TOMAX TOMAX oblíbené citáty

☰ menu

 „ Jestliže nemůžeme s potěšením číst knihu zas a znovu, není třeba ji číst vůbec.“
— François-Marie Arouet
„ Osvojíš-li si formu nějaké věci, můžeš předstírat, že máš věc samu. A někdy se lidé spokojí s pouhou formou věci. (str. 49) / Jediný neproveditelný úkol na světě. Jediná věc, kterou nelze dokázat. - Zlomit nadobro lidského ducha. (str. 55) / V jedenáct hodin padal už sníh hustě ve velikých měkkých chuchvalcích a nebe nebylo vůbec vidět. Lidé spěchali padajícím sněhem a sníh se kupil před vchody do domů, na soše na náměstí a na kolejích od dolu k přístavu. Sníh se kupil a brzdil kola rychle poháněných vozů. A nad městem visela temnota, která byla hlubší než mrak, a nad městem visela pochmurnost a žíznivá rostoucí nenávist. Lidé se nezdržovali dlouho v ulicích, ale mizeli rychle ve dveřích a dveře se zavíraly. Zdálo se, že za záclonami vykukují oči, a když šel po ulici nějaký voják, nebo hlavní třídou kráčela hlídka, ty oči je sledovaly chladně a pochmurně. A do krámků přicházeli lidé je proto, aby si koupili nějaké maličkosti k jídlu, požádali o zboží a zaplatili je a nevyměnili si s prodavačem ani pozdrav. (str. 56) / Národ nechce být poroben, a proto poroben nebude. Svobodní lidé nemohou začít válku, ale když se válka jednou začala, mohou bojovat dál, i po porážce. Stádní lidé, ti, kteří jdou slepě za vůdcem, to udělat nemohou. A tak odjakživa ti stádní vyhrávají bitvy a ti svobodní války. Poznáte, že je tomu tak. (str. 116) - MĚSÍC ZAPADÁ“
— John Steinbeck
„ Něco se mi vybavilo. Když jsem byla malá holka, prodělala jsem si dost dlouhou dobu takové skličující samoty. Jako asi každý. Připadalo mi, že mě nikdo nechce, že jsem odložená, vyhnaná na mráz. Tak jsem dala do kupy všechny drobné, co jsem měla, nakoupila jsem dárečky, zabalila je a sama si je pak jako dávala. Myslela jsem, že když ostatní děti uvidí, kolik dárků dostávám, budou si myslet, že jsem asi fajn a budou se chtít se mnou kamarádit. Jenomže ani to nefungovalo. A potom se jedna starší holka dostala do maléru. Ukradla prstýnek. Dostala strach, ale kamarádkám, které měla, nevěřila. Tak přišla za mnou, abych jí pomohla, a já to udělala. A poslyš - mě tolik hřálo, že o mě někdo stojí. Bylo mi krásně při pomyšlení, že dokážu poskytnout to, co někdo zoufale potřebuje, a už jsem si vůbec nepřipadala osamělá. (str. 47) / „Já ten celý rok vidím před sebou,“ řekl Viktor sklesle. „Bílé závěje, které se táhnou až k té stříbrné zamrzlé mělčině nad rybníkem. Hrušně, co do člověka vrážejí těmi svými holými smolnými větvemi, psy, jak funí a kňučí na verandě. Cítím ten ledový vzduch, jak štípe v nose, tu bolest v promodralých prstech, když zalézá za nehty, kyselou chuť jablečného moštu. Z lesa teď zrovna vezou vánoční stromek. A ty se, Mordeen, už sotva ploužíš, zmožená tím čekáním - našlapuješ tichounce, všechno nastražené tam dovnitř, oči, uši i hmat, abys uslyšela a uviděla a pocítila moje dítě uvnitř sebe.“ - Dívka si s námahou poposedla v onom ocelově šedém soumraku. „Ale to není tvoje dítě, Viky. Je to dítě Joe Saula,“ odříkávala ztěžka a monotónně. (str. 76) / DÁVAT JE TO NEJLEHČÍ NA SVĚTĚ. ALE JEN OPRAVDU VELKÉ DUŠE MAJÍ DOSTATEK ODVAHY A UŠLECHTILOSTI - ANO, A TAKÉ VELKOMYSLNOSTI - DAR PŘIJMOUT. (str. 101) / - ČISTÝ PLAMEN“
— John Steinbeck
„ Nejjistější obrana, jaká existuje - nebránit se. Je to stará zápasnická taktika, poddat se tlaku. (str. 32) / Hleděla na něj, věřícně i nevěřícně, a pak se rozhodla mu uvěřit, protože se jí nezdálo, že by tím mohla tratit. „Já ti rozumím,“ řekla. „Co ti mám povídat, i mně se občas přihodily podobné věci, takové, že jsem nebyla mocná slova a že mi při nich bylo nanic. Víš, my jsme takový malinkatý svět sám pro sebe. Většina lidí vlastně ani neví, jak my žijeme a pro co. Je spousta těch, co námi opovrhují anebo nám závidí. A my se proto hrdě uzavíráme do sebe a trošku se ostatních možná i bojíme. Dost možná, že to s tou obranou až trochu přeháníme.“ (str. 33) / Tomu mladíkovi zcela chyběl dar správně rozpoznávat, vidět, poslouchat, správně usuzovat. Důvěřivý tón v dívčině vzpomínání vnímal jako projev důvěrné náklonnosti k sobě. Jako dítě sebestředně, nesoudně všechno vztahoval pouze k sobě samému. Veškeré pohledy a myšlenky, lásky i nenávisti se mu zdály zacílené jen a jen na něj. Něha existovala jen kvůli němu, projev slabosti byl odrazem jeho vlastní síly. Předem věděl, co uslyší, odpovědím se nenamáhal naslouchat. Jen on sám zářil barvami - vše kolem před ním bledlo. (str. 34) / „Ty mi asi doopravdy vůbec nevěříš,“ řekla. „S tímhle se možná dost potrápíš. Jednou tě zmátne ta pustina kolem tebe, vytušíš, že jsi o něco přišel, ale nebudeš ani pořádně vědět, oč vlastně.“ (str. 35) / Chlapec vstal, nesvůj, ale vzpurný. „A co je to za kouzlo, kvůli kterému se mladá holka zamiluje do starého chlapa? Ty si myslíš, že on v sobě má něco, co mně schází?“ - „Ano.“ - „Ale co to je?“ - „Jmenuje se to oddanost,“ odpověděla tiše. „Ty ji v sobě nemáš. Spousta lidí ji v sobě nenajde nikdy.“ - „Všichni jsme stejní,“ řekla. „To určitě. A všechno je to stejné. A každý, kdo vybrnká melodii, je veliký skladatel, a když se slova na konci rýmují, tak už je to velká poezie a každé máznutí na plátně je malířské veledílo.“ - „Kam tím míříš?“ zeptal se. - „Pořád jsem přemýšlela, “ trpělivě vysvětlovala dívka, „proč se mi ta naše láska zdá sladší, než jakou jsem kdy předtím poznala, lepší, než mnoho lidí vůbec zakusí. A pak mi jednoho krásného dne svitlo. Opravdu velkých věcí je na světě jen pár. Ať už jde o práci nebo o kumšt anebo o city. A já jsem k něčemu takovému velkému a krásnému prostě přišla...“ (str. 37) - ČISTÝ PLAMEN“
— John Steinbeck
„ Člověku stačí párkrát si spálit prsty a zjistí, že je lepší žít tak, jak žije, a nekomplikovat si život nesplnitelnými sny. (str. 63) / Raději se nebudu do ničeho plést. Pracovat a mlčet, to je povinností každého, kdo bere plat. Aspoň by to tak mělo být. / VĚCI NEJSOU VŽDY TAKOVÉ, JAK BY SE NÁM LÍBILO. / Právě proto, že věci mají přirozený spád. A ty do něj zasahuješ, stavíš hráz. Dráhy hvězd také neuhnou jen proto, že by se nám zachtělo. (str. 107) - „Dům Bernardy Alby““
— Federico García Lorca
„ Jestliže se dívka z Ria de Janeiro plaví na svých vlastních kolébavých vlnkách a jiné ženy vedle toho působí, jako by přišly z ospalého vesmíru, je to proto, že její krásu bez ustání unáší rytmus přírody. Neodděluje se od něj ani na okamžik, ani když stojí, ani když leží, ani když jde nebo se miluje. Lyrickou kadenci její přítomnosti na světě netvoří okázale vyplněný živůtek ani kyprý zadek. Takové zázraky vy máte také. Co vám tedy chybí? Od dětství vás učili, abyste se neoddávali rytmu noci, stromů, větrů, vod pozemských i nebeských. A přitom je ten rytmus ve vás, je to lyrická mluva vaší krve. / Jednu sobotu odpoledne jsme s Margaretou zůstali doma kvůli jakýmsi drobným pracím. Bylo třeba namontovat pár polic a na ně vyrovnat asi tak stovku nových knih. Při práci jsme poslouchali Mozartovy koncerty. Ozvalo se zazvonění: byla to Ilona. Přišla nám pomoct. A přišla přímo z pláže. Jejích dvacet let vonělo teplou solí a snad nějakým lesním zvířetem z Maďarska či Švédska. Nebe nad Riem obracelo v sloup své od přírody modré oči. Její přítomnost se jedním rázem prolnula s uklidňující Mozartovou hudbou. „Bude pršet,“ oznámila portugalsky. „Od moře se ženou mraky.“ - „Paráda!“ kývl jsem. „Co tu jsi, ještě jsi neviděla opravdový tropický déšť. Já to znám. Když jsem byl kluk, pršelo, jako by nikdy nemělo přestat.“ - První kapky začaly vyzvánět na velikém okně v salonu. A pak, v okamžení, se z nebe spustila průtrž. Venku najednou nebylo vidět nic: jen hrubá látka, jako na lodní plachtě. Iloniny a Margaretiny vlasy se leskly jako dvě vichruvzdorné lucerny. Ilona stála před oknem, ústa měla otevřená. To odpolední předvěké běsnění jí vyrazilo dech. Najednou si Ilona stáhla halenku a podprsenku. Ňadra se rozhoupala v rytmu deště. Dál jsme s Margaretou skládali knihy na poličku, ale chvěly se nám ruce. Pak Ilona v jakémsi blaženství vyklouzla i ze sukně a kalhotek. Krásnější Brazilku nemohl déšť v Riu de Janeiro vykouzlit. Zázračné proudění přeskočilo z Ilony na Margaretu. I moje žena se svlékla a došla ke své přítelkyni. Jejich životy se teď chvěly v taktu brazilského počasí. / Šílel jsem touhou a radostí. Byl jsem syn Karibiku, muž z hloubi Brazílie, žádný kopytnatý a rohatý Dionýsos, který by ty „bílé bohyně“ vedl po cestě rozkoše. Ilona a Margareta ladně vešly do mystéria naší americké země neseny rytmem vlastní krve. Svlékl jsem se také a došel k oknu. Najednou jsem zase našel vzlet ze svého dětství. Mozartovská něha přicházela z veliké dálky. Mísila se s vodou, která zaslepovala náš život. Na koberci v salonu jsem putoval k zbláznění s Ilonou a na zádech jsem nesl o nic méně poblázňující Margaretiny křivky. Nikdy nic nebude nevypověditelnějšího než ten odpolední déšť... (str. 104 - 105) - „CHVALOZPĚV NA ŽENU-ZAHRADU““
— René Depestre
„ Touha křičet mi zraňovala hrdlo. Výkřiky ale ven nevycházely. Tvář jsem měl pokrytou slzami. Ze světel Paříže se mi před očima vytvořila rozmazaná, mléčná hmota. Ne, ne, ne! Stisk noci neustále sílil. Hrdlo mi co chvíli pukne. Už jsem nerozlišoval nic. Paříž, hvězdná obloha, můj osud, vše se rozplývalo jako pára. Moje vnitřnosti, moje srdce, moje minulost, víra a naděje a všechna bolest světa splývaly s perlivou hmotou země. Ještě jeden stisk - a mohl bych se vznést nad párovitý vesmír lidské osamělosti podoben obláčku. A v tu chvíli můj hlas na vrcholku Eiffelovy věže vytryskl se silou raněného lva jako vysoký ohnivý sloup. Jména žen se mi chvěla na rtech a pak vybuchla v pronikavých slabikách a padala k městu. Všechen pařížský noční ruch rázem ustal a celé město poskytlo sluchu mým výkřikům. (str. 95) / Teď jména na okamžik mávala křídly, a pak se nad řekou, která plynula tři sta metrů pod mojí samotou, měnila v uschlé listy. Jak jsem křičel, cítil jsem, že jakmile dospěji k poslednímu jménu, jakmile obepluji poslední mys své osamělosti, vrhnu se do prázdna, abych sevřel do náruče jedinou milenku, která dokáže navždy ukolébat ztracené dětství mých kostí. Několik lidí mě ale chytilo a vleklo k výtahu. Dál jsem vykřikoval jména ostrovů-zahrad... Někdo mi vecpal do úst kapesník. Ztratil jsem vědomí. / Když jsem se zase probral, ležel jsem v místnůstce s holými a neposkvrněnými stěnami. Vedle mě stála ošetřovatelka. Cítil jsem se prázdný, vyvlastněný, jako po nějaké těžké operaci. Pokusil jsem se promluvit. Dívka mi položila ukazovák na ústa. Znovu jsem hluboce usnul. Několik dnů si mě nechali na pozorování. Potom mi povolili návštěvy. Na lékaře (a obzvlášť na sestry) velice zapůsobilo, jak mnoho žen za mnou na kliniku chodí. Choval jsem se tak, že se všichni uklidnili. Čekali asi, že se ocitnu ve svěrací kazajce a budu s pěnou na rtech znovu vřeštět jména ztracených ostrovů. Místo toho vídali, jak si s uvolněným výrazem a s chutí povídám o kdečem. Byl jsem pečlivě přikrytý, obklopený, obležený tím nejlepším pařížským sluncem. S důstojným potěšením jsem naslouchal rozprávění těch či oněch. / Po několika dnech mi povolili vrátit se na kolejní pokoj. První, co jsem udělal, bylo, že jsem přikročil k atlasu připevněnému na zdi. Jak jsem si jej tak prohlížel, znovu jsem pocítil něžnou melancholii, jakou cítíváme, když si listujeme starými školními sešity, jež si ponecháme až do konce svých dní. Takový sešit někdy s roky nabude téměř magické krásy stoletého stromu, který toho může hodně vyprávět o dešti, větru, ptácích, včelách, zahradách a vášních života. Nespustil jsem toho dne svůj atlas z očí, ale dospěl jsem k nezvratným rozhodnutím. Jedno z nich bylo, že si začnu vést deník. Zde uvádím pasáž, kterou začíná: „Jsou ještě moře k prozkoumání. V tobě je teď minulost, přítomnost i budoucnost člověka. Skutečný střed světa - seber odvahu a vydej se jej objevit! Tvůj život může být plodnější než život moře. Západní don Juan, když se ocitl tváří v tvář nicotě, kdysi páchal sebevraždu nebo vstupoval do kláštera. A nakonec, toho nebo onoho dne, na své pouti potkal Boha. Když si Albert Camus ve slavném eseji představuje drama don Juana, vidí jej v jedné z cel oněch španělských klášterů ztracených kdesi v kopcích. Pokud něco vidí, nejsou to přízraky zmizelých lásek, ale snad, skrze rozpálené okénko, ztichlou španělskou rovinu, nádhernou zemi bez duše, v níž se poznává. / Jsi vyhnancem ve vlastním srdci a ve vlastních rukou. Vstaň a hledej na pahorcích své vlastní činnosti takovou, která by mohla nejlépe a s ohromením naplnit lidskou existenci!“ (str. 97 - 99) - „CHVALOZPĚV NA ŽENU-ZAHRADU““
— René Depestre
„ V každé profesi je možné dosáhnout úrovně, od níž, jakmile se na ní ocitneme, můžeme všechno dění využívat ve svůj prospěch. Všechno se dá změnit v energii, v sílu vedoucí vpřed. Můžeme zužitkovat každý pohyb, ať už byl jeho původní směr jakýkoliv. Tahle vlastnost odlišuje profesionála od toho i sebenadanějšího amatéra. Profesionál vidí energii všude, nechá ji proudit a využívá ji. (str. 161) / ČLOVĚK SE MUSÍ NĚČEHO VZDÁT, ABY NĚCO DOSTAL. (str. 171) / Pauliina odešla spát. Nebo alespoň do ložnice. Což bylo samozřejmě totéž. Ellino narození vytyčilo onu hraniční čáru, po jejímž překročení pro nás oba ložnice představovala jen spaní. Vytratil se sex, vytratily se dlouhé noční debaty, o čtení si člověk mohl jen nechat zdát. Jakmile si položil hlavu na polštář, hra byla jasná. Předmětem vášně nebylo nahé tělo toho druhého, ale ztráta vědomí. Na tak dlouho, jak jen to bylo možné. (str. 172) / Myšlenky, které tyto činy probudily, pochopil - nejjistější způsob, jak přidat myšlence na síle, bylo snažit se ji udržet na uzdě. A tak to nechal být a čekal, že to odplyne jako tmavý mrak k horizontu. Člověk se musí odpoutat, aby něčeho dosáhl - to už věděl. (str. 179) / Kdyby se mě někdy někdo zeptal, odkud se bere počátek velkých otřesů, dokázal bych za sebe odpovědět: z naprosto bezvýznamných, všedních přesunů, třeba když důvěrně známá kartonová krabice změní o metr své místo. (str. 181) / Život bývá často komplikovanější, než se na povrchu zdá. Uspěchané činy zanechávají hlubší stopy než uvážlivé. (str. 205) / Někdy čas letí, někdy se plazí. Někdy čas mizí a zanechá nás v prázdnotě vesmíru. Potom nás čeká návrat na zemský povrch a do života, který se neodvolatelně změnil - v cosi křehkého a pohoršlivě neznámého. Byli teď jako dva muži, kteří se znovu potkali poprvé. (str. 206) / Takhle všední jsou jen největší okamžiky života. Život nekypí tehdy, když bouchají zátky šampaňského. Život se vymyká z kloubů a slunce a hvězdy zářivě planou, když člověk sedí nic netuše v autobuse a kalným zrakem hledí na krajinu zkrápěnou ledovým deštěm nebo když umývá nádobí a bolí ho záda. Tehdy zazvoní telefon, tehdy se zastaví srdce. Právě v takových chvílích partner, na nějž člověk léta spoléhal, řekne u večeře, že si našel někoho jiného a příští den se stěhuje pryč. (str. 208) / Všechno se odehrálo hodně rychle. Jak to tak v životě bývá. Dlouhou dobu se neděje nic, potom se najednou stane všechno. (str. 210) / Jedno jsem už v životě pochopil. Člověka udrží při smyslech práce. Soustředění na práci pomáhá i tehdy, když už nepomáhá nic jiného. (str. 213) / Psaní znamenalo přemýšlení, uspořádávání si světa. Jeho pomocí jsem si ujasňoval, co ve skutečnosti dělám, co si o čem myslím. Při psaní jsem se uzavřel před vším vnějším. Bylo to moje tajemství, byla to pravda o psaní. Nezávisle na životní situaci, nezávisle na tom, co se ve světě stalo, při psaní jsem se cítil šťastný. Nebo asi tak šťastný, jak asi člověk může běžně být. I kdybych psal o něčem úplně jiném než o tom, co mi zaměstnávalo mysl, řazení slov a tvoření vět na papír mi pomáhalo i na ty problémy a věci, o nichž jsem zrovna v danou chvíli nepsal. Psaní činilo den prožitým, plnohodnotným. Když jsem nepsal, začalo to být znát, alespoň pro mě, už za pár dnů. Všechno ztrácelo řád. Čím delší byla moje přestávka v psaní, tím rozpadlejší a neklidnější se stávala moje mysl, a nakonec jsem nevěděl, co si o čem myslím, kde je moje místo, co vlastně dělám. (str. 215) / V nějakém bodu života učiníme volbu, která - aniž bychom si to v tu chvíli uvědomovali - je definitivní a předurčí, co nám roky provedou, jak je prožijeme. Je to rozcestí, o němž člověk až mnohem později pochopí, že ho minul. / Roky. Buď v nich zmizíme, aniž co pochopíme, nebo je přijmeme jako dar. Něco takového. (str. 221) / Když je cíl na dohled, zdá se být dosažený. Člověk začne žít život za cílovou čárou. Ovládne ho představa, že zbytek cesty dojede setrvačností. Myslí si, že se může oddat pozorování okolní krajiny a myšlenkám na budoucnost. Vidí sám sebe, jak si užívá tohle, dělá ono, konečně bez starostí. Ruka šátrá po vítězném poháru, pohled se upírá ke stupňům vítězů. Člověk si představuje, že mezi ním a cílem už nic není. Ale je tam všechno. (str. 247) - „DŮL““
— Antti Tuomainen
„ Ať se stane cokoliv, jakákoliv tragédie, je třeba jít dál, dopředu. Kdysi jsem slyšel někoho říkat, že život člověku nedovolí stát na místě. Člověk nemůže zůstat ležet v ohni. Když se nepřinutí jít dopředu, sklouzne nazpátek. (str. 55) / Zažil jste někdy pocit, jako byste se stal vězněm nějaké myšlenky nebo něčeho? Jako by se i na takhle krásném místě a za jasného dne nad vámi vznášel nějaký černý mrak a dole pod vámi zela bezedná, černá prázdnota? A přestože zhluboka vdechujete do plic čistý, svěží vzduch a díváte se na krásnou krajinu kolem, tak se ani za nic nedokážete cítit jako součást téhle krásy a okolního světa? (str. 158) / Já tímhle pocitem v podstatě trpím pořád. S výjimkou krátkých, ojedinělých chvilek. Ten pocit se dá přirovnat k utopení na souši. Nebo k tomu, že by vás zavřeli do tak malého prostoru, že klíč v ruce je vám k ničemu, protože ho nemáte jak použít. Nebo ke snu, kde člověk před něčím utíká, ale nohy ho neposlouchají, a nemůže ani křičet, protože nedokáže otevřít pusu a jazyk mu ochrnul a on sám nevydá ani hlásku. (str. 158) / Každý chce být svobodný. Každý chce uniknout ze svého vězení. To se nepodaří, dokud člověk nepochopí, kde se ono vězení nachází. Každý ho má na stejném místě. V hlavě. Svalujeme vinu na svou minulost, na to, co nám kdo provedl, nebo na nějakou věc či osobu, která nám údajně brání dělat, co opravdu chceme. Jsme raději vězni, než abychom převzali odpovědnost za své vysvobození. (str. 159) / Je to už přes dvacet let, kdy jsem poprvé pochopil, co musím udělat, abych se osvobodil. Od té doby jsem podle toho vyměřoval svůj život: spřádal jsem plány, čekal a nakonec jednal a vždycky chvilkově pociťoval sluneční teplo na tváři nebo že moje myšlenky letí a pádí tak, jak jsem jim určil. Byl jsem na chvíli svobodný, už ne zavřený ve vězení, nacpaný do těsného, tmavého soudku bez přístupu kyslíku. (str. 160) / Našel jsem zálibu v čekání. Člověka to donutí vydat ze sebe to nejlepší, překonávat sám sebe. Čím je čekání složitější a náročnější, tím víc je člověk připravený. Čekání nás drží ve střehu, v napětí, připravuje nás k tomu, co musíme udělat, aby čekání jednoho dne skončilo. Čekání obnáší také tu výhodu, že si člověk při něm může představovat naplnění podle své libosti. Oč slastnější čekání si buduje, čím víc do něho vkládá, tím větší rozkoš mu čekání poskytne. (str. 194) - „MOJE TEMNÉ SRDCE““
— Antti Tuomainen
„ A co kdybyste měli dítě? Kdybyste měli dítě, šlo by ve vašem životě o víc než o to, zvládat nejrůznější předsváteční špičky, znamenalo by to kupovat malinké botičky a hračky na kolečkách a objednávat prohlídky u zubaře, znamenalo by to šetřit na studia. A ten ničím výjimečný dům, do kterého se každý večer vracíte? Byl by něčí budoucí domov. Bylo by to místo, které bude - za několik desítek let - pro někoho nezapomenutelné, zdroj útěchy a jistoty, pokoje by se ve vzpomínkách staly většími a vznešenějšími. Tahle pohovka, ty lampy, zakoupené ve spěchu s tím, že takhle to zatím stačí, by (protože tady nějak zůstaly až dodnes) pro někoho byly legendárními. Co kdybyste dospěli do situace, kdy byste toužili po dítěti víc než po čemkoli jiném na světě? (str. 65) / Jedna věc je závidět bohatství, krásu a další dary, které nějací neznámí, ale nezpochybnitelní dárci věnovali jiným, ne však tobě. A úplně jiná věc je toužit po něčem, co si tak snadno může pořídit každý opilec a servírka, kteří se na tři minuty spojí v tmavém koutě nějaké zatuchlé, odpudivé putyky. (str. 66) / Soustředit se - víra je nejdůležitější. Jeden z důvodů, proč obyčejní lidé nejsou magie schopni, je prostě nedostatek přesvědčení. (str. 72) / Kouzlo je někdy právě v tom - vědět, kde jsou tajné dveře a jak je otevřít. (str.73) / Je to jako být zamilovaný. Jako každé ráno znova žasnout nad tím navenek nijak pozoruhodným faktem, že tvoje láska je tady, v posteli vedle tebe, že se chystá otevřít oči a že jako každé ráno bude to první, co spatří, tvoje tvář. (str. 75) - „DIVOKÁ LABUŤ““
— Michael Cunningham
„ Obvykle si svou zkázu stačíme způsobit sami. Pomstychtivé bytosti se snaží zničit jen ty nejvzácnější exempláře, ty, jež kromě výjimečného původu dostaly do vínku ještě i půvab, který zneklidní i ptáky na stromech, a k tomu ladnost, velkodušnost a kouzlo tak samozřejmé, že vypadají jako běžné lidské vlastnosti. Kdo by to nechtěl takovým lidem osladit? Kdo z nás nechápe - v těch svých hlubinách, které světu příliš neukazujeme - ony démony a čaroděje, jež cosi nutilo pronásledovat lidské mutace, stvořené bohy ohlížejícími se pouze na vlastní potěšení zjevně proto, aby si skoro všichni ostatní připadali ještě osamělejší a obyčejnější, neobratnější, nejistější a provinilejší, než skutečně jsou? (str. 11) / To ta samota tě zabíjí. Možná proto, že jsi zkázu čekala v nějaké vznešenější a romantičtější podobě. Byla jsi, jak říkávala tvá matka, jako z divokých vajec. Školní kostkovanou sukýnku jsi zahodila brzo, prolhala ses k dospělosti v hospodách docela jiného města, pobízela jsi tamní muže, aby strkali nejdřív prsty a pak i jiné tělesné součásti do těch nevelkých vzorků nahé kůže, které jsi jim mohla nabídnout v temných uličkách nebo v oněch malých plochách přerostlé trávy, které tu nesly název park. Vystřídala jsi tři manžely, a jak jsi vtipkovala před kamarádkami, pokaždé sis myslela, že jsi už klesla na samé dno, a pokaždé jsi zjistila, že ten výtah jede ještě o kus hlouběji. Manžela číslo čtyři sis nepořídila, protože tou dobou jsi i ty cítila, že z jeho neurčitých plánů do budoucna nikdy nic nebude. Už tehdy jsi slyšela ta mumlaná, v ginu naložená obvinění, která se chystají. (str. 23) / Ne. Dělala jsem to, protože tě miluju. KDYŽ ČLOVĚK NĚKOHO MILUJE, TAK JE ŠŤASTNÝ, KDYŽ JE ŠŤASTNÝ TEN DRUHÝ. I když ti to připadá divné. I když ti to připadá nechutné. Řekla jsem nechutné? „Divné“ a „nechutné“ nejsou synonyma. (str. 47) / Je to vážně neuvěřitelné. Spánek jako smrt. Ještě předtím, než jsem vůbec existoval. Myslím pro tebe. Když jsem ještě byl, dobře, rád si to tak představuju, když jsem ještě byl jenom sen, který se ti zdál, když jsem byl předtucha, když jsem byl dokonalý, protože jsem neexistoval, když jsem byl jen pouhá možnost a - fakt doufám, že to není moc divné - když jsi byla nedotčená, docela cizí a ta nejdokonalejší a nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy viděl. Než jsem zvedl víko a poprvé tě políbil. (str. 50) - „DIVOKÁ LABUŤ““
— Michael Cunningham
„ Petr tomu novému klidu stále ještě nedůvěřoval. Měl podezření, že za dočasným příměřím se skrývá krutý návrat zla, které mezitím nabere dech. Už poznal, jaké uvolnění dokáže poskytnout umění. Když naše oči vnímají božské proporce linií a barev nebo si v labužnické ulitě ucha krásně pohrávají proměnlivé akordy, vylupují se jeden z druhého a navazují na sebe podle zákonitostí harmonie, nastolí se v nás mír a zaplaví nás radost. Ale je to záření, které k nám přichází zvenčí: jako by nás vzdálené ohně nějakého slunce držely v úžasu, vysoko nad naším světem. Trvá jen chvíli a pak zase spadneme na zem. Umění, to je vždycky jen prchavé zapomenutí reality. Petr se obával stejného zklamání. (str. 22) - Nenapadlo snad někdy Petra, že skoro všichni, kdo se věnují umění, to dělají bez opravdové potřeby, z marnivosti, jen aby se něčím zabývali, nebo třeba proto, že se zprvu domnívali, že je k tomu pohání vnitřní nutkání, a potom si už nechtějí přiznat svůj omyl? Umělcem by se měl stát jen ten, kdo si nedokáže nechat pro sebe to, co cítí, když ho to naprosto přesahuje... (str. 55) - Vymýšleli si, v jakých podobách se už někdy poznali. Už jako lidi? Možná. Ale pak tedy Petr byl rozhodně děvče a Lucie jeho milým... Nebo snad jako ptáci ve vzduchu? Když byl Lucie malá, matka jí říkala, že je divoká husička, která k nim spadla komínem: určitě si přitom zlomila křídla...! Ale nejvíc by se jim líbilo, kdyby se setkali v plynném skupenství jako spirály snu nebo dýmu, které se prolínají, ovíjejí kolem sebe, rozvíjejí, nebo třeba jako bílá oblaka, která se slévají v hlubinách nebe, jako dovádivé vlnky, kapky deště, rosa v trávě nebo chmýří pampelišky, které pluje vzduchem... Ale vítr je unáší. Kéž by už nezafoukal a my se jeden druhému neztratili navěky...! (str. 86 - Petr a Lucie)“
— Romain Rolland
„ Byl jsem zvyklý vídat slečnu Perlu v tomto domě, jako člověk vídá stará čalouněná křesla, na nichž sedá od dětství a nikdy si jich nevšímá. A jednoho dne, člověk neví proč, třeba že sluneční paprsek na to křeslo dopadne, si najednou řekne: No ne, ten kus nábytku je ale zvláštní. A člověk zjistí, že dřevo opracoval umělec a že látka je pozoruhodná. Nikdy jsem si slečny Perly nevšiml.“
— Guy de Maupassant
„ „Když je to dobré, nedokážeš si to zapamatovat. Pokaždé, když si to znovu čteš, připadá ti to hrozně neuvěřitelné. Překvapí tě to. Nevěříš vůbec, že jsi to napsal. Když je to jednou dobré, nedokážeš to udělat znovu. Každou věc dokážeš napsat jen jednou. A jen tolikrát, kolikrát je ti to v životě dopřáno.“ - O hodně později zavolal číšníka, zaplatil, nechal mu dobré spropitné, nastartoval vůz, rozsvítil světla, vypnul spojku a znovu mu všechno, co se dnes přihodilo, vyvstalo před očima. Vybavilo se mu to tak ostře a jasně, jako když se poprvé podíval do spalovače odpadků a spatřil popel (z povídky, na níž dlouho a intenzivně pracoval a kterou mu Kateřina v záchvatu spálila na prach). Opatrně vyrazil s rozsvícenými předními světly tichým a prázdným nočním městem a sledoval světlo před sebou kolem přístavu až na silnici. Cítil, jak se ho Marita dotýká ramenem, a slyšel, jak říká: „Chápu tě, Davide. Dalo mi to taky ránu.“ (Rajská zahrada, str. 218 a 219)“
— Ernest Hemingway
„ Všechno, co tvůj otec poznal, poznal také pro tebe, pomyslel si. Ať to bylo dobré, nádherné, zlé, velmi zlé, opravdu velmi zlé a ještě horší. Byla hanba, že muž s takovým talentem pro pohromy a rozkoše měl podstoupit tuhle cestu, kterou šel, říkal si v duchu. Vždycky mu působila radost vzpomínka na otce a věděl, že by se mu tahle povídka líbila. (Rajská zahrada, str. 126)“
— Ernest Hemingway
„ On si ale dělal starosti a v duchu si říkal - co s námi bude, když se všechno vyvíjí tak bezuzdně, tak nebezpečně a tak rychle? Co může po sobě zanechat tak zběsilý plamen? Byli jsme šťastní. Vím určitě, že šťastná byla. Ale kdo to vůbec může vědět? A kdo jsi, abys mohl někoho soudit? Ty, který ses na tom podílel a který jsi přijal tu proměnu a prožíval ji s ní? A když po tom tak touží, proč bys jí měl něco upírat? Vždyť jsi šťastný, že máš ženu, jako je ona, a hříchem je to, po čem se cítíš zle - a ty se přece zle necítíš. Ne, když se napiješ vína, tak se zle necítíš, řekl si. A co budeš pít, až ti víno stačit nebude...? (str. 27) - Silně pršelo a prudce se ochladilo. Zůstali v hotelu Palace v chladném šeru velkého pokoje zastíněného dřevěnými žaluziemi. Koupali se ve veliké hluboké vaně, po okraj plné vody, a pak otočili kohoutkem a oplachovali se silným proudem, a jak voda odtékala, tvořily se víry. Jeden druhého osušili velkými ručníky a pak si šli lehnout. Když leželi na posteli, foukal na ně vítr škvírami dřevěných okenic. Kateřina ležela opřená o lokty, s bradou na rukou. „Myslíš, že by nás bavilo, kdybych se zase stala chlapcem? Nebyl by to žádný problém.“ (str. 58 - Rajská zahrada)“
— Ernest Hemingway
„ Až jednou půjdeš přes most života, který tě vede z dětství do dospělosti - nespěchej. Podívej se na řeku života, která pod tebou tvoří víry. Postůj a podívej se. Touto cestou půjdeš naposled, nemůžeš se už vrátit. Jen bláznům je dopřáno vracet se.“
— John Lennon
„ Říkáš: miluji déšť, když však prší, jdeš se schovat, abys nezmokl. Říkáš: miluji slunce, když však svítí, jdeš se schovat do stínu. Mám strach, že mi jednoho dne řekneš: miluji tě.“
— John Lennon
„ Utrhl jsem květinu a zvadla mi. Chytil jsem motýla a umřel mi v dlaních. Pochopil jsem, že krásných věcí se lze dotýkat jen srdcem.“
— John Lennon
„ Den se vlekl pomalu a Ursule bylo, jako by z ní život vyprchal, jako by v ní zbyla jen prázdnota a těžká beznaděj. Zdálo se jí, že v ní krvácí, k smrti krvácí vášeň. Necítila vůbec nic. Seděla tam nečinně ve stavu naprosté nicoty, nicoty horší než smrt. Jestli se něco nestane, tam umřu, řekla si pro sebe v jakémsi dokonale jasném zření, způsobeném nejzazším utrpením. S mým dosavadním životem je konec. Zdrceně a zničeně tam seděla ve tmě, která byla pomezím smrti. Uvědomovala si, jak celý život směřovala k této propasti. Dál už není nic. Teď už jen zbývá skočit do neznáma jako Sapfó. Vědomí nadcházející smrti na ni zapůsobilo jako omamná droga. Aniž o tom přemýšlela, temně tušila, že je blízko smrti. Celý život putovala za naplněním a teď byla její pouť u konce. Poznala všechno, co měla poznat, zakusila všechno, co měla zakusit, dosáhla naplnění, jakési hořké zralosti, a nezbývalo jí teď než spadnout ze stromu, upadnout do smrti. Člověk musí dovést svůj život až do konce, musí dojít až na samý konec dobrodružství. A dalším krokem se propadne do smrti. Takže takhle to je! Ursule to poznání přineslo určitý klid. Koneckonců, když člověk dojde naplnění, pak pád do smrti je největším štěstím. Zralý plod také padá dolů. Smrt je velikým dovršením, dovršením zkušenosti, a vyplývá ze života. Tohle víme, ještě když jsme naživu. Proč máme přemýšlet o tom, co bude pak? Za smrt nemůžeme nikdy dohlédnout, smrt je velká, konečná zkušenost a to stačí. Proč bychom se měli ptát, co je za ní, proč je to zkušenost ještě nepoznaná? Proč vlastně neumřít? Proč nepoznat tu velkou zkušenost, přicházející po všem ostatním, proč nepoznat tu další velkou krizi, před niž jsme dospěli? Vyčkávat, obcházet smrt znamená jen nedůstojné, ustrašené přešlapování před jejími branami. Před námi je, stejně jako kdysi před Sapfó, neohraničený prostor. Do toho prostoru ústí naše cesta. Cožpak nemáme odvahu dokončit svoji cestu, cožpak musíme křičet: Já se bojím? Půjdeme dál, vejdeme do smrti, cokoli to slovo znamená. Jestliže víme, že musíme učinit poslední krok, proč bychom se měli bát toho předposledního? Proč ty neustálé otázky? Posledním krokem jsme si jisti. Je to krok do smrti. Já umřu, ja rychle umřu, říkala si Ursula jakoby v transu a naprosto klidně, jasně a s jistotou téměř nadlidskou. Ale někde hluboko uvnitř, v příšeří jejího nitra jí cosi hořce plakalo, cosi si zoufalo. Nesmí si toho všímat. Musí jít dál bez zakolísání ducha, nesmí před smrtí uhýbat, nesmí se bát. Nesmí uhýbat před smrtí, nesmí naslouchat menším hlasům. Jestliže její největší touhou je jít do neznáma, odejít do smrti, proč má zradit tu nejhlubší pravdu pro jednu mělčí? Tak ať je se vším konec, rozhodla se. Nepomýšlela na sebevraždu, nikdy by si nevzala život, něco takového jí připadalo odporné a násilnické, chtěla jen poznat další krok. A další krok vede do prostranství smrti. Opravdu vede? Anebo je něco - ? Myšlenky se jí zatoulaly kamsi do podvědomí. Seděla u krbu, jako by spala. A pak se jí ta myšlenka znovu vrátila. Prostranství smrti! Může se mu odevzdat? Jistě – je to spánek. Už má toho všeho dost. Doposud se stále snažila vydržet, doposud se stále snažila vzdorovat. Teď nadešel čas všeho nechat, nadešel čas poddat se. Poddávala a vzdávala se myšlence smrti v jakémsi duchovním transu a všechno se jí rozplynulo v temnotě. Ale uprostřed té temnoty cítila strašnou neodbytnost svého těla a zmocnila se jí nevýslovná úzkost z rozkladu, jediná úzkost, kterou opravdu nemohla snést, zmocnil se jí vzdálený pocit strašného hnusu z rozkladu, který zachvátí její tělo. Což spolu tělo a duch tak bezprostředně souvisí? ptala se sama sebe. Najednou věděla s jasností nejzazšího poznání, že tělo je jenom jedním z projevů ducha. Proměna ducha znamená proměnu fyzického těla. Ledaže by se vzepřela vůlí, oprostila se od rytmu života, strnula a znehybněla, odřízla se od všeho živého a vypětím vůle se od všeho oprostila. Ale je přece lepší umřít, než žít mechanický život, který je pouze opakováním opakovaného. Umřít znamená ztotožnit se s neviditelným. Umřít znamená také radost, radost z toho, že se podvolujeme něčemu, co přesahuje poznaní, že se podvolujeme čirému neznámému, ano, umřít znamená také radost. Ale žít jako automat zbavený vlastní vůle, žít bez dotyku s neznámem je hanba a potupa. Na smrti není nic potupného. Ale žít zmechanizovaný, nenaplněný život je naprosto potupné. Život opravdu může být hanbou a potupou ducha. Smrt nemůže být nikdy hanbou. Smrt sama o sobě je jako nekonečný prostor, je neposkvrnitelná. (Women in Love, 1920, kapitola 15)“
— David Herbert Lawrence
„ Pro většinu lidí na Zemi dnes pouhé přežívání již není prioritou. Pro některé z nás ano, nikoli však pro většinu. Klíčovou otázkou lidského života již tedy není, jak přežiji, nýbrž kdo je ten přežívající. Kdo jsme já? „Kdo jsem já?“ Uvažující člověk si klade tuto otázku. Není to prázdná otázka. Je to důležitá otázka, protože většina lidí nemá potuchy, kým jsou. Já sám jsem neměl potuchy, kým jsem, až donedávna. - Víte, když mi bylo šestnáct, myslel jsem, že jsem svoje vlasy. Ano, myslel jsem, že moje vlasy jsem já. Byl jsem o tom nezvratně přesvědčen, že když se mi ráno nepodařilo urovnat své vlasy tak, jak jsem si představoval, spláchl jsem klidně hřeben do záchodu. A odmítl jsem vystoupit na veřejnost. Vždyť by ani nikdo nepoznal, kdo jsem. - Vlastně se toho za ta léta ani příliš nezměnilo. I dnes se někdy probouzím s myšlenkou, že já jsem své vlasy. - Když jsem dospěl do osmnácti, uvědomil jsem si, že mé vlasy nejsem já. Získal jsem životní moudrost svého věku. Říkal jsem si: „No není to ztřeštěné, myslet si, že já jsem své vlasy? Já samozřejmě nejsem své vlasy.“ V osmnácti jsem poznal pravdu. Byl jsem své auto. Věděl jsem, že já jsem své auto, neboť jsem cítil, že ostatní mě posuzují podle mého auta. Jednou, když mi mé auto zrovna vypovědělo službu, mi otec řekl: „Na, vezmi si mé. Dnes večer můžeš jezdit mým autem.“ A já na to: „Jsi blázen? Přece bych nemohl dopustit, aby mě někdo našel mrtvého v tvém autě.“ Tím jsem měl na mysli, že by mě nikdo nepoznal. Můj otec jezdil v Oldsmobilu. I já dnes jezdím v Oldsmobilu. A HŘÍCHY OTCŮ BUDOU OPAKOVÁNY JEJICH SYNY. - Než jsem dovršil jednadvacet let, vyrostl jsem z toho. V tomto věku jsem konečně prohlédl a objevil velkou pravdu: „Nejsem mé vlasy. Nejsem ani mé auto. To všechno je samozřejmě šílenství. Jsem svoje ženy.“ Cítil jsem myšlenky lidí kolem mne. Cítil jsem mé vlastní myšlenky a názory o sobě samém, což záleželo na tom, kdo byl zrovna v mém náručí. - A tak jsem žil dlouhou dobu. Až jednoho rána, když jsem vstal, řekl jsem si: „Počkat. Vždyť já nemůžu být svoje ženy, protože kdybych byl svoje ženy, musel bych být rozpolcenou osobností.“ Bylo jich totiž mnoho. Tak jsem si uvědomil, že v tom musí být něco vyššího. Mysl touží po poznání. - A potom mi to konečně došlo. Táhlo mi pomalu na čtyřicet let a najednou to přišlo. A vím přesně, kdy to přišlo, protože mě na to upozornil můj otec. Řekl, že dítě konečně dospělo. Dospěl jsem, protože jsem si myslel, že já jsem svoje práce, tak jak si to myslí spousta mužů ve svém životě, a stejně tak i spousta žen. A já tu hru hrál dál naplno. Já jsem svoje práce, svoje zaměstnání. Víte, jak to vypadalo v mém životě? Vypadalo to jako „hej, hej, tohle je má práce, tohle dělat musím, nemám jinou volbu, je to má práce.“ - Potom jsem se jednoho dne probudil ze snu a řekl si: „Tak moment. Vždyť já nemohu být svou prací. Vždyť mě už sedmkrát vyhodili ze zaměstnání. Takže kdo vlastně jsem? Kdo jsem, když nejsem svým zaměstnáním...?“ - Potom mě to konečně došlo. „Pochopitelně že nejsem svými ženami, ani prací, ani autem. Jsem svoje rodina. To je jasné, no ne?“ A má matka řekla: „Konečně jsi dospěl.“ Přišel jsem zkrátka k sobě, ke svým smyslům. Upravil jsem své hodnoty. A začal jsem hrát hru s názvem „já jsem svoje rodina“. Já jsem má žena a mé děti a mí příbuzní. To jsem já. A hrál jsem tu hru naplno. - A jak ta hra vypadala? Odmítl jsem zaměstnání v jiné komunitě, protože to nebylo dobré pro moji rodinu. Odmítl jsem dokonce i dům, který jsem miloval, protože stál ve špatném školském obvodě. A tak jsem přijímal důležitá rozhodnutí na základě jediného kritéria, jímž byla moje rodina. - A pak jsem se jednou vrátil domů z práce, kterou jsem neměl v lásce, ze života tichého zoufalství, jenž jsem vedl, otevřel jsem dveře a vidím, že dům je úplně prázdný - chyběli v něm nejen lidé, ale i nábytek. Bylo zřejmé, že tu něco neklape. Pamatuji si na ten moment velmi dobře, jako by se to stalo včera. To je pravdivý příběh, nic si na něm nevymýšlím. Otevřel jsem dveře. Dům byl prázdný. A má první myšlenka byla: „Můj Bože, byli jsme vykradeni.“ Jenže nikdo vám nepřijde ukrást nábytek uprostřed bílého dne. Krom toho nechyběl všechen nábytek. Rozhlédl jsem se kolem dokola - tam v rohu stála stará hi-fi souprava, kterou jsem si přinesl do manželství, tamhle stál kávový stolek, rovněž můj přírůstek do manželství. Bylo tu ještě pár dalších věcí, které ležely kolem... A tak jsem si uvědomil, že zmizela jen určitá část nábytku. - Potom mi konečně došlo, co se stalo. Přesto jsem tomu nemohl uvěřit. Vyběhl jsem nahoru po schodech do ložnice a podíval se do jejího šatníku. Všechno její oblečení zmizelo. Otevřel jsem svůj šatník. Všechny mé obleky byly na místě. Tehdy jsem pochopil tu strašnou pravdu. Zloděj byla moje žena. - Je s podivem, co všechno dokáže mysl udělat, jen aby se nemusela dívat pravdě do očí, ačkoli ta před ní stojí v celé nahotě. Už nešlo se smát. Sešel jsem po schodech dolů a sedl si na koberec v téměř prázdném obývacím pokoji. A naříkal jsem: „Můj Bože, co ode mne chceš? A kdo vlastně jsem já?“ - Představoval jsem si, že jsem tolika různými věcmi. A teď ty věci byly najednou pryč. Kdo jsem? Věčný nářek lidské duše. Kdo jsem já? - Odpověď není ve světě kolem nás. Je zřejmé, že odpověď na tuto otázku není v ostatních lidech, ani ve věcech či místech. ODPOVĚĎ JE UVNITŘ NÁS. A to je celé poselství... (Kniha o plném a správném životě, str. 79 - 84)“
— Neale Donald Walsch
„ Tíseň pátečního odpoledne byla nezvyklá. Odchod z kanceláře co nejdéle odkládal, a když opouštěl budovu, pod zataženou oblohou se zachvěl zimou. Zase míjel prázdné oči bezdomovců na kraji Stromovky. Čekají na smrt. Děda Fuksů na ni čeká v sednici, zastlaný na pohovce. Já na ni čekám ve městě. Přitom jsem na tom z nich nejlíp. Co se mi stalo tak hroznýho? Pomalu stárnu, to snad. Propadám se do samoty. I Tereza se vedle mě propadala do samoty. S naší anamnézou bezdětnosti jsme obývali čtyřpokojovej byt, sociálně jsme nižší střední třída, měsíční splátky, občas kino, houslový koncerty, knihy o Arktidě. A teď to celý takhle trapně skončí... (Dešťová hůl, str. 228)“
— Jiří Hájíček
„ Pomalu šel chodbou, připadal si shrbený. Schválně vypínal hruď a rovnal se v zádech, lopatky k sobě, až ho to bolelo, ale stejně si připadal nahrbený. Venku ho do tváře sekl vítr, pocítil únavu, jak mu sedí zažraná v očích, jako by mu z obličeje stahovala kůži. V jednom oku mu cukalo a v levém spánku měl vražený klín bolesti. Přehlédl nízké stáje, polorozpadlý dřevník, dávno opuštěný kolozubý holubník pod střechou. Už stál u spadlých vrat, když za sebou uslyšel její hlas. „Zbyňku!“ Otočil se a ona na chvíli zaváhala. „Zlobíš se na mě?“ Zářila v tom sexy tričku uprostřed potemnělého dvora s páchnoucím hnojištěm a řídkou trávou a harampádím poházeným kolem oprýskaných zdí jako povadlá bohyně v zátiší zmaru. S plavými vlasy jí házel vítr. Kolem šuměla tma a hvězdy nahoře jen matně probleskovaly mezi rychle se přesunujícími tmavými oblaky. (Dešťová hůl, str. 225)“
— Jiří Hájíček
„ Pak vyšli před stan, kde čekal šaman a další Lakotové a také dvě indiánské ženy. Všichni se rozesadili kolem ohně, Zbyněk si v houfu indiánů všiml spisovatele z maringotky, taky měl na sobě košili z jelenice a plavé vlasy stažené čelenkou. Jeden z bojovníků držel v ruce DEŠŤOVOU HŮL, nástroj z bambusu, ve kterém se přesýpala semínka a drobné kamínky a který zněl, jako když jemně prší. Druhý indián začal vyťukávat rytmus do malého bubínku. Šaman měl dlouhé šedivějící vlasy a na krku amulet. V ruce držel kulatou krabičku z březové kůry s barevnou hlinkou. Další tři krabičky měl položené na plochém kameni. K bubnu se zajíkavým zpěvem přidali sedící indiáni, z blízkého lesa ve větru šuměly koruny stromů. Šaman prsty nanášel barvu na Zbyňkovy tváře. Trochu to lechtalo, zavřel oči, a pokaždé když je otevřel, viděl barvy na konečcích prstů indiánského šamana. Červená, žlutá, černá. Obřad trval necelou hodinu. - „Od této chvíle jsi Lakota.“ - Zpěv ustal, jen bubínek zněl dál, spolu se šamanovými slovy se dunění vznášelo k nízkému šedému nebi. - „Dnes jdeš do boje, bratře, a tvůj kmen bude s tebou...“ (Dešťová hůl, str. 195)“
— Jiří Hájíček
„ V objetí pod přikrývkou cítil její ztuhlost, podivnou křeč, hladil ji po zádech a cítil, jak je napjatá. Pod tou strnulostí, pod tím bizarním bělostným kostýmem to teprve byla ona, její zranitelnost a křehkost. Pomalu se uvolňovala a roztávala, vnímal, jak napětí těla povoluje. - Nad ránem se probudil s její hlavou u svého ramene. Když se pohnul, obrátila se ve spánku na druhý bok. Přikryl ji a vstal. Cestou ke dveřím překročil pohozená andělská křídla a bílé krajkové prádlo. (Dešťová hůl, str. 184)“
— Jiří Hájíček
„ Po dvou týdnech zlověstného ticha už mu ta nejistota připadala nesnesitelná. Podivné, nervózní čekání, když se neví na co. Jenom to zesilovalo nepříjemný pocit provizoria vlastního života. Pravidelně se budil po třetí hodině ranní a díky ušním ucpávkám neslyšel skoro nic, jen mu šumělo v hlavě. Jako ve starém rádiu, na kterém už se nedá nic naladit. Odbíhal na záchod a toulal se bytem, pak se vracel do postele a na nočním stolku odpočítával čas do šesté ráno. Kosmodrom Bajkonur i mys Canaveral v obyčejném budíku za pár stovek. Večery s Terezou pak připomínaly opatrné vzájemné pozorování. - Dočkal se další soboty, přerušovaný spánek dotáhl do deváté ranní. Chvíli se pozoroval v zrcadle nad umyvadlem. Ty tmavé rýhy pod očima. Uvědomil si, že ho nebolí hlava. Se snídaní si dal práci, připravil v odšťavňovači mrkvovou šťávu, opekl tousty a uvařil kávu. Tereza si v koupelně prozpěvovala. Bylo to nezvyklé. Přemýšlel, co to může znamenat. (Dešťová hůl, str. 171)“
— Jiří Hájíček
„ Stál před přejezdem bez závor, motor předl. Poslední cesta na blata, říkal si, víc už udělat nemůžu. Červená světla přeskakovala zleva doprava, obarvovala mlhu. Únava z dlouhého dne ho tlačila do sedadla, rukama visel na volantu. S rachotem, utlumeným čelním sklem auta, projel venku vlak. Celou cestu z Budějovic doufal, že se rozpustí ta protivná jemná mlha nad vozovkou, a když už se blížil do Lešic, mlhovky stále zapnuté, napadlo ho, že je to stejně marná naděje, jako když si ve tři ráno v posteli přeje, ať se rozpustí ten podivný, vlezlý opar existenciální úzkosti. - Vůně uvnitř stavení ho pohltila a přivítala jako domácího. V něčem mu to vadilo a něčím ho to naopak potěšilo. Teplo od kachlové pece rychle prostoupilo jeho tělem, které na židli zmalátnělo. Ale ještě bylo třeba se chvíli soustředit. Zmobilizoval síly. (Dešťová hůl, str. 161)“
— Jiří Hájíček
„ Tereza ho našla v půl páté ráno na pohovce s notebookem na klíně. Stála za ním, prsty mu jemně projížděla ve vlasech a nahlížela mu přes rameno. Na malém monitoru svítily bíle zasněžené pláně. Pustý kamenitý břeh a jezero. Na hladině plavaly zbytky ledových ker. - „Netušila jsem, že tě tohle láká.“ - „Je to za polárním kruhem.“ - „Trochu mě děsíš, miláčku...“ - „Proč?“ - Chvíli mlčela. Pokoj s knihovnou byl tichý. - „Vždyť je to úplná pustina. Jen led a skála. Po tomhle toužíš?“ - „Myslím, že tam přece jen něco je, Terezo. Nad tím ledem. Chvěje se to v mrazivým vzduchu...“ - Usnula rychle. Stočenou do klubíčka na jeho půlce postele ji přikryl. Zase se rozpršelo, recitál kapek na plechové stříšce maličkého balkonu do vnitřního dvora. Vyhlédl z okna. V kalužích u zahradní lavičky se lesklo bláto. Studené bílé kafe z dešťové vody pro ty, kdo mají v noci oči dokořán. (Dešťová hůl, str. 77)“
— Jiří Hájíček
„ Příštího dne jsem byl opět v kanceláři. Cítil jsem se nespokojený, a upřímně řečeno, byl jsem nasraný na všechno. Nikam jsem nepostupoval a zbytek světa taky ne. Všichni se tu jen tak plácáme a čekáme na smrt a přitom děláme malicherné věci, abychom vyplnili čas. A někteří z nás nedělají ani ty prkotiny. Jenom tak vegetujeme jako zelenina. I já. Nevím, jaký druh zeleniny jsem. Cítil jsem se jako tuřín. Zapálil jsem si doutník, nadechl se a předstíral, že vím, o co jde. - Potřeboval jsem dovolenou. Potřeboval jsem pět ženských. Potřeboval jsem si vyčistit uši. Potřeboval jsem vyměnit olej v autě. Zapomněl jsem odeslat daňové přiznání. U brýlí na čtení se mi ulomila nožička. V bytě jsem měl mravence. Potřeboval jsem si nechat odstranit zubní kámen. Boty jsem měl sešlapané na patách. Nemohl jsem spát. Vypršelo mi pojištění na auto. Při každém holení jsem se pořezal. Už šest let jsem se nezasmál. Měl jsem tendenci dělat si starosti, když k tomu nebyl žádný důvod. A když důvod byl, opil jsem se...“
— Charles Bukowski
„ A tak jsem tady teď seděl a poslouchal déšť. Kdybych v tu chvíli umřel, nikdo na celém světě by neuronil ani slzu. Ne že bych si to přál. Ale bylo to zvláštní. Jak osaměle se může člověk cítit? Ale svět kolem byl plný starých páprdů, jako jsem byl já. Seděli a poslouchali déšť a nevěděli, kam to všechno odešlo. Člověk si uvědomí, že je starý, teprve když nemůže pochopit, kam to všechno odešlo. - Ale nikam to nevede, a ani to nikam vést nemá. Byl jsem ze tří čtvrtin mrtvý.“
— Charles Bukowski
„ Býval jsem nadaný. Jsem nadaný. Občas jsem si prohlížel své ruce a uvědomoval si, že jsem mohl být velkým pianistou nebo něčím takovým. Ale co s těma rukama dělám? Drbu se na koulích, píšu šeky, zavazuju si tkaničky, splachuju záchod atd. Nevyužil jsem svých rukou, promarnil jsem je. A svůj mozek také. Seděl jsem v dešti. - Měl jsem trochu depresivní náladu. Člověk se narodil, aby umřel. Co to znamená? Zabíjet čas a čekat. Čekat na nějaký vlak. Čekat uprostřed srpnové noci na pár velkých koz v nějakém pokoji v hotelovém pokoji v Las Vegas. Čekat, až narostou hadovi křídla. Zabíjet čas. - Přestalo pršet, ale bolest tu byla stále. Navíc se ochladilo a všechno páchlo jako vlhké prdy. Měl jsem zlatou kreditní kartu. Byl jsem naživu. Možná. PEKLO JE TO, Z ČEHO SI HO UDĚLÁTE. - Naneštěstí jsem toho dne skončil na závodišti a večer jsem se opil. Nebyl to však ztracený čas. Přemýšlel jsem a třídil fakta. Měl jsem pocit, že jsem nade vším. Věřil jsem, že každou chvíli všechno vyřeším. Samozřejmě. - Člověk se narodil, aby bojoval o každou píď země. Narodil se, aby bojoval, narodil se, aby umřel. Přemýšlel jsem o tom. Pak jsem se opřel v křesle, dal si pořádného šluka z cigarety a vyfoukl téměř dokonalý kroužek kouře.“
— Charles Bukowski
„ Já dost možná jsem úplně prázdný člověk bez jakéhokoli obsahu, říkává si. Jenomže snad právě proto, že nemám žádný obsah, se zřejmě našli i lidé, co ve mně shledali útočiště. Tak jako si samotářští noční ptáci hledají bezpečný úkryt k dennímu odpočinku někde v neobývaném podkroví. Zřejmě se jim totiž právě ten prázdný, zšeřelý a do ticha ponořený prostor velice zalíbil. V tom případě by měl být Cukuru za svou vnitřní prázdnotu naopak spíš vděčný.“
— Haruki Murakami
„ Celé léto po návratu do Tokia ho ovládal podivný pocit, jako by se od základů měnila celá jeho fyzická konstituce. Důvěrně známé věci se mu najednou jevily v docela jiných barvách, jako by byly překryté jakýmsi zvláštním filtrem. Slyšel, co do té doby jaktěživ nezaslechl, nemohl zaslechnout, co do té chvíle docela určitě slýchával. Kdykoli se zkusil pohnout, shledal, že je najednou hrozně neohrabaný. Jako by se kolem něj neustále měnila gravitace. Pět měsíců poté, co se vrátil zpátky do Tokia, prožil Cukuru přímo u bran smrti. Vybudoval si maličký prostor na kraji bezedné temné díry a v tomhle prostoru pak žil svůj osamělý život. V neustálém nebezpečí, že stačí, aby se ve spaní jen trochu převalil, a poletí rovnou do propasti prázdnoty. Nepociťoval ale ani ten nejmenší strach. Jenom si celou dobu říkal, jak by takový pád byl vlastně směšně snadný. Všude kolem, kam jen oko pohlédlo, rozkládala se jenom zoufalá kamenitá poušť. Bez jediné kapky vody, bez jediné travičky. Bezbarvá a bez pořádného světla, které by stálo za řeč. Nesvítilo tu slunce, nezářil měsíc ani hvězdy. Nejspíš tu neexistoval ani žádný směr. Jen se tu v pravidelných intervalech střídalo tajemné šero s bezednou temnotou. Stál tu na nejzazší hranici všeho vědomí. Zároveň to ovšem bylo i místo hojnosti. V hodinách, kdy vládlo šero, sem přilétali ptáci se zobáky ostrými jako nabroušené čepele a nelítostně mu klovali maso z těla. Když ale pokryla zemi tma a ptáci se kamsi vytratili, místo mu vyklovaný prázdný prostor pokaždé tichounce zaplnilo novou tkání.“
— Haruki Murakami
„ Ať už skryješ své vzpomínky sebelíp a potopíš je sebehloub, historii, která se s nimi pojí, vymazat nikdy nesvedeš. Aspoň tohle by sis měl zapamatovat. Historie se nedá mazat ani přepisovat. To by totiž bylo stejné jako zabíjet sebe sama.“
— Haruki Murakami
„ Když člověk opravdu zažije duchovní probuzení, proč se omezovat jen na to? Moje zkušenost je mimořádná. Vím to a nečekám, že ji každý přijme. Když to člověk sedmnáctkrát nezvládne, je jasné, že se najdou skeptici. Ale hlavní je, že to byla úžasná jízda. Mám svůj život rád, mám rád, co jsem dokázal a vytvořil. Prohlédl jsem, v čem chybuju a co pití a drogy způsobily mně i mé rodině, i to, co udělaly s mojí kariérou a mým tělem. Pít a brát drogy mi dnes dává asi tolik smyslu, jako načurat si do kalhot v mrazu: chvilku je to příjemné, než začne foukat studený vítr, a pak už to tak skvělé není. (str. 288)“
— Dave Mustaine
„ Když se turné k desce "Countdown To Extinction" (1992) dostalo do obrátek, byl jsem už zase na nejlepší cestě do pekel. Relaps nikdy nevyvolá je jedna věc. Na to je závislost moc složitá. Mohu jmenovat řadu faktorů, které mi nakonec přivodily zážitek blízké smrti: spory s ostatními členy skupiny, nutnost nakrmit zející chřtán, ve který se skupina proměnila, osamělost na turné, nebo pohrdání sebou samým, které jsem znal z dětství a které mě občas srazilo na kolena i v dospělosti. Vyberte si. Ať už byla příčina (či kombinace příčin) jakákoli, jednou večer jsem zkrátka v hotelovém pokoji otevřel minibar a vypil pár piv. Zdůvodnění jsem měl nadosah ruky: tvrdě jsem pracoval, stýskalo se mi po ženě a synovi a skleničku jsem si zasloužil. A mým problémem byl ve skutečnosti kokain a heroin, pár piv mi přece nemohlo ublížit. Omyl. Zase. Netrvalo dlouho a motal jsem se jako Mickey Rourke ve "Štamgastovi". - "Na zdraví všech mých přátel!" - Jenže tam vůbec žádní přátelé nebyli. Byl jsem tam jenom já a láhev. Později během turné mě postihlo bolení v krku, měl jsem si vzít asi na čas volno, ale místo toho jsem dřel dál s pomocí sirupu proti kašli, který byl plný kodeinu. Kodein je opiát a zanedlouho jsem se začal před koncerty posilovat panáky sirupu proti kašli. Když mi došel, přešel jsem na vodku se 7 Up a zapíjel to koňakem. Začátkem roku 1993 za mnou na turné přijeli moje žena Pamela a syn Justis a Pam okamžitě zpozorněla. Zaprvé se bála o mé zdraví. A zadruhé jsem ji odpuzoval. - "Smrdíš," řekla mi. "Páchneš jako ožrala." S alkoholickou vychytralostí jsem přešel na valium, které se od koncentrovaného alkoholu příliš neliší, alespoň jde-li o účinek na mozek. Protože jsem byl rocková hvězda, nestačilo mi deset nebo dvacet tablet, potřeboval jsem jich pět set, tedy dost na to, abych mohl zůstat sjetý několik let. Vůbec jsem netušil, že valium má tak dlouhý poločas rozpadu: v těle zůstává ještě dlouho poté, co prošlo metabolismem, a stále účinkuje. Velmi rychle to může narůst až na smrtelnou úroveň. Pamela pojala podezření, pak moji zásobu pilulek objevila a nakonec si na mně vynutila úplné doznání. "Jsem otrávenej z tohohle turné, mám plný zuby Megadeth, už mě to nebaví. A nechceš, abych pil, tak místo toho beru valium." - "Musíš s tím přestat," řekla mi. "Vždyť se zabiješ." - "Já vim." Odkýval jsem jí, že ty tablety vyhodím. Za jejího dohledu jsem je po hrstech spláchl do záchodu. Tedy ne úplně všechny. Asi tři tucty jsem si nechal a pak je spolykal najednou, když jsme se vrátili do Kalifornie. Bylo to sebedestruktivní a pitomé gesto, kvůli němuž jsem skončil v nemocnici a potkal smrt... (str. 224, 225)“
— Dave Mustaine
„ Někteří lidé vás překvapí. Když je chcete odstrčit, neuhnou. A když potřebujete pomoc, jsou tady pro vás, i když si to nepřejete... Já se upřímně snažím to všechno brát co nejlépe. Nosit v sobě zlost nejde věčně. Je to prostě nezdravé. Bohužel to občas vypadá, že neúčinnější způsob, jak zahrabat válečnou sekyru, je zatnout ji nepříteli do týla… (str. 245 a 311)“
— Dave Mustaine
„ Kdo to nezažil, ten to nepochopí: pocit, že měníte svět. A pak vám jej seberou a každý den až do konce života se vám bude připomínat, co mohlo být. A vy víte - zkrátka a dobře úplně přesně víte - že ať dokážete cokoliv, v jistém smyslu to nikdy nebude dost. Ve středních letech to už aspoň trochu dokážu brát s nadhledem. Bojovat s větrnými mlýny se nedá věčně a jen díky obrovskému úsilí a pomoci lidí, kteří mě znají nejlépe, jsem se naučil vážit si všeho, co v životě mám. Tehdy jsem ale zuřil. Za léta jsem schytal hodně nadávek za to, že jsem nikdy nedokázal dát Metallice pokoj. Zčásti oprávněně. Vím, že řada lidí se na mě podívá a řekne: "Proč se nedokážeš spokojit s tím, co jsi dokázal?" A budou mít pravdu. Prodat dvacet milionů desek není žádný neúspěch. Ale je to asi tak polovina toho, co prodala Metallica, a na tom jsem se měl podílet... Připadal jsem si jako chlap, který má BMW řady 5 a nenávidí jej, protože soused si právě koupil sedmičku. Tahle bitva se nedá vyhrát. A každý, kdo se o to pokouší, si jen přidělává utrpení. (str. 223, 224)“
— Dave Mustaine
„ Jednoho dne člověk musí přijmout, co o něm říkají ostatní, a zejména tehdy, když mají v zásadě pravdu... Se mnou je to jednoduché. Chci mít možnost nosit u sebe zbraň, poslouchat hudbu, jaká se mi líbí, jíst, pít a radovat se a nikomu neubližovat (samozřejmě s výjimkou sebeobrany). Je to zkrácená verze kázání na hoře olivetské: Tak, jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte vy s nimi. (str. 213, 214)“
— Dave Mustaine
„ Večer po svatbě jsme pak šli na velkou domorodou slavnost a tam jsme se dali do řeči se staršími manželi, kteří spolu byli už přes padesát let. Jednu chvíli jsem se ocitl sám a stranou jen s manželem, byl to tichý, přemýšlivý pán, dost starý na to, aby mohl být mým dědečkem. "Jak jste to dokázali?" zeptal jsem se. "Rozumíte... vydržet spolu půl století?" - Starý pán se usmál. "Je to prosté. Nikdy nechoďte spát naštvaný na svou ženu." - "Nikdy?" - "Nikdy". - Smál jsem se, až jsem se dusil. "Počkejte, to přece nejde." - Podíval jsem se na svou ženu, jen o pár metrů dál vlídně rozmlouvala s ostatními hosty. - "Ale jistěže to jde. Ať dělá, co dělá, ať jste naštvaný, jak chcete, prostě jí vždycky před usnutím dejte pusu." - Co vám mám povídat? Ten starý pán měl pravdu. (str. 210)“
— Dave Mustaine