a355o
přečtené 174
Slepá mapa
2013,
Alena Mornštajnová
Slepá mapa je první knížka od této autorky, kterou jsem četla. Vybrala jsem si ji sice pouze kvůli knižní výzvě, ale o to jsem teď raději, že jsem se k ní dostala. Oslovil mě autorčin styl. Samozřejmost a spadovost, se kterou se události děly, mě bavila. Žádné zdlouhavé problémy, prostě život je takový jaký je a je potřeba žít s tím, co zrovna je. Kniha je rozdělena vyprávěním o hlavních postavách. Byl mi sympatický různý vypravěčský styl u každé postavy, ne tolik jiný, aby budil dojem podpisu jiného autora, ale tak akorát, aby byly cítit lehké niance a čtenář udržel pozornost. I když mi dobou byl bližší čas ze života Anežky, tak mě více zaujala i vypravěcím stylem první část o životě Anny, Antonína a Alžběty s Boženkou. Tvrdé osudy rodiny předkládány s naprostou přímostí dovolí přečíst knihu jedním dechem. Poněkud za zvláštní jsem považovala Anežčiny migrénozní stavy spojené s úzkostí, Za poetický považuji konec se zásahem z hůry, který s sebou nese krásnou sentimentální tečku za příběhem jedné rodiny, který zdaleka nekončí.... celý text
Město nebeského ohně
2015,
Cassandra Clare (p)
Tak jak jsem celou sérii četla se zatajeným dechem, tak jsem se bohužel nutila do poslední knihy, abych ji vůbec dočetla. I když vlastně dějem odpovídala tomu, co se dalo očekávat v návaznosti na předchozí díly, v celku tam velkým zklamáním nebyla a završila celou sérii v celku bravurně, musela jsem se vyloženě ke čtení donutit. To bylo způsobeno pravděpodobně autorčiným stylem. Nejvíce jsem ztrácela pozornost v chvílích, kdy byla položena přímá otázka, jejíž odpověď se nacházela až za tak dlouhou popisnou částí, že když už jsem se k ní konečně dostala, nemohla jsem si vzpomenout, na co daná postava vlastně odpovídá. To mě přimělo, abych se pořád v textu musela vracet a nakonec i přes kakovat popisné části. Co se týče děje a návaznosti, vše bylo dobře vymyšleno, působilo logicky a že to tak má být. Konec byl vlastně dobrý, poslední chvíle Sebastiana/Jonathana byly opravdu emocionální bombou. Stejně tak jsem se na konci knihy dokázala vžít do příběhu natolik, že jsem pociťovala silné příkoří v tom, že celý Spolek a rada jsou naprosto nepoučitelní a nekajícní. I když se celou knihu mýlí ve svých úsudcích a jednání, stejně to se zachovají zase tak, jakoby se nic z toho nestalo. Zároveň mi přišlo, že konec je v některém ohledu tak neurčitý (viz Tessa a Zachariáš), že jsem dočetla knihu zmatená s tím, že mi buď nějaké informace unikly nebo si autorka připravuje půdu pro další sérii.... celý text
