Alysa
přečtené 942
Dědečkové
2011,
Pavel Čech
Dědečkové jsou zaručeně nejlepší komiks, který se mi dostal do rukou. Říct toho tolik jen v obrázcích bez textu, je hotové umění.
Komiksová Kytice
2016,
Karel Jaromír Erben
Některé komiksy se mi líbily více, některé méně, ale jako celek to působí naprosto skvěle. Věřím, že se komiksová kytice líbí i těm, co se doporučené četbě vyhýbají.... celý text
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
2005,
Arnošt Lustig
Příběh je to sice smutný, ale autorův styl psaní mě bohužel vůbec neoslovil.
Houbařka
2018,
Viktorie Hanišová
Anežku jsem nečetla a podle anotace jsem neměla představu, co mám od této knihy (autorky) čekat. Byla jsem velmi překvapená silným příběhem. Autorčin styl psaní mě prostě baví. Baví mě, že věci nepíše přímo, baví mě její hra - čtenáři, domysli si trochu sám. Nevadí mi ani otevřený konec, který mi ke knize sedí.... celý text
Hra o trůny
2011,
George R. R. Martin
Nechápu proč jsem čtení této knihy takto odkládala. Hra o trůny je rozhodně ta nejvíce propracovaná kniha, kterou jsem kdy četla. Neskutečně obdivuji autorovu fantazii. Kniha je promyšlená do posledního detailu, všechny jména, životní osudy, země.. zní tak, jako kdyby to vše byla naprostá skutečnost.... celý text
Sojčák
2016,
Jaakko Ahonen
Jsem komiksový začátečník a tak mě velmi překvapuje, jak moc dokážou kresby na člověka zapůsobit. Sojčák je toho příkladem. Skvělé vykreslení temnoty a pochmurna.... celý text
Víkend v Londýně
2018,
Jan Folný (p)
Víkend v Londýně je příjemná oddychovka plná negativních emocí. Kupodivu mi to ale nevadilo. I přes takto negativní a životem zkroušené osoby jsem si našla vždy něco, co mě dokázalo rozesmát. Oceňuji rozdělení kapitol podle osob, vždy se mi takovéto knihy lépe čtou a víc toho ve mně zanechají. Jediné co mi v knize opravdu vadilo, byla krátká část psaná Petrovým synem Pavlem. Nevěřím, že dnešní puberťáci mluví až takto přehnaně. Dělalo mi problém těch pár stran přelouskat a autorova snaha vykreslit postavu Pavla podle jeho věku, byla podle mě přehnaná.... celý text
Nemám žádné jméno
2010,
Dagmar Hilarová
Těžko se mi hodnotí knihy, které líčí hrůzy z druhé světové války a ještě hůř se mi hodnotí, pokud se mi tak úplně nelíbily. Ale i přesto, že je tato kniha deníkem mladé slečny, která si prožila pár let v Terezíně, nemohu dát plný počet hvězd. Po celou knihu mě překvapovalo, s jakou lehkostí je to psáno. Celou dobu mám za to, že osudy lidí v těchto místech byly strašné, autorka zde ale Terezín popisuje jako nějaký tábor, kde se měli jen trochu hůře než doma. Při představě, že si tuto knihu přečte dospívající dítě, které doposud nemá mnoho informací o tom, jak příšerná tato doba byla, může podle vyprávění paní Dagmar usoudit, že to vlastně zas taková hrůza nebyla.... celý text
