Zorka komentáře u knih
Další z knih Torey Hayden, která člověka chytne za srdce. Obsahuje několik příběhů dětí, jejichž osudy nejsou jednoduché. Obdivuji pedagogické postupy autorky, její intuici, klid, s jakým řeší velmi obtížné situace, obdivuji, jak krůček po krůčku dokáže zdánlivě "ztracené" děti zase "najít". A přestože se mnohým mohou zdát její úspěchy jako drobné, jsou to pro mě malé zázraky. Kniha (stejně jako všechny od této autorky) je velmi pěkně napsaná, dobře se čte, je v ní kus srdce. Je vidět, že pro Torey Hayden je její práce posláním. Občas se člověku chtělo při čtení také "vymýt špínu z očí"...
Druhý díl trilogie není už tak drastický jako první, není to syrový příběh o nelidském týrání dítěte, nýbrž o tom, jaké "jizvy" dokáže takové zacházení v lidské duši zanechat. Popisuje autorovo vyrovnávání se s traumaty, poměrně trnitou cestu za "normálností". Je to obdivuhodný příběh, po jehož přečtení má člověk touhu pomáhat potřebným. Ještě jednou se musím sklonit před autorem, který se s nelítostným dětstvím dokázal vypořádat, a navíc využil své neblahé zkušenosti k boji proti týraní dětí.
Čtu tady několikrát - čekal/a jsem víc. Já ne. Knížka obsahovala všechno, co by obsahovat měla, tedy pocity malé dívky, která byla unesena a zneužívána pedofilem. Obsahovala touhu přežít, naivitu dítěte, které uvěřilo, že jí její trýznitel chrání, popis toho, jak těžké bylo vypořádat se s tlakem veřejnosti po záchraně a obavami rodičů, pokud se měla následně sama někam vydat. Obsahovala popis soudního procesu. Jediné, co bylo v knize vynecháno, byly sexuální praktiky a detailní popis zneužívání. Zneužívání malého děvčátka. Oddychla jsem si, že právě tyto popisy v knize nebyly. I tak je kniha dost hrůzná vzhledem k tomu, že se jedná o skutečnou událost. Klobouk dolů před autorkou, že se dokázala z takového zážitku dostat bez pomoci psychologů a že dokáže žít plnohodnotný život! Bohužel jsem si zároveň uvědomila, že 100%ní ochrana dítěte před podobnými zvrhlíky není možná, to by pak dítě nesmělo nikam. Vždyť Sabine zas tak moc nepochybila...
Knížka je spíše "pocitová" než nějak výrazně dějová. Pocity hladu po vědění, životě, umírání, Japonsku, hlad na hlad a na žízeň prostupuje útržkovitými vzpomínkami na pobyt v různých zemích, kde byl autorčin otec diplomatem nebo vyslancem (Japonsko, Čína, New York, Bangladéš...). Autobiografické prvky dávají nahlédnout do autorčiny osobnosti,která je minimálně zvláštní, výjimečná, nikoli však ve všech směrech obdivuhodná (požívání alkoholu od dětských let, v podstatě dobrovolná anorexie apod.), spíše se mi chce říct, že byla vždycky "divná". Když se ale podívám na spektrum významných autorů, ti opravdu výjimeční většinou nebyli úplně normální. Možná v tom spočívá právě ta výjimečnost.
Knihy Torey Hayden jsem si velmi oblíbila, jsou tak šokující a přitom tak opravdové. Fascinuje mě, jak autorka dává beznadějným případům naději, fascinuje mě mravenčí a někdy až sisyfovská práce s dětmi z nefunkčních rodin. Příběh Kevina je opravdu smutný, ale ani před takovými příběhy bychom neměli zavírat oči, naopak. Navíc tento končí nadějí... Moc se mi líbí i to, jak se autorka (vzhledem k tomu, že píše non-fiction literaturu) v různých knihách vrací ke stejným lidem. Její spolupracovníci se postupně stávají i pro čtenáře starými známými, její případy pomalu zapadají do mozaiky autorčiny terapeutické praxe.
Velmi zajímavá kniha psaná v duchu postmodernismu. Střídání dějových linií, času (současnost a retrospekce), forem (vyprávění, deníky, dopisy). Pomalé rozplétání osudu vypravěčovy matky Ráchel, která prošla koncentračním táborem. Příběh, který chytne za srdce. Za sebe mohu knihu vřele doporučit, rozhodně to ale není odpočinková četba.
Zloba, totální rozčarování, lítost a pocity, že nechápu - matku, otce, Kevina ... Přesně takové pocity ve mně vyvolala kniha Musíme si promluvit o Kevinovi. Nepamatuji se,že by ve mně nějaká jiná kniha vyvolala tolik rozporuplných emocí, zejména co se týče postavy matky. Nejdřív jsem ji nechápala. Připadala mi studená, byla pro mě ženou, která asi nikdy neměla mít rodinu, dávala jsem jí už od začátku vinu. Na druhou stranu jsem si jí musela vážit pro její permanentní snahu a touhu žít obyčejný rodinný život. Pak mi jí bylo líto - to nepochopení manžela ... A opět vztek, že některé důležité momenty prostě neřešila radikálně. A znova lítost, obdiv, nepochopení, vztek ... Kniha se hodně zabývá otázkou viny, spoluviny, vlivu výchovy na dítě, ale také morální odpovědností rodičů za své děti a právem je zavrhnout nebo naopak podpořit i přesto, že vykonaly něco zrůdného. Rozhodně vede k zamyšlení, do jaké míry bychom jako rodiče dokázali odpustit a zda si takové činy vůbec odpuštění zaslouží...
Knížku jsem právě dočetla a mám na Kurta tak trošku vztek. Tak malá vůle bojovat, žít kvůli dceři, kvůli fanouškům, po kterých tak toužil a kteří ho nakonec vlastně ubíjeli. Po přečtení knížky ve mně zůstává otázka, která v závěru zazněla několikrát z úst Courtney - proč? Čekala jsem, že právě na ni mi kniha odpoví. Jenže, jak už tady někdo psal, Kurta zřejmě pochopit nelze. Můžeme vzít na vědomí všechny důvody, které ho vedly k tak smutnému konci, ale chápat je? Nemožné. Byl tak moc cobainovský, tak moc jiný... Jinak klobouk dolů před mravenčí prací autora, který složil mozaiku Kurtova života ze stovek rozhovorů.
Velmi srozumitelná kniha zabývající se hraniční poruchou osobnosti. Žádné odborné termíny, ale zkušenosti. Bolestivé příběhy, z nichž mnohé už nemohli vyprávět sami nemocní, protože už nejsou mezi námi.
O životě v Severní Koreji jsem toho přečetla už hodně. Nepřestává mě šokovat, že čtu v podstatě o současnosti, nikoli o dobách dávno minulých. V knize je detailně popisován život v pracovním táboře, který tolik připomíná koncentrační tábory. A také zklamaní lidí z režimu, kterému mnozí věřili, a přesto to pro režim bylo málo.
Styl psaní a humor Ladislava Zibury byl pro mě při prvním díle atraktivní, při druhém neurazil a při poslechu této audioknihy mi přišlo, že už jsem přeziburovaná. Možná to bylo poslechem, možná se mi opravdu autorův humor přejedl.
Tato kniha mě mile překvapila. Neměla jsem velká očekávání (pro mě neznámý autor, prvotina), ale kdybych měla, docela by se naplnila. Kniha je čtivá, samotná proměna hlavního hrdiny zajímavá a prostředí, v němž probíhá, má svou atmosféru. Jen ten konec to trochu zazdil.
Všichni známe doktora Mengeleho. Kniha ale podává svědectví o mnoha dalších mužích, kteří páchali navzdory lékařské přísaze minimálně stejná zvěrstva jako výše zmíněný. Mnozí z nich byli po válce popraveni, ne všichni ale dosáhli spravedlivého trestu. Bohužel. Kéž by byla všechna tato svědectví odstrašujícím příkladem pro současné i budoucí generace.
Na knihu jsem se velmi těšila, protože 1. díl mě opravdu uchvátil. Bohužel v případě pokračování se dostavilo lehké zklamání. Příběhy jsou poněkud roztříštěné a dokumentárnost, která na mě tolik zapůsobila v prvním díle, jako by ustoupila do pozadí. Kniha se více věnuje rodinnému životu, prožívání, politickým názorům a cestě k vyhoření Tomáše Etzlera. Pořád se ale jedná o důležité a šokující svědectví o Číně, které by nás nemělo nechat chladnými.
Když knihu berete jako beletrii a oprostíte se od toho, jestli má, nebo nemá autobiografické prvky, je to relativně průměrné prázdninové čtení i pro češtinářku.
Jsem ráda za každou knihu, která se věnuje tomuto tématu. Trochu mi ale v této knize chybí více věrohodnosti. Na mě až velmi nepravděpodobné nakumulování násilných vztahů v hrdinčině okolí.
Autismus & Chardonnay jsem si zamilovala. Řekla bych, že svými prvotinami si autor nasadil laťku poměrně vysoko, a tak už i má očekávání byla vysoká. Kniha se četla dobře, ale chybělo tam to "něco". Možná vtip, možná už i toho vína bylo hodně...
Čekala jsem, že se kniha bude více věnovat dětským osudům, pokusům, že přinese trochu jiné informace, které ostatní knihy tak podrobně nezachytily. To bohužel tak úplně nesplnila. I tak je to ale další cenné svědectví o hrůzách války a za přečtení kniha rozhodně stojí.
Neobvyklé téma, neobvyklé zpracování, až moc detailů z porodnického oddělení a příliš umírání. Rozhodně ne kniha na dovolenou. V kontextu s dnešní dobou opravdu náročné čtení.
Velmi pěkně napsaný a lehce uvěřitelný příběh bez přehnaného happy endu.