WEIL
komentáře u částí děl
Spíše příhoda o rakváři, který měl sen. Ten je docela zajímavě popsaný.
Lehká povídka, pro mě málo věrohodná, ale asi odpovídá tehdejšímu romantismu.
O životě armádního důstojníka na počátku 19. století v carském Rusku.
Jednou obědvalo deset důstojníků u Silvia. A pak se hráli karty a pilo se. Jeden důstojník se velice rozohnil, a zdálo se, že už, na kterého se zlobí nevyvázne živí. Ne že by si to s ním vyřídil hned, ale v následujících dnech to většina přítomných očekávala.
Následuje druhá kapitola. Minulo několik let, říká vypravěče, a ocitl jsem se na vesnici. Došla náhodně řeč i na Silvia, který bydlel nedaleko. Chtěli zavzpomínat na staré časy, kdy jim to ještě střílelo. Vypravěče střílet nechtěl, Silvio ano. Ze žertu, vypravěče minul, ale trefil ženu stojící opodál.
Na začátku povídky je předsevzetí pisatele vydat povídky I.P.Bělkina. A pak následuje dopis, který nám tuto postavu představuje. Je datován 16. listopadu 1830. Pisatel věří, že obecenstvo (čtenáři( ocení upřímnost a dobromyslnost autora.
Napsaný je to pěkně, ale něco mi jako čtenáři schází. Co? To co mě přitahuje k L.N.Tolstém či Dostojevském. Větší přesvědčivost.
I když název tomu nenapovídá, tak nejvíc vět autor věnuje sportu, novodobým gladiátorům, tak je vidí. A pak něco o Žižkovu, a o svém domovu, kde má těžký kovový revolver a stačí střelit a velká cesta začíná...
Autor se rozčiluje nad stavem umění, co se o něm píše.
Autor vzpomíná na matku a její rady a přemýšlí o nich.
Zima na Žižkově. Důvody vycházet ven za nekonečných zimních večerů jsou jen - podle autora - dva: vynášení odpadků anebo vyvést psa...Pěkný popis zimy na Žižkově.
Autor očekává návštěvu. Ale spletl se v osobě. Má odcestovat do Amsterodamu, a tak návštěvnici požádá, zda nechce cestovat s ním. A zůstala u něho řadu let. Snášela jeho poklesky i opilecké žvásty, jak píše, ale najednou se autor dověděl, že se vodí po Žižkově s nějakým klukem. Řekla mu, že čeká dítě. Blahopřál jí, vždyť už se nějakou dobu mezi nimi vztah nefungoval. ...Jenomže tu ženu napadlo ulehčit autorově kapse, a tak se z někdejší lásky stala zloba, vypočítavá zášť, hnus.
Autor píše o cestě autobusem a metrem, a cizincích, na které se "Bílé Čechy" dívají s despektem. Vidí, že řada spolucestujících co jsou Češi jsou plně negramotní a hledí proto jen obří titulky bulvárních novin...Závěrečné dvě věty "Šachovitě postupuji mezi výkaly až k odporným šedavým zdem místních paneláků. V jednom z nim mám úkryt."
Zápisky všedního dne. Mátožné snění, duch opouští tělo. Tak to popisuje autor, a pídí se proč je člověku dáváno snění do života.
U soudu. Co dělal Jan 11. září 2005? Dívka Jana žaluje pro otcovství, a Jan nemá šanci.
Jan S. čeká návštěvu, dvě holky jedné je 19 a druhé o rok víc. Ale jeho spokojenost s nimi je nabouraná jejich chováním. Na závěr si zavzpomíná na jednu Francouzku, co s ní chodil pár let.
O tom, co si představuje autor v prázdnotě panelákového odpoledne a kdo ho poté navštěvuje - jedna žena, po ní druhá žena, a na závěr větičky: "Ty vypadáš!"Inu: kdo si užije - vypadá. ....Střízlivé, smutně napsané.
Zhroucen nicneděláním sedí autor v autobuse č. 124. Usíná a sní a sen později zapisuje.
Autor píše o přání své známé, spát se svým dospělým synem, a byla se skrz to poradit s lékařem, a ten jí řekl, ať se s ním domluví. Co bylo dál, to v případě této ženy se už jako čtenář nedozvím, ale autor píše o tom, že on sám to dělá stále, ale s cizími dívkami a ženami a na závěr by se taky rd dověděl, zda se ta vilná matka domluvila se svým synem.