Věřím, že když je poeta mrazivě upřímný, pocity neuchopitelný a jde hlouběji, než na dřeň, jeho opravdovost a talent rozpoznáte při čtení první básně. Tyto verše jsou neotřelé, děsivé a hrají hru samy se sebou a překonávají se slovy. Majakovskij je plný magie, magie nečlověčí.
"...A můj strach
chytnul se nebe cípu
a snaží se
spasit jak parník požárem stižený.
Do ticha bytů,
k lidem na smrt bledým,
stooká záře z přístavu teď letí.
Tak výkřik
ten poslední,
o tom, že hořím, křič do všech staletí!..."... celý text