Zorka komentáře u knih
Steve Harris vždycky věděl, co chce. Klobouk dolů před ním i před ostatními členy kapely, díky nimž je dneska skupina tam, kde je.
Starý bručoun, který potřeboval zachránit a opět rozsvítit jeho potemnělé dny. To se úžasným, vtipným a přitom laskavým způsobem podařilo těhotné sousedce, která člověku prostě nedovolila jen tak si umřít. Knížka, která mě pobavila a zároveň téměř rozplakala.
Pokud použiji slova zde níže uvedená, mně tedy Kostkař mozek z hlavy nevyrval. Téma super, nicméně pro mě až příliš zdlouhavě zpracované, druhá polovina už mě opravdu nebavila a proložila jsem ji hned několika jinými knihami. Navíc bylo naprosto předvídatelné, že se opce nabízené kostce budou stupňovat, a fakt, že se lidi nechají doslova zblbnout něčím, co z počátku považují za prosté bláznovství, není nic, s čím bychom se už v dějinách nesetkali. Pozitivně hodnotím postmoderní zpracování díla, nicméně víc jak tři hvězdičky tomuto dílu dát za svoji osobu nemůžu.
Kdybych řekla, že mě kniha nemotivovala k tomu, abych vyhodila některé věci, lhala bych - všichni máme své kostlivce ve skříni a víme, že schraňujeme věci, které bychom ještě mohli použít (a nepoužijeme), nebo je nám je líto vyhodit. Přesto se domnívám, že autorka sama je buď ovlivněná jinou kulturou (Japonci jsou přece jen trošku jiní a feng shui je jim bližší než většině Čechů), nebo je jednoduše nemocná. Když je pětileté dítě posedlé úklidem a dojde již v dětském věku k tomu, že vyhazuje věci svým rodinným příslušníkům, nevidím na tom nic obdivuhodného, mazala bych s dítětem k odborníkovi, jestli se u něj nerozvíjí obsese. Nechala bych Marii Kondo uklidit nějaký rodinný statek, kde jsou věci na půdě ještě po prarodičích - pak by nepočítala vyhozené pytle, ale kontejnery :-). Ono učit Japonce pořádku v jejich minibytečcích asi bude trošku o něčem jiném...
Opět jedna z knih, při jejímž čtení si člověk srovná hodnoty. A všechny jeho problémy se mu najednou zdají malicherné. Jen stěží si dokážu představit, že by něco podobného potkalo jako dítě mě nebo nedejbože mé děti. V sedmi letech je každý ještě příliš malý na to, aby se protloukal světem bez rodičů. Neuvěřitelné, hrozné, šokující, že se toto dělo. A ještě hroznější, že i ve 21. století jsou na světě místa, kde se něco podobného děje.
Pro mě zatím neslabší kniha Jodi Picoult. Přesto je to stále ve stylu neotřelých příběhů, jak je pro J. Picoult obvyklé.
Vždy oceňuji, když je kniha o odborném tématu napsána způsobem, který je stravitelný i pro laiky. Takové dílo je podle mého názoru z hlediska osvěty mnohem přínosnější než ryze odborná literatura určená jen pro úzkou skupinu znalců. Knížka Richarda Prestona patří nepochybně k těm pro mě "cennějším". Velmi poutavou formou popisuje tematiku filovirů, mezi něž Ebola patří, a také práci odborníků při setkání s nimi. Je opravdu otřesné, co Ebola dokáže. A já se jen modlím za to, aby zůstala dlouho spát a nikdy se z ní nestala pandemie. Ne vždy jsem totiž byla při čtení knihy přesvědčena o tom, že odborníci skutečně dělají vše pro to, aby se virus nedostal ze "žhavé zóny" ven. Někdy mě až mrazilo nikoli z toho, co dokáže samotné onemocnění, jako z toho, že se lidé, kteří čichali k vzorkům, pracovali v nakaženými zvířaty a byli jinak v přímém styku s nákazou, pohybovali běžně mezi ostatními a doufali, že u nich onemocnění nepropukne. Snaha nešířit paniku a ututlat potenciální nebezpečí by se lidstvu jednou nemusela vyplatit...
Moje třetí kniha od této autorky, opět zcela jiné téma, nicméně úžasné zpracování. Beletrizovaná problematika holocaustu, přesto tak uvěřitelná. Vřele doporučuji.
Knížka Grega Mortensona mě donutila zamyslet se nad problematikou islámu jako už dlouho žádná kniha ne. Když nad tím tak přemýšlím, nejde vlastně ani tak o náboženství jako takové, ale o nevědomost, nevzdělanost, nedostatek prostředků. Právě ta dovedla mnoho tamních lidí k náboženskému extremismu, jehož přívržence fundamentalisté vychovávají v náboženských školách. Pohled do prostředí obyčejných lidí, kteří neschvalují terorismus, a jejich postoje k Talibanu pro mě byly rozhodně zajímavým a obohacujícím čtením. Klobouk dolů před Gregem Mortensonem, který se snaží stavět na území Pákistánu a Afghánistánu školy, které vychovávají nikoli extremisty, ale vzdělané lidi, kteří se tak mohou sami přičinit o zlepšení jinak obtížné životní situace.
Stín banyánu - kniha s tak romantickým názvem a tak krutou realitou. Kniha, kterou si budu nepochybně pamatovat. Je v ní tolik kontrastů - pohádkový život královské rodiny versus život psanců, lyrické popisy krajiny versus život v pracovních táborech, smrt versus touha žít a přežít, pokora versus brutalita. Stín banyánu je ale zároveň svědectvím o nastolení revoluce v Kambodži a převzetí moci Rudými Khmery v čele s Pol Potem. Příběh je o to působivější, že se jedná o vyprávění malé dívky, za jejíž identitu se skryla sama autorka. Nabízí se pochopitelně paralela s dalšími zeměmi, které zažily krutý teror diktátorů. Jak podobné jsou si ve své podstatě příběhy z Kambodži, Ruska, Číny, Čech ...
I když o někom řekne, že je blbec, dokáže to s noblesou :-). Ivanka Devátá líčí strasti i slasti života s jemným humorem, nadhledem, tak, jak jí je to vlastní.
Pro mě byla kniha jakýmisi vzpomínkami na "milovaného i zatracovaného Haška", z níž na mě na jedné straně dýchal haškovský humor a na straně druhé syrový život, boj s alkoholem i podlomené zdraví. Za mě zajímavý pohled na klasika, který zas tak klasický nebyl :-)
Knížka mě velmi zaujala zejména svým tématem, čekala jsem díky němu psychologický román. Velkou částí dílo moje požadavky splnilo, až na pro mě příliš přestřelený závěr. K dobru přičítám 3 dějové linie, které postupně odkrývaly minulost Jana Haugera a nutily mě skládat mozaiku jeho života, to mě bavilo.
Stanislav Motl je nepochybně skvělý novinář, který dokáže posbírat a nashromáždit ohromné množství podkladů pro své knihy a reportáže. Bohužel si ale myslím, že v jeho případě by často méně znamenalo více. Knihu děti Antonína Kaliny jsem si vypůjčila hlavně kvůli příběhu záchrany dětí v Buchenwaldu, obětovala bych tedy informace o životě Tomáše Bati, stejně tak všeobecně známé informace o Mnichovské dohodě apod. Naopak právě v příběhu záchrany dětí z bloku 66 mi zůstalo několik otazníků. Při čtení knihy mi trošku vadilo, že byla napsaná přesně stylem mluvy Stanislava Motla, celou dobu jsem tedy měla pocit, jako by mi knihu předčítal právě on. I neustálé odkazování na zdroje a knihy, z nichž autor čerpal (někdy jsem se nemohla ubránit pocitu, že dílo je z velké části kompilací), mi připomínalo Motlovo vystupování v pořadu Na vlastní oči. I tak ale knize dávám poměrně vysoké hodnocení, a to zejména díky množství dobových fotografií, které byly umístěny v textu přesně tam, kde jsem je očekávala, a rovněž kvůli snaze kontaktovat příbuzné a známé Antonína Kaliny, kteří by mohli přidat nějaké střípky do mozaiky nejen záchrany dětí, ale života Antonína Kaliny obecně. Je vidět, že autor nechal za knihou ohromný kus práce.
Přemýšlím, jestli se dá napsat, že se mi kniha líbila. Je tak rozpolcená jako autorčino nitro v době duševní nemoci, že vyžaduje opravdu pozorné čtení. I tak má ale čtenář pocit, že mu leccos uniká, svět Yra je pro pozemšťana velmi vzdálený a nepochopitelný. Je jen těžko uvěřitelné, že nemoc dokáže vybudovat tak dokonalý svět, který člověka strhne krásnými začátky a hrůznými konci. Autorka líčí trnitou cestu zpět do reality. Není to rozhodně procházka růžovým sadem...
Velmi zajímavá kniha, která dává nahlédnout do duše devianta. Popisuje jejich slovy prostředí, ve kterém vyrůstali, jejich často problematické dospívání a také poznání toho, že něco není v pořádku. Popisuje bohužel i činy, ke kterým mnozí dospěli, protože včas nevyhledali odbornou pomoc. Činy, kterých se dopustili, jsou mnohdy otřesné a neomluvitelné. Přesto pro mě bylo poučné vidět problematiku i z druhé strany a číst o možné, alespoň částečné nápravě.
Skvělá satira, která naznačuje, jak silná je moc médií, která mohou prakticky přes noc udělat z prosťáčka, jenž sotva chápe, co se kolem něj děje, vlivnou osobu. Zároveň poukazuje na omezenost politiky, v níž mají mnozí klapky na očích a vidí jen to, co vidět chtějí, slyší jen to, co slyšet chtějí, a v níž nemít minulost je výhodou, díky níž nelze člověka kompromitovat. Příhoda, neboli David Záhrabník, mi trochu připomínal Forrest Gumpa, situace, do kterých se dostával, byly rovněž obdobné, nicméně v důsledku mnohem, mnohem hořčejší.
Opravdu trapná snaha o parodii (Odstínů? Stmívání?). Bez nápadu, bez originality, něco ve stylu Žhavých výstřelů. Představte si ale Žhavé výstřely v knize... Příběh trošku na úrovni fantazie školou povinného dítka. Jedna z nejhorších knih, které jsem četla...
Máte pocit, že nejste dokonalé matky? Pak doporučuji přečíst si tuto knihu, abyste zjistily, že jste zcela normální. Kniha s notnou dávkou nadsázky líčí "supermatky", pokrytecké, bez úcty k ostatním, plné snobství a hlouposti, nicméně se sobě samé uděleným štemplem skvělé matky. Žádná velká hodnotná literatura, ale oddychovka, která pobaví a postaví člověka zpátky do reality. Závěr trošku slaďárna (happy end - epizoda s Jaguářím mužem), ale jinak docela ok.