu v 19. století, skoro jako amišové. Mám pocit, že Čapkův Juraj je až trochu příliš jemný - chová se trochu jako hrdina středověkého dvorského románu. Jenomže v příběhu Tristana a Izoldy umírá žena, aby udělala místo pro milenku rytíře, tady zase toto je schopný pro ní udělat chlap...Hodnotím vysoce provedení zápletky a jazyk románu.

19 26.02.2020

Tvrzením, že pravá moudrost nepřichází s věkem anebo se zkušeností, ale z pádů a stoupání z nich, Formánek mi připomína Hrabale a jeho "Obsluhoval jsem anglického krále". I když příběh románu je ještě víc neuvěřitelný, než to máme ve filmu Agnieszky Holland "Evropa, Evropa", přijatý princip "vyprávění pravdy" mě zde k celému dění a k hrdinovi konečně přesvědčil. Vyprávění Holland nebyl jsem schopný věřit ani minutu. Formánek to dokázal - skoro stejně jako Hrabal: tak nějak ke konci knihy. I když to začalo z chlastu a hrdina byl esesak-dobrovolník, dvojíte svědectví - tohoto hrdiny a autora - přináší určitou katarzi.

8 23.02.2020

Poslední hlídka není vůbec poslední díl řady - zatím existují už 3 další - tady jde jen o název nové party Jiných, kteří si rozjedou vlastní a samozvanou hlídku. Anton si odjede do Skotska a do Uzbekistánu na delegací, potká hrdiny přímo z mytologie, jako perský Rustam a keltský Merlin, a je to... Zbytek si každý přečte sám. A není to nuda - naopak: radši detektivka. Což já osobně nemám moc rád. Příliš často se prali, příliš málo bylo to o Rusku. Ovšem, je tam maličko, i když jen jednou. Jako vždycky líbila se mi zlobivá ironie autora, která stačí za politický komentář: Geser si pořídil terrarium z pavouky, jež pro něj funguje jako simulacrum (napodobení) asi ruské společností. Hlavny pavouk sedí na nejdůležitějším místě (je to miniaturní záchodová mísa z plastu čínské produkcí), a druhý hraje roli obránce a opatrovníka. Že by narážka na Dmitrije a Vladimíra?

8 03.02.2020

Po 200 letech Blake probudí se jako průkopník ochránců přírody a domácích zvířat, co se dneška stává tak módní. A možná jen tolik z toho zbylo? Protože pokud jde o nesouhlas s žárlivým a krutým Bohem starého zákona (a protestantů jeho doby), a také o udělaní bohem člověka, tak už básníka v tomto překonal Nietsche... A teď jsme pravě v tom bodu, jako jsem to jednou viděl odřený do lavice v nějaké univerzitní knihovně:
"Bůh umřel - Nietsche."
A pod tímto jiným rukopisem:
"Nietsche umřel - Bůh."
A co teď ?

6 21.01.2020

Když bych to četl v mládí... Děj byl dost zajímavý, představivost krásná, ale vadila mi trochu naivita nebo sentimentalita vztahu k dětem...asi to bude tím, že psala to žena? Možná jen nejsem na to zvyklý, že draky se chovají úplně jako psí, dokonce mají srst, a přitom ještě trpí jako mladý Werther a chtějí spáchat sebevraždu ...
Jako román pro mladé připadlo mi to dost avantgardní a průkopnický, že škola pro začínající kouzelníky má nevěstinec pro učitele a některé studenty, a pracují tam nejen nezletilé holčiny, ale i kluky...

3 21.01.2020

I když v romanu čteme o Gerbersau, jde vskutku o Calw - rodinné městečko autora. A všechno tam sedí: jako výpada topografie, z čeho žijí jeho obyvatele, dokonce jméno hlavního hrdiny - Giebenrath - je převzato od pekaře, souseda rodiny Hesse. Take ukázaná na příkladu švece Haiga pietistická zbožnost byla spisovateli známá, protože jeho rodiče a děd byli pietisté a misionáři. Na mě udělala velký dojem atmosfera semináře pro evangelické pastory v Maulbronn. Je to trochu jako vzpomínky Jamese Joyce'a v knize "Portrét umělce v jinošských letech" nebo výuka Thomase Bernharda v "Autobiografiích". Hesse umí popsat přírodu a mládí velmi jemně. A jde poznat, že byl zkušený rybář.

4 21.01.2020

Samotář Mácha, noční poutník v českých zemích, nachází v lese poblíž Bezdězu kříž, a když mu hostinský vypraví historii, odkud se tam vzal, popíše pak tento příběh svým způsobem, jako dějiny tragické lásky. Samozřejmě nejde jen o ní: vnímá přece posvátný chram přírody kolem sebe a chválí krásu českých zemí - věří pevně, že příště ty se kdysi vrátí Čechům. A přitom sám pro sebe nemá žádnou naděje... Strčí sám sebe do toho svého děje, a sám k sobě vola ke konci: "Hynku!". Přesně jako tyto dva volali jeden k druhému skrz jezero. A všechno marně...
Takže vůbec to není o tom, co se tam dělo původně, a z čeho Mácha si asi vzal tento celý příběh: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/1252685-reporteri-ct-machuv-maj-je-inspirovany-skutecnosti
Je to o nešťastné lásce, samotě a smrtí, když člověk nevěří, že za hrobem ho ještě něco čeká.

24 07.01.2020

Čtu rád a často dokumentární prózu, reportáže, ale tato kniha není
průměrná: má úplně výjimečnou intenzitu vypravování. Mluvicí přímo k nám lide - vojáci, lékaři a sestřičky, členové ruského kontingentu v Afghánistánu, a jejích matky - svěřují se nám neuvěřitelně upřímně a emocionálně, jako by poprvé měli možnost říct pravdu, jako by se právě odtamtud vrátili. Částečně bylo to takhle. Neuvěřitelná krutost a lstivost tohoto boje - bez ohledu na to, jestli jsou to dětí, ženy anebo zvířata - a nelidské podmínky: nedostatek vody, jídla, medicíny (protože všechno se kradlo a prodávalo), nedostatek jakékoli morálky, na konci i disciplíny - a všechno jen aby přežit. Pohrdání ženami ve vlastní posádce - všichni velitelé a vojáci s nimi zacházejí jako s děvkami. Ohromuje přede vším falešné svědomí, v jakem žijí ti lide, což je výsledkem státní propagandy, a lež a cynismus systemu, jež se jích důvěrou živi. Stejně jako samotná kniha jsou zajímavé její dějiny: Alexijevič pro tuto knihu musela se mnohokrát dostavit k soudu. Byla obviněna z hanobení vojáků.15 tisíc padlých Rusů, a přes milion Afghánců... A toto falešné imperiální svědomí pořad a pořad ještě v Rusku žije.

15 21.12.2019

Příběh vyprávěný metaforický, krásně, jako kdysi "Malý princ" od Saint-Exuperyho, se skoro stejným potenciálem, aby ho chápat jako paraboli člověčenství, i když hrdinové teto knihy žijí v opravdu těžkých časech a kvůli tomu i dehumanizovaném prostředí. Ke konci, po 400 stránkách, začal jsem mít ale pocit, že autor trochu přehnal se soucitem se všemi těmito lidmi, kteří s takovým nadšením hajlováli a nenáviděli...

18 31.10.2019