Apo73 přečtené 1092

Osudy dobrého vojáka Švejka I - IV 1981, Jaroslav Hašek

Ty čtyři hvězdičky dávám proto, že celý koncept je skutečně mistrný. Je to vlastně jedna velká nehoráznost tímto způsobem zobrazovat válku. (Támhle Remarque trpí v zákopech a ztrácí generaci a jiní to těžce prožívají a tady jakýsi Švejk prochází válkou s úsměvem idiota na tváři a "Poslušně hlásí".) A proto chápu, že i literární svět to přijal tak, že se z románu stal fenomén české literatury pro 1. polovinu 20. století, a nejznámějším a nejpřekládanějším románem. To chápu. Je to od Haška skvělý tah, postavit prosťáčka doprostřed bojiště a nechat v jeho chování reflektovat celou absurditu válku. Je to nejen příběh o hranicích rozumu, ale taky vůbec přístupu ke světu, o hodnotách, které lze vyznávat, o možnostech chování v řádu společnosti. A rozumím také tomu, že to byl originální počin té doby, nikdo před ním takto válku nezobrazil, resp. vrhl takové jakoby české rysy do světového dění a vyšlo z toho tohle. A pokud jde o mě, já Švejka moc nemusím. Zaprvé myslím, že je přeceňován a určitě bych ho za nejdůležitější knihu 1. poloviny 20. století neoznačil. Pak nesdílím Švejkův pohled na svět, a to vůbec, a tím pádem s ním nemám vyjasněné, zda-li je skutečně idiot nebo jen "vychcánek". A zejména proto naprosto nesouhlasím s tím, když někdo ztotožňuje českou národní povahu právě se Švejkem: "národ Švejků". To mě v podstatě uráží. To jsme idioti nebo "vychcánci"? Ve všech národech jsou ti i ti, Švejk je originální literární typus, který funguje a který díky tak velkému kontrastu chápe i svět. Ale česká národní povaha (je-li vůbec nějaká) v sobě jistě má mnoho plebejského "švejkování", (to je vidět většinou u voleb), ale jako národ máme další roviny a nuance, které tento jeden rys daleko převáží: v tváří v tvář Havlíčkovi, Masarykovi, Čapkovi, Peroutkovi, Tigridovi, letcům RAF, hrdinům všech tří odbojů, Horákové, Formanovi, Havlovi a mnoha a mnoha dalším je taková stereotypizace skutečně až urážkou. Ano, Švejk je ztělesněným nadhledem. Tak by bylo fajn, aby byl s takovým nadhledem i brán literární vědou a zejména všemi, co stereotypizují a zjednodušují si práci. Howg.... celý text

Válka s Mloky 1965, Karel Čapek

Pan Povondra je typická čapkovská postava. A ten se ocitá v podstatě tváří v tvář světovému jevu a musí se s tím nějak vyrovnat. Pro mne to byla první Čapkova kniha, kterou jsem v dětství četl sám (tj. pomíjím, že Dášeňku, Devatero pohádek a dokonce i Povídky z jedné i druhé kapsy mi byly nejdřív čteny.) A byl to pro mne zážitek. To si pomatuju. Samozřejmě jsem si mloka představoval spíš něco jako Lochnesku a asi jsem v tom úplně neviděl metaforu nastupujícího nacismu, ale moc se mi to líbilo. Byl to úplně nový svět, který už nebyl jakoby pohádkový, Čapek to vystavěl téměř dokumentárně a civilně, a přitom to nebyla jen hříčka, jako třeba Pučkálkovic Amina od Jindřicha Plachty. Zkrátka později jsem si Válku s mloky přečetl znovu a uchvátilo mě to opět, už s větším povědomím o souvislostech. Jedna z nejlepších, ne-li nejlepší Čapkova kniha. Souhlasím.... celý text

Pes baskervillský 1958, Arthur Conan Doyle

Tato kniha mi otevřela svět Sherlocka Holmese. Zločin, vzdálené vytí, světlo svíčky v arkýři starého anglického domu s výhledem na mlžná blata, celá ta atmosféra pro mne byla uhrančivá a hodně jsem se bál. (Mimochodem výborná je i rozhlasová adaptace.) Hrabě Barkerville (to bylo pro mne až mýtické jméno, pak jsem zjistil, že existuje i písmo Barkerville, kterým byla vysázena většina tehdejších knih), a samozřejmě Holmes s Watsonem a způsob, jak vypátrají samotného psa, je samozřejmě dnes klasika a základní kámen detektivního žánru. Detektivkám jako takovým jsem nikdy nepřivykl (ani v televizi) nemám za sebou celou Agathu Christie a jiné, ale Sherlock Holmes mě bavil, četl jsem vše, co bylo dostupné. Když jsem byl začátkem 90. let v Londýně, navšívil jsem Baker Street, kde má Holmes zařízený dům a vy se můžete za poplatek podívat....- taková slabounká předzvěst tržního kolotoče kolem Harryho Pottera... Zkrátka na Holmesovky nedám dopustit.... celý text

Pejskovy pohádky 1969, Zdeněk Adla

Roztomilost sama. Moc mě tahle knížka v dětství bavila a bavila i naše děti. Samozřejmě to má takový mentorský tón, ale líbilo se mi, jak to bylo o obyčejných věcech.... celý text

Bitva na Vítkově 1987, Miloslav Polívka

Měl jsem vždycky rád edici Slovo k historii a mám všechna čísla. Oceňoval jsem vždycky tu míru stručnosti a popularizaci, zároveň ale odbornost. Bylo to takové osvěžení v tom konci normalizace. Samozřejmě, že dneska toto téma opanoval Petr Čornej, fantastický vypravěč, takže proti jeho porevolučnímu dílu toto pouze bledne. Ale v danou chvíli to bylo dobré, protože to nebyl jen čirý heroismus.... celý text

Anežka Přemyslovna 1988, Jaromír Mikulka

Další díl Slova k historii, což byla bezvadná edice. Kromě vyloženě ideologických kousků už v názorech autorů probleskovaly alternativnější pohledy, což asi souviselo i s perestrojkou a mírným uvolňováním. Tenhle případ je o Anežce, která záhy byla svatořečena.... celý text

Černý kocour 1988, Edgar Allan Poe

Cesta kolem světa za osmdesát dní 1971, Jules Verne

Napsal jsem u Vinnetoua, že jsou dvě skupiny - verneovci a mayovci. Já patřím mezi mayovce, ale Vernea ctím. Asi jsem nikdy nepropadl jeho vědecko-fantastickému vizionářskému světu, a ani rozvláčnosti jeho líčení, nicméně: Cesta kolem světa a Dvacet tisíc mil pod mořem jsou opravdu (podle mě) jeho vrcholy. Když si sluha anglického gentlemana po mnoha kilometrech cesty uvědomí, že zapomněl zhasnout a gentleman suše odpoví, že platba za světlo půjde na jeho účet, to jsou klasické dialogy. Takže ano, klasik dobrodružné literatury, které si každý kluk musí přečíst.... celý text

Vinnetou 1976, Karel May

Nojo, tak na Vinnetouovi jsem prostě vyrostl. Tak jako se někteří dělí na ty, co mají rádi kečup a nebo majolku, tak jsou i tací, kteří se dělí na ty, co mají rádi Vernea a co milují Maye. Můj bratr například je Verneovec, já jsem určitě Mayovec. Verneovky oceňuju, ale nikdy mne nenadchly tak, jako tyhle příběhy statečnosti, pomsty a cti na sice smyšleném, ale spravedlivém americkém Západě. Dneska to člověk má velmi propojené s filmovým zpracováním a Vinnetoua si nelze představit jinak než jako Pierra Briceho, ale já jsem všechny tři díly hltal jeden za druhým a nemohl jsem se nabažit. Dokonce jsem si sehnal Vinnetouovu paruku, máma mi upletla čelenku a já lítal po sídlišti jako náčelník Apačů. Takže klasika mého života.... celý text

Vinnetou II 1967, Karel May

Jak jsem napsal u Vinnetou I, ikonický román, který jsem prožíval a chtěl jsem být jako Vinnetou. Romantika, odvaha, nepřátelé, humor (Sam Hawkins), vzdálený svět, zvlášť viděno z pražského sídliště na začátku 80. let v Československu.... celý text

Mrtvé duše 1979, Nikolaj Vasiljevič Gogol

Taras Bulba 1947, Nikolaj Vasiljevič Gogol

Povídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsy 1990, Karel Čapek

Jestli si mě Karel Čapek něčím získal, tak právě těmito povídkami. Vedle Dášeňky a Devatera pohádek, u čehož člověk logicky začíná a ani je asi nečte sám, ale čtou mu je rodiče, jsou tyhle dva soubory z Čapkových děl nejpřístupnější. Jsou to čtivé příběhy, je v ních typický čapkovský osud obyčejného člověka, je v nich určitá melancholie světa, který vlastně není, ale pod touto slupkou milých příběhů má každá povídka i svůj hlubší, dokonce i filosofický přesah. Vzpomínám na dvě, které mě úplně uhranuly - Šlápěje (což je rozvinutý motiv starší Čapkovy povídky Šlépej) a potom Sbírka známek. Ta mě dojímá dodnes. A když jsem pak ještě objevil, že ji mistrovsky namluvil Vlastimil Brodský, tak na ni nedám dopustit. Jako by člověk měl s Jiráskem začínat u Filosofské historie (a nikoliv Starých pověstí českých) a směřovat k Temnu, F. L. Věkovi nebo U nás, tak s Čapkem by se mělo začínat Povídkami a směřovat (v próze) přes Horudbala k Válce s mloky a Krakatitu.... celý text

Jak se dělají noviny 1937, Karel Čapek

Zcela souhlasím s Nikki.Jukki. U Čapka se prostě nebojíte, že Vás zezadu přepadne. Je otevřený, upřímný, (někdy to může být i trochu kalkul, ano), ale strašně civilní a nechce Vás zranit. Tady se kondenzuje jeho smysl pro postřeh, dokáže vylíčit atmosféru na pracovišti s takovou láskou, že i toho sazeče, který musí znova a znova rozmetat sazbu, máte rádi, stejně jako si zamilujete redakčního sluhu v bílém plášti. Prostě Čapka miluju!... celý text

Poklad ve Stříbrném jezeře 1981, Karel May

Jedna z nejlepších Mayovek podle mě. Vinnetou a Poklad na Stříbrném jezeře by stačily, aby May byl klasikem dobrodružné literatury.

Věci kolem nás 1954, Karel Čapek

Esence Karla Čapka. Drobnosti, které je schopen vidět jinak než my, vidět je v jejich velikosti a v souvislosti, někdy napůl pohádka, někdy napůl fraška, ale vždycky všechny ty věci a lidi má rád. A přitom jsou to ty nejobyčejnější věci a nijak je to nesnižuje. Tento soubor je sice taková uměle vytvořená koncepce z Čapkovy mnohavrstevnaté činnosti, ale je prostá a zábavná. Doporučuju všem!... celý text

Robinson Crusoe (převyprávění) 1983, Josef Věromír Pleva

Nikdy jsem se neodhodlal k tomu si přečíst originál - tedy něco, co by nebylo převyprávěné. Pleva tuhle knížku vpodstatě znásilnil, vyhodil z toho všechny mystické a náboženské motivy a osekal to na vyprávění o trosečníkovi, který se snaží přežít všechna ta dobrodružství. Takže nějaká podstata zůstala, tu se podařilo zachovat, ale myslím, že Defoe to myslel šířeji. NICMÉNĚ - převyprávěl to Pleva tak, že zůstal zážitek plný dobrodružství, napětí, strachu a radosti (pro mě bylo největším překvapením objevení Pátka), a určitá konfrontace s naším blahobytným způsobem života - jak si vypálit cihly, když nemáte cihelnu, jak se napít vody, když není řeka, jak rozdělat oheň apod. Takže určitě pro každého kluka podle mě základ, povinná četba, ještě než se vrhne na Junáky, Pionýry, Zálesáky apod. Doporučuju číst ještě před Foglarovkama.... celý text

Quentin Durward 1925, Walter Scott

No asi bych to tu neměl takhle otevřeně psát, ale trochu jsem u toho tehdy trpěl. Bylo to několik dílů a ten jazyk byl pro mne tehdy asi náraz. Ale na druhou stranu i teď po letech uznávám, že to byla čistá rytířina prodchnutá romantikou, s jednoduchoučkou zápletkou, ale o tu nakonec ani nešlo. Byla to vlastně první věc od Scotta a doporučuju tím nezačínat.... celý text

Bořík & spol. 1980, Vojtěch Steklač

To vlastně mi byl Bořík a spol. bližší a sympatičtější než byl Mikuláš a jeho patálie. Odehrávalo se to v našich reáliích a taky to byla parta kluků, kteří to uměli pořádně rozjet. Jen si ale pamatuju, že pak ještě byl Aleš a spol., a že to už bylo slabší a že to pan Steklač možná pak už trochu díky úspěchu trochu rozmělnil. Bořík a spol. je podle mě z těchto knížek nejlepší, je to vlastně taková parafráze na Bylo nás pět, akorát v době našeho mládí a ne v době mládí našich dědečků a babiček.... celý text

Mikulášovy patálie 1973, René Goscinny

No je to klasika, ale trochu odtažitá. Je jasné, že takhle humorně napsané příhody z klukovské třídy, ve kterých se odehraje všechno, musí fungovat (se skvělými ilustracemi Sempého), ale nějak mi přišlo, že když jsem to četl v socialistickém Československu, že ten francouzský svět, francouzská škola a francouzská rodina je mi trochu vzdálená. Ale beru, že to je plné různých hlášek, které pro naši generaci zlidověli. Mně se nejvíc líbilo: "Kdo je tady Gogo?" "My všichni jsme GogGo"...... celý text