Skallarix
komentáře u částí děl
Přiznám se, doposud jsem Kukuřičné děti ("Děti kukuřice") neznal, jen jsem matně tušil, co od nich čekat - že to bude příběh s hororovými a nadpřirozenými prvky. Ušetřen filmového zpracování, na které si autor hezky v předmluvě zanadával, jsem se ponořil do tajemných polí dlouhých klasů a zvláštní nasládlé vůně.
Velmi čtivé dílko s gradujícím napětím a zajímavou zápletkou.
Musím říci, že toto je absolutně nejlepší literární počin, který jsem od Stephena Kinga zatím četl. Nebyli tu duchové a zlí bubáci, jen ono zlo, které umí dělat jen člověk člověku. A na rovinu - to umí vydat i za více, než roční pobyt v kdejaké představě pekla plného běsů.
Doba, do které je příběh zasazen je vykreslena autenticky - a autenticky působí i vyprávění dlouholetého vězně "Reda", skrze něhož poznáváme výjimečný příběh Andyho Dufresna.
Velmi čtivá a zajímavá povídka (či novela) rozšiřující příběh Temné věže. Oproti Pistolníkovi, kterého jsem četl téměř před deseti lety (a také zatím jedinému dílu Temné věže) mne tento příběh naprosto pohltil. A možná, dalo by se říci, navnadil k pokračování putování s pistolníkem...
Námět této povídky je skvělý. Autor knih o strašidelných místech, který se však s žádným strašidlem (snad krom netopýrů, kteří ho kdesi vystrašili) ještě nepotkal. King zde vytvořil jakési podhoubí, ze které by mohla vzniknout velkolepá povídka, možná i více. Žel, všechen ten prostor, kde mohl využít napětí a hrát si se čtenářovou myslí a nervy nevyužil ani zdaleka a tak potenciál pokoje 1408 zůstal jen v našich domněnkách. Jak rychle dobrodružství, dá-li se tak nazývat, v onom tajemném pokoji začalo od oné chvíle, kdy se za Mikem zabouchly dveře, tak i rychle skončilo. Škoda. Takové možnosti, tolik prostoru....
Jednoduché, hloupoučké, až groteskní. Spíše než coby strašidelný příběh mi to přišlo jako nějaká satira, či parodie na hororové příběhy. Abych se přiznal, o tom, že toto "dílo" bylo i zfilmováno, jsem neměl tušení. Musím doplnit své mezery.....
Jinak, skoro mi až přijde, že přehnané hodnocení této povídky je spíše založeno na lehkém pozérství, či naprosto nekritickém (a fanaticky-fanouškovském) obdivování S. Kinga.
Neoplazmóza - vítězná povídka v kategorii novel ročníku 2018. Dobrá práce, příběh měl co nabídnout, měl spád a byl vcelku zajímavý. Nechci, aby to vyznělo nějak hloupě, ale nestuduji sice žádný lékařský, magický, ani "magicko-lékařský" obor, přesto nějak jsem tušil, co ta nemoc je asi zač... Jak se i ke konci potvrdilo. Což vlastně, možná, nebylo nic tak těžkého na dovtípení se.
Dobře zpracovaný příběh, jen.... osobně mě nijak silněji neoslovil.
Není to první povídka, kterou jsem četl od paní autorky a je pravdou, že těžko si nevšimnout opakujících se, či velmi nápadně podobných kulis a situací (studenti vyšších oborů, zkoušky, dilemata i s tím spojená...). Pravdou ale také je, že tento příběh měl něco v sobě více, než ty předchozí, na které jsem narazil v jiných sbornících ("Hic Rhodus, hic salta", "Ten druhý" či "Léčitel"). Autorčin styl je velmi čtivý, což jsem zmiňoval i dříve, jen teď mě její příběh dokázal opravdu vtáhnout. A to ne díky mandalám. Těm se nějak vyhýbám, či je rozhodně nevyhledávám. Jen teď poprvé přemýšlím, jak ony by to měly (či vlastně mají) se mnou. ;)
Z počátku jsem měl obavy, že toto nebude rozhodně můj "šálek kávy" už jen proto, že nesladím a zde, jak se zdálo, bude cukru víc než je zdrávo. Dalo by se říci, že příběh má v sobě prvky "literatury pro ženy", která jak známo je mnohdy plná proplakaných nocí, vzdychání po tom pravém, atd. Ale to však nijak neubírá na faktu, že příběh je velmi zdařilý, čtivý a postavy jsou... inu, vykresleny velmi věrohodně. ;-)
Z povídky ve mě zůstala taková jistá rozpolcenost, možná i lehká rozpačitost. Příběh má spád a je čtivý. Autorka do něj vložila svůj osobitý humor. Tématicky mi byl i blízký - ohledně zmiňovaných technologií atd. ... Dobrý příběh.
... Ale i tak je tu něco, co mi na příběhu nesedlo. Že by ono vyobrazení posmrtného života a to kolem? Inu, to už je jen můj subjektivní pocit a to, co ve mě příběh zanechal.
Asi námět jako takový není svým způsobem "originální", ani nový, či neobvyklý. Jsou stovky a stovky příběhů začínající v prostorách psychiatrické léčebny (zde není ten případ, že by příběh v prostorách začínal, ale... dočtete se sami v povídce), kde mají všichni hlavního hrdinu za "blázna", ale on buď opravdu má superschonosti, zvláštní nadání v tom, či onom, či to, co vidí není jen představa a halucinace, atd. (- už snad od dob Alenky v říši za zrcadlem)... Ale tento samotný námět není rozhodně nijak na škodu, ba naopak, jak se zdá, je to téma, ze kterého se dá dobře čerpat, pokud víte jak. Pokud umíte příběh podat nějakým neotřelým a svérázným způsobem, či přijdete s něčím ještě "neviděným", či neokoukaným ve svém příběhu.... Možností je mnoho. Ale to hlavní, jako snad u každého příběhu, je jeho "síla", hloubka, vykreslení jeho postav... A také, pokud je autor dobrým vypravěčem (spisovatelem) a umí své dílo "prodat". Zde autorka předvedla, že má obojí - jak velmi dobrý příběh, tak i to, že je výbornou vypravěčkou.
Velice čtivé dílko. Rozhodně mě zaujalo.
Už jsem četl asi dost povídek o různých uzavřených městech kvůli nemocem, karanténě, či naopak, kdy se ono uzavřené město stává zcela izolovanou oázou a jediným světlým bodem v zemi nemocí, nákaz... Takže tématicky nepřináší nic nového, výjimečného, originálního. Autorka se zaměřuje spíše na psychologickou stránku hlavních postav, ale jak zde již zaznělo, nedopadlo vše možná tak, jak pravděpodobně autorka zamýšlela, neboť postavy působily zcela "ploše" po emoční stránce a jejich výlevy na mě osobně působily stejně vzrušujícím způsobem, jako nějaký chladný výčet nepodstatných informací. Stejně tak i situace nevyvolávaly tížené pocity, či emoce u čtenáře (mě - vlastně mi to bylo vcelku ukradené, jak to s nimi dopadne.)
Znám práce paní Mertlíkové a mám je rád. Líbí se mi její osobité podání povídek a příběhů s pohádkovými motivy, také samozřejmě i humor, který je nedílnou součástí většiny jejích prací. A ačkoliv onen humor je stěžejním prvkem této povídky, je to asi to nejslabší, co jsem od paní autorky zatím četl. Polopohádkový svět absurdní popkultury s realityshow, za kterou se skrývá cosi méně vznešeného a honosného. Vše je jen takové pozlátko...
Bohůmžel ale... Nesedla mi tato povídka.
Potenciál tato povídka měla, ale rozhodně by si zasloužila více prostoru - pak by už asi záleželo dost na autorovi, jak by s ním naložil. V tomto případě bylo zbytečně rychle vše vychrleno v nepřílišné akci bez jakékoliv snahy o napětí. I na krátkost povídky bych řekl, že než o nějaký akční děj, který běží rychle od začátku do konce, se tu jedná o takový krátký odpočinkový klus s neuspokojivým závěrem.
Asi už tuším, jak si takové naivní a pohádkové štěstí představuje autorka....
Myšička... Tomu dala, tomu dala, tomu dala...
Tedy, kam se hrabe balada "House of the Rising Sun".
Prostoduchý příběh o léčbě šu... ehm, láskou, který už v této knize také zazněl, jen v jiném (ne o tolik jiném, samozřejmě) provedení.
Pokud toto neoceníte jako erotickou pohádku, ani krátkou povídku s erotickými prvky pro pobavení... Pak už to lze snad zařadit jen jako hrubý scénář laciného "béčkového péčka". Hlavně ten začátek.
Ona není nijak hloupá, k mužům vůbec není skoupá. Jak lehce si polepšit? Všude se jen pelešit! I manžel její má svou vizi, každý čtvrtek spává s cizí.
