Andrrew
přečtené 124
Pohledy zevnitř -- Česká undergroundová kultura v dokumentech a interpretacích
2008,
Martin Machovec
Svět podle Garpa
2003,
John Irving
Dokážu si představit, že byl Svět podle Garpa ve své době trefou do černého, ať už pro Irvingovu schopnost svérázně uchopit citlivá témata americké společnosti tehdejší doby (druhá vlna feminismu na přelomu 60. a 70. let akcentující reprodukční práva - Jenny Fieldsová a její zplození Garpa, či otevřenou sexualitu - slavné ragbyové křídlo Philadelphia Eagles Robert Muldoon, metamorfující za pomoci plastických operací a pravidelných dávek estrogenu v Robertu Muldoonovou, důvěrnou přítelkyni Garpovy rodiny a do jisté doby také přesvědčenou a oddanou zastánkyni ženských práv a feministického hnutí), tak pro jeho sžíravý a místy velmi hraniční humor. Stejně tak si dokážu představit, že autorovo groteskní a satirické uchopení výše zmíněných témat a dalších témat s nimi souvisejících nebylo, není a nebude všem po chuti. Sám jsem někde mezi, proto hodnotím tak jak hodnotím. Navíc by se dalo namítat, že Irving k oněm tématům/problematikám přistupuje příliš černobíle, povrchně nebo účelově, což se asi nabízí nejvíc, protože vtipem a groteskní pointou nešetří ani v případě těchto témat, ani v případě jiných, v důsledku čehož mi v rámci Irvingova fikčního světa, kde o náhody a nehody není nouze, zevšednila i smrt (ve Světe podle Garpa totiž postavy umírají jako na běžícím páse, zpravidla za velmi bizarních okolností). Dokonce bych se nebál říct, že si autor přespřílišnou snahou být co nejvtipnější a nejbulvárnější zbytečně ubližuje, jelikož dramatické pasáže, kterých není málo, už tak stěží obstojí v kontextu celé té grotesknosti, natož aby na čtenáře zapůsobily tak, jak je autor prezentuje. Jednoduše řečeno mi celý román připadá co do celkového vyznění nevyrovnaný, přistupujeme-li k němu s předpokladem, že měl vyšší ambice než pouze povrchně, ač vtipně a trefně, vystihnout aktuální témata své doby. Nemluvě o tom, že je text zbytečně rozvleklý a autor má potřebu odvyprávět příběhy všech sebeméně důležitých vedlejších postav, přičemž pouze některé z nich sehrají roli v obohacení ústřední dějové linie, natož pak roviny tematické. Irving mi místy připomíná Vonneguta, jednak groteskním stylem, jednak tím, že si prostřednictvím hlavní postavy (alter egem?) dělá srandu sám ze sebe, svých literárních schopností a aspirací, což je mi sympatické, přestože je to pouze moje domněnka.... celý text
