Zelený_Drak komentáře u knih

Kniha, kterou jsem poprvé četla asi mezi 10. a 12. rokem, tehdy mě velmi bavila a byla jsem zvědavá, zda se mi bude líbit i v dospělosti. Už mě nevyburcovala k rozjímaní o ponorkách a tajných ostrovech jako kdysi, ale rozhodně jsem si ji užila a pro děti si ji schovám. Pěkný úvod do delšího příběhu. Škoda, že u nás nevyšla celá série.

Od autorky už jsem četla Slepého vraha a Muzeum zkamenělin. První kniha byla náročná a druhou jsem se prokousávala. Do Alias Grace se mi tedy příliš nechtělo, ale nakonec byla z těchto tří nejlepší. Atwoodová pracuje s postavami způsobem, který mě vždy zaujme (avšak ne vždy mě baví příběh, který prožívají) a tady byla řada excelentních pasáží ze života Grace. Bohužel, obklopena pasážemi, které jsou možná důležité pro složení celkové mozaiky, ale pro mě nudné. Nevím, zda bych knihu někdy chtěla číst znovu nebo komu bych ji doporučila (a tak nějak asi chápu čtenáře, kterým se nelíbila), protože nemám ráda otevřené konce, ale něco dalšího si od autorky ještě přečtu.

2 13.09.2022

Z kraje mě to zaujalo, ale nakonec nevím, co bych k povídkám mohla napsat aniž bych opakovala již vyřčené. Je na tom vidět kus Barbarovy dobré práce, ale to je možá to hlavní, čím kniha předčí konkurenci a pravděpodobně hlavní důvod, proč dávám tak dobré hodnocení.

První povídka mě bavila víc, i když mi neseděly příležitostné vsuvky typu "jak milý čtenář jistě ví". To mě oslňovalo naposledy v 5. třídě a od té doby jsem narazila jen na minimum děl literárních, kterým by to ku prospěchu bylo. Druhá povídka byla jasnou variací na téma "trpaslíci kopali hluboko". Ráda bych si jednou přečetla o trpaslících, jimž se stalo osudným, že nekopali dost hluboko. Ta mě rozčilovala, protože velká část je o pěkném výletu přes les a konec se pak odehrál dost rychle. Obávám se, že abych si tu knihu víc užila, muselo by v ní povídek ze Slengu být aspoň deset.

13.09.2022

Nedočetla jsem. Ne, že by kniha byla vyloženě špatná, ale ani mě ničím neoslovila. Vydržela jsem něco přes 1/3, abych se dozvěděla, jak to dopadlo s hrdiny první části, ale do části Budovatel už se mi nechce. Zajímavé detaily z historie jsou asi to jediné zajímavé, co jsem v knize našla. Chybí mi pořádný děj a postavy, které by vzbuzovaly nějaké ty sympatie nebo antipatie (nebo cokoliv). Z komentářů, které jsem si přečetla na Goodreads, nemám dojem, že bych se v průběhu série mohla dočkat zásadního zlepšení, které by pro mě změnilo Plátno tkané časem na něco zapamatovatelného.

Kniha se hodně věnuje rozdílům mezi opičím tancem a predací. Je opravdu skvělá, protože při jejím čtení by si prakticky každý měl uvědomit, že kdo uteče, vyhraje. Když je před vámi v dohledu někdo, kdo se chová divně, můžete klidně utéct i preventivně, nemusíte chodit kolem a zjišťovat, co z toho bude.

Autor taky uvádí rozdíly mezi pohlavími, což je velmi přínosné, protože řada intstruktorů sebeobrany na to zapomíná a drží se pouze mantry o deeskalaci. Která je tím, co by v naprosté většině konfliktů měl udělat muž. Žena, která se snaží o deeskalaci ve chvíli, kdy ji někdo obtěžuje, ale jen působí jako lepší cíl.

Zajímavé bylo také nahlížení do prostředí, ve kterém se autor pohybuje pracovně.

V knize toho je jen málo, s čím bych nesouhlasila. Něco se trochu opakuje záměrně, něco možná neúmyslně. Občas mi přišlo, že je myšlenka zbytečně složitě rozváděna na to, aby se řeklo něco důležitého. Například, že na rozdíl od románu, ve skutečném životě nepotřebujete rozumět motivaci záporáka, stačí, když včas porozumíte tomu, že máte utíkat. Je ale těžké posoudit, co je "zbytečné" a co ne, protože tytéž části mohou být pro jiného nezbytné k tomu, aby mu to sepnulo.

1 25.08.2022

Knihu jsem četla v dětství, možná mi ji dokonce ještě četla máma, i když číst už jsem asi uměla. Tehdy se mi líbila dost na to, abych si ji zapamatovala. Teď jsem si ji připomněla a stále mi přišla velmi pěkná, byť místy snad až moc stručná. Mnoho věcí zůstane zahaleno tajemstvím. Hlavní zápletka je jednoduchá, ale jako pro dítě pro mě byla docela napínavá. Překvapilo mě, kolik jsem si toho z knihy pamatovala. Princezna Irena a chlapec Curdie jsou sympatičtí hlavní hrdinové. Na to, ze kdy příběh je, te to opravdu překvapivě nadčasové, moderní a jen trošku výchovné.

15.08.2022

(SPOILER) 2015 byl těžký rok. Nejdřív naše babča, pak Pratchett a nakonec Bábi (takhle dlouho po vydání originálu už je snad i velký spoiler malý). Hodně toho skončilo. Už žádné další příběhy. A ani se to nestihlo odvyprávět všechno. Počkala jsem 7 let, než jsem si knihu přečetla (a je to trochu podvod, protože to je poslední příběh ze Zeměplochy ale není poslední Zeměplochou, kterou jsem nečetla).

Pastýřská koruna je důstojným závěrem jedné éry. Mnohokrát jsem slyšela nebo četla názor, že Pratchett, to je jen takový humorista, žádná opravdová literatura. Čekám, že se do učebnic literatury dostane. Vedle vší spotřební fantasy, toto jsou knihy psané opravdově. Je jasné, že nemalá část fanoušků bude fňukat, že si autor dovolil nepsat od roku 1961 (kdy mu bylo 13 let a vyšla mu 1. povídka - ve školním časopise) resp. od roku 1971 (kdy mu v nějakých 23 letech vyšel 1. román) až do roku 2015 (kdy v 66 letech zemřel) stále stejně. Překvapení, že? Ať se nad tím ve svých 66 letech zkusí zamyslet, třeba jim to dojde.

Velmi se mi líbil konec knihy. Mám ráda Pratchettovo otáčení kolem i jeho přístup k tvorbě ("slepování scén" a práce na více románech najednou) a toto je přesně takový konec, který bych od něj čekala a který se mi líbí. Škoda, že nebyly také více rozpracované ty kůlny.

***

Jenže odměnou za tu spoustu práce se zdálo být ještě víc práce. Když kopete větší jámu, dají vám prostě větší rýč

***

"Budeš to dělat, mladíku a bude se ti to líbit. Musel jsem to dělat já, když jsem byl mladý, a stejně tak přede mnou i můj otec. A ty to budeš dělat také. To je tradice. Rozumíš? Každý mužský člen naší rodiny prožil ve tvém věku křest krví. Kdo si myslíš, že jsi, abys říkal, že je to špatné? Stydím se za tebe!"

***

Zatímco se Toniččina ruka plížila k zápěstí Bábi Zlopočasné, ještě teď, kdy každý atom jejího těla čarodějky hlásil, že Bábi tady už není, pokoušelo se to mladé děvče v ní zachytit byť jen sebemenší záchvěv života.

***

"Víte, když jsme byli oba mladí, spojovalo nás jisté pouto, ale ona chtěla být nejlepší z čarodějek a já doufal, že se jednoho dne stanu arcikancléřem. Bohužel, naše sny se nám vyplnily."

***

"Kolik jsi vlastně měla manželů, Stařenko?" napadlo Toničku.
Zdálo se, že Stařenka chvilku počítá. "No, tři vlastní a řekněme, že při počítání těch cizích mi došly prsty."

***

Novinka se rychle rozšířila a vypadalo to, jako by každý z blízkého i širokého okolí chtěl nechat nějaký dárek Bábi Zlopočasné, čarodějce, která tam pro ně vždycky byla, i když ji doopravdy moc v lásce neměli. Esme Zlopočasná nedělala hezké věci. Dělala věci, kterých bylo zapotřebí. Byla tam pro ně, když dorazili k jejímu domku, a když ji potřebovali, vyšla ven v jakoukoliv denní či noční dobu, když ji požádali (a někdy i když ji nepožádali, což nebylo vždycky příjemné), a díky ní se tak nějak cítili bezpečnější.

***

Tonička se ze všech sil držela na uzdě. Jestli bylo něco, co nenáviděla víc než drahé děvče, tak to bylo drahá Toničko.
...
"Bábi Zlopočasná vždycky říkala: Udělej to dobro, které máš před sebou, a mně je úplně jedno, kdo mě vidí prát prádlo nějakému starému člověku. Je tady spousta práce a velká část z ní je špinavá, paní Našpitálová."
...
"Já se pohybuju na tom namáhaném konci čarodějnictví, což znamená, že dělám to, co je třeba, a nejlépe, jak umím. A všechno je v lidech, paní Našeptávalová, ne v knihách. ... Jsem uznaná nástupkyně Bábi Zlopočasné, kterou na čarodějku vychovala Sousedka Břichobolná, která se učila od čarodějek, jejichž rodokmen se táhne až k Černé Alisse, a to se nezmění bez ohledu na to, co si o tom myslíte vy."
...
Tonička se podívala na dveře a pomyslela si, já dělám, co je potřeba, paní Našeptávalová, ne to, co bych dělat chtěla.
Bouchnutí dveří, které bylo jakousi tečkou za jejich rozhovorem, přinutilo Toničku k zamyšlení a najednou si řekla, já to chci dělat po svém. Nevím, jak si ostatní čarodějky myslí, že bych to dělat měla, udělám to po svém. Nemohu pro ně být Bábi Zlopočasnou. Mohu být jen sama sebou, Toničkou Bolavou. A uvědomila si ještě něco jiného. "Paní Našeptávalová ale měla v jedné věci pravdu," řekla nahlas. "Vážně zkouším udělat příliš mnoho. A jestli má Žanina pravdu a blíží se něco děsivého otřásla se, s čím si budu muset poradit, no, pak musím pevně věřit, že se paní Klíšťové podaří najít nějaké děvče, které bude užitečné. Potřebuju nějakou pomoc."
...
"No dobrá," řekla Tonička. "Mohli byste mi udělat laskavost?"
"Šak ba," přikývl Rob. "Chtěla bys, aby tá Našeptávalová kepka sletěla cestú do mláky, co?"
Tonička si povzdechla. "Ale ne. Já nejsem takový druh člověka."
"No ja, ale my zme," odpověděl jí pohotově Rob. "A také to je to totok tradica, kapíro? Šak by si akorát šňupla svojého pepřu. A my sa tradicijí držíme, lebo zme vlastně súčásťú folklóra." pak se na Toničku usmál s výrazem plným naděje.

***

Tonička si myslela, že v Pošukovi Lulu často zápasí jeho fíglí polovina s jeho polovinou městskou, ale protože každý Fígl miluje dobrý boj, je pro něj takový vnitřní boj výjimečnou rozkoší.

***

"Moc by mě zajímalo, Graciáne, začala, proč chceš být čarodějkou a ne mágem, což je tradiční mužské zaměstnání?"
"Nikdy jsem se nezamýšlel nad tím, že jsem muž, slečno Toničko. Neberu to tak, že jsem někdo. Já jsem prostě já," odpověděl tiše.
Dobrá odpověď! pomyslela si Tonička.

***

"Tohle nejsou obyčejné borovice, jsou to Věštecké borovice. Znají budoucnost. I když vezmi mě čert, jestli vím proč. K čemu potřebuje taková borovice znát budoucnost? Dokážou předvídat, kdy budou pokáceny ale my je stejně pokácíme. Utéct nám přece nemůžou, ne? ... "

***

"Dobrá," přikývla Stařenka Oggová, "se mnou můžeš počítat. Já byla vždycky bojovnice. Když chceš být čarodějkou, musíš být bojovnice. ..."

9 13.08.2022

"Umhrfglnb" - tak nějak zní každé třetí slovo této knihy, (i) proto se mi asi tak špatně soustředilo na první díl v originále. Kdybych byla místní a znala lokální folklór, tento problém by asi odpadl, ale protože nejsem, kniha zaplavená jmény s neznámou výslovností pro mě příliš zajímavá nebyla. Přeplácané, šroubované, s divnou výstavbou příběhu (něco se děje, pak se děje něco jiného, pak něco dalšího a nakonec tamto je zhruba vše, co si budu za týden pamatovat). Pro děti si knihu neschovám, nezdá se mi, že by pro ně byla kdovíjak vhodná nebo poutavá. A pro dospělého tam zase může být citelnější problém absence jakékoliv postavy, která by nebyla jen jménem na papíře. Konec opět useknutý, neuzavřený, nikdy se nedozvíme, jak to vlastně dopadlo (sice existuje 3. díl, ale prý v tomto směru příliš nápomocný není a já ho číst neplánuji). Určitě jsem četla horší knihy, ale ani tuhle nemohu doporučit.

13.08.2022

Kdybych byla z New Yorku a bylo mi tak 11 let, tak tento díl by možná byl moje úplně nejoblíbenější knížka hned po Harrym Pottrovi (aspoň do doby, než bych ve 12 objevila Pratchetta). Je to jedna velká akční jízda a ani jsem si nevšimla, že se ve skutečnosti jedná o nejdelší díl. Příjemně mě to překvapilo (mimo jiné tím, že mě tam tu a tam něco překvapilo). Velmi mě bavily pasáže z Hádu. K snídani budou cereálie, to je jasné. A nakonec je tu docela silná myšlenka, že je potřeba spolupracovat, i když trochu po americku, protože každý bůh se ve finále považuje za hrdinu dne, že... Závěr je ale pěkný, skvěle se to čte a když se přimhouří oko nebo dvě, aby člověk nezahlédl nedostatky, je to nejen konec série, ale i nejlepší díl.

Kdyby se celá série trošku proškrtala a jednotlivé knihy tak byly štíhlejší, bylo by to ještě lepší. I tak jsem na závěr ochotná říct, že vedle Rowlingové bych Riordana nestavěla, ale vedle Flanagana klidně ano. Je to jiné, ale celková kvalita mi přijde podobná. Konkrétně u posledního dílu vyšší než u leckteré novější knihy o Maddie (kde už Flanagan hodně ždíme skoro suchý hadr, ale možná se mu i v tomto Riordan v později napsaných knihách vyrovná, nevím, nečetla jsem od něj nic dalšího).

4 11.08.2022

Po delší pauze (a zabroušení do kalných vod fantasy pro děti, která je docela často docela mizená) mě Percy Jackson opět bavil. Daidalos a labyrint, to bylo konečně zase něco zajímavého. Navíc se zde vyvíjí příběh Nika di Angelo, což si myslím, že je jedna z mála nepříliš průhledných záležitostí v celé sérii. To, jak to bude s Nikem a kdo je zvěd v táboře. Některé dějové linie, které jsou v příběhu od začátku se konečně uzavřely (a celkem chytře a pěkně). A kdo by nechtěl jednoho pekelného pejska tak akorát do obýváku? Pro mě lepší díl než první, byť se mu rozsahem blíží.

5 11.08.2022

Nejhnusnější a nejlepší autorčin román. Kdyby se celá Lota i Moire hodily do destilační aparatury, tak tohle by byl výsledný produkt. Esence hlavních motivů. Obzvlášť mě zaujalo zajímavé zpracování "normálního rozvodu a následných problémů". Konečně kniha, kde se v tom hrdinové nebrodí zbytečně dlouho a přesto se čtenář dozví vše podstatné. Máme tu druida, který neví, co je pro něj dobré, starou čarodějku, která příliš dlouho čekala na starého čaroděje (to zase autorka dotáhla do konce v knize Zjizvení), mladého čaroděje, válku, pár panovníků k zamordování, hromadu zrádců a okoralou hlavní hrdinku, což je taková obvyklá sestava, takže mi ani nepřišlo, že postavy nabíhají na scénu bez představení (všechny už v podstatě byly v ostatních knihách). Ale nejlepší je Nix. Jestli Petra Neomillnerová ještě něco napíše, určitě to bude o tom, jak Nix a Signe (Zjizvení) způsobili omylem zánik světa, když si hráli na schovávanou.

10.08.2022

Doma mám druhý díl česky, tak jsem zkusila první díl jako audio v originále. Moc mě to nebavilo, ale nebyla jsem si jistá, nakolik je to knihou a nakolik tím, že nedávám "venkovský" (asi velšský) dialekt některých postav. Nelíbil se mi konec. Úplně useknutý. V poměru k bloudění v dolech velmi rychlé rozuzlení postrádající napětí a jakékoliv informace, co se s postavami stalo pak.

Stavba vět je každopádně strašně šroubovaná, takže jsem se rozhodla dát šanci i tomu druhému dílu, který mám doma česky, protože tady by překlad paradoxně mohl předčit originál.

08.08.2022

(SPOILER) Přečetla jsem prvních 6 a poslední 3 kapitoly. Jednoduchý a místy až kostrbatý styl psaní, hrdinové placatí, vývoj děje na sílu.

Takže na začátku tu máme dítě v kolébce v bohatém šlechtickém sídle v místnosti , kde dle popisu asi není nic než ta kolébka. Není tu zmíněna ani postel matky ani kojné. Ideální podmínky pro únos. Až na to, že ze stínů se najednou vynoří matka s dýkou. A místo, aby vetřelce bez řečí píchla, tak s nimi mluví, i když by jí mělo být jasné, že pokud tam je někdo cizí, už nejspíš zabil stráž. Úplně normální situace. Urozené matky středověku určitě běžně trávily šestinedělí ve stoje ve stínech dětského pokoje s dýkou v ruce jen proto, aby ji pak nepoužily.

O 16 let později tu máme "zlatou mládež" nejbohatšího království ostrova, jak se vydává na cestu do sousedního království kvůli vyhlášenému vínu. Jedna z urozených postav vyvolá na relativně nepřátelském území nesmyslnou roztržku, všem se představí a následně zabije někoho neurozeného. To je náhodou ta poslední kapka, která je po století klidu potřebná k propuknutí rebelie. A máme tu ještě třetí královsví, kde jsou velmi severští sveřepí seveřané, kteří se nemohou dočkat seče.

Následně se to tam asi většinu knihy nějak mydlí, protože na konci je spousta mrtvých a ti co přežili mají ještě 5 dílů na to, aby se polepšili.

Není mi úplně jasné, pro koho nebo pro jakou věkovou kategorii je kniha určená, ale kromě mě se evidentně naprosté většině čtenářů líbila. Tedy aspoň u nás, zahraniční hodnocení tak příznivé není. Možná jsou cílovou skupinou příležitostní čtenáři nebo čtenáři, kteří ještě nepřečetli řadu podobných příběhů, jen lépe napsaných. Proti samotné zápletce nemám vůbec nic, je to hlavně velmi průhledné tahání postav do a ze situací a jejich jednání čistě dle potřeb příběhu, které mě odradily. Asi by to jakž takž prošlo v dětské knize, jenže tohle skrze všechno to mordování zas tak úplně dětská kniha není.

Třikrát fuj! Dlouho jsem nečetla knihu, která by mě tak znechucovala aniž by byla kdovíjak nechutně detailní. To musím autorce připsat k dobru, ale víckrát už to číst nechci. Je to osatně třetí kniha od Valente, kterou jsem přečetla. Její styl mi celkově nevyhovuje. Příliš slov ve jménu umění. Kdyby se to seškrtalo, snad by se mi to četlo lépe (ale mám za sebou originál, což mi umožnilo část slov vnímat méně).

Knize nemohu upřít nápaditost a hravost. Podobně jako jiní přede mnou se potácím někde mezi vidinou mistrovského díla a naprosté slátatiny. Je to zajímavé zpracování. Ale není to kniha pro mě, mně se nelíbí. A příčí se mi autorčina interpretace. Marja Morevna pro mě vždycky bude "carevna smrti" spíš než "lidská manželka cara života". Kostěj Nesmrtelný je ve sklepě proto, že to je ten zloděj a vrah, který se vzpouzí přirozenému řádu a kterého nikdy nejde tak docela zprovodit ze světa. Jako "car života" mi opravdu nesedí. Prostě jo, chápu, vlastní nápady, originalita, to je všechno super, ale ne díky, nelíbí se mi to, nemůžu si pomoct.

24.07.2022

U českých knih žijících autorů se obvykle snažím rozepsat (protože si to čtou), ale tady nevím, co bych mohla napsat a ještě to nezaznělo. Kniha se mi líbila, bavila mě, ale nepředčila moje očekávání. Po jazykové stránce určitě nejvypiplanější fantasy, kterou jsem letos četla. Obdivuji, když někdo dokáže i při velkém množství postav udržet specifika jejich vyjadřování. Živé popisy. Autoři se na tom "vyblbli". Z celé knihy dýchá, jak je to bavilo.

Co se postav týče, bylo hned od začátku jasné, že je to převážně "Kanonfütter". Kdo dnes začíná s tolika postavami, aniž by jim předem napsal epitafy? Málokdo. Zatracený influencer Martin (i když ten je vlastně asi předem neměl, jinak už by to dopsal). Vývoj postav, práce s charaktery, všechno prima, jen jsem si k těm postavám úplně nehledala cestu, protože jsem předpokládala, že to s nimi nedopadne dobře a jejich starosti budou mít otevřený konec. A také ano. Vlastně u nikoho není jasné, co byly jen vidiny a co se odehrálo. Třeba u Maodana. Císař Erak to mohl stejně dobře udělat a stejně dobře mohlo jít jen o Maodanovu "zelenou tvář". Ta jehlice byla ostatně to jediné, co mě v celé knize rozrušilo. Kolik takových bylo a je a kvůli čemu? Z pohledu čtenáře jsem rozčilená, že to nebylo jasné a jednoznačné, ale kdybych byla autorem, konstruovala bych Maodanův příběh stejně.

Poměr rozsahu cesty a rozuzlení považuji za nepoměr, takže za mě to Michael dvojici sebral buď příliš pozdě nebo příliš brzy.

Na závěr mě překvapilo, že autoři zvažovali související romány o postavách, které mě zaujaly nejméně. Ještě ten Závoj a meč možná, ale je mi záhadou, co by chtěli psát o příběhu Ituana po Asun Gholu.

1 24.07.2022

Josef Klíma rozhodně umí psát poutavě. Od knihy jsem neměla žádná očekávání a byla jsem příjemně překvapená. Co se obsahu týče, přijde mi úsměvné, že pro Klímu, narozeného v 50. letech je generace narozená v 70. letech prostá zájmů, zatímco pro Husákovy děti je to moje generace narozená v 90. letech a pro moji ta následující. Naopak, když jsem to četla, přišlo mi, že tím, že už není všechno nařízeno shora a zábava je relativně cenově dostupná, nebo se dá ukrást bez použití násilí (aneb "Auto byste nukradli, pirátství je zločin.") ta kriminalita mládeže snad i poklesla. Jiná věc je, že díky dostupnosti informací, se může o lecčem poučit i člověk, kterému se jich nedostává od rodiny ani od školy (asi jen málo dnešních patnáctiletých by netušilo, co je antikoncepce). Smutné je, že některé věci, které jsou zde nastíněny jako možné zdroje problémů se za těch 35 let snad ještě zhoršily. Kdo by se u nás na konci 80. let nadál "open-space" kanceláří? A že ve školství stále přibývá byrokracie na úkor žáků, to by určitě nejeden pedagog podepsal.

Úplně nejvíc mě ale zaujalo toto:
"Výzkumy rovněž ukázaly, jak závažně se na dítěti může „podepsat” i zdánlivě bezproblémový porod a prostředí, v němž se těsně po porodu ocitne.

Sám porod je pro dítě, které dosud plulo v teple, tmě, tichu a bezpečí mateřského těla, dost velký šok. Ostré světlo, hluk, první kontakt se studenou porodní váhou, anebo i plenou, která je pro nenavyklou pokožku drsná — to všechno jsou věci, které je děsí a vytvářejí první pocit z tohoto světa se značně nepříznivým obsahem. Proto úplnou revoluci vnesl v polovině sedmdesátých let do porodnictví francouzský lékař Frédéric Leboyer, když začal rodit děti daleko ohleduplnějším způsobem, a ke svému překvapení zjistil, že se úplně jinak po porodu chovají a rozvíjejí. Ve své knize „Porod bez násilí” sugestivně popsal, jak blahodárný je pro utváření dětské psychiky porod, který se nepodobá náhlému skoku, ale spíš probuzení ze sna. Ztlumit světla a hluk v porodním sále na minimum, neuspěchat cestu dítěte na tento svět, ale počkat si, až se na něj samo prodere, uložit je po porodu do lázně s tělesnou teplotou a nepřestřihovat pupeční šňůru, dokud sama nepřestane pulsovat a její funkci nepřeberou plíce — to jsou některé zásady nového postupu. A hlavně zachovat od prvních chvil tělesný kontakt dítěte s matkou, protože právě v této době — jak prokázaly výzkumy — do něj proudí jakýmsi dotekovým komunikačním kanálem obrovské množství základních informací o novém prostředí, v němž se ocitlo. Neustálý kontakt s matkou a zahrnování citovou péčí se jeví v posled, ní době pro zdravý rozvoj dítěte důležitější než všechna hygienická opatření, jimiž moderní medicína nahradila ně. kdejší porody doma. Snížila sice na minimum všechna zdravotní rizika porodu, ale nahradila atmosféru plnou radostného očekávání a citové péče péčí odosobněnou a citově nedostatečnou. Sotva lze předpokládat masovou aplikaci Leboyerovy metody v našich podmínkách, kde se porodnice podobají na maximum vytíženým výrobním provozům. Ale to nejdůležitější — kontakt dítěte s matkou od prvních chvil po porodu — zajistit lze, jak dokazují některé porodní ústavy, kde už s úspěchem používají metodu tzv. rooming-in.

Jestliže dítě vnímá a zaznamenává tolik věcí z okolního světa už při svém pobytu v matce a při porodu, je pochopitelné, že začne registrovat hned v prvních dnech a týdnech po porodu několikanásobně. Egopsychologové vůbec v poslední době tvrdí, že valná část dětské osobnosti se utváří už v prvních týdnech a měsících života, že je to doba pro tvorbu jeho názorů a postojů ke světu v mnohém důležitější než období následující."

Takže v knížce nějakého žurnalisty jsme takové moderní přístupy mohli nahlédnout již v roce 90. a v našem porodnictví mají ještě i v letech 20. leckde pocit, že v 70. bylo lépe?

3 24.07.2022

Texty mají hlavu a patu, některé mi ale přijde nutné vysvětlit. Zejména u "Hází ježka do komína, aby z bytu prchla zima." může snadno vzniknout domněnka, že jde o týrání zvířat (jestli se kominické štětce opravdu říká ježek, tak se obávám, že to dnes netuší ani rodiče, natož děti). A "Vezme nůžky... šmiky, šmiky, připraví tě o culíky." zní zlomyslně. Připravit někoho o něco má obvykle negativní kontext, takže bych volila raději jiný verš. Jinak je to pěkné.

"Ženy, které běhaly s vlky" jsem měla rozečtené 3 roky, a to byl už druhý pokus. Nevím, zda je problém jen překlad nebo i styl autorky, ale vůbec se to nečte dobře. Asi v tom bude kus od obojího, typicky americké plácání se ve vatě si překladatelka sama nevymyslela. Mám ráda mýty, pověsti, pohádky a kouzelné příběhy všeobecně. Obzvlášť ráda mám, když se v nich někdo ňoupe a rýpe a přemýšlí o nich. To mě přimělo vydržet a přečíst knihu celou. Ocenila bych více příběhů a méně vaty nebo seškrtání na půlku. Pak by se mi kniha líbila. Takto to nebylo úplně to pravé pro mě. Vidím ale, že mnohým kniha pomohla v těžkém období, takže svůj účel zjevně plní.

5 17.07.2022

Krásně sepsáno. Komu nevadí, že pověst líčí dobu, kdy byli lidé silně věřící, může číst odrostlejším dětem jako pohádku. Je to o rozdílu mezi tím, co si myslíme, že potřebujeme, co si druzí myslí, že potřebujeme, a co doopravdy potřebujeme. Hezčí povídku jsem dlouho nečetla.

1 17.07.2022

Nejlepší SW komiks, který jsem zatím četla (a četla jsem jich 6). Bohužel, vizuálně mi víc sedí Mike Mayhew než Salvador Larroca a scénářem Kieron Gillen než Jason Aaron (přičemž toto bylo od Aarona ještě z toho lepšího, jeho snaha o "zábavné hlášky" jde často až příliš otevřeně proti uvěřitelnému chování postav). Obávám se, že mladším čtenářům (na které SW komiksy cílí rozhodně víc než na dospělé fanoušky) bude tento svazek připadat poněkud nudný. Pokud ale hledáte doplňující SW příběhy, které mají hlavu a patu a nejsou jen miliontou meziepizodou, tak tady jsou.

Chronologie (aspoň přibližně):
Vrcholná republika
1. Darth Maul (před ep. I) - Syn Dathomiru (po ep II.)
epizoda III
2. Vyvolený - Světlo pohasíná
3. Moře v plamenech - Pevnost Vader
Solo
Rogue One
epizoda IV
4. Skywalker útočí - Zúčtování na pašeráckém měsíci
5. Vader - Stíny a tajemství
6. Vader sestřelen - Věznice povstalců
7. Válka na Shu-Torunu - Konec her
8. Aphra - Citadela hrůzy
9. Doktorka Aphra a enormní zisk – Já pán, ty pán
10. Popel Jedhy - Vzpoura na Mon Cale
11. Smrt naděje - Ztrestání Shu-Torunu
12. Lando - Roztříštěné Impérium (až po ep. V a ep. VI)
epizoda V
epizoda VI
13. Vzestup Kyla Rena – Oddanost