Zazie_v_metru komentáře u knih

Mám k tomuhle očekávanýmu bestselleru pár výhrad, a to především praktických. Ve větách často chybí sloveso nebo jiná důležitá část větný stavby, což není chyba, ale autorskej záměr. Pro mě to však bylo matoucí a pro úplný porozumění textu jsem se musela nejednou vracet.

Uvítala bych větší světlost stránek, víc odrážek nebo volných řádků mezi odstavci. Text je nahuštenej do hutných dlouhých bloků a když si potřebujete udělat ve čtení pauzu, nějak není kde. V přímý řeči navíc úplně chyběj uvozovky i odrážky, a to jsou všechno dohromady faktory, který orientaci v textu zbytečně znesnadňujou.

Po obsahový stránce jsem však mimořádně spokojená, takhle si vlastně představuju dobře napsanou moderní společenskou prózu. Román v první řadě velmi autenticky reflektuje dynamiku a složitost mezilidských vztahů. Ačkoliv žijeme v nejsvobodnější a nejdiverzifikovanější společnosti v historii, stejně více či méně ochotně setrváváme v sevření společenských konvencí a názorů druhých, což Rooney zřetelně demonstruje na problematice věkovýho rozdílu milenců nebo polyamorního uspořádání vztahů.

Velmi zajímavý pro mě bylo i téma bytový krize v Irsku, ke kterýmu jsem si něco ještě dogůglila a zjistila, jak velkej problém to je.

Sice ten hajp kolem Rooney úplně nechápu a nesdílím, ale jestli váháte, zda se do Intermezza pustit, můžu vám tenhle dráždivej příběh dvou rozdílných bratrů a jejich vztahů vřele doporučit. Je to silná kniha, co zanechá ve čtenáři emoce, věřím, že taky nebudete zklamaní.

Meziměsta jsou nepochybně jedna z nejneobyčejnějších knížek, co jsem v poslední době četla. Snoubí se tu rovina reálná s rovinou fantaskní, přičemž fantastika má silně navrch. Nejnovější Vavrečkův text charakterizuje vytříbenej jazyk, krásný metafory a magická atmosféra plná melancholie.

Meziměsta jsou příběhem spisovatele Viktora, kterej uvíznul během covidu sám doma s autistickým synem Ámosem. Jeho psaní kvůli praktickým starostem stagnuje a nedopsanej román se mu začne rozpadat pod rukama. Jako jistou formu úniku si Viktor vytvoří vlastní alter ego, vypravěče, kterej putuje s Ámosem jeho snovým světem a věnuje se mu, aby Viktor mohl psát. Potkávaj v něm snový bytosti v maskách, ale i postavy z Viktorova nedopsanýho románu. Některý detaily z fantaskní linky maj celkem jasný paralely v realitě, např. zvířecí masky versus covidový roušky. Jiný paralely jsem hledala těžko a některý metafory se mi uspokojivě rozklíčovat nepodařilo. Ale jak řekl autor na křtu knihy, ne všechno je potřeba racionálně vysvětlit…

Celkovou atmosférou, ale i v detailech jako jsou třeba bizarní novotvary, mi ta snová rovina připomínala moje dětský vzpomínky na Alenku v říši divů. Lukáš sám se však odkazuje spíš k Labyrintu světa a ráji srdce.

Co mě zasáhlo opravdu silně, je nepředstavitelná obtížnost komunikace s autistickým dítětem, nekompatibilita těch dvou světů a hlubokej smutek a lítost rodiče, kterej selhává. Když se později vysvětlilo, kdo je Lišec, měla jsem slzy na krajíčku. A v paměti mě škráblo nemálo momentů, kdy jsem ani já na svoje rodičovský výkony nebyla pyšná.

Myslím, že Mezisměsta maj díky svý zvláštní obrazotvornosti velkej potenciál objevovat se mi ve snech. Nicméně nutno přiznat, že se mi to nečetlo snadno a často jsem se vracela. Však mi to taky trvalo celých 14 dní. Tenhle text vám nedá nic zadarmo a musíte u něj přemejšlet. Nečekejte proto žádný konzumní čtení, spíše vybroušenou literární perličku s přesahem, kterej ale navnímá jen ten, kdo si s tím dá jistou práci.

Na prostoru 200 stran zpracovala Tereza Boučková bohatou historii domu na pražským Smíchově, kde léta sama bydlela. Přináší nám osudy majitelů domu a jejich rodin, jakožto i nájemníků a lidí, kteří v domě žili, nebo ho třeba jen navštěvovali. To vše v časovým rámci od konce 20. let 20. století do současnosti.

Osudy prvních židovských majitelů domu během nástupu nacismu byly velmi dramatický. Pátrání po jejich žijících potomcích i po bývalých autorčiných sousedech mě bavilo a vyprávění mě vtáhlo. O prof. Epsteinovi, kterej byl donucen pomáhat v Osvětimi Mengelemu, se dokonce dá něco dohledat na internetu.

Za pozornost rozhodně stojí, že autorka zdokumentovala nejen historii domu, ale i průběh svýho pátrání. Jakoby v přímým přenosu tak sledujeme, kde a jak získávala informace, ale i to, co se v době jejího pátrání dělo v reálným čase. Popisuje, jak její tvůrčí rozlet utlumil vpár Ruska na Ukrajinu nebo izraelská invaze do Libanonu. Tohle propojení historický linky vyprávění s autorčinou přítomností vnímám jako velmi osvěžující prvek.

Určitej zlom v mým vztahu ke knize přišel v její druhý polovině. A to zejména proto, že trpím agresivním odporem vůči bulváru jakýhokoliv typu. Sledovat soukromý osudy hereček Zity Kabátový nebo Aleny Vránový, který v domě svýho času bydlely, mi ještě tolik nevadilo. Ovšem při stopování Václava Havla, kterej v domě navštěvoval svoji milenku, jsem se cejtila jako paparazzi, a to už mi šlo proti srsti. Ovšem je to jenom můj názor, chápu, že pro někoho může bejt právě tahle část naopak tím hlavním, co ho ke knize přitáhne.

Za mě celkem zajímavej počin. I třeba proto, že na počest židovských obyvatel domu, kteří byli zavražděni nacisty, iniciovala Tereza Boučková umístění tzv. kamenů zmizelých na chodníku před domem.

Autorka před čtenářem poměrně strohým a odosobněným stylem předestírá každodenní rutinu vysokoškolačky Tildy, která žije na maloměstě jenom s výrazně mladší sestrou Idou a matkou. Skutečnost, že matka je silná, avšak nepřiznaná, depresivní alkoholička bez vůle situaci jakkoliv řešit, vnáší do jejich života hlubokou úzkost a nejistotu. Bere holkám bezstarostnost dětství a studentských let a vede k nucenýmu osamostatnění a předčasnýmu dospění obou dívek. Obzvlášť patrný, až nepřirozený, je to u desetiletý Idy.

Vypravěčka Tilda už před lety převzala roli hlavy rodiny, stará se jak o mladší sestru, tak i o matku. Kromě školy pracuje jako pokladní v supermarketu, aby utáhly rodinnej rozpočet, a jediným únikem z nabitýho denního programu jsou pro ni občasný pařby s kámoškou a pravidelný plavání. V momentě, kdy dostane nabídku ucházet se o doktorandský studium v Berlíně, staví před ni život těžkou otázku. Zatímco její spolužáci se rozhodujou, jestli pojedou na rok do Amsterdamu nebo s batohem do Thajska, Tilda stojí před rozhodnutím, zda odejít za svým snem a studovat matematiku nebo zůstat na maloměstě za kasou a chránit malou sestřičku před matčiným zhoubným vlivem. Oproti mýmu očekávání v tom má Tilda překvapivě jasno.

Události popisuje bez sentimentu a nesnaží se ve čtenáři vzbudit lítost. Tím víc je text autentickej, protože reflektuje skutečnost, že člověk (a obzvlášť mladej člověk nebo dítě) se dokáže vyrovnat s lecčíms, zvlášť když nezná alternativu. Avšak mě ostrej kontrast s rodinným životem kamarádky, kterou Tilda navštěvovala doma, strašně bolel.

Ze začátku jsem příběh vnímala jako německýho sourozence novinky Ani minuta ticha od Emy Labudový (ta je mimochodem naprosto vynikající v audiu). Jako hlavní téma jsem viděla především bezcílnej život mladý generace prostej jakýchkoliv ambicí, snů a motivací, o to však bohatší na pervitin a extázi coby běžnou součást života. Tenhle motiv mě začíná silně znepokojovat, přiznám se. Postupně však získala navrch plíživá úzkost z pekla s alkomatkou, který musej holky snášet. A nutno říct, že v tomhle ohledu patří román 22 bazénů spíš k těm optimističtějším, protože se přirozeně nabízí spousta horších scénářů, jak se mohly sestry s matčiným alkoholismem vyrovnat.

Chvíli jsem si musela zvykat na neobvyklou formu dialogů, který jsou zpracovaný podobně jako v dramatu. Zkoušela jsem příběh i poslouchat, protože na Audiotéce je v rámci členství zdarma. Ale neosobní přednes mi nevyhovoval a myslím si, že právě dialogy jsou v tomhle případě díky formě zpracování pro audioknihu nešťastný. Nejednou to u mě vedlo k neporozumění textu. Takže jsem si knihu radši přečetla a zážitek byl mnohem intenzivnější. Dlouho se mi nepovedlo přečíst dvousetstránkovou knihu za dva dny, tak moc si mě tenhle příběh držel. Opravdu moc doporučuju.

Fun fact? Hra, kterou Tilda v duchu hraje u pokladního pásu, je inspirovaná autorčinou sestrou, která v supermarketu pracuje, a občas si podobnou hrou krátí čas. Matematický zaměření hlavní hrdinky zase pochází od autorčina bratra, kterej je profesorem matematiky. Ve skutečnosti jsem pátrala po informaci, jestli i matčin alkoholismus je autobiografickým prvkem, ale o tom v rozhovoru, kterej jsem na YouTube poslouchala, nemluvili. A moje němčina není zas tak dobrá, abych si takových půlhodinových rozhovorů chtěla dát víc. Takže tohle pátrání nechám na někom jiným.

Strhující a hutnej příběh starýho muže, sečtělýho intelektuála a bývalýho redaktora Gustava Molitora, jehož mozek se začíná pomalu “scvrkávat do velikosti vlašskýho ořechu vlivem Alzheimerovy choroby. Aby svoje myšlenkový procesy udržel v chodu a mozek trénoval, nejenže pravidelně luští sudoku, ale taky si začal psát deník.

Právě prostřednictvím deníkových zápisů se čtenář dozvídá o hlavním hrdinovi nemálo podrobností, a to často i pikantních. Nekoordinovaným stylem “co mu myšlenky přinesou na jazyk vzpomíná Gustav na svoje mládí a střední věk, ale zapisuje i aktuální zážitky z každodenního života v Praze. Je však vypravěčem značně nespolehlivým, jeho mysl a paměť si vzpomínky tvarujou podle svýho, jak nám později ukáže svědectví jiných postav z Gustavova nejbližšího okolí.

Vyprávění střídá světlý momenty vypravěčova vědomí s epizodama, kdy je úplně mimo. Působí to nesmírně autenticky. Autor dokonale věrohodně vyobrazil mysl, která se postupně rozpadá, přitom ale umí ve světlých chvilkách fungovat normálně, což vnějšího pozorovatele uklidní, že vlastně o nic vážnýho nejde. Je to děsivý a bezvýchodný a přesně tenhle pocit na čtenáře z textu dejchá.

Ačkoliv některý kuriózní příhody, který Gustav zapisuje, můžou čtenáře pobavit a rozesmát, v průběhu vyprávění je pod povrchem neustále patrná progrese choroby. Projevuje se častějšíma epizodama (atakama) a zvyšující se frekvencí překlepů. Afázie je jedním z průvodních jevů choroby a co může zprvu působit jako náhodná chybka, která unikla redaktorovi, se ukáže bejt podstatným ukazatelem vypravěčova stavu.

Tahle kniha se mimořádně povedla. Je vynikající jak po stránce literární, tak i po stránce výtvarný. Není veliká, naopak, ani byste snad nehádali, že je to knížka. Spíš lékárnička. A na předsádce má skutečně obsah lékárničky, opravdu moc pěkná hříčka.

Nesouhlasím s přechozím komentářem od mili. Je mi 40+ a tahle kniha mě v mnoha ohledech emocionálně zbourala, dá se říct. Byť je pravda, že v audiu, což tomu v tomhle případě hodně přidá, protože herečka Anna Kameníková je jako stvořená pro podobný role.

Ireně je něco málo přes 20. S vejškou sekla a práce ji nebaví. Z práce jde na kalbu, z kalby do práce a čeká, kdy konečně přijde... 
... no co vlastně? 

Obklopuje se stejně marnýma lidma a jejich prázdnýma proflákanýma životama, kde chlast a fet tvořej naprosto rutinní součást každodenní reality, nad kterou už se nikdo nepozastavuje. Kterou vlastně ani není potřeba nijak zvlášť tajit.

V příběhu se zdánlivě neděje vůbec nic kromě toho, jak si Irena bez zájmu nechává svoje dny a tejdny protejkat mezi prstama. Nicméně text je tak dobře vystavěnej a autorka používá natolik funkční literární prostředky (jazyk, hudba...), že pod povrchem citelně probublává hluboce tíživej pocit, kterej čtenáře úplně ovládne a příměje ho volat po nějaký nápravě. Mimo jiné tu hraje roli i strach, že tohle není jenom příběh jedný pražský partičky, ale že by to snad mohla bejt typická zpověď generace Z. To nesu obzvlášť těžce. Představa, že moje děti můžou za pár let žít a mluvit stejně jako Irena, mě naplňuje těžkou beznadějí. A zase to ve mně vzbuzuje až hysterickou touhu jim znova pustit Katku od Třeštíkový.
 
Několikrát mi přišlo na mysl srování s Pacankou, ta taky dost kalila a nevěděla, co se sebou. Labudová je ale mnohem údernější, syrovější a vryla se mi do živýho masa mnohem víc a bolestivě. Není to ani trochu hezký čtení, ale je to výborná práce. Ani minuta ticha jasně dokazuje, že Odeon si nevzal tuhle nadějnou mladou autorku pod svoje křídla nadarmo, její talent je vskutku výjimečnej. 

Nadaná mladá spisovatelka Ema Labudová napsala podle mě moderní Trainspotting z Prahy roku 2024.